Přejít k obsahu webu

Kouzlo podzimního medu

19 října, 2018
tags:

Letos v únoru jste si mohli tady na našich stránkách přečíst příběh o posledním českém žrecovi Peruna Hromovládce. Starého Žiroslava jsem vlastně vymyslel z jednoho prostého důvodu: Měl jsem nějaké fotky z podzimního výstupu na Sněžku a chtěl jsem se o ně nějak podělit. Bylo mi prostě líto je jen tak naházet na FB Pohanského kruhu, kde by po čase zapadly. A při procházce podél své milované řeky Sázavy mne Žiroslav tak nějak sám vlezl do hlavy 🙂 . A už v ní vlastně zůstal… Kdykoliv procházím českou krajinou, Žiroslav je se mnou a já si říkám, jak by se asi na náš svět dívaly jeho oči. O čem by přemýšlel, kdyby stál na mém místě a sledoval dnešní Čechy? První příběh starého pohana měl být vlastně i poslední – a končí smrtí – ale vlastně i šťastným shledáním rodu v Návu. Nu, a protože se mi zase nashromáždily nějaké fotografie, se kterými bych se rád pochlubil, je tu znovu, tentokrát ještě mladý, Žiroslav a jeho doba. Nalejte si dobrou medovinu nebo víno, pohodlně se usaďte – a jste v hlubokých hvozdech okolo Sázavy, poblíž vesničky Buda. Je polovina 11. století a staří bohové z Čech dosud neodešli:

Žiroslav miloval podzim. Strýc Slavun mu od dětství vštěpoval, že je to roční doba, kdy se bohové léta chystají na odpočinek. Bohové úrody půjdou spát a místo nich se jejich divočejší příbuzní odějí nejprve do pestrých barev listů na stromech a ještě později do plášťů z mlhy a deště. Morana se chystá převzít vládu nad krajem a Svarogův kotouč na nebi bude až do Zímního slunovratu svítit méně a méně… Ale ty barvy! Mniši Ukřižovaného v nedalekém klášteře každý podzim na svých kázáních po okolních vesnicích tvrdili, že žádní jiní bohové kromě toho jejich Jediného nejsou, ale cožpak střídání ročních dob a všechna ta nádhera barevných listů nejsou tím nejlepším důkazem toho, že staří bohové jsou se svým lidem stále? Že víly a rusalky každý podzim odchází spát do tůní a pramínků? Do posvátných stromů? Aby se na jaře znovu zrodily do slunečního svitu a rozkvetlého lesa opět mladé a krásné?

Vesnička Buda na břehu Sázavy se skládala vlastně jen z pár srubů a polozemnic. Místní vesničané byli stále potajmu starověrci, i když své děti dávali křtít. Sázavští mniši mluvili dobrou češtinou, nebrebentili latinsky nebo dokonce německy – jako jejich „bratři“ v Praze. Přivírali oči nad „pohanstvím“ v okolních vesnicích. Někteří z mnichů vlastně nebyli ani tak Češi, jako Slované z dalekého jihu. Neholili si brady a to směšné kolečko na temeni hlavy, jako činili „latiníci“. Nosili bohatýrské plnovousy, a kdyby neoblékali ty černé róby, nikdo by je nerozeznal od obyčejných vousatých a vlasatých vesničanů. A světe div se, nejméně jeden z nich byl přítelem Perunova žrece Žiroslava. Dnes večer neměl Žiroslav v plánu vrátit se na noc domů. Jeho žena Veleslava to věděla. Jejich synové už pomalu dorůstali a tak se pro dnešek o domácnost dokáží postarat. Perunův žrec se v tom pozdním odpoledni procházel podél Sázavy a kontroloval vrše. Prohodil pár slov se starým Radimem, který měl políčeno na starého obrovského sumce u vyvráceného dubu. Radim pokládal za věc osobní cti konečně dopadnout toho vodního běsa! „Už pět let na něho líčím! Od doby, co mi převrátil loďku! A ten starý vodní jezevec se mi tam dole směje a šklebí! A já ne a ne ho chytit. Ale letos, ještě před prvním sněhem, už ho určitě dostanu!“ Žiroslav se usmál. Radimovo potýkání se s bájným sumcem, kterého vlastně mimo zarputilého rybáře nikdy nikdo neviděl, patřilo v místních vesnicích k často přetřásaným drbům. Po chvíli se Radim vyvztekal a prohlédli konečně konstrukce z proutí – vrše. Úlovek byl poměrně bohatý a rybář se dokonce začal i usmívat: „Dobře jsi se za mne přimluvil u Vládce vod, Žiroslave!“ Žrec se musel pousmát, věděl, že Pán vod je skoro stejně vrtošivý, jako Perun Hromovládce. Ale jeho dcera, řeka Sázava, měla Radima ráda a tak mu štědře nadělovala ze svého bohatství. Však také Radim jako poděkování vracel část úlovku zpět do řeky a na větve stromů, které sahaly nad vodu, věšel podle rad žrece dřevěné ryté a vyřezávané návazy. Bohové, duchové a víly musí vědět, že jim lidé prokazují úctu a že si jich váží.

Žiroslav se s přítelem rozloučil, nadhodil si plátěný vak se svou částí úlovku na rameni a vykročil zpět k lesu. Paprsky pozvolna slábnoucího slunce kreslily snové obrazy v barevném listí a na pavučinách zářily krůpěje vody jako perly na náhrdelníku pražské kněžny. Žrec mířil hlouběji do lesa, tam, kde žil samotářský uhlíř Stojmír. Před lety se vrátil z válečného tažení poraněn na levé noze a od té doby kulhal. Lidé z okolí se ho stranili a ani on jejich společnost příliš nevyhledával. Své soukromí měl a řemeslo ho dobře živilo. O jeho uhlí byl zájem jak v klášteře, tak u knížecích kovářů až v Praze. Vesničané si také šeptali, že Stojmír je pytlák a čaroděj. Žiroslav věděl, že obojí je pravda. Ale on byl ten poslední, komu by to vadilo. Morousovitý uhlíř byl také uctívačem Velese – boha lesů, polí a jejich darů. Jeho vášní byly totiž včely a med. Nejen, že brtničil v sázavských hvozdech. Sám také jako oko v hlavě opatroval několik dřevěných úlů, které chránila modla samotného Velese. Tato ochrana byla nutná, protože medvěd, skutečný kníže zdejších lesů, mohl velmi nelibě nést, že mu Stojmír chodí na lesní med do dutin prastarých dubů a buků, kde hnízdily divoké včely. Huňáč se mohl takhle před zimním spánkem klidně rozhodnout, že se na oplátku namlsá z včelstev v uhlířově majetku. Veles však své medvědí děti od Stojmíra a jeho včel držel dál. Ostatně, uhlíř sám moc dobře věděl, že kdyby vybral celé hnízdo divokých včel, jeho obyvatelky by zahynuly do jedné. Nikdy proto nevylámal při brtničení všechny plástve. A Veles to pozoroval, vždyť i včely byly jeho dětmi a on rád naslouchal jejich bzukotu.

Ale teď už tu byl podzim a divoké i ochočené včely, se chystaly bytovat na zimu. U úlů byl tedy zamračený Veles, větry ošlehaný, sluncem vybělený, stále na stráži.

Už se šeřilo a od řeky se mezi stromy plazila mlha, která se mísila s kouřem ze stále dýmajících milířů. Ve větvích zaprskala divoká kočka. Nebo to byla korgoruše – ochranný duch domu v kočičí podobě? Dveře Stojmírova srubu se otevřely a uhlíř vyšel přivítat hosta a dobrého přítele: „Zdravím tě, Žiroslave! Jdeš akorát včas, várka byla dobrá a Velesův dar je letos sladší, než loni.“ Žrec a uhlíř si stiskli předloktí pravic na uvítanou a vešli do domu. Vnitřek srubu byl překvapivě útulný a osvícený ohništěm, na kterém ve velkém měděném kotlíku bublala tekutina jantarové barvy: Medovina – dar bohů. „I já nesu, co jsem slíbil“. Žiroslav složil na lavici vak s rybami a od pasu odvazoval kožený pytlík. Rozvázal ho a obsah ukázal uhlíři. Ten se nejprve na směs sušených hub, bobulí, kořínků, oříšků a bylin díval nedůvěřivě. Zamrmlal: „Co to je tentokrát? Posledně jsem po těch houbách viděl barevná kolečka a mluvící zajíce. Doufám, že letos si tam dal něco, co medovině dodá jen říz a chuť, a ne to, po čem budu zase běhat po nočním lese a houkat na měsíc!“ A oba se rozesmáli. Žiroslav to loni opravdu přehnal s muchomůrkou, jako „kořením na ochucení“ medoviny a když pak v noci Stojmír viděl v lese přeludy a houkal jako hejkal, vesničané v Budách si ještě nějaký čas mysleli, že do hvozdu se nastěhoval vlkodlak. „No nic, nasyp to tam. Ten šišlavý ožrala tu za chvíli bude, tak ať se to provaří.“ Žiroslav tedy do kotlíku nasypal své tajemství. Uběhla sotva chvilka, když se ozvalo zabuchání na dveře. A už tu byl onen očekávaný „ožrala“. Do srubu vstoupil Kristův mnich, který byl tak mohutný, že sotva prošel zárubněmi. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“, zahlaholil z houštiny černých vousů. „Perun s tebou!“, odpověděl Žiroslav. „Veles tě chraň!“, zamručel Stojmír. A všichni tři se sborově rozesmáli, když oba pohany sevřel nově příchozí v přátelském medvědím sevření.

Bratr Gorazd ze Sázavského kláštera byl Bulhar a opravdu trochu šišlal, jak už to u jižních Slovanů bývá. Byl klášterním správcem zásob. Což mu umožnilo mít takřka neomezený přístup k červenému vínu. Gorazd měl také neobyčejné pochopení pro pohanství a tak se brzy po svém příchodu do Posázaví spřátelil s oběma starověrci. V místním klášteře mniši schraňovali knihy. Gorazd uměl číst latinsky i řecky a tak své přátele při utajených pijatykách v uhlířově domě bavil vyprávěním o starých řeckých a římských bozích, kteří se tolik podobali těm, které uctívali Stojmír s Žiroslavem. Vlastně si všichni tři mysleli, že ti řečtí a římští bohové jsou ti stejní, jako slovanští, jen tam daleko na jihu nosili jiná jména.

Bratr Gorazd byl tedy klášterním správcem nad sklepy. A o jejich obsah se neváhal podělit s přáteli, když se Ukřižovaný nedíval. A to bylo právě po setmění. Ve velké nůši přinesl tři těžké džbány vína. Stojmír už stáhl z ohniště kotel s kořeněnou medovinou. Tři přátelé se nad nádobou sklonili a její obsah začali přelévat dřevěnou naběračkou do hliněných korbílků. Do nich pak dolévali ještě červené víno z dalekého jihu. Výsledná tekutina, když zchladla, chutnala skvěle. Byl to už čtvrtý podzim, kdy se tři přátelé takto rozhodli oslavit podzimní čas.

Za okny zafoukal vítr, z lesa se ozýval sýček a oheň v příjemně vytopeném srubu spokojeně praskal a osvětloval ruměné tváře Žiroslava, Stojmíra a Gorazda. Pečené ryby chutnaly výborně, stejně jako nápoj. Byl tu podzim a mezi muži stále trvalo přátelství, které nepřeruší žádný bůh.

Fotografie: Autor. Všechny snímky rozhodně nejsou od Sázavy.

Například fotka modly je z  Křivolíku . Ale snad to nevadí 🙂 .

komentáře 2 leave one →
  1. Ctirad permalink
    19 října, 2018 12:58 pm

    Veles, vousy, chlast, řeka, včely, prostě ovídka přesně podle mého gusta. Napsal jsi to krásně, Mysliči!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: