Skip to content

Měsíc červených třešní

Červen 21, 2017
tags:

Bylo docela teplo. Slunce se právě zastavilo uprostřed své pouti a celý svět okolo líně odpočíval. Poutník ležel pod třešní, pojídal její plody, které si předtím natrhal do mošny a jako malý kluk okolo sebe plival pecky. Měl před sebou cestu na štít, jehož vrchol se až sem třpytil pod pokrývkou věčného sněhu a ledu. Dlouho v těchto místech nebyl a už se těšil na krásný výhled do okolí i na samu cestu, protože pro něj, více než často, cesta znamenala cíl. Prozatím měl čas, v poledním teple nemělo smyslu se trmácet do kopců. Dva vlci odpočívali opodál pod velkým dubem, v zemi měli vyhrabané díry, aby se kapku ochladili a jen pravidelné oddechování prozrazovalo, že jde o živé tvory. Za to nahoře ve větvích bylo živo, dva velcí černí ptáci se zrovna dohadovali, který z nich je poutníkovi prospěšnější. „Ty dvě zatracené slepice nevydrží ani minutku v klidu“, pomyslel si poutník s úsměvem na tváři. A ti dva jakoby vedeni vnuknutím se najednou snesli dolů k němu a začali loudit třešně. Poutník jim házel pecky, a bavil se tím, jak se o ně ti dva hašteří. Protože myšlenku a paměť je potřeba umět vždy vzájemně sladit, jinak dokážou občas napáchat velkou škodu. Poutník to uměl, ale rád sem tam nechával ty dva v jejich přirozeném stavu a bavil se jejich rivalitou. Nakonec proč ne? Občas je dobré se navrátit se do lůna přírody, shodit slupku civilizace a znovu v sobě objevit dítě. Ano sem tam je to dobré a potřebné. Ale zároveň je potřebné se umět z tohoto stavu vrátit zpátky do reality, a kdo to nedokáže je pro tento svět nenávratně ztracen. Jsme sice zvířata, ale zároveň jsme také lidé. Nejsme lepší ani horší než ti čtyřnozí, létaví, plovací a všelijací další jiní. Často si myslíme, že jsme lepší a ty další můžeme ovládat, ale to si jen myslíme. Můžeme jim díky naší inteligenci pomáhat a zlepšovat jejich život, protože ať chceme nebo nechceme, jsou to naši sourozenci. Sourozenci, kteří se stejně jako lidé rodí a umírají, mají své radosti, strasti a žijí svou realitu, která se od té naší v podstatě nijak neliší. To si jen my myslíme, zahlceni svými Iphony, celebritami, degenerovanými vládci, ezoterickými kouzelníky, rádoby pralesními šamany a kupou dalších zbytečných sraček kvůli, kterým zapomínáme často na samu podstatu obyčejného žití. A v tomto obyčejném žití se právě skrývá ona mnohými často tak zoufale vyhledávaná duchovnost. V tomto žití se skrývají oni tak zoufale hledaní bohové, bohyně a duchové. Protože oni jsou stejně tak obyčejní jako jsme obyčejní my lidé. A jsou zde stále s námi. A jsou od pradávna v nás, v lidech, kteří si v sobě nesou svůj určitý kód. A tento kód je znamení bohů, a díky tomuto kódu jsme nikdy neztratili své duchovno. Je stále v nás, je i v lesích a řekách okolo nás, ve stromech a horách okolo nás, v kamenech a zvířatech okolo nás a také v někde hluboko v lidech okolo nás. Stačí jen chtít naslouchat tomu pradávnému hlasu, který občas zní v korunách stromů a v zurčení potoků. Hlas našich předků je hlasem bohů…

Když se poutník probudil, slunce se již začínalo schovávat za obzor. Krkavci už byli kdovíkde a oba vlci byli také na nohou a nedočkavě poutníka poštuchovali čenichy. Byl čas jít dál. Dnes tady a zítra tam. Svět jeho lidí byl ještě docela rozlehlý, přestože se nad ním začínala pomalu rozprostírat šedivá nicota. A nejhorší bylo, že tu nicotu podporovalo i plno těch, kteří patřili mezi jeho lid, ale kteří se za to snad styděli. Jakoby jejich zvyky, tradice a vnímání světa byly špatné a bylo třeba nastolit vládu šedivé, univerzální nicoty, kdy všichni lidé budou stejní. Šediví, univerzální a údajně všichni neskonale šťastní. Ale co znamená „být šťastný“? Poutník sám nevěděl co je to „štěstí“, proto také neustále putoval mezi svým lidem, pozoroval, připomínal, sem tam vyjevil kým je, sem tam nevěřícně kroutil hlavou, ale byl stále v pohybu a nehledal „štěstí“, pro něj byla cesta cílem, stejně jako pro mnohé z těch, kteří na něj nezapomněli. Štěstí mají totiž jen ti, kteří jsou na cestě, a nehledají jej jako svůj cíl…

Slunce se dávno schovalo za blízkým pohořím, ke kterému nyní poutník mířil. Před ním se tyčily štíty hor, pokryté věčným ledem a za ním v nížinách dozrávaly třešně…

„Stvořil jsem svůj lid a můj lid si mě přetvořil k obrazu svému…“

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Miroslav "Frostík" Mráz permalink
    Červen 22, 2017 9:22 am

    Zase boží. Hned jsem cítil souznění s Bohy.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: