Přejít k obsahu webu

Vzpomínka na můj první pohanský obřad II

Prosinec 10, 2017
tags:

Můj první obřad je vlastně mojí přímou iniciací, která ukončila mé období hledání a tápání o směru, jakým se vydám dál po své pohanské cestě. Narodil jsem se skvělým rodičům. Předali a naučili mě zásady pro šťastný a čestný život. Po rodových liniích jsem zdědil zručnost a nejspíš i nezanedbatelný intelekt. Po ztrátě víry v strašidla a bubáky, kteří se transformovali do lidských bytostí, skrze všechno živé a na různých tajemných místech, jsem ucítil, že slyším šepot, kterému sice nerozumím, ale dělá mě šťastným. Věděl jsem, že něco je, ale co? V 15letech přišlo koketování s křesťanstvím, moje babička byla zbožná křesťanka, avšak její víra ve mě vyvolávala příliš rozporů a odporovala mojí svobodomyslnosti. Přesto dodnes respektuji jejich nejvyššího druida Ježucha jakožto Slunečního boha a máti Mařenku co by Velkou Matku. Pouštního žárlivého nesnášenlivého boha ohně starých Semitů však dodnes nemusím. Zdá se mi, že Ježuch s Mařenkou, ač byli Aramejci, vyznávali úplně jiného boha.

V pubertě mě uchvátilo Karate, což mi vydrželo 10 let, a tím mi do života vstoupily východní nauky. Zenový Buddhismus se mi líbil nejvíc, ale nebylo to duševní souznění. Bylo to jen exotické mámení. Jelikož jsem vždy miloval historii, četl o ní hory knih, fascinoval mě svět Vikingů a jejich bohů. Bylo to, ale spíše pro jejich mořeplavecké schopnosti. Moře bylo jako nedosažitelný sen kluka z vnitrozemí. Dnes už mě tak nebere, jak jsem osobně zjistil, je hnusně slané a k lidem ošidné. V té hoře knih jsem objevil jednu, co právě odstartovala mojí pohanskou cestu. Zlatý věk země Bojů od kunsthistoričky Anny Bauerové. Bylo to v roce 1990 v útvarové knihovně VÚ 5613 kde jsem zrovna prodělával vojenskou službu. Kniha je sice z dnešního pohledu nepřesná, přisuzuje třeba dobu Halštatskou historickým Keltům, ale je dobře napsaná a zaujme.

Po vojně jsem začal bádat naplno po všem, co se týkalo našich předků. Hledal jsem po knihovnách a navštěvoval jsem místa spjatá s nimi.  O několik let jsem předběhl vlnu keltománie, a když jsem se zúčastnil Beltinu 95, pořádaným Keltským bratrstvem, nechápal, že lidi co jedou na keltský festival, ani neví, kdo to Keltové jsou. Ale tato akce byla zlomová. Robert Nový tam měl přednášku o megalitech v době Keltů a jejich obnově v krajině. Dnes vím, že toto spojení je absolutní nesmysl. Po ní jsem za ním zašel a pokecal s ním o nějaké obnově svatyně na Třísovském oppidu (které jsem měl důkladně prozkoumané). U Roberta Nového to bylo naposled, co kdy měl společného s tímto jmenovaným místem, ač se vyjádřil, že se to plánuje. Ten pak za tmy předváděl oživování menhiru. Na civil si navlíkli prostěradla, zapálili ohně, na kámen lili olej z petky, pomazali ho máslem a medem, zdvihali ruce a křičeli ÓÓÓMMM. Vnitřně mě to připadalo ujetý. Dneska se tomu už jen směju. Ale myšlenka na obnovu věcí související se starou vírou předků mě nadchla.

Menhir připravený k oživování u Kolowratů na dvorku. Dnes je tam opět jen samotná tráva.

Nejsem ten, kdož čeká, až ho někdo k něčemu vybídne. Pustil jsem se do toho sám. Vysekal idol Taranise z borové klády a postavil ho na kraj kruhu, vybudovaným jedním Budějovickým sdružením na severní Třísovské akropoli. Ten kruh tam je dodnes, VJV od pozůstatků svatyně. Proč zrovna Taranise? Už na začátku své cesty jsem si vybral za svého patrona pána blesku – (Taranise, Donara, Peruna…Dia), provází mě přes 24 let a ač ho nyní volám společným jménem Hromovládcem a je i patronem našeho společenství, mám k němu velmi osobní vztah.

Sehnal jsem si knížku o průzkumu na Třísovském oppidu. Při pročítání údajů z výzkumů, se o severní akropoli objevuje zmínka o osmi dírách v kruhu, které mohou být pozůstatkem svatyně.  Proč to tak neudělat? Můj patron stál v cizím kruhu jak cizinec a i místo je polohou tak nějak mimo. Zrodil se tedy plán na stavbu přírodní svatyně.

Přesné místo kůlových jamek jsem neznal a ani ho nevím dodnes. Zvolené místo je výškově položené k nejvyššímu bodu akropole do odkrytých archeologických sond. Po průzkumu, kdy se odkrylo skalnaté podloží, se všechno nechalo, jak bylo. Práce rodu Jindrů, kteří naváželi na tento kopec hlínu po generace, přišla vniveč. Svatyně je ale na archeologicky sterilním podkladu.

Nejdřív se odstranil nálet a srovnal terén.

 

Lug.

 

Epona.

 

Vlevo první můj idol – Taranis.

 

Nahrubo hotová „Keltská svatyně“. Do dalšího Samainu tu stálo osm idolů bohů a středový oltář. Epona s Taranisem.

Vše bylo hotovo před blížící se Samainem, existence svatyně přímo vybízela k „provozu“, a tak povstala potřeba vdechnout jí život. Naše píle a víra dala tomuto místu vzhled, ale propojení mezi lidmi a Bohy vzniká z mystických zážitků. Ať už od malého mikrorituálu, či po velký skupinový obřad je základem ta prchavá chvíle, kdy cítíme přítomnost bohů velmi intenzině.  Můj první obřad zasvěcení spojený se Samainem jsem si vymyslel. Nebylo nic, co by mi bylo vzorem. Věděl jsem jen, o co v Samainu jde. Intuitivně jsem chápal, že musím povolat bohy, něco jim nabídnout, pozvat předky, poděkovat jim a pak to nějak ukončit. Něco jsem tedy dal dohromady.

31.10.1995 ve večerních hodinách jsme ve čtyřech dojeli do Třísova. Auto nechali u zastávky  ČD vedle parkujícího „Ára“ a pěšky vrazili k oppidu. Vše se halilo do sychravé temnoty Samainové noci. Po průchodu hlavní hradbou, kdy svit veřejného osvětlení zmizel a vnitřní plocha hradiště se rozpíjela v oparu, se od severní akropole začal ozývat zvuk bubnu. Bylo nám jasné, že na stezku mezi světy jsme se nevydali sami.  Zaujati zvukem bubnu jsme si ani nevšimli dvou siluet blížících se po cestě k nám. Byli jak zjevení. Určitě se nám rozšířili panenky překvapením, když jsme je zaregistrovali.

Pak se ozvalo: „Dobrý večer, policie České republiky, vaše občanské průkazy“!

Samozřejmě se nás vyptávali, co tam děláme, ale Jára s Kájinou, co zrovna pracovali u policie, vytáhli služebáky. Tak jsme se dozvěděli, že jim někdo snaživý volal, a že se tady pohybuje někdo podezřelý. Tak to musí prověřit. Poptali se, zda jsme někoho neviděli, na což jsme po pravdě odpověděli, že ne. Mně ale došlo, o koho může jít. To „Áro“ u kterého jsme zaparkovali, jsem znal a ten znící buben to potvrdil. Vysvětlil jsem policistům, že to je další účastník tohoto mystického svátku a jeho jediným zločinem je rušení nočního klidu bubnováním.  Pánové policisté si oddychli, že nemusí nikoho nahánět po okolí a mohou napsat do hlášení „prověřeno“. Popřáli nám dobré noci a my jim po pohansku „klidný Samain“.

Potmě jsme překonali louku u západní hradby, prošli kolem meze oddělující akropoli a na její jižní loučce uviděli sedící postavu klátící se v rytmu bubnu. Teď už jsem věděl najisto, kdo to je. Chvilku jsme postáli a čekali, zda upoutáme pozornost, ale duše bubnujícího byla někde mimo naši realitu.

Na svatyni to bylo kousek. Dřevo na oheň bylo připravené, a tak nebyl problém postavit základ pro obřadní vatru.  Byla krásná tma a obřad mohl začít. Postavil jsem zúčastněné po kruhu a začal. Povolal jsem bohy a nabídl jim toto místo k setkávání a k příbytku.  Zapálil jsem obřadní oheň.

V tu chvíli se ze tmy vynořila postava. Byl to bubeník z louky. Tonda řečený Plamínek. Usmál se na mě a stoupnul si do kruhu. Oheň se rozhoříval. Přizval jsem duše předků a poděkoval za naše životy. Obětoval do ohně zrno a pivo pro nasycení Bohů a mrtvých. Nakonec poděkoval všem příchozím z druhé strany za účast.

A pak se popíjelo, až se vše vypilo, a Jarda jako přírodní abstinent nás mohl odvézt domů. Plamínek zůstal, nahřál buben a jeho zvuk nás doprovázel až k autu.

Když se na to dívám po těch 22 letech, obřad sice odpovídal záměru Samainu, ale bylo to slabé, až trapné. Neměl jsem z toho dobrý pocit a byl jsem rád, že už to mám za sebou. I když ono je to s tímhle pocitem pokaždé. Ale o to mám větší radost, když se ostatním obřad líbí.

U jednoho obřadu to neskončilo, a ač ty dnešní se s tímto nedají srovnávat, tenhle byl prostě ten můj první.

Samain 95 zleva: „Plamínek“, Alča, Kájina a Jára.

Reklamy
One Comment leave one →
  1. ledňák permalink
    Prosinec 18, 2017 5:40 pm

    Jo, máš naprostou pravdu. Na Třísově to mělo svoje kouzlo i bez obřadů, jen tak na procházce. A obřady? Z těch jsem měl vždy krásně zvláštní pocit.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: