Skip to content

Werner Keller o pekle Etrusků

Duben 18, 2017
tags:

Etruskové byli záhadným národem už pro jejich současníky – antické Řeky a Římany. Sám jejich původ a jazyk dodnes nedá historikům a lingvistům spát. Na čem se však všichni shodují, je to, že vlastně oni položili základy Říma. Otázkám původu Etrusků už jsme se před několika lety věnovali zde. Tento tajemný národ měl velice zvláštní představu o tom, co čeká člověka po smrti. Někdy to až vypadá, jakoby se Etruskové na smrt vlastně těšili, jakoby snad tušili, že jejich národ a jazyk bude svržen do věčné temnoty a zapomenut. V roce 1974 vyšla v tehdejším Československu kniha západoněmeckého autora Wernera Kellera (13. 8. 1909-29. 2. 1980) Etruskové, kterou i dnes můžete koupit za pár korun v antikvariátu. Informace v ní obsažené ohledně mytologie Etrusků patří v češtině stále k tomu nejlepšímu, co u nás vyšlo. Ukázka z této knihy pochází z kapitoly Démoni z pohřebních komor.

»Úpadek etruské moci se zdál být nezadržitelný. Národ, který dvě století předtím vládl nad nejvýznamnějšími zeměmi italského poloostrova, byl zatlačen na úzký prostor mezi Apeninami a výšinami Ciminského lesa. Nenávratná se zdála být doba mocenského vzepětí a veliké úcty. Už v polovině 4. století př. n. l. zbyla na dobu slávy jen vzpomínka. Dlouho se nemohla žádná etruská loď odvážit na otevřené moře. Ohrožena byla dokonce i poslední, skromná pobřežní plavba. A s bývalým spojencem, obchodně a námořně silným Kartágem, si nyní podávali ruku Římané, jejich utiskovatelé a nepřátelé. Vždyť roku 348 př. n. 1. uzavřeli Římané a Kartagiňané smlouvu o přátelství a obchodu. Budoucnost etruského národa vypadala beznadějně. Těžké porážky a ztráty, které utrpěla z rukou Římanů, Keltů a Řeků jeho vojska a loďstva, nezůstaly bez hlubokých důsledků. Nesmazatelně a s ohromujícími následky se mu vtiskly do jeho vůle a jeho ducha. Pochmurná nálada se šířila jako temná předtucha budoucího zániku. Co nezachoval žádný kronikář, o tom mluví o to jasněji objevená pohřebiště. V pohřebních komorách se začínají objevovat postavy a scény plné děsu a hrůzy. Téma hostin, pořádaných k poctě zesnulého, už nejsou dána veselím a duchovní bezstarostností. Navždy zmizel úsměv, který kdysi nesli zesnulí. Jejich obličeje nyní strnuly a jsou plny smutku. Radost a překypující souhlas se životem ustupují nyní melancholické vážnosti, která se stupňuje v temný fatalismus. Čím dále tím více se zjevuje představa hrůzu nahánějícího záhrobí, obydleného odstrašujícími démony a tajuplnými postavami podsvětí, a na stěnách hrobek vznikají zobrazení podsvětního království smrti, naplněného hrůzou, děsem a záhubou. Veselý banket pořádaný pro hodovníky v kruhu rodiny a přátel se mění v mystické stolování smrti v Hádu, mrštné kolo tanečníků a hudebníků v chmurný průvod duší, kráčející v podzemní říši, v jejíchž temnotách žijí hrůzné bytosti. Dlouhé průvody mrtvých se pohybují strašidelně k branám podsvětí. Provázejí je démoni se zmijemi ve vlasech, potřásající sekeromlaty a kyji, v rukou držící kleště a provazy. Smrt, která měla dříve mírné, přátelské rysy, dostává divoký, hrůzu vzbuzující obličej.

Půda starých Tarquinii nám zachovala otřesné svědectví z oné doby, jež byla naplněna předtuchou nastávajícího zániku: je jím roku1828 nalezená „Tomba dell’Orco“, „Hrobka podsvětí“. Ve své nejstarší části vznikla přesně v těch desítiletích, kdy se mateřské město staré Etrurie nalézalo v zoufalém obranném boji proti římským legiím. Strmé schody vedou z žitného pole do hlubiny. Je to jen několik kroků — a přece představují skok přes 2400 let do minulosti, přímo do světa Etrurie 4. století př. n. l. Příslušníci tarquinijské aristokracie dali tuto kryptu vyhloubit ve skále pro své rodiny. Hrobka má po-dobu čtvercové místnosti a je obehnána lavicemi, na nichž jsou uloženy sarkofágy. Nástěnné malby jsou dnes jen částečně rozpoznatelné a představují zlomek z obrazu hostiny mrtvých. Dvě postavy tanečníků, mávající zmijemi, hlídají pohřební místnost, která podržuje něco z tísnivé atmosféry děsivých obrazů pekla ve středověkých kostelech Toskánska. Z šedi rozpadlých barev a rozplizlých kontur hledí napravo z vlhké stěny komory na návštěvníka, jako by byla na stěnu jen vdechnuta, podobizna mladé ženy. Je ozdobena svými nejkrásnějšími šperky — hroznovitými náušnicemi a drahocennými řetězy — a je oblečena v bílou tuniku. Do vlasů má vetkán vavřínový věnec z pozlacených listů, který přidržuje na její šíji síťku. U jejích nohou jsou patrné obrysy lůžka, pokrytého pestrými přikrývkami a polštáři. Jméno krásky je Velia, jak prozrazuje jeden z nápisů. Její obličej je bledý, pln trudnomyslnosti, bolest se rýsuje kolem plných, smyslných úst, jako by si právě marně přivolávala ve vzpomínce radost života, z něhož byla příliš brzo vytržena.

Za ní se tyčí stvoření temnot, s obrovskými křídly, podobné stínu a nahánějící hrůzu. Je to Charun, etruský posel smrti, průvodce duší na jejich poslední temné cestě. Z jeho zmijím podobných vlasů trčí ostré zvířecí rohy, rudě se blýská jeho zrak nad velikým, supí zobák připomínajícím nosem, zelenavě, jako by byla ztrouchnivělá, se třpytí jeho kůže. Po jedné straně se tyčí zmije. Stvůra hrozivě drží těžký sekeromlat — symbol své moci — kterým je veden smrtící úder, jenž zakončuje život. Tato příšera, tento démon, nemá nic společného s Charónem, přívětivým převozníkem řeckého Hádu.

V témž hrobu, v místnosti o jedno desetiletí mladší, se nacházejí obrazy, v nichž se mísí scény ze ság se scénami ze záhrobí a vedle řeckých bohů a héróů se vynořují démoni a duchové z podsvětní říše Etrusků. Hostina mrtvých je přenesena do podsvětí Háda a Persefony. Persefoné se zjevuje vedle Háda s hlavou obtočenou divoce propletenými zmijemi. Vlčí hlava s doširoka otevřenou tlamou je naražena nad jeho bradatou hlavou. Hádés, soudce a pán temnot, sedí na trůně, pravá paže, kolem níž se vine zmije, je široce upažena, levá je vztyčena do výšky. Jak píše Pietro Romanelli, „toto gesto, jež je více výrazem moci než hrozby, se zdá předjímat Michelangelova Krista jako soudce ze Sixtinské kaple“.

Jiná hrůzu vzbuzující postava, na pohled ještě hroznější než Charun, se vynořuje na další stěně. Nad potměšilým dravčím nosem se kolem hlavy hemží užovky, jež se vymršťují z jeho oslích uší. Má pazoury a drápy. Je to démon Tuchulcha. Hrozivě se tyčí mezi Théseem a Peirithoem. Peirithoos je sotva poznatelný. Théseus sedí smutně, sklesle a je vystaven zlému a pronikavému pohledu Tuchulchy.

Dva mladí démoni s obrovskými dravčími perutěmi připravují rituální hostinu mrtvých. Jen schematicky lze rozpoznat obrysy ještě jiných, neštěstí zvěstujících bytostí. Příliš mnoho bylo totiž z výzdoby hrobu po jeho objevení zničeno. Nicméně to, co se zachovalo, dostačuje, abychom pocítili hrůzy podsvětí, které jako by připomínalo nějakou vizi pozdějšího křesťanského pekla.

Od 4. století př. n. l. se objevují všude suponosí démoni smrti, mávající sekeromlaty v podobě kladiva. Jejich postavy a jejich jména se nacházejí na nástěnných obrazech krypt, na vázách, zrcadlech a sarkofázích; pocity úzkosti a stísněnosti, které produkuje podvědomí. Etruští umělci volí stále častěji z témat řeckých božských a hrdinských ság scény krvavých, tragických událostí. Stále častěji se vyskytujícím motivem jsou lidské oběti, zavraždění Klytaimnéstry, utracení trojských zajatců, boj Eteoklea s Polyneikem, kteří se usmrtí navzájem. Dvě furie s obrovskými křídly, které drží v napjatých rukách zmije, přihlížejí na sarkofágu ozdobeném reliéfy a nalezeném u brány S. Severa u Orvieta zabíjení trojských zajatců, kterého se dopouští Achilleus pro spásu duše svého přítele Patrokla. Mrtvý hrdina se již jako stín opírá o stélu svého vlastního hrobu.

Charun se zdá být vždy přítomen, kdykoli se blíží smrt — ať už mírumilovně doma nebo v boji. Objevuje se jednotlivě nebo ve dvou jako čtyřrohá postava s divokými rysy obličeje uprostřed bojových scén, buď při odnášení mrtvých nebo jako vrátný jejich krypt. Je vždy ozbrojen mohutným, těžkým sekeromlatem. Stejně ozbrojen a maskován byl později v císařském Římě dispater, který odklízel mrtvoly z arény. Charun a Tuchulcha se objevují zřídkakdy osamoceně. Provází je celý zástup dalších mužských a ženských démonů smrti — mezi nimi bohyně smrti Vanth — a všichni, ztělesňujíce nevyhnutelný osud, jim slouží jako pomocníci. Také tito démoni jsou okřídleni, obuti v lovecké holínky, vyzbrojeni kyji, kleštěmi nebo provazy; v rukou drží zmije, pohazují pochodněmi a palicemi. Hrozivě se vznášejí nad scénami, v nichž sklízí svou žeň smrt; někdy stojí naopak v očekávání stranou. Přijímají umírající, vytrhují je z kruhu příbuzných a odvlékají je pryč. Vedou koně smrti, doprovázejí pohřební vůz anebo se do něho sami zapřahají. Kráčejí buď před, anebo za pohřebním průvodem, nebo čekají u poslední brány.

Rovněž divoká, dravá zvířata a příšery obývají jako symboly smrti svět mrtvých. Číhají na štítech krypt, přežvykují v očekávání na obrubních, které obtáčejí hrobní komnaty: jsou to chiméry a sfingy, lvi, panteři a gryfové. Přepadají zvířata i lidi a své oběti loví, drásají nebo polykají. Nevyhnutelně, bez milosti vládnou věčné síly kosmu, nevyhnutelně, jako je neodvratný zánik etruského národa. Etruskové museli mít temné, teskné tušení, že léta jejich svobody jsou již sečtena. Jiný, neznámý svět k nim přicházel — pochmurný a beznadějný… «

 

Werner Keller: Etruskové. Orbis 1974. Přeložil Radislav Hošek. Ilustrace převzaty z knihy.

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. Agneta permalink
    Duben 18, 2017 6:55 pm

    Ten sekeromlat v ruce je zvláštní atribut, ten se u chtonických božstev jiných národů nikde nevyskytuje, že?

    • Duben 18, 2017 7:23 pm

      Sucellos v Galii má palici, ale jeho funkce kolísá od boha smrti až po boha piva :-).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: