Mokoš s Rodnou vírou 2016

Letošní 28. říjen byl hodně zajímavý: Pan prezident vyznamenával na Pražském hradě válečné veterány, pár idiotů kvůli tomu na Staromáku vyřvávalo píseň Vlasty Buriana o tom, jestli „daj nebo nedaj medajli“ a slovanští pohané z Rodné víry uspořádali nádherný obřad a setkání u vesnice Mokošín poblíž Přelouče. Se soukmenovcem Tomasem jsme tam vyrazili jako „delegace“ Pohanského kruhu, protože tito naši přátelé již tradičně navštěvují naše obřady a tak jsme jim to chtěli oplatit.

Soukmenovec Tomas mne tedy v pátek ve tři hodiny odpoledne nabral v nádražní restauraci v Přelouči (kde měli výborný prejt) a razili jsme do nedalekého Mokošína. Zaparkovali jsme na polní cestě pod lesnatým kopcem, kde se celá sešlost odehrávala. Kopec je porostlý nádherným dubovým lesem, který hrál snad všemi barvami duhy – podzim v plné parádě  . Na místě už bylo asi dvacet rodnověrců, z nihž některé už jsme znali. Vítoslav, Mstislav s Veleslavou, Chotěbud , Ctirad a další nás přivítali u sochy bohyně Mokoše, kde se po setmění konal samotný obřad. Pozdravili jsme staré i nové přátele a věru že bylo o čem debatovat.

Co mne velice mile překvapilo, byla účast celých rodin s dětmi . Pohanský potěr běhal po lese a vůbec nezlobil. Je opravdu moc dobře, že i v naší zemi máme novou generaci poháňat – i to je vlastně jeden z darů Matky Země Mokoš. Děti si hráli a dospělí si povídali u ohně a popili něco lahodných moků. Ctirad dokonce vybalil „gusle“, vyrobené v Bělorusku a ukázal, jak se na tento staroslovanský nástroj hraje. Musím sám za sebe říci, že to znělo o moc lépe, než chrchlání všelijakých pseudopohanských metalových kapel. Co se mi taky hodně líbilo, bylo to, že u těchto rodnověrců není nutné při rituálech nosit „rituální oděv“ – kdo chce, má kroj inspirovaný určitou historickou epochou, zatímco další má třeba maskáče. Hrálo se i na kytaru a došla řada na zpěv písní inspirovaných slovanskou historií a mytologií. Nevím přesně, kdo je jejich autorem, ale když se dubovým lesem rozléhal zpěv o Sámovi, mělo to vážně velký náboj a vlasteneckého ducha. Ne, na tom, že je rodnověrec také národovec, není skutečně nic špatného. Ještě fakt oceňuji, že se to obešlo bez otravného bubnování na totálně neslovanské „bubínky“, což se v určitých kruzích dost nezdravě rozmáhá a jsem opravdu rád, že to není případ přátel z RV.

S nastávajícím soumrakem se nás už sešlo možná i čtyřicet, což je opravdu slušné číslo. Za svitu pochodní se průvod věřících vydal od tábořiště k soše bohyně. Zde jsme se rozestavili do kruhu a proběhl samotný obřad bohyně Mokoš. Nebudu ho moc popisovat, ale musím říci, že mne doslova uchvátil. Netuším, nakolik se RV inspirovala historickými záznamy a nálezy a nakolik jde o jejich vlastní pojetí. Jelikož mám poslední dva roky dost potíže se zády, nerad dlouho někde stojím, protože se mi ten kříž prostě dost ozývá, ale tady mě to nebolelo vůbec, takže bohové a duchové pro mne byli opravdu přítomni. Co bych ale ze samotného obřadu rád zmínil, jsou přípitky účastníků: Každý z nás obřadně upil u sochy Mokoše z rohu s medovinou a pronášel přípitek. A bylo vážně moc hezké, kolik z přítomných si vzpomnělo právě na 28. říjen 1918 a muže, kteří bojovali za samostatné Československo bez habsburského orla. Opravdoví vlastenci.

Po skončení obřadu se většina rodičů s dětmi vydala k domovům a zbytek pohanů se ještě nějaký čas veselil a hodoval u ohně. Opět zazněla kytara a dokonce i pár fláků od kultovní skupiny Orlík  . Medovina a pivo tekla proudem a hlahol pijáků i nepijáků se rozléhal nočním lesem. S Tomasem jsme krátce před půlnocí vyrazili dost neradi k domovu.

Myslím, že celou událost můžeme (až na zpáteční cestu domů) hodnotit kladně. Poznali jsme nové lidi, navázali další přátelství a zažili pocit sounáležitosti, jaký internetový pohan nebo parkový bubínkář okusí jen těžko  . Děkuji tedy Rodné víře za pozvání a moc fajn setkání. Příští rok zase moc rád přijedu. Sláva!

Report RV z téže akce zde.