Přejít k obsahu webu

Krušnou stezkou 2 „úsměv válečného božstva“- část druhá

4 prosince, 2017
tags:

4.

Wituolf se rozhodl, že si stejně jako Huguwin zkrátí cestu korytem potoka, tak nějak instinktivně tušil, že jeho věrný přítel běžel stejnou cestou. Bylo také dáno tím, že oba byli i přes své mládí velmi zkušení stopaři a i v neznámém území se velmi dobře dokázali orientovat. Wituolf také věděl, že pokud poběží bez přestávky, měl by zhruba se soumrakem narazit na jejich předvoj. Zároveň doufal, že je tento předvoj již na cestě, protože teď by se každé prodlení mohlo osudově vymstít. Běžel tedy vytrvale a jistě jako mladý vlk. Dýchal zcela neslyšně a jeho mysl ostražitě sledovala okolí, ale zároveň se celá jeho bytost animálně radovala z volnosti, pohybu a okolního světa. Myslel také na svého otce, na to, že tohle je zřejmě jejich poslední společná výprava, myslel na časy, kdy jej otec učil chodit, posléze se vyznat v přírodě, lovit, zabíjet. V jejich rodě to takhle chodilo od nepaměti. Nikdy neobdělávali kamenitá políčka, nikdy nezasívali zrno a také nikdy nevzdávali hold božstvům úrody. Přinášeli obětiny božstvům a duchům lesa, kteří jim zajišťovali dostatek masa pro přežití. Když potřebovali nutně mouku, směnili ji za maso a kůže, nebo si ji na válečné výpravě jednoduše vzali. Byli jako vlci, kteří jak mu otec od malička vyprávěl, kdysi dávno naučili jejich lid lovit. Konec konců, proto si jejich rod v dávných časech vybrali otcové Marobudových otců do své družiny. V těch časech totiž dobrých zvědů a stopařů nebylo nikdy dost. Někteří muži z Marobudovi družiny se jich možná i trochu báli, byli v jejich očích snad příliš divocí a nespoutaní, ale Marobud dobře věděl, že i takoví muži jsou potřební k udržení velkého kmenového svazku, tedy pokud si zachovají svoji věrnost. Ale Hroduolf a jeho stopaři mu tuto věrnost již nespočetněkrát prokázali.  To vše se Wituolfovi honilo hlavou, zatímco neúnavně běžel vstříc jejich armádě. Těšil se také na svého věrného přítele Huguwina, který bude mít určitě spousty dobrodružných zážitků, pokud tedy ještě žije. Ale mládí je často bezstarostné, smrt vnímá jako něco vzdáleného, jako něco co není z tohoto světa, možná také proto je mládí schopno smělých činů.

5.

Marobud postupoval se svým hlavním vojem severozápadním směrem od svých hlavních sídlišť a držel se ještě stále toku velké řeky, která je kdysi dávno přivedla do nových domovů. Prozatím nechával armádu pohromadě až na levé křídlo, které mělo postupovat pahorkatinou a pláněmi a pokusit se nepřítele překvapit. Pravé křídlo se mělo buď oddělit či držet hlavního voje, dle vývoje situace. Arminius byl muž lstivý jako liška a v této bitvě mu šlo o hodně. Mohl by se teoreticky stát náčelníkem všech germánských kmenů a otevřeně se postavit nenáviděným Římanům.  Marobudovi šlo také o dost, přinejmenším o udržení jeho říše. Arminius už mu i tak odlákal mnoho mužů svým vítězstvím nad Varovými legiemi. A Marobud svůj lid znal také dobře, jejich smyslem života byl hlavně boj a lov a jen málokomu se skutečně chtělo obdělávat pole, sít zrno a sklízet úrodu. A stejně i tak muži, kteří se snažili dobývat plody země, byli ve svých nitrech stále válečníky. Stačilo jen ve správný čas zatroubit na válečný roh a tito muži popadli svá kopí, pokud je měli, oštěpy, válečné dřevěné palice, ostré klacky opálené v ohni, lovecké nože a spousty jiného vybavení, které ve svých příbytcích vždy uchovávali pro případ potřeby. A tito obyčejní válečníci si v ničem nezadali s válečníky náčelníkovi družiny. Výcvik a zkušenost z boje, nahrazovali vášní, srdnatostí a zběsilostí. Alespoň někteří z nich. Proto nebylo pro Marobuda mnohdy lehké tyto muže a jejich kmeny udržet v jeho svazku, musel využívat diplomacie a tam kde nepomáhala, použít násilí a zastrašování.  Byli vrtkaví jako jarní počasí, hašteřiví jako malé děti a rádi následovali toho, kdo jim přislíbil dny plné válečného ryku, slávy a přízně válečných bohů. Mnoho z nich z Marobudova kmenového svazku odešlo přísahat věrnost Arminiovi a jeho protiřímskému tažení. Dost věrných mužů však zůstalo s Marobudem a tito nyní odhodlaně kráčeli do velké bitvy.

Hroduolf s Arnwaldazem mezitím stále čekali na začátku planin, až dorazí jejich muži. Před nimi byl pořád klid a mír, vítr si tiše ševelil, zvěřena prožívala svůj každodenní všední den a zvědové Cherusků se zřejmě stáhli zpátky do svých výchozích pozic. Hroudolf musel stále myslet na to, jak Arwid vyhodnotí jejich setkání, až se vrátí ke svým. Mohl mlčet, mohl také třeba říct, že zahlédli Markomanské stopaře, ale nedošlo k přímému střetu. Mohl také říci celou pravdu, pokud by v něm po návratu převládla věrnost k Arminiovi. Na druhou stranu Hroduolf poznal kdysi dávno Arwida i za ten krátký čas natolik dobře a věděl, že pokud dá své slovo muži, který mu roven postavením a stylem života a navíc mu zachrání život, je toto jeho slovo víc než přísaha náčelníkovi. Ale i tak v něm stále hlodaly pochybnosti.

6.

Huguwin koňmo dohonil týlové jednotky jejich křídla bez nějakých potíží. Co to šlo, držel se dál koňského hřbetu, poté chvíli pokračoval během a snadno dohonil muže na špici. Zástup válečníků mlčky kráčel korytem potoka, protože tato cesta k planinám byla nejrychlejší, v této fázi už nemělo smysl jít i po hřebeni a celé křídlo více štěpit. Ale pár zvědů se přece jen hřebenovou cestou pro jistotu pustilo. Opatrnosti nebylo nazbyt. Tohle už nebyla výzvědná výprava. Tito muži už kráčeli na jisto do bitvy, obtěžkáni štíty mnoha nejrůznějších barev a tvarů, oštěpy a kopími, někteří měli i kroužkové košile, různé meče a přilbice železné, bronzové i kožené. Jako dlouhý had se jejich zástup vinul jarním lesem, jen občasné funění, vrzání a cinkot výstroje a výzbroje mohl prozradit, že jde o hada tvořeného lidskými válečníky. Z jejich zachmuřených tváří se nedaly vyčíst pražádné pocity. Ti zkušení nechovali žádné pocity ani ve svých nitrech, to teprve až na bojišti se v nich probudí skryté vášně a krev bude opět zuřivě pulsovat jejich žilami, srdce bude bušit ostošest a jejich mysl prostoupí duch války, který umí být tak opojný i zrádný zároveň. Někteří z nich nyní kráčeli do bitvy mnohdy poprvé. Těšili se, zároveň však byli plní obav a strachu, ale tento strach se snažili před svými zkušenějšími druhy neukazovat a pokoušeli se zachovat kamennou tvář. A tak mlčky ukrajovali další a další kousky cesty ke svému cíli.

Huguwin, se mezitím dostal slušný kus před jejich vedoucí skupinku, hnán jakýmsi pocitem, že někdo ze zbytku Hroduolfových mužů jim běží naproti, nebyl proto ani moc překvapen, když před sebou zaslechl tichý dusot lidského tvora a spatřil Wituolfa jak se k němu rychlým, ale zároveň ostražitým během blíží. Zkusil jej přepadnout ze zálohy, ale Wituolf se mu šikovně vyhnul, jakoby to čekal, obratem se na něj vrhnul, strhl ho k zemi a potom se rozesmál „musíš se ještě chvíli učit, vím o tobě už nějakou tu chvíli, pouze jsem čekal, kdy odněkud vyskočíš.“ Potom se oba mladíci, již stojíce na nohou pevně objali. „Co tvůj otec a náš Arnwaldaz?“ zeptal se Huguwin. „Oba by měli být prozatím v pořádku, zdá se, že Arwid z kmene Cherusků umí držet své slovo muže,“ odvětil mu Wituolf. Poté chvíli čekali, až dorazí předvoj a mezitím probírali zážitky z uplynulých dní.

I na straně druhé probíhala příprava na bitvu. Arwid seděl kousek před jejich tábořištěm a mlčky pohlížel na krajinu před sebou a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky i pochybnosti nad tím, zda učinil správné rozhodnutí. Byl jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně jej drtila přísaha válečnému náčelníkovi, na straně druhé slovo, které dal muži, jemuž vděčil za svůj život. Přesto však zůstal ledově klidný, když k němu přiběhl jeden z jeho synů a oznámil mu, že na jejich pozici přijel sám Arminius, který byl neustále v pohybu a koňmo objížděl pozice svého vojska. Po příchodu do tábora jej Arwid ihned mezi šesticí jezdců bezpečně poznal a to i přesto, že všichni sedlali skvostné koně římské provience, byli opásáni dlouhými jezdeckými meči a i jejich odění bylo skoro stejné. Stejně však už zdálky poznal Arminia, protože jeho držení těla i pohled, kterým bedlivě sledoval okolí, dával znát muže, který je dravcem v lidské podobě. Navíc jej Arwid už nějakou tu zimu znal. Arminius na něj pohlédl s úsměvem, ale byl to úsměv dravce a pravil „zdravím tě, věrný Arwide, jak dopadly vaše výzvědy? Narazili jste na nějaké muže toho zbabělce, který se opovažuje nazývat velkým náčelníkem?“ Arwid se v tu chvíli nechal vést hlasem srdce a dávné zkušenosti, že často je lepší dodržet slovo dané muži, který je mu roven, nežli muži, který ovládá mnoho dalších, které často ani nezná a bez slitování je tedy může poslat na smrt a odvětil Arminiovi „můj náčelníku, šli jsme dost daleko do plání, ale na nikoho jsme krom zvěře nenarazili, je ale možné, že tam někde nepřítel čeká ukryt v lesním podrostu.“ Arminius se znovu chladně pousmál a dívaje se Arwidovi do očí mu řekl „věřím ti, jsi jeden z mála, který mne prozatím nikdy nezklamal, ale pokud někdy zklameš, čeká tě smrt hodná zrádce a to platí i pro tvé syny. Moji špehové z okolí dvorce té skety, která se plazí před římským zlatem tvrdí, že část jeho vojska má přijít na tyto pláně, aby se nás pokusila překvapit. Buďte proto ostražití. Jakmile spatříte sebemenší naznak jejich aktivity, vyšlete ihned posla do našeho hlavního válečného stanu. Doufám, že mne Arwide nezklameš.“ Arwid se Arminiovi poklonil se slovy „věř tomu, že za náš boj jsem ochoten položit svůj život, tak jako mnohokrát předtím!“ Arminius mu jen mlčky pokynul hlavou a potom i se svými jezdci odcválal zkontrolovat další jednotky. Arwid zůstal stát na místě a chvíli se zamyšleně díval směrem, kterým odjeli.

– pokračování příště –

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: