Skip to content

Nadějný měsíc

Únor 16, 2017
tags:

sp_a0197Země se pomaličku snažila probrat z ledového sevření. Ale hodně, hodně pomaličku. Prozatím tedy stále odpočívala pod peřinou. Bylo ještě brzy…. Slunce čas od času ukázalo svou přívětivou tvář a snažilo se osvobodit svět z mrazivé moci, ale vždycky, když seznalo, že jeho čas ještě nenastal, opět zmizelo. Chladné noci ještě stále dokázaly zabíjet vše živé, co se neschovalo před posly mrazu a ledu. Sníh i led občas tál a ubýval, ale stejně tak znovu zamrzal a vytvářel ledové pasti. Ale tak už to v zimě většinou chodilo a příroda si mohla alespoň odpočinout a nabrat síly do dalšího cyklu. A zima se ještě stále nehodlala vzdát svého království. Ale naděje na jaro již byla občas cítit ve vzduchu. Tedy alespoň sem, tam…

Poutník kráčel po promrzlé, bílé pláni. Musel dávat velmi dobrý pozor, kam šlápne, místy byl sníh totiž skoro rozmrzlý, místy byl jak kámen a jeden nevěděl, zda se při příštím kroku propadne nebo pevně došlápne. Kráčel sám, své průvodce raději nechal čekat v lese vzdáleném pár kilometrů, protože se chtěl z povzdálí podívat na jedno velké lidské město. Podívat se jen tak, aniž by musel měnit podobu svou a svých průvodců. Většina lidí se totiž jeho průvodců velmi bála a on je musel často vydávat za něco jiného.  Byl již na dohled městu, před ním se v dáli tyčila betonová džungle. Džungle plná lidských dravců, jejich zápachu, tužeb, radostí, smutku z toho jak musí žít a jak musí někdy potupně umírat. Věděl, že v jejich nitru, někde hluboko jsou stále ukryty jejich staré ctnosti a hrdost, které ovšem v běhu času pohřbili pod nánosem civilizačního patosu. Civilizačního nánosu, ve kterém i otroci musí vlastnit drahé telefony, nová auta a další „vymoženosti“, díky, kterým se z nich stávají ještě větší otroci. Otroci, kteří sice „vlastní“ spoustu věcí, ale ve skutečnosti nemají nic. Nemají totiž sami sebe, ztratili svou přirozenost, žijí v obydlích, které jim často v podstatě ani nepatří, platí penězi, které vlastně nikdy neměli a kupují za ně zboží, které ve skutečnosti vůbec nepotřebují.  A jejich hrdost je denně ubíjena, když jsou chováni jako tažná zvířata pro hrstku vyvolených.  Miliardy lidí… „Nebylo by špatné být jim božstvem“, pomyslel si poutník s děsivým úšklebkem. Pro tyto miliardy zde již však dávno byly osnovy utkány a poutník stejně neměl nikdy moc rád ovčí stáda…

Jaro bylo občas cítit ve větru a naděje, naděje ta přece vždycky umírá poslední…

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: