Skip to content

Holger Arbman a Seveřané v Americe

Říjen 28, 2016
tags:

 arbman-obalka-skenovani0002V antikvariátech se dá občas najít skuteční literární perla – a to opravdu za pár korun. Takovou zajímavou knihou je i poměrně útlé dílko s jednoduchým názvem Vikingové.  Autorem je profesor skandinávské historie ve švédském Lundu Erik Holger Arbman (8.9.1904 – 25.1.1968).Kniha vyšla poprvé v roce 1961 a u nás konečně  roku 1969 ve vydavatelství Mladá fronta. Švédský odborník se ve své práci zaobírá nájezdy, kulturou, vojenstvím a cestami vikingů. Poněkud stranou Arbmanova zájmu je zde náboženství, což je sice škoda, ale čtenář si to může vynahradit třeba zde. Na co bych se ale chtěl dnes zaměřit, je kapitola s názvem Island, Grónsko a Amerika. Jak už název napovídá, jde o objevitelské a kolonizační cesty Seveřanů na západ. Autor však svou knihu dopsal ještě před senzačním objevem Nora Helgeho Ingstada, který roku 1960 odkryl zbytky staroseverského sídliště u L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu a prokázal tak , že Seveřané se skutečně dostali do Ameriky dávno před Kolumbem. Ingstad také správně přiřadil zeměpisné názvy ze ság k dnešním kanadským územím, takže můžeme dobře poznat, kde všude Seveřané přistáli: Helluland je Baffinův ostrov, Markland Labrador a Vinland Newfoundland. Takže tohle v Arbmanově knize opravdu nenajdete 🙂 Přesto kapitola, a celá kniha stojí za přečtení i dnes, po mnoha desítkách let. Zde je tedy ukázka:

arbman-skenovani00112»Po několika generacích se obyvatelé ostrova cítili spíše již Islanďany než Nory, sílil jejich zájem o vlastní dějiny a kolem významných rodin se hromadily genealogické ságy. Tak se na tomto vzdáleném ostrově u polárního kruhu vyvinula jedna z nejživoucnějších a nejvýraznějších forem literatury evropského středověku.

 Grónsko je od Islandu vzdáleno celých 300 kilometrů, ale hory na obou ostrovech jsou tak vysoké, že na poloviční cestě je ještě možno vidět Snaefellsnes na Islandu a zároveň již vrcholky Angmagssaliku v Grónsku. Podle tradice zahnal kolem roku 900 vítr Gunnbjörna k východnímu pobřeží Grónska; je přitom překvapující, že sem Islanďané přišli teprve po třech generacích. Zakladatelem první osady — a skutečným objevitelem Grónska —byl Erik Červený. Jeho otec byl pro zabití vyhnán z Norska a Erik z téže příčiny z Islandu. Plavil se podél nehostinného východního pobřeží, kolem mysu Rozloučení (Cape Farewell) a přezimoval na Erikově ostrově. Na jaře pak plul do nitra fjordu Tunugdliarfik)k nejúrodnější části Grónska a po návratu na Island doporučoval tuto nově objevenou zemi k osídlení lákavým jménem Země zeleně (v angl. Greenland), tak výmluvně protikladným jménu Země ledu — Island. V roce 986 vyplulo pětadvacet lodí naložených vystěhovalci a dobytkem na cestu do Grónska; jen čtrnáct jich dorazilo k jeho břehům. Erik si vybral nejlepší místo ve fjordu pro svou farmu Brattahlid (Příkrý svah), jež se stala centrem prvé osady. Po deseti letech bylo toto místo (dnešní Julianehaab) dobře osídleno a další kolonie byla založena dále na sever, na místě dnešního Godthaabu a stala se známá jako Západní osada, Vestribygd. Původní osada se nazývala Eystribygd: obě však ležely ve skutečnosti na západním pobřeží, přičemž jižnější, Eystribigd, se nalézala přibližně v zeměpisné šířce Bergenu, jižněji než Island. Chyběl tu ale vliv Golfského proudu, skýtajícího Islandu a Norsku poměrně mírné podnebí a namísto toho tu působil studený proud Grónský.

arbman-skenovani0011V současné době je Eriksfjord zamrzlý od října do května a i když snad tehdy bylo podnebí mírnější, život tu byl nesporně velmi tvrdý. Novější archeologická zjištění svědčí o pěstování některých obilovin, avšak hlavním zdrojem potravy byla hospodářská zvířata — nalezly se kosti hovězího dobytka, ovce, kozy a prasete. Pro obživu obyvatel měl velký význam lov velryb, tuleňů, ryb, medvědů a sobů; mroží kly a kožešina ledního medvěda byly cenným vývozním artiklem při nákupu obilí a železa. Určité pozůstatky domácího železářství spadají do značně pozdějšího období, většina železa se musila dovážet. Hospodářské dvorce z kamene a rašeliny se zachovaly lépe než na Islandu a jejich trosky jsou nalézány po celé oblasti původního osídlení. Koridorový typ domu se vchody do místností z dlouhé chodby není už z doby Erikovy. Na Islandu a v Grónsku se neobjevuje před 12. stoletím. Je překvapující, že předlohou kostelů v Grónsku, z nichž se zachovalo poměrně dost zřícenin, byly zřejmě sakrální stavby na skotských ostrovech a nikoli obvyklé stavební formy islandské. Jen nejstarší období osídlení (k němuž máme výhradně literární prameny) náleží do vikinské doby, a to ještě pouze do její závěrečné fáze. Tklivé osudy pozdějších dob, z nichž máme množství archeologických dokladů, jsou už součástí dějin středověké Skandinávie.

Vzdálenost od islandských osad v Grónsku k břehům Ameriky není příliš veliká, je mnohem menší než přímá plavba z Bergenu do Grónska, kterou námořní hafskipy běžně podnikaly. Na půdě Ameriky však nikdy nebyla založena trvalá osada, protože zde nešlo o obsazení neobydlené země, nýbrž o její ovládnutí mocí a k tomu byli kolonisté početně slabí. Nicméně byla plavba do Vinlandu ve své době velikým dobrodružstvím pro grónské Skandinávce, jejichž snem bylo osídlit nové bohaté země. Vyprávění o těchto plavbách přecházelo z generace na generaci, až bylo písemně zaznamenáno někdy kolem r. 1200. Toto podání se nám zachovalo ve dvou ságách — v Sáze o Eriku Červeném (Eriks saga rauda, obsažená v Hauksbóku) a v Groenlendinga sáze (ve Flateyjarbóku), která se zdá být spolehlivější. Ovšem v průběhu dlouhého tradování došlo ke drobným změnám, takže nelze na líčení ság spoléhat doslova. Takové detaily, jako je například motiv opojných hroznů vína ve Vinlandu, jsou zřejmým vylepšením originálu, naproti tomu vlastní podstatu příběhu, že totiž vikinští plavci dosáhli pobřeží Severní Ameriky, lze považovat za jistou. Archeologické doklady, uváděné v této souvislosti, jsou však naneštěstí uměle vykonstruované anebo pochybené.

arbman-skenovani0010Po třídenní plavbě z Islandu do Grónska zbloudil Bjarni Herjulfsson v mlze a octl se u pobřeží ploché a zalesněné země, usoudil však, že to Grónsko není a obrátil se jinam. Po dvou dnech se znovu objevila země, avšak Grónsko to nebylo ani tentokrát. O tři dny později spatřil skalnatou a nehostinnou zemi, plavil se podél jejího pobřeží, a tak zjistil, že je to ostrov, nikoli však Grónsko. O čtyři dny později, když zavrhl jiná východiska, dorazil Bjarni se svými muži do Grónska. Je nepochopitelné, že líčení tohoto zřejmě obezřelého, ne-li úzkostlivého plavce mohlo být odmítnuto jako fantazie a legenda. Není rovněž bez zajímavosti, že Bjarniho současníci po jeho návratu do Norska nespatřovali v jeho zprávách o nových zemích nic příliš podivuhodného.

Roku 986 (Mysličova poznámka: Většinou se uvádí letopočet okolo roku 1000) koupil Leif Eriksson (syn zakladatele první osady v Grónsku) Bjarniho loď — podle naší představy to byl nejspíše dobrý spolehlivý hafskip — a s posádkou třiceti pěti mužů vyrazil za znovuobjevením oněch zemí. Skutečnost, Leif dokázal opakovat Bjarniho plavbu, prozrazuje, že Bjarni dobře věděl, kde se nalézá a že si dovedl, když se zvedla mlha, důsledně probojovat cestu zpět do Grónska, i když přesné rozložení různých zemských masívů neznal. Skalnaté pobřeží bylo nazváno Helluland, „Kamenitá země“, a zalesněné pobřeží Markland, „Země lesů“. Leifovi plavci nakonec přezimovali dále na jih ve fjordu, kde rostla tráva po celou zimu a lososi tam byli větší než v Grónsku. Prý nalezli i hrozny vína. Otázka, jak daleko na jih to mohlo být, podnítila mnohé diskuse. V současné době se na americkém pobřeží losos nevyskytuje na jih od 41° severní šířky a vinná réva není známa severně od 42°.

arbman-skenovani0007Když se Leif vrátil do Grónska, projevil zájem o novou zemi jeho bratr Thorvald. Bjarniho loď byla připravena pro další plavbu do Vinlandu s třetím vlastníkem a tentokrát třicetičlennou posádkou. Že se Thorvald plavil přímo k Vinlandu, aniž ságy věnují popisu cesty zvláštní pozornost, naznačuje, že poloha Vinlandu byla nyní již uspokojivě vyznačena a že taková plavba nebyla ničím příliš neobvyklým. Výprava byla ve Vinlandu dva roky, když byl předtím při prvých střetnutích s domorodci, „Skraelingy“, Thorvald zabit. Pohřbili jej zde a jeden kříž vztyčili u jeho hlavy a druhý u jeho nohou. Je zřejmé, že Thorvald měl v úmyslu usadit se ve Vinlandu; předchozí výpravy se zde nesetkaly s žádným obyvatelstvem. Thorvaldovi muži se vrátili do Grónska a stará loď, která nesla do Vinlandu Bjarniho, Leifa a Thorvalda, byla znovu vybavena pro svou poslední vinlandskou cestu v čele s Thorsteinnem. Byl to však jen neúspěšný pokus nalézt hrob jeho bratra Thorvalda. Tentokrát se lodníci vrátili po dlouhém bloudění po moři, aniž vůbec Vinland nalezli.

Následující výprava do Vinlandu, největší ze všech, o níž se dozvídáme z písemných zpráv, byla již záměrným pokusem získat novou zemi a osídlit tyto vzdálené končiny. Jejím vůdcem byl Thorfinn Karlsefni, Islandan z Reynines ve Skagafjordu. Jednoho léta připlul se dvěma loděmi — na každé bylo po čtyřiceti mužích — do Eriksfjordu v Grónsku a oženil se s krásnou Gaudrid, pocházející z druhé generace přistěhovalců z Islandu. V oné první zimě jejich manželství se v Grónsku mnoho hovořilo o Dobrém Vinlandu. Příštího léta vystrojili pro plavbu tři čluny a se sto šedesáti lidmi se pustili ve stopách Leifa Erikssona na západ. Sága vypráví o velkém snědém silákovi jménem Thorhall (a cituje o něm skládané verše), jenž doprovázel Thorfinna do Hellulandu a Marklandu, ale u Straumfjordu jej opustil a plavil se zpátky, zatímco Thorfinn pokračoval dále na jih. Po dlouhé plavbě dospěli k řece, jež při svém ústí vytvářela jezero a pak se vlévala do moře. Při jejím ústí se zvedaly velké ostrovy a to znamenalo, že je možné vplout na řeku jen za přílivu. Cestou proti proudu nalezli úrodnou zemi, kde rostlo divoké obilí a réva a řeky byly plné ryb. Na pobřeží, zaplavovaném při přílivu mořem, stačilo vykopat jámy, aby se do nich nachytali platýzi. Lesy byly bohaté na lovnou zvěř a mimoto měli Vikingové s sebou vlastní dobytek.

arbman-skenovani0008Jednoho rána spatřili devět člunů potažených kůží, v nichž seděli muži mávající holemi. Zřejmě šlo o mírumilovnou návštěvu, Vikingové jim vyšli vstříc s bílými štíty na znamení míru a malí a oškliví lidé s rozcuchanými vlasy, velkýma očima a širokými lícními kostmi vystoupili na břeh. Zdrželi se jen krátce, vyhlíželi velmi překvapeně a pak pádlovali pryč.

Zima byla mírná, dobytek mohl zůstat na pastvinách. Časně zjara se objevilo celé loďstvo indiánských člunů a mezi Seveřany a Indiány se rozvinul čilý obchod, při čemž Indiáni platili kožešinami za červenou látku, po níž zvláště dychtili. Karlsefni zakázal prodávat Indiánům meče a kopí. Jak se zásoby tenčily a obchod živě pokračoval, začali látku dělit na stále menší kusy. Vnucuje se srovnání se skandinávskými kupci na Blízkém východě, třebaže tam to byli oni, kdo v obchodě s Araby nabízel kožešiny za kousky hedvábí. Naneštěstí jedno z Karlsefniho dobytčat vyrazilo s bučením z lesa a Indiáni, spatřující v tom zlé znamení, uprchli. Po třech dnech se objevili ve velkém množství, mávajíce svými holemi, a muži Karlsefniho se chopili červených štítů a vyšli proti nim. Strhla se bitva a sága velmi podrobně popisuje, jak Indiáni v boji používali dlouhých holí s kamenem, připevněným k jejich konci kůží z vepřového žaludku (Mysličova poznámka: Jiné překlady islandských ság uvádějí „tulení žaludek“). O této zbrani víme, že ji později používali algonquinští Indiáni, kteří ji nazývali „ďáblovou hlavou“. Do čerstvé kůže zašili Indiáni kámen, a když tkáň vyschla, byl pevně přitažen k holi a pak pomalován úděsnými obličeji. Tato zbraň, používána na člunech k vrhu a k úderu, byla jistě velmi účinná.

arbman-skenovani00082Osadníci pochopili, že nikdy nebudou s to natrvalo upevnit své postavení ve Vinlandu, stáhli se do Straumfjordu, kde strávili třetí zimu, a pak se vrátili do Grónska. Je přirozené, že v izolovaném a jednotvárném životě grónské obce se Karlsefniho velká výprava sto šedesáti lidí stala velikou událostí. A tak měli účastníci výpravy do Vinlandu mnoho příležitostí, aby o ní přednášeli dramatické příběhy. Sepsáním ságy neztratily události nic na své působivosti a je jasné, že ona sama je ve své dnešní podob výsledkem řady různých podání. Nemůže však být pochyb, že její hlavní syžet odpovídá skutečnosti, i když některé méně významné detaily jsou zřejmě smyšlené. Je to opravdová sága osidlování nové země, bohužel nám však jen málo pomáhá určit přesnou polohu Vinlandu. Podrobnosti o divokém obilí, vinné révě, mírné zimě a ještě jiné mohly být převzaty ze zpráv, které o Vinlandu přinesl Leif Eriksson. Naproti tornu jiné obsahové prvky, jako setkání s Indiány, líčení jejich způsobu boje a ústupu Vikingů, působí dojmem autentické zkušenosti. Sága obsahuje rovněž jisté rozpory (tak detail o zimních pastvinách a zmínky o následujícím létu se podivně shoduji s tím, co jasně vyplývá z dalších oddílů ságy, že totiž Karlsefni byl na jihu jen po několik měsíců a nikdy tam ne-přezimoval). To ukazuje, jak dosti odlišná líčení různých cestovatelů byla skloubena v jediný umělecký celek, jímž je dnes sága o Karlsefnim.

Karlsefniho cesta určitě nebyla poslední, která směřovala k Vinlandu a Marklandu. V mnohých pramenech nalézáme více méně nahodilé zmínky o Vinlandu a o silně zalesněném Marklandu. Islandské letopisy vyprávějí, že grónský biskup Erik Gnúpsson se r. 1121 vydal hledat Vinland, zřejmě se však nikdy nevrátil. Snad putoval jako misionář ke Skraelingům: jeho cesta dokazuje, že povědomí o Vinlandu, což je ostatně dost přirozené, se udržovalo ještě staletí po smrti Leifa Erikssona. Zrodila-li se tehdy myšlenka na kolonizaci Vinlandu, bylo již příliš pozdě, neboť příznivé podmínky pro osídlení v té době již nenávratně minuly. Obyvatelé Grónska si patrně i nadále opatřovali stavební dříví z Marklandu, který byl o tolik blíže než Norsko. Rakve z Herjulfsnesu jsou zhotoveny z velkých prken z borového, jedlového a modřínového dřeva, přičemž modřín zcela jistě nepochází z Norska. Přirozeně lze připustit, že jde o dříví naplavené, ale v době, kdy se pravidelně plavily lodi mezi Grónskem a Evropou, zdá se pravděpodobnější, že i poměrně krátkou cestu do Marklandu podnikali obyvatelé Grónska velmi často.«

 

Zdroj: Holger Arbman: Vikingové. Mladá fronta, 1969. Přeložil Lubomír Košnar.

Ilustrace: Převzaty z knihy.

 

Reklamy
komentáře 2 leave one →
  1. Zdeněk permalink
    Říjen 29, 2016 3:25 pm

    Tak tu máme další kousek😀 já se zaměřuii na Varjagy,ty Švédský geroje co se plavili po ruských řekách,parkrat poplenily Konstantinopol a Chazarskej Abaskun😁Musím říct že ač je kniha tenká,tak je doslova nabitá informacema.

    • Říjen 29, 2016 6:32 pm

      Akorát autor doslovu se v té době ještě nedokázal smířit s tím, že Rurikovci byli germánského původu a že Varjagove vlastně založili Rus. Ostatně, slovanskoarijsti védyste, to nemohou rozdychat ani dnes 🙂 .

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: