Přejít k obsahu webu

Stopy indoevropského pohanství v Orientu – část 2

Únor 14, 2018
tags:

Hinduismus a zbytky bělochů v Indii

V Indii stále přežívá polyteistické indoevropské náboženství v podobě hinduismu, ovšem pouze ve vyšších třídách je ještě značný podíl bílé krve lidí, kteří ho sem kdysi přinesli. Bílí lidé, vyskytující se hlavně na severu a v horních vrstvách vyznávající navíc i hinduismus, mohou být bráni jako poslední zbytky potomků pravých původců a vyznavačů tohoto pohanského indoevropského kultu.

Maráthové

Maráthové jsou národ, který částečně pochází z dávných Indoárijců. Dnes čítají asi 80 milionů osob, žijí převážně ve střední Indii ve státě Maháráštra. Mluví maráthštinou, indoárijským jazykem. Většina z nich je hinduistického vyznání. Hráli významnou úlohu v indických dějinách (dobytí Mughalské říše, boj za hinduistickou Indii proti islámské nadvládě a Afghánistánu), mnoho z nich se věnovalo řemeslům a obchodu (velkou tradici měl námořní obchod). I dnes tvoří významnou část vyšších vrstev a podílí se na dnešním (byť rozporuplném) vzestupu Indie.

Rádžpútové

Další skupinou částečně odvozující svůj původ od Indoárijců (a Saků, Kušánů a Hefthalitů) jsou Rádžastánci, kteří obývají stát Rádžasthán na severozápadě u hranic s Pákistánem, a také Gudžarát. Mluví indoárijským jazykem a převážně většina z nich jsou hinduisté. Jejich jméno je odvozeno od rádžakrál, vládce. Někdy se označují také jako Rádžpútové, což je název varny kšatrijů (bojovníků a vládců) odvozený ze sanskrtského rádža-putra (syn krále) a svůj původ odvozují od mýtických dynastií starověké Indie. Někteří se považují za jediné skutečné příslušníky této varny; kdysi tvořili vrstvu válečnické aristokracie.

Způsob života Rádžputů připomínal život rytířů ve středověké Evropě. Chlapci se od malička cvičili v zacházení se zbraněmi, ve věku 13–14 let byl chlapec při slavnostním obřadu karg bandaj opásán svým prvním mečem a symbolicky ztotožněn s božským hrdinou Rámou. Starým válečným zvykem rádžpútů v případě bezvýchodné situace (hlavně při obležení nepřátelskou přesilou v pevnosti) byl tzv. džauhar, při němž ženy a děti spáchaly hromadnou sebevraždu a muži vyrazili k sebevražednému výpadu proti nepřátelům. Dodnes jsou považováni za zvláště obratné bojovníky. V souladu se svou varnou také mnozí hledají práci v armádě a u policie.

Hráli významnou úlohu v indické historii, mezi 10. a 13. stoletím ovládli celou severní a střední Indii. Dokonce i za britské nadvlády nad Indií dokázali svým knížectvím udržet samostatnost. Rádžasthán obecně patřil k vůdčím oblastem Indie. V minulém století představoval jeden z rozhodujících činitelů při sjednocení Indie.

Rádžputové podporovali umění a kulturu, jíž reprezentovali potulní pěvci, skládající hrdinské balady na jednotlivé rádžputské bojovníky. Od 16. století se rozvíjelo také malířství miniatur, zejména v oblasti Méváru a Málvy. Jejich tradičními řemesly bylo zejména zpracování kovů, textilu a řezba do kamene a slonoviny. Mnoho z nich dnes patří mezi horní vrstvy indické společnosti.

Oblast Pákistánu

Kalašové

Kalašové jsou drobné indoevropské etnikum čítající 3 a 5 tisíc duší, žijící v severozápadním Pákistánu. Obývají tři horská hindúkušská  údolí v okolí města Čitrál – Bumboret, Rumbur a Birir. Ta se nacházejí nedaleko hranice s Afghánistánem, asi 400 km severně od hlavního města Islámábádu. Jsou úzká, obklopená vysokými a horami a zalesněná, poněkud připomínají horské oblasti ve Středomoří. Žijí poklidným životem a jsou známi svou dlouhověkostí. Věnují se pastevectví koz a pěstování ořechů, meruněk a vína. Mezi Kalaši se ještě dnes hojně vyskytují světlé typy lidí, často k nerozeznání od Evropanů, mnohdy i světlovlasých a modrookých či zelenookých. Sami Kalašové odvozují svůj původ od vojáků Alexandra Velikého. Legenda praví, že na 500 legionářů se zde usadilo, když touto oblastí roku 327 pnl. Alexandr táhl. Existují skutečně určité podobností v kalašské a řecké slovní zásobě a mytologii. Například jejich vládce bohů Dezao v některých aspektech silně připomíná řeckého Dia. Tyto podobnosti však mohou ukazovat pouze na obecný vliv dávné indoevropské kultury a náboženství u obou etnik. Genetický výzkum přímou spojitost s Řeky nepotvrdil (ale zde je třeba mít na paměti, že mezi starověkými a dnešními Řeky je značný rozdíl). Pokud už na této legendě je něco pravdy, je spíše pravděpodobné, že bílí vojáci z Alexandrova vojska se smísili s místním ještě tehdy do značné míry rovněž bílým obyvatelstvem a teprve z tohoto smíšení národ Kalašů vznikl. V každém případě jsou starobylým národem a ještě dnes jsou částečnými potomky místního dávného bílého obyvatelstva vyznávajícího pohanská božstva a kulty. Sami se nazývají černí, nejspíše podle tradičních černých ženských šatů čeo. Pro muslimské okolí jsou kafírové, nevěřící. Kalašský jazyk je jasně indoevropský.

Dnes však už značná část Kalašů patří k tmavším orientálním typům. Nicméně bělošská část jejich etnika a jejich prastaré polyteistické náboženství a tradice jsou připomínkou jejich původní identity a původního bělošského osídlení celého kdysi civilizačně vzkvétajícího Orientu. Celkově jsou podle genetických výzkumů unikátní skupinou, stále zřetelně odlišnou od okolních orientálních populací.

Díky izolaci, udržování tradic a soudržnosti si stále udrželi své staré zvyky, svébytnou kulturu a víru. Výrazné kulturní rozdíly oproti islámu nacházejícímu se všude kolem jsou patrné již na první pohled. Kalašské ženy se nezahalují. Naopak se oblékají dosti nápadně – své dlouhé vlasy, které si prý nikdy nestříhají, nosí spletené do copů a zdobí je bohatými čelenkami, na krku mají spoustu korálek, na sobě mají černé, drsné roucho v létě a pletené vlněné roucho v zimě. I tato roucha jsou ale zdobena barevně vyšívanými částmi. Muži jsou v oblékání zdrženlivější a dnes chodí oblečení skoro stejně jako Pákistánci, tedy v salvár kamízu. Ženy i celkově žijí mnohem svobodněji než jak je tomu u muslimů. Nevyhýbají se cizincům, rády se zdobí, malují a užívají si pozornosti svého okolí. Kalašské ženy a muži se na veřejnosti běžně objímají a líbají, což je v jinak muslimském Pákistánu nemyslitelné. Ženy si mohou i samy vybrat manžela nebo třeba kojit své děti na veřejnosti.
Stejně tak je naprosto odlišný jejich přístup k alkoholu. Zatímco islám ho striktně zakazuje, Kalašové pěstují po celém území spoustu vinné révy, z ní vyrábějí své tradiční kyselé víno a pijí ho v opravdu hojném množství.

Každým kalašským údolím protéká říčka, kterou obratně využívají k zavlažování svých polí. Kromě toho mají i důmyslně propracovaný zavlažovací systém svádějící vodu z hor. Je to vlastně jistá připomínka zavlažovacích systémů, které v Orientu kdysi ve velkém budovaly dávné bílé civilizace. Kalašské vesnice tvoří skupinky domků ze dřeva a hlíny. Stavějí se na svazích údolí, několik desítek metrů nad říčkami, neboť ty se za jarních povodní mění v dravé řeky.

Kalašové jsou nemuslimský pohanský ostrůvek v muslimském moři. Jejich náboženství je podobné rgvédskému hinduismu a údajně vychází přímo z pradávného proto-indoíránského náboženství. Je to animistický polyteismus, snad přímý pozůstatek původního védského náboženství, které na indický subkontinent přišlo před tisíci lety společně s indoárijskými kmeny. Kalašské náboženské obřady dodnes zahrnují i oběti zvířat, úlitby bohům a různé magické obřady. Kalašský pantheon má v čele všemohoucího boha Stvořitele, Dezaa. Dalšími důležitými bohy jsou Sajigor, bůh stád a pastevců, Mahandeo, bůh válečník, bůh včelstev a bůh, který se všeobecně stará o veřejné záležitosti a Jestak, bohyně domova, rodiny a věcí soukromých.

Kalašové slaví během roku několik slavností a po vzoru dávných pohanských kultů jde o slavnosti vztahující se k hrdinům a úrodě. Největší náboženská slavnost Chaumos probíhá v období zimního slunovratu na počest a připomínku zbožštělého hrdiny Balomaina. Jednou za rok Balomainův duch obchází všechna údolí a sbírá přání a modlitby Kalašů. Prosby prý pak odnese do země Siamu k Dezaovi. Slavnost trvá 10 dní, každý večer se tančí a hoduje. V půli května probíhají oslavy jara a budoucí sklizně – jarní slavnost Joshi (4 až 6 dnů). Od poloviny června do poloviny srpna oslavy sklizně pšenice a ječmene – letní slavnost Uchau (několik dní). V polovině září nebo začátkem října slavnost Pul na počest sklizně ořechů a vína (3 až 4 dny). Kalaši berou svoje festivaly vážně. Kromě náboženských obřadů se pije víno a tancuje – zejména v kruhu: starší muži ve středu, ženy okolo nich. Tancování může být noční nebo denní. Každé údolí má svůj vlastní styl a dobu, která není pevně stanovena, většinou závisí na sklizni nebo jiné práci.

Hunzové

Hunzové

Tito lidé, jinak také zvaní Burúšové, jsou příbuzní Kalašů. Byli objeveni až ve 30. letech 20. století. Žijí v severním Pákistánu v údolí řeky Hunzy, mezi pohořími Hindúkuš a Karákoram. Jejich jazykem je buruština (burušaskí). Věnují se hlavně horskému zahradnickému zemědělství na úzkých terasovitých polích se zavlažováním. Stejně jako Kalašové tradují, že jejich původ sahá k vojákům Alexandra Velikého. Jsou uzavřenou skupinou, vyznačující se nápadně světlou pletí, třebaže nejde už o lidi zcela patřící k bílé rase. Ani světlé oči nebo vlasy u nich nejsou neznámé. I po genetické stránce se jeví jako míšenci bílých Evropanů a místního obyvatelstva. Vyznačují se na místní poměry vysokou úrovní gramotnosti a vzdělanosti (až 95 %). Jsou známi svou tolerantností a jejich život probíhá v jinak divoké oblasti v klidu a míru. Většina z Hunzů dnes už vyznává islám, ale podstatná menšina z nich stále praktikuje dávnou pohanskou víru. Ti mají svou posvátnou, přes 7 tisíc metrů vysokou horu Ultar. V jejich náboženství existuje nadpozemský svět Dunyáa, přátelské víly Baráai, a giganti a démoni Deén.

 

 

-pokračování příště –

Zdroje

Literatura

Kořenský, J.: Asie jižní a západní. Československý kompas, Praha. (Kap. 38 – Židé asijského východu, s. 101-104.)

Wolf, J.: Abeceda národů. Horizont, Praha 1984.

Wolf, J.: Lidé pěti světadílů. Práce, Praha 1979.

Hubinger, V. et al: Národy celého světa. Mladá fronta, Praha 1985.

Kol. autorů: Současný Blízký východ. Barrister and Principal, Brno 2011. (Kap. Sýrie, s. 105- 117.)

Dočkalová, M.: Blonďáci z Hindúkuše, Svět 8/2011, s. 24-25.

Internet

Coon, Carleton S.: The Races of Europe. Macmillan Company, New York 1939.

http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

von Schwerin, Henric (1964): European Elements in Afro-Asia. Mankind Quarterly 1964 – IV, s. 127-133. Dostupné on-line.

http://www.v-weiss.de/cycle.html

https://zpravy.idnes.cz/kliniky-plodnosti-parsove-d0b-/zahranicni.aspx?c=A121017_154812_zahranicni_ts

https://xman.idnes.cz/freddie-mercury-parsove-zoroastrismus-indie-fa2-/xman-styl.aspx?c=A161126_142623_xman-styl_fro

http://www.hkvysehrad.cz/archive/hindukus97.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jez%C3%ADdov%C3%A9

https://zpravy.idnes.cz/jezidove-uctivaci-dabla-irak-sindzar-islamsky-stat-fxd-/zahranicni.aspx?c=A140807_154226_zahranicni_vez

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kala%C5%A1ov%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hunzov%C3%A9

http://kurdove.ecn.cz/clanky.shtml?x=2051936

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alavit%C3%A9_(sekta)

http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/889413

Reklamy
komentáře 3 leave one →
  1. Březen 12, 2018 9:00 pm

    Ono by to stálo vůbec za nějaké pořádné, nejlépe i knižní, zpracování to původní indoevropské náboženství, srovnávací mytologie a pod. Souvisí to z mého úhlu pohledu důležitou věcí – říkám, že naše kořeny jsou indoevropské a toto stavím skoro bych napsal do opozice vůči vybájeným židokřesťanským kořenům. Ještě jsem nějak schopen pobrat antickokřesťanské kořeny i když ani to není podle mě přesné, protože my nežijeme v prostoru antiky. Co se týče křesťanství, to jde mimo mně, nemám potřebu ho řešit pokud mně nebudou napadat a zároveň ho považuju za částečně poevropštěné nebo poindoevropštěné díky jejich kultu svatých za chybějící bohy, dosazení kultu panny Marie na chybějící místo bohyní atd. A za posledních sto – dvě stě let se už částečně naučili i náboženské toleranci, která je podle mě Evropanům původně vlastní. Když čas od času někde napíšu na toto téma komentář a chci ho podpořit nějakým aspoň trochu argumentem tak obyčejně odkazuju na wikipedii heslo Protoindoeuropean religion. Ale mnohem raději bych odkazoval na nějaké naše vlastní seriozní zpracování. Já tu indoevropskou ideu propaguju spíš rukama, kreslením, tesáním kamenů, vyřezáváním, jak někteří tady ví. 🙂

    • Arne permalink
      Březen 22, 2018 2:11 pm

      Otázkou je, co myslíš „naším vlastním seriózním zpracováním“. Když tedy „naše indoevropské kořeny“, tak tedy indo e v r o p s k é a pak existuje celá řada takových shrnutí v němčině, angličtině, francouzštině, italštině – ba něco i v češtině.Vybájené židokřesťanské kořeny ? Nenazývejme to třeba „kořeny“, ale ten vliv je nepominutelný a výrazný, ať se nám to líbí nebo ne, opak je iluzí a zbožným přáním jiného druhu než bylo třeba to křesťanské. Nežijeme v prostoru antiky, co to znamená ? Její vliv je i tak velmi silný, sotva ho lze také popírat ve všech sférách naší vzdělanosti. Tyto skutečnosti by měly být základem našeho vlastního myšlenkového (ideového) zpracování, bez fantasií a nových dogmat (třeba i ) opačného znamení

  2. Andreos permalink
    Březen 12, 2018 8:07 pm

    K těm hinduistům bych ještě dodal, že u nich jsou ty stopy indoevropského pohanství přece jen docela vzdálené, protože mezi tím, co vyznávali dávní Árijci a tím, co dnes nazýváme hinduismem, je značný rozdíl (to by skoro stálo za nějaké pojednání). Bělochy jsou dnes už Maráthové a Rádžpútové taky jen zčásti.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: