Skip to content

Tip na výlet – Pálava 3: Za lovci mamutů

Červen 28, 2017
tags:

Dnes tu pro vás máme třetí zastavení v „krajině bohů“ – Pálavě. V první pozvánce jste si mohli přečíst o CHKO Pálava a hradištích doby bronzové, minule o Germánech a Římanech, kteří zde v minulosti také zanechali své nesmazatelné stopy. Tentokrát se podíváme do historie mnohem starší: Do doby cca 30 000 let př. n. l., kdy Pálavou putovali legendární „lovci mamutů“, jejichž svět v tak trochu fantasy podání tolika generacím čtenářů ukázal ve svých knihách kultovní spisovatel Eduard Štorch (10. 4. 1878 – 25. 6. 1956).

S Agnetou jsme byli ubytovaní v Dolních Věstonicích, takže jsme byli takřka u „zdroje“, neboť v místním maličkém muzeu je k vidění expozice věnovaná nejen lovcům mamutů a slavné Věstonické venuši, ale také slovutnému archeologu Karlu Absolonovi (16. 6. 1877 – 6. 10. 1960). Už ze sedmnáctého století máme zprávy, že se v okolí Dolních Věstonic a nedalekého Pavlova nacházely po orání v polích a při zakládání vinohradů „předpotopní kosti“ a kamenné „nožíky“.  Koncem devatenáctého století vrcholila v Rakousku-Uhersku archeologická mánie, kdy se do vídeňského Naturhistorisches Museum svážel kdejaký pravěký nebo starověký artefakt z celého habsburského soustátí. Vypadalo to tedy, že i Pálava bude čelit „nájezdu“ vídeňských pánů s cvikrem. Avšak teprve od roku 1924 zde začal probíhat profesionální výzkum pod vedením profesora Karla Absolona, který Dolní Věstonice proslavil.

Věstonická venuše byla vytvořena někdy v období 29 000 – 26 000 př. n. l. Tehdy během teplejšího období poslední doby ledové sídlily na Moravě skupiny lovecko-sběračských klanů, které vytvořily kulturu nazývanou archeology gravettien, u nás zvanou i pavlovien – podle pálavské obce Pavlov.  Nesprávně se tomuto období také říká čas „lovců mamutů“. Samotný objev této plastiky byl učiněn u Dolních Věstonic dne 13. 7. 1925 týmem Karla Absolona, který zde už druhým rokem prováděl systematický výzkum. Rozlomená soška se našla spolu s kamennými nástroji a zvířecími kostmi v popelu ohniště o velikosti asi 10 metrů. Soška je 11,5 cm vysoká a v bocích dosahuje maximální šířky 4,3 cm. Některé části těla jsou zobrazeny velmi realisticky, jiné jsou naopak pouze naznačeny. Pozornost při modelování plastiky věnoval dávný tvůrce především těm oblastem těla, které jsou spojeny s plodností: Tedy prsům, vulvě a břichu, na zádech jsou dále zdůrazněny tukové faldy. Zajímavé je, že sochař vlastně vynechal obličej, na jehož místě jsou pouze dvě rýhy představující oči. Krk není vymodelovaný vůbec, ruce a nohy jsou pouze naznačeny. Nejznámější interpretace Věstonické venuše jako dávného ženského symbolu plodnosti není jediná. Podle jiné teorie může být Venuše jakýmsi kryptogramem představujícím syntézu ženského symbolu v dolní části těla (trojúhelníkové nohy) a mužského nahoře (výčnělek hlavy a pod ním zavěšená prsa). Může se tak jednat o skutečný náboženský symbol mateřství, ale může jít i jen o dětskou hračku.  Původně odborníci předpokládali, že soška Venuše je vyrobená z vypálené směsi hlíny, popela a kostí. Nedávno však byl proveden experty průzkum pomocí počítačové tomografie, na základě kterého bylo zjištěno, že plastika je vyrobena z jemné hlíny, obsahující příměs malých bílých zrníček, jež vznikly zřejmě vysrážením vápence, případně se může jednat skutečně o drobné úlomky kostí. Malíř Zdeněk Burian vytvořil dnes obecně známou malbu rozcuchaného dědýse, který modeluje sošku Venuše. Tuto představu narušil objev otisku prstu na zádech sošky. Jeho analýzou bylo zjištěno, že obdobnou velikost otisku prstu mají děti ve věku mezi sedmi a patnácti lety, případně dospívající ženy. Otisk však nemusí nutně náležet autorovi sošky. Věstonická venuše je od svého objevení uložena ve sbírkách Moravského zemského muzea v Brně. Na konci Druhé světové války byla část jeho exponátů přemístěna do mikulovského zámku, který v samém závěru války vyhořel, a předměty zde skladované byly bohůmžel nenávratně zničeny. Věstonické venuše zde naštěstí v té době nebyla, protože byla převezena zpět do Brna kvůli fotografování, což ji zachránilo před zkázou. V současné době je slavná plastika vystavována jen při výjimečných příležitostech, v běžných expozicích je nahrazována kopiemi, takže ani v Dolních Věstonicích ji neuvidíte.

U Druhé světové války se ještě zastavíme: Když po Mnichovské zradě zabrala Pálavu Velkoněmecká Říše, Absolon už zde pochopitelně nesměl pracovat. Na osobní intervenci reichsführera SS Heinricha Himmlera zde však archeologické práce pokračovaly pod vedením holandského geologa a archeologa Assiena  Bohmerse (1912–1988). Ten byl členem poněkud obskurní „vědecké“ organizace Ahnenerbe  (doslova „Dědictví předků“), která spadala pod SS. Bohmers se zde stal vedoucím Forschungsstätte für Urgeschichte („Oddělení pro výzkum paleolitu“). Co nacisté v Dolních Věstonicích a Pavlově vlastně hledali, je předmětem spekulací dodnes: Byl to snad „germánský předek“ z doby ledové? Více si o tom můžete přečíst zde.

Po Druhé světové válce výzkumy v této lokalitě pokračovaly naštěstí již v domácí režii. Vedení postupně převzal Archeologický ústav, začleněný od roku 1953 do Akedemie věd. Komunistům se profesor Absolon, ale nehodil úplně stejně, jako nepřipadal v úvahu pro nacisty. Archeologové začali šmejdit v katastrech obcí Dolní Věstonice, Pavlov a Milovice jako diví a to přineslo ovoce. Na sídliště gravettinských lovců je to vskutku bohatý kraj  🙂 .

Z malého muzea v Dolních Věstonicích to je jen pár kilometrů do Pavlova, kde je celkem nový a pěkný  Archeopark, zbudovaný roku 2016. Pokud půjdete pěšky podél novomlýnských nádrží, můžete se také zastavit na samém konci Věstonic u tzv. Kalendáře věků, což je národní přírodní památka ve staré cihelně. Zde ve stěně vyhloubili v padesátých letech dvacátého století archeologové zářez 5 m široký, 3 m hluboký a 12 m vysoký. Můžete tu vidět geologické vrstvy usazované v průběhu 100 000 let. Tento „kalendář“ pomáhá odborníkům dodnes. Když jsme se tu koncem května zastavili s Agnetou, ležela tu i letošní májka. Takže to vypadá, že staré kulty tu žijí stále  🙂 .

Samotný pavlovský archeopark se z dálky zdá jako soustava betonových bunkrů, ale to je opravdu jen zdání. Ono to nejdřív vypadá skutečně v pálavské krajině trochu jako pěst na oko, ale když přijdete blíž a hlavně vstoupíte dovnitř, dostává to celé úplně jiný rozměr. Návrh budování archeoparku vycházel z toho, že by měl nějak zapadnout do krajiny a chráněné krajinné oblasti. Uvažovalo se, že vrstva s artefakty bude uložena hluboko pod spraší – proto tedy koncept podzemní stavby.  Architekti tedy přišli s plánem podzemního prostoru s vystupujícími „bunkry“ z betonu, napodobujícími místní vápencové skály.   Od samého počátku bylo také počítáno s tím, že část nálezů z pravěkých sídlišť zůstane uvnitř, tak, aby to vizuálně vypadalo, že je zrovna archeologové našli.

Vnitřní expozice zabírá vice než více než 500 m2. Ukazuje historii zdejších výzkumů, především se však věnuje samotnému materiálnímu a duchovnímu světu dávných Evropanů, kteří zde v dobách před 30 000 lety žili, lovili, tvořili a umírali.  Uvidíte tu nejen originální kamenné nástroje a kostěné předměty sloužící potřebám běžného života, ale i šperky a kultovní sošky z hlíny a mamutoviny. Zajímavé je, že některé tyto sošky byly svými tvůrci ihned ničeny a poškozovány vpichy, řezy nebo ohněm.  Možná se jedná o důkaz lovecké či válečnické magie dávných Evropanů, která měla zabít kořist nebo nepřítele na dálku. Slavná věstonická Venuše se však zachovala v poměrně dobrém stavu – zářezy na ní svědčí o tom, že byla spíše zavěšena na jakési šňůrce nebo řemínku. Expozice je dále věnována tématům jako lov a každodenní život na sídlišti. Také pohřbívání a s ním spojené obřady zde mají své místo, včetně původních koster z hrobů.  Hned při příchodu se také můžete podívat na krátký film, který vás uvede do této úchvatné epochy evropské historie. Celý archeopark je vskutku parádní a zanechal na nás velice příjemný dojem. Jeho tvůrci odvedli skutečně perfektní práci.

Pálava už v dávné minulosti skutečně doslova kypěla životem. Avšak jak se postupně měnilo klima k horšímu a ochlazovalo se, staří gravettští Evropané před 27 – 26 tisíci léty začínali postupně Pálavu opouštět. Přesouvali se stále více na východ, směrem k Váhu a ještě dále… Skandinávský ledovec postoupil až na území dnešního Polska a drasticky tak ovlivnil podnebí Pálavy. Stromy mizí a z krajiny se stává tundra. Gravettinci, kteří dříve lovili srstnaté nosorožce, losy, soby a mamuty odcházejí za stády, pro které už tu není potrava. V jaké duchy tito lidé věřili? Jaký byl jejich spirituální svět? Čemu se smáli, jaké historky si u ohňů vyprávěli? Nevíme… Čas lovců mamutů skončil. Archeologové nám i přes propast věků odkrývají jejich dávno zmizelý svět a hledají odpovědi na tyto otázky. Pokud navštívíte Pálavu, možná i vy zaslechnete ozvěnu z hlubin dávnověku, podobně jako to jinde dokázal spisovatel Herbert George Wells, když psal povídku Strašlivý národ, kde velice sugestivně říká: „Jednou možná nadejde den, kdy všechny vzpomínky ožijí, jako kdybychom se sami osobně ocitli v minulosti, a budeme prožívat hrůzu a strach těch dávných dnů. Jednou možná nadejde den, kdy obrovské pravěké šelmy v našich představách znovu vskočí do našeho života, kdy se budeme opět procházet navěky zmizelou krajinou, protáhneme si pomalované končetiny, které se vynořily z prachu, a na kůži pocítíme sluneční svit, jaký byl před milionem let…“

Navštivte krajinu bohů.

Fotografie: Autor.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: