Přejít k obsahu webu

Země mlhy a kamene

22 února, 2018
tags:

Přelom jedenáctého a dvanáctého století byl v Českém knížectví ve znamení posledního účtování křesťanské církve se zbytky pohanství. Tažení proti starým bohům završil kníže z rodu Přemyslovců Břetislav II. Když roku 1100 umíral, mohl mít celkem spokojený pocit z dobře vykonané „práce“. Jak ve své kronice zaznamenal vyšehradský kanovník Kosmas: „A jako již dříve od útlého mládí veškerou naději skládal toliko do ochrany Boží, tak hned při počátku svého knížectví, roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které mohl na mnohých místech prostý lid ctít.“ Tažení proti posledním českým starověrcům začal Břetislav v roce 1094. Ale to tomuto fanatickému katolíkovi nestačilo, roku 1097 vyhnal ze Sázavského kláštera i mnichy, kteří se stále drželi staroslověnské liturgie. Jeho vláda byla doba tvrdá a krvavá. Léčitelé a žrecové slovanských bohů prchali ze země. Jedním z nich byl i „hrdina“ naší mikropovídky – starý Žiroslav z vesničky Buda v Posázaví.

Věčně mokrý podzimní les, kde se mezi stromy proplétají tvorové zrození na pár okamžiků z par a mlhy. Jen na chvíli jim bohové dali život, než je rozfouká vítr. Žiroslav se na úpatí Sněžné hory na chvíli zastavil, aby se vydýchal a odpočinul si. Už nebyl přeci žádný mladík, na krku měl šedesát jar – a to byl v jeho časech, kdy muži umírali mladí, věk vskutku úctyhodný. Prožil dlouhý život ve vesnici na břehu řeky Sázavy, a když se ohlédl zpět v čase, mohl směle říci, že ho nepromrhal. Od svého strýce se od mládí učil léčit nemoci a lidskou bolest. A bohové vědí, že si lidé navzájem dokáží způsobit mnoho bolesti! Jeho strýc Slavun by také žrecem – knězem starých bohů. I toto „řemeslo“ po něm jeho synovec kdysi dávno podědil. Mniši v blízkém klášteře mluvili dobrou češtinou, žádnou němčinou – jako ty černé vrány v daleké Praze – kterými se česká knížata z Přemyslova rodu stále více nechala ohlupovat. Sázavští sluhové Krista se sice na poslední uctívače Peruna a Velese dívali z patra, ale žádné hony na ně nepořádali. Když bylo Žiroslavovi dvacet let, Slavun zemřel a tak bylo už jen na něm, aby dál udržoval posvátný oheň v Perunově svatyni, opatroval zdejší studánku, sbíral léčivé bylinky, uzdravoval svou mocí okolní lidi, staral se o včelstva a kvasil dobrou medovinu.

Žiroslav se usmál a znovu se vydal na cestu do kopce mlžným lesem, kde páry tlumily všechny jasné barvy podzimního listí. Stále se však vracel ve vzpomínkách do minulosti. Lidé ze širokého okolí ho měli rádi, poslední starověrci i křesťané. Uctívači Ukřižovaného se každou neděli z široka daleka scházeli v Sázavském kostele, kde se za zvuku zvonů modlili ke svému podivnému bohu, ale když je ohrožovala nějaká nemoc, kletba, či si při lovu nebo při práci něco zlomili, tajně nebo i veřejně přicházeli za Žiroslavem, aby jim pomohl. Sázavští mniši to dobře věděli, ale dělali, že to nevidí. Vždyť i oni měli rádi jeho medovinu.  Mladý žrec se brzy oženil. Veleslava byla hodná žena s něžnýma zelenýma očima a porodila mu dva silné syny. Jenže nastal čas válek, kdy Přemyslovci povolávali mladé i starší muže do vojska a tak se z jednoho tažení nevrátil nejprve Radslav a o pár let později i Spytihněv. Veleslavě z toho žalem puklo srdce a ani Žiroslav, který zůstal sám a bez dědiců, neměl k smrti zoufalstvím daleko… Ale překonal smutek. Vždyť musel – měl tu přece svou vesnici Buda – lidi, kterým bylo třeba pomáhat!

Uf… Žiroslav překročil zurčící potůček a sedl si na vyvrácený smrk. Tohle byla jiná krajina, než u břehů Sázavy. Tohle byla země mlhy a kamene. Snežná hora byla vždy místem, které bylo zasvěceno Perunovi – Hromovládci. Stařec se napil z potůčku a chvilku vodu poválel na jazyku. I voda tu měla jinou příchuť, než doma. Chutnala po rašelině. Doma… Co zbylo z jeho domova?! Kníže Břetislav musel nadobro ztratit rozum! Po celé České zemi rozhlásil, že starověrci, zaklínači, babky kořenářky, a samozřejmě i těch posledních pár žreců, už nejsou vítáni. Že s nimi nebude mít žádné slitování! Vyslal z Pražského hradu své honící psy v kroužkových ostřích a s nimi i ty černé vrány – německé mnichy a kněze. Ti všichni se jako mrchožrouti rozletěli po Čechách a Moravě. Za zvuku zvonů a latinského drmolení pálili a vyháněli všechny, které označili za „nevěřící“. A také vraždili, jak jinak. Žiroslav stále před očima viděl svůj hořící dům, krví zakalenou studánku a vyvrácenou modlu Hromovládce s useknutou hlavou. Viděl i nic nechápající zděšené mnichy ze Sázavského kláštera, které vyháněli jejich vlastní „souvěrci“ na rozkaz knížete Břetislava. Viděl tu prolitou krev v Budách – stále ji měl před očima.

Byl čas vyrazit. A Žiroslav musel do soumraku dorazit tam, kde končí poslední stromy a kde začíná hájemství Perunovo. Po vyhnání z domova zamířil k severu, k horám Krkonoš. Nechtěl se tu ukrýt. Chtěl tu jen zemřít. Zemřít na Sněžné hoře, jako poslední Perunův žrec. Už byl ze života unavený. Už tu pro něho nebylo místo. Země mlhy a kamene byla poslední kus Čech, kde ještě neznělo vyzvánění zvonů vyznavačů Krista. Starého žrece náhle začalo bolet u srdce, znovu musel zastavit. Možná to bylo řídkým horským vzduchem, možná už se opravdu blížila jeho poslední hodina.

Vítr zafoukal a z mlhy se vynořil šedý balvan porostlý mechem. Unavený Žiroslav se u něj posadil a náhle si povšiml, že na kameni jsou mezi lišejníkem stále patrné jakési rytiny. Na jedné z nich byl muž s jeleními parohy. Tento prastarý obrázek mu trochu připomínal Velese – boha hojnosti, ale také strážce Návu. Jenže Veles má přeci rohy býčí, ne jelení. Žiroslav nic nevěděl o Cernunnovi, rohatém bohu Keltů, kterého zde kdysi uctívali dávní Korkonti dlouho před příchodem Slovanů. Stařec přesto vycítil, že je vlastně u cíle. Tohle je dobré místo pro smrt. A on je už dlouho tak vyčerpaný. Zavřel oči a čekal.

Žiroslav nevěděl, kdy vlastně usnul a zda to je vůbec spánek nebo už smrt. Když otevřel oči, okolo balvanu, o který se v pololeže opíral, znovu vířila mlha… Tu však zavanul vítr a mlhu rozehnal. Ten vítr byl na pozdní podzim nezvykle teplý. Vysvitlo slunko (vždyť měl být přece soumrak) a starý muž si uvědomil, že už není v zemi mlhy a kamene na Sněžné hoře. Všude, kam se podíval, viděl nekonečné zlaté obilné pole pod nádherně modrým nebem. Pole, kterým se k němu blížily čtyři postavy. Ta první byla takřka obří, a když dorazila blíž, Žiroslav se postavil, aby si ji dobře prohédl. Byl to velký muž s plavými vousy a vlasy. Ze spánků mu vyrůstal pár býčích rohů: Veles – bůh úrody a mrtvých. Usmíval se na starého muže a podával mu dřevěnou číší. Žiroslav ji váhavě přijal a napil se. Byla to medovina tak lahodná, že nepochyboval, že je v Návu. Jako by mu nápoj bohů do jeho ztýraného starého těla vlil sílu a mládí. Žrec si znovu připadal jako junák, který může holou rukou lámat skálu. A kdo jsou ti další tři příchozí? Už byli tu a i oni se usmívali. Bohové, vždyť je to Veleslava! Tak mladá a krásná, jako v den, kdy si ji pod posvátným dubem bral za ženu!  A jejich synové Radslav a Spytihněv! I oni jsou mladí, nemají žádná zranění z bojů! A támhle mezi klasy pšenice přichází strýc Slavun a celý zástup jeho předků. Jsou tu všichni. Smějí se, vítají ho, objímají a líbají. Veles stojí opodál se založenýma rukama, Žiroslav se na něj obrací s otázkou v očích. A usměvavý rohatý bůh vlídným hlasem odpovídá: „Jsi doma, Žiroslave.“

Fotografie: Autor.

komentářů 8 leave one →
  1. Adam permalink
    16 října, 2019 8:32 am

    Moc krásná povídka. Děkuji.

  2. Anonymní permalink
    1 dubna, 2018 5:58 pm

    Kdyby bylo tak☺

  3. Gandalf Šedý permalink
    27 února, 2018 10:51 am

    Krásná povídka

  4. 23 února, 2018 10:39 am

    Super.

  5. zimorod permalink
    22 února, 2018 5:33 pm

    Bravo.

  6. morgarath permalink
    22 února, 2018 4:23 pm

    Pěkná „mikropovídka“ 😉 Mám podobné fotky z Beskyd, když je mlha, je to mezi stromy opravdu magické a člověk se občas musí zamyslet, co přesně tam vidí…

    • 23 února, 2018 9:42 pm

      Tak v mlze jede lidská představivost na plné pecky. Mám mlhu moc rád 🙂 . Podobně jako oheň, se chová jako živý tvor.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: