Skip to content

Oživlý středověk ve Zlenicích

Červenec 24, 2017
tags:

Letos se na zlenickém hradě 15 července již po šesté konal festival středověkých řemesel. Tuto zajímavou událost pořádá spolek nadšenců Sdružení Zlenice. O této partě fajn lidí i o tom, jak vlastními silami opravují místní hrad, už jsme psali zde. A protože letos mi účast na posázavské akcičce čas dovolil, vyrazili jsme tam s Agnetou těch pár kilometrů pěšky ze Senohrab. A opravdu jsme dobře udělali 🙂 .

Podél potoka Mnichovky ještě loni rostl poměrně hustý les, ale letos se tam kácí ostošest, což mi trošku kalilo radost z jinak příjemného dne. Nicméně, hlahol pod hradem, kde se v místním kempu točilo výborné pivo, sliboval nápravu. A taky že ano, protože už tam sosal soukmenovec Medvídek s přítelkyní Terezou. Chvíli jsme pokecali nad lahodným žlutým mokem a vyrazili na kopec k hradu. Cestou jsme potkali jednoho z organizátorů celé akce – Vlada. Ten ovšem směřoval kamsi do podhradí dost razantní rychlostí a s naprosto jasným záměrem se příliš nezastavovat, takže bylo téměř jisté, že na nějaký obsáhlý rozhovor o hradu a festivalu asi nedojde 🙂 . Vstupné činilo na osobu padesát korun, což není za dobrý program žádná drahota.

Zlenický festival je zaměřen zhruba na dobu Karla IV. (1316 – 1378), ta už tedy nemá s evropským pohanstvím (pomineme-li Litvu, kde se starověrci v oné době stále drželi) nic společného, ale je to zajímavá exkurze do života našich předků, takže myslím, že se to na Pohanském kruhu může klidně objevit. Sám Vlad k tomu, proč to dělají a organizují, říká: „Pokud se dobře pamatuju, tak nápad vznikl v roce 2011 u nás na hradě. Vymysleli jsme to s Terezou Bílkovou, když jsme uvažovali, jak pro naší hradní aktivitu využít její zájem o historická řemesla. Napadlo nás, že by bylo hezké oživit areál nějakou historickou akcí, která nebude o rytířích, divadlech, kejklířích a podobných poměrně tradičních typech zábavy, ale spíš přiblíží běžný život středověkého člověka, řemeslníka a navíc návštěvníkům nabídne možnost, aby se sami zapojili, něco se naučili, vyzkoušeli. Jelikož jsme se na začátku neuměli úplně shodnout na konceptu, kdy na jedné straně byla představa průřezu řemesly napříč časem, a na straně druhé pak představa jasně časově vymezených řemesel, situovaných do doby rozkvětu hradu za doby Karla IV., celou organizaci akce na sebe vzala Tereza s tím, že zkusí vyzkoušet svojí představu dobově věrné a jasně vymezené akce a uvidí se, jestli se to ujme. Čas ukazuje, že vykročila správným směrem a patří ji za to velký dík.

Takže letos proběhla ukázka historických středověkých řemesel ve Zlenicích již po šesté a rozhodně se bylo na co dívat 🙂 . Hned první stan, který jsme navštívili, vedl „židovský lékař“, který nám ochotně předvedl arzenál svých „lékařských“ nástrojů. Jeho žlutý klobouk trochu připomínal ten kultovní modrý, co má Neználek. Výklad ohledně operací a jejich úspěšnosti ve středověku byl velice poutavý, nicméně návrh na „obřízku se slevou“ všichni momentálně přítomní pánové raději odmítli. Krom toho, v rohu stanu se válel jakýsi mladík, u kterého nebylo zdaleka jisté, zdá vyspává opici nebo se ještě neprobral z nějaké operace 🙂 . Správný Žid sice v sobotu nepracuje, ale tady holt pár šekelů odsune do pozadí i náboženské svátky 🙂 . V brožurce, kterou jsme dostali po zaplacení vstupného, se píše: „Středověké lékařství na starém kontinentu navazovalo na tradici a znalosti antiky a ve většině případů u nich i zůstalo. Výjimkou byla oblast arabského světa a Byzance, kde se medicína dále rozvíjela. V katolické Evropě měla na lékařství velký vliv církev, ve 12. století byla dokonce církví oficiálně zakázána chirurgie – tu pak vykonávali především lazebníci a bradýři. S rozvojem univerzit ve 13. a 14. století dochází k rozkvětu lékařské vědy. Jako nejvýznamnější centrum lékařské vzdělanosti své doby můžeme bezpochyby označit univerzitu v italské Bologni, kde byla vyučována i chirurgie. Až do založení univerzity císařem Karlem IV. v Praze (roku 1348) museli případní domácí zájemci o studium lékařství přijít ke vzdělání v zahraničí.“

V tom samém stanu taky jedna z přítomných dam vyšívala. I zde následoval velmi poučný rozhovor o tom, kdo, kdy a pro koho vyšíval. Hodně jsme se bavili a dozvěděli zejména o slavné Tapisérii z Bayeux, která oslavuje vítězství Viléma Dobyvatele nad Anglosasy roku 1066. Gobelín dosahuje úctyhodné délky takřka 70 metrů a je rozdělený do 27 nestejně dlouhých navazujících celků. Najdete zde na 623 lidí, 55 psů, 202 koní, 41 lodí, 49 stromů, přes 500 bájných a jiných stvoření a téměř 2000 latinských slov. Paní se specializuje spíše na pozdější období. Jak moc pěkně jí to jde, můžete vidět na fotografii. Každopádně je to nádherná práce, která vyžaduje doslova svatou trpělivost.

Řemeslníků a řemeslnic mělo svá ležení na hradě samozřejmě mnohem více, ale naši čtveřici zaujala už z dálky hlavně jakási čarodějnice, která kutila cosi u dvou kotlíků a ohně. V jednom kotlíku to vypadalo na čínské nudle a v druhém na červenou řepu. Při bližším kouknutí se ukázalo, že jde o nikoliv ježibabu, ale o barvířku. Od ní jsme se opět dozvěděli spoustu zajímavých informací ohledně barvení látek ve středověku. Brožurka k tomu praví: „Nejlepšími materiály na barvení jsou vlna a hedvábí, nejlépe totiž přijímají barvivo. K barvení se využívala široká škála rostlin – jejich listů, květů, kořenů. Písemné doklady o barvení se objevují již u antických dějepisců (C. Plinius Secundus starší, Vitruvius, Titus Lucretius Carus). Výsledný odstín barvy mohou ovlivnit přidaná mořidla (kamenec, vinný kámen, ale také moč, tanin z duběnek, rebarbora a ocet). K barvení se využívají jak speciální barvířské rostliny (mořena, rýt, rmen, světlice, boryt, mařinka), tak i běžně rostoucí rostliny a stromy z luk a lesů (listy břízy, kopřiva, třezalka, kontryhel, ale také kůra z jasanu nebo dubu, plody nezralého ořechu a řada dalších).“ Paní barvířka nás o svém řemesle poučila s humorem, když nám ukazovala i jakési broučky, kteří se ve středověku vyskytovali v Polsku a Středomoří, a používali se jako základ jistého barviva. Dnes už v Evropě ale nežijí a dováží se z Latinské Ameriky. Vypadali trošku jako přísada do čínských polévek, ale nikdo z nás je fakt nechutnal 🙂 .

Zajímala nás i výroba karetek. Ty jsou vděčným módním doplňkem už od starověku. Opět dáme slovo brožurce: „Karetky jsou destičky (troj, čtyř i vícehranné) s otvory v rozích, vyrobené obvykle z organických materiálů (kost, dřevo, paroh, rohovina). Do jejich otvorů jsou navlečeny osnovní nitě, jejichž rozmístění a následné otáčení o 90° tvoří složité vzory. Nejčastěji se objevují geometrické vzory, ale na tkanici lze vytkat i rostlinný nebo figurální ornament. Tkanice pak byly nejčastěji z viny a hedvábí, méně se užíval len, konopí nebo kopřivy. Tyto tkanice mají dvě velké výhody – jsou velmi pevné, proto mohly sloužit jako nejrůznější popruhy, a lze na nich vytkat složitější vzory než na hřebenovém stávku, proto byly oblíbené především pro svou ozdobnou funkci (lemy oděvů, čelenky, dekorační stuhy).“ Karetkářky nám opět velice ochotně vysvětlily vše, nač jsme se ptali. Kdo umí, ten umí. A kdo neumí, ten čumí 🙂  .

Navštívili jsme i stan ševce a sedláře (tady jsem si bohužel zapomenul udělat fotku), svíčkaře, dobovou kuchyni, přadleny lnu, řezbáře a truhláře, mlynáře na žernovu. No, byla tu toho spousta zajímavého k vidění a ani se to sem vše nevejde. Když jsme z hradu odcházeli zpět ke kempu, jako poslední jsme si nechali poslech středověkých hudců. Pán hrál na loutnu a paní na niněru. Bylo to vlastně poprvé, co jsem niněru viděl takto z blízka. Je to velice zajímavý nástroj, který mi svým zvukem trochu připomíná dudy. Niněr je samozřejmě více druhů, jak zní jeden z nich, to si můžete poslechnout třeba zde.

Celá akce se nám moc líbila a příští rok bychom se chtěli zajet podívat určitě zase. Na závěr ještě taková malá perlička: Od kempu pod hradem přes Sázavu k obci Zlenice nevede žádný most. „Funguje“ tady přívoz se vskutku ďábelským převozníkem. Tento osobitý samorost zde převáží přes řeku již déle, než dvacet let. Patří ke kultovním bytostem Posázaví. Čas převozu na pramici u něho není nijak přesně stanoven – nedodržuje žádný „jízdní řád“. Tentokrát zřejmě už nějaký čas potruňčil u výčepu a cesta od lavičky pod stromem, kde pojídal cosi, co vypadalo jako polévka, k lodi, mu trvala neuvěřitelných pět minut, i když to bylo asi pět metrů daleko. Samotná plavba pramice byla také velmi dobrodružná 🙂 .

Závěrem bych chtěl poděkovat všem účastníkům a organizátorům a za rok se budeme těšit zas!

Na video z letošního ročníku se můžete podívat zde.

 

Fotografie: Autor.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: