Skip to content

Červený měsíc

Červenec 14, 2017
tags:

Poutník seděl na břehu velké řeky. Bylo vedro, většina živých tvorů byla schována ve stínu a čekala, až se večer trochu ochladí. Poutník si máčel nohy ve vodě a naslouchal písni řeky. Ona řeka zde byla snad odpradávna. Vyrvala si cestu skrze skály, skrze půdu, které dávala pít. I skrze srdce lidí, kteří jí vždy přinášeli dary, ctili ji a věděli, že je řekou života, občas i řekou smrti, když se jejím korytem valil roztátý sníh a led z hor. Ledové krystalky přečarované ve vodu přináší nový život, často však ve jménu smrti. A řeka poutníkovi zpívala svoji píseň: „Jsem dcerou země a nebes. Země je mojí matkou a nebesa otcem a já jsem dcera, která je nezkrotná a hrdá, stejná jako mí rodiče. Vyvěrám z lůna své milované matky, vyvěrám a stejně jako každé mládě jsem na začátku slabá, nechápu sebe samu a nechápu, kam směřuje můj tok. Když však nabírám síly, začínám si hrát, klokotat, smát a tehdy jsem nejvíc šťastná. Tehdy si začínám uvědomovat své poslání a mé štěstí postupně přechází v povinnost, avšak stále jsem ráda, že jsem, protože utíkám dál a dál a stejně dobře vím, že jednou, tam někde v dáli se zase vrátím k matce. Do jejího lůna, do její náruče. I já jsem matkou, pečlivou náručí, která opatruje své děti, které ode mne utíkají, vracejí se ke mně, klokotají, hrají si a jsou šťastné ve své živelnosti. Mé děti, i děti země. Děti živlů, nezkrotné ve své pýše. Jsou pyšné stejně tak jako naše matka. Pyšné avšak spravedlivé, protože jsou nestranné. Stejně jako já, i má velká matka. A potom tam kdesi v dálavách se všichni společně vracíme do počátku. Do slaného počátku, který je i koncem. Avšak koncem, který nekončí, protože náš koloběh je věčný. A pokud jednou skončí, bude koncem všeho živého, protože my jsme esencí života, věčného, tak jako bude věčná naše existence. Ty, který sedíš na mém břehu, slyšíš mou píseň života a smrti? Chladíš své unavené nohy mou mízou, zaháníš svou žízeň mojí krví, a vím, že vnímáš má slova. Znám tě, tebe, kterého nazývají putujícím. Znám tě a vím, že chápeš mé poslání, můj osud. Chápeš, protože sám jsi, dítětem země. Chápeš, protože jsi tenkrát pil z pramenů moudrosti…“

Slunce bylo pomalu za zenitem. Poutník ještě stále seděl na břehu a v mysli mu pomalu doznívala píseň řeky. Měl velmi rád tyhle chvíle, chvíle, kdy mohl naslouchat živlům. V živlech je skryta podstata života. Života bohů, lidí, zvířat, rostlin, hmyzu a všeho co je živé. Živly samy jsou životem…

Poutník vykročil směrem k blízkému lesu a kdesi v dálce za obzorem zahřmělo, letní bouřka slibovala svlažit zemi svou nadílkou deště. Bylo sucho, tudíž byla každá dešťová kapka vítaná. Ale jak poutník dobře věděl, na zemi byla vždy období hojnosti i období zmaru. Zákonitá období střídání života a smrti, které člověk chtě, nechtě nemohl nikdy zcela plně ovládnout. Země se vždy řídila svými zákony…

„Všichni jsme jejími dětmi, často zlobivými a drzými, svéhlavými a nechápajícími. Občas, skutečně jen občas, nám hlavou probleskne poznání toho, kým skutečně jsme. Tehdy často utíkáme pryč, pryč sami před sebou. Ale před ní neutečeš, rodíš se, stojíš a umíráš na ní. Často si myslíme, bohové i lidé, že nám patří. Nepatří, nepatří nám a stejně tak jako vlčí matka zabije své mladé v nepříznivých časech, stejně tak nás ona jednou zase může všechny zabít. Jako již mnohokrát předtím!“

Lesem se rozléhal poutníkův srdečný smích a on kráčel dál, dál v čase červeného měsíce…

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: