Skip to content

Ledový měsíc

Leden 13, 2017
tags:

Lednové mrazy udeřily na zemi plnou silou. Štíty hor se leskle tyčily proti jasné obloze a mráz zuřivě štípal do všeho živého. Kamzičí stezkou osaměle a rozvážlivě stoupal poutník. Nespěchal, nespěchal, neboť čas nebyl jeho pánem. Rád se takhle sám toulal po zimních kopcích a přemýšlel. Jeho klid nyní rušilo pouze rozverné dovádění párku krkavců, kteří občas zkoušeli do svých hrátek zapojit i jeho ale moc jim to nešlo, neboť i když je vnímal a občas, když už jejich nálety začaly být příliš důvěrné, na ně varovně zasyčel, neměl nyní pro jejich hru pochopení. Snažil se totiž usilovně vyřešit rébus, který mu již dlouho ležel v mysli. I když jej mnozí nazývali vševědoucím, všemu zdaleka nerozuměl a vše nevěděl.

Znovu a znovu se mu vracela jedna myšlenka. Věděl, že řešení se stejně nikdy nedobere ale i tak nad onou neodbytnou myšlenkou čas od času dumal. A jelikož čas skutečně nebyl jeho pánem, mohl dumat dle libosti. A on dumal rád…

Zažil časy velkých náčelníků, časy velkých králů, časy kdy lidský život byl často pouhým stínem v krvavém běhu dějin. Časy, kdy lidé umírali s jeho jménem na rtech. A noví se často rodili s jeho požehnáním. Ale čím víc se člověk snažil stát vyšším a lepším, tím méně mu začínal rozumět. A tím více se od něj a jemu podobných také začali lidé odvracet. Zvíře, které si své božstvo stvořilo ke svému obrazu, se najednou chtělo stát samotným božstvem? A v této snaze začalo následovat jediného boha, navíc velmi tyranského a zavrhlo všechna svá stará božstva. A čím více se tohle zvíře stávalo „civilizovanějším“, tím více popíralo sebe sama? Místo toho aby se snažilo napodobit bohy své, vydalo se cestou popření? Nebo tomu bylo jinak? Vždy, když poutník dospěl do této pasáže, zůstal nehybně zírat na obzor, protože skutečně nevěděl. Nebyl snad čas, který lidé strávili s Ježíšem dostatečně dlouhý k tomu, aby poznali sami sebe? A pochopili, že nikoli pouštní písek, zahrady hory olivetské ani vábení následníků Mohamedových nejsou tím, co skutečně utváří jejich realitu? Nejsou snad kruté mrazy, jarní tání, deště plné života i smrti, zelené lesy a jejich ochranná náruč v letních vedrech tím, co jeho lid vždycky utvářelo, aniž by si oni sami uvědomovali? Není snad matka rodiny stejně hodnotná jako otec? Protože muž je dárcem života ale matka jeho nositelkou. Obě role jsou posvátné a stejně tak je posvátná příroda. Dnes si to lidé již plně uvědomují. Alespoň někteří… Pokud lidé zcela opustí ducha starých zvyků, aniž by jej dokázali naroubovat na současnost, ztratí tito lidé sami sebe a budou se muset znovu nalézt. Ale naleznou skutečně sami sebe? Nebude to opět jen přetvářka a sebezapření. Byli by vůbec tito lidé ještě lidmi? Dovedl by se nový člověk vůbec ještě smát, plakat, zuřivě milovat a nenávidět? Dovedl by vůbec žít a umírat? Dovedl by se takový člověk vůbec narodit?

Myšlenky, pořád samé myšlenky, povzdechl si poutník a odplivl zmrzlou slinu. Syknutím přivolal dovádějící krkavce a spustil se skalním průsmykem dolů po neviditelné stezce. Pár metrů před ním se křižovaly vlčí stopy, „taky stále hledají“, pomyslel si poutník a pokračoval v sestupu. Štíty hor se všude kolem stále tyčily vůči jasné obloze a mráz nepolevoval ve své zuřivosti. Jedno z míst, kde můžeš zemřít ale zároveň nalézt sám sebe…

„Stvořil jsem svůj lid a můj lid si mě přetvořil k obrazu svému…“

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: