Skip to content

Radislav Hošek a Václav Marek o římských pohanských kultech

Září 24, 2016
tags:

rim-marka-obr-1-skenovani0003Dnes se v našem nepravidelném seriálu o zajímavých knihách o historickém pohanství podíváme na práci prof. PhDr. Radislava Hoška, CSc. a doc. PhDr. Václava Marka, CSc. s názvem Řím Marca Aurelia, kterou vydala Mladá fronta v roce 1990. Kniha je opravdu skvělým kouskem z mé knihovny a tito dva odborníci ji napsali velmi poutavě. Popisuje život nobility i obyčejného lidu v celé Římské říši právě za života císaře Marka Aureliua Antonina Augusta (26. 4. 121 – 17. 3. 180), který byl jedním z nejmoudřejších a nejosvícenějších imperátorů. Četl a miloval řeckou filozofii a rád by žil v míru se všemi národy.

Bohůmžel, právě za jeho vlády propukly tzv. „Markomanské války“, kdy Germáni využili toho, že Římané bojovali s Parthy v Mezopotámii. Po obrovských ztrátách se Markovi podařilo zatlačit barbary zpět za Dunaj. Tehdy také prý uvažoval o tom, že by hranice Impéria rozšířil i na území dnešních Čech a Slovenska. A skoro se mu to podařilo, jenže bohové dávají, ale i berou… Jak napsal dějepisec Julius Capitolinus: „Chtěl zřídit provincii Markomanii a také Sarmacii. A byl by to udělal, kdyby nebylo vzpoury Avidia Cassia.“  Někdy tak málo stačí, aby se změnil běh dějin… Ale zpět ke knize  ☺ . Oba odborníci detailně popisují činy vůdců Impéria i starosti běžného občana a obyvatele, nahlédnete zde do hlav filosofů, ale to co bude zajímat dnešního pohanského čtenáře asi nejvíce, to bude zejména tehdejší náboženství. Právě za vlády velkého Marka totiž do Říma začaly pronikat ve větším rozsahu orientální a egyptské kulty, takže běžný Říman už nutně nemusel uctívat pouze Olympany a byla to také doba, kdy o sobě stále více dávalo vědět křesťanství.  Dnešní tzv. „městský pohan“ má vlastně obdobné starosti jako tehdejší římský občan: Musí chodit do práce, musí platit daně a chodí k volbám – kde se snaží „něco“ změnit  ☺ . Ostatně, i naše civilizace stojí na římském právu a je toho samozřejmě mnohem více, co nás spojuje s antickým Římem…  Nuže, zde si tedy můžete přečíst kapitolu z této knihy, s názvem Náboženství za Antoninů.

Poznámka: Pohanský kruh tuto kapitolu zveřejňuje s laskavým svolením doc. PhDr. Václava Marka, CSc., kterému tímto moc děkuje.

rim-marka-obr-2-skenovani0004» Proměny, které se dotýkaly víry v bohy a jejich kultů, souvisely přes jistou samostatnost této kulturní oblasti s proměnami charakteru římského státu. V dobách dávno minulých se v Římě vytvořil panteon bohů v lidské podobě, a to tak, že tyto představy byly převzaty buď ze staršího řeckého prostředí, nebo mladšího etruského. Jejich převzetím se změnil způsob nazírání primitivní agrární společnosti, která věřila v duchy existující v daném konkrétním jevu nebo ději: v nahromaděném obilí je duch, který rozhozením obilí mizí, duch je v broukání dítěte, ale s jeho zmlknutím mizí atp. Tito jsoucí a nejsoucí duchové byli nahrazeni bohy a bohyněmi v podobě stálých postav. Za druhé punské války se kult bohů zcela pořečtil zavedením nových forem uctívání, jejichž potřeba byla pociťována za narůstající vojenské krize.

Nová ideologie měla přinést záchranu ze situace. Vycházela z předpokladu, že řecké uctívání jako projev vyspělejší společnosti je účinnější a Římu prospěšnější. Že i tento fakt na tehdejším stupni myšlení přispěl k vítězství nad Puny, je jisté, zejména když byl spojen i se zavedením prvního orientálního božstva ve fryžském kultu Velké Matky. Ze starého agrárního kultu duchů, jichž bylo tolik, že se příslušné božstvo muselo hledat v seznamu u velekněze, zbylo pramálo; vlastně jen duchové zemřelých, jejichž existence se potvrzuje na náhrobcích až do doby, kdy zvítězilo křesťanství. Helenizace dala římskému náboženství nový vzhled. Jeho zařazením do řeckého kulturního okruhu se vytvořil předpoklad k přijímání podnětů řeckého světa — filozofie, divadla, literatury, výtvarného umění, a k porozumění i těm výtvorům, které byly sice psány latinsky, ale v řeckém duchu a v obtížné terminologii. Ale měnilo se i samotné řecké náboženství: v helénismu se dostávala do popředí božstva, která měla blízko k člověku, jako bůh zdraví Asklépios, lat. Aesculapius. Při podržení starých kultovních jevů a kulturních hodnot vstřebávalo řecké náboženství bohy blízkého Východu; v helénistickém světě se krajiny podstatně sblížily a jejich kultura se vzájemně prolínala díky bohatší komunikaci: střídali se kupci, vojáci, lodníci, vyhnanci, přesídlenci. Všichni se setkávali s dosud jim neznámými představami a museli se s nimi vyrovnávat a upravovat svůj vztah k božstvu, vykláda-li si je, interpretovali po svém.

V době Marka Aurelia bylo už dávno zřejmé, že řečtí a římští bohové jsou tatáž božstva pod týmiž či málo odlišnými jmény: Zeus byl Juppiter, Arés Mars, Poseidón Neptunus, Dionýsos Liber, Afrodíté Venuše, Héra Juno, Artemis Diana. Záhy se takto začala ztotožňovat s antickými bohy i božstva Východu a dalších oblastí světa. Za druhé punské války se tento vývoj započal a za Augusta na přelomu letopočtu byl už bohatě rozvinut, protože neřímské kulty zdůrazňovaly víru a sblížení s božstvem a tento přístup byl pro jednotlivce přitažlivější než rigorózní římský kult, který bohu dával oběť jen jako úplatu za rovnocennou službu, prokázanou božskou mocí. Dokonce i Augustova politika, dbalá římské tradice a připouštějící do římského panteonu jen božstva v Římě zdomácnělá nebo mu blízká, byla překonána a vnikali sem nejprve bohové egyptští, kteří pro Augusta představovali ochránce jím zdolaného Antonia a Kleopatry a byli tudíž Římu nejnepřátelštější.

rim-marka-obr-3-skenovani0006Augustus připouštěl pouze kult maloasijské Velké Matky Kybely, která Římu přinesla pomoc za války s Hannibalem. Tehdy se Římu dostalo božského pokynu, aby byl z Frygie, kde byla uctívána v pohoří Ídě a Dindymu (odtud titul Ídská či Dindymská matka nebo paní), převezen do Říma její černý kámen. Loď s posvátným kamenem prý uvízla v Ostii, kde s ní nemohl nikdo pohnout, až matrona rodu Scipionů, toho, co udolal Hannibala a nakonec vyvrátil Kartágo, vzala za lano a sama dovedla loď do Říma. Zázrak! Matka tak projevila svou přízeň k Římu a ještě Aurelius Augustinus bude na počátku 5. století na tento zázrak vzpomínat. Pro Římany to byl příznivý projev bohyně, která přicházela z krajiny nedaleko Tróje, od jejichž obyvatel Římané odvozovali svůj původ. Proto také r. 3 n. l. přijal Augustus tento kult jako vlastní. Současně byl tento kult zbaven svého orgiastického charakteru, jaký měl ve Frygii. Tam také vznikl jímavý mýtus o lásce fryžské bohyně k mladému pastýři Attidovi, kterého bohyně zaváže slibem čistoty. Svůj slib však Attis nedodrží, a tak Kybelé zabíjí jeho lásku, nymfu. Po její smrti jinoch zešílí a zbaven rozumu sáhne na své mužství a v krvi zemře. Vstane však z mrtvých a jeho běh se opakuje právě tak jako vegetace, jíž je symbolem.

Jednotlivé prvky mýtu se staly součástí Kybelina kultu, v němž ji doprovázel nešťastný milenec, který vlastní kult neměl. Attidovo šílenství napodobovali tancem Kybelini kněží — gallové, kteří pod vlivem orgiastické hudby upadali do extáze, v níž se zbavovali mužství, jako kdysi Attis. O tomto maloasijském obyčeji psali už před Augustem básníci Lucretius a Catullus, ale teprve císař Claudius dovolil provádět takové tance i v Římě; zde však i ony dostávaly umírněný a civilní projev, neboť samotný krvavý obřad byl zatlačen mezi stěny svatyně, do níž — jako do všech svatyní — neměla veřejnost přístup. Tím se současně zmírnilo nařízení, omezující účast římských občanů v Kybelině kultu a kněžstvu, takže se nakonec římští občané, i když většinou jen propuštěnci, stávali v tomto kultu i archigaly, velekněžími.

To, že Kybelé představuje přírodní plodnost a Attis vegetační cyklus, poznali už staří spisovatelé. Proto se Kybelé ztotožňovala se syrskou Atargatis, nazývanou někdy pouze Bohyní Syrskou, a Attis se syrským Adónidem a Atargatis zase s Afrodítou a tím s Venuší. Adónidův osud se promítl do mýtu, jenž dostal svou antickou podobu včleněním do kyperských dějin: Adónis se na Kypru zrodí ze stromu, do něhož Afrodíté proměnila Myrrhu, dceru kyperského krále, která opila a svedla svého otce. Z Adónida se stane krasavec a do něho zamilovaná Afrodíté ho marně varuje před lovem na kance, který ho nakonec roztrhá. Návrat mrtvého do života jako znaku věčné přírody se v tomto kultu projevil v řadě březnových slavností. V původním cyklu, který začínal rituální přípravou trvající asi od 15. března po devět dní, přistoupily další tři dny hlubokého smutku a tři dny bujného veselí. Smutek vyvrcholil 24. března tanečním a hudebním rejem, v němž se za trojitého pokřiku sanguen! krev! krev! zbavovali kněží a věřící mužství — tak jak to provedl šílený Attis, anebo jak byl o ně připraven Adónis kancem — a tím nabývali hlavního znaku Kybelina kněze. Pannýchis — noční slavnost — tvořila přechod od smutku k veselí. Při ní archigallos sdělil věřícím „euangelion“, radostnou zvěst. Attis, který až dosud ležel na marách, se v náhlém světle pozvedával a archigallos pronášel slova, které vyvolala radostný šok:

‚Nuž směle, zasvěcenci, už je spasen bůh, a pro nás znamená to spásu z našich běd!‘

rim-marka-obr-4Římským prvkem slavnosti jsou dvě vystoupení řemeslníků. 15. března kráčeli v průvodu výrobci rohoží, kteří nesli třtinu, představující Attidovu píšťalu za volání Canna intrat! Píšťala už jde! A za týden šli zase tesaři nejrůznějších odborností, nesli pinii, věčně zelený strom, pod jakým dokonal Attis, a volali: Arbor intrat!, Strom už jde! Do této ceremonie, stále více a více se zklidňující, vstoupila počátkem 2. st. n. l. proměna, jejíž příčiny nám unikají. V maloasijském Pergamu se objevil nový obřad, jímž se ten, kdo jej podstoupil, ještě více připoutával k božstvu. Ceremoniál měl dvě formy. Slavnostnější a dražší bylo taurobolium, porážka býka, méně nákladné bylo kriobolium, porážka berana. Protože beran a býk jsou první dvě souhvězdí nebeské encykliky, bývá slavnost spojována, alespoň ve svých počátcích, s astrologií. Obřad se brzo rozšířil do Itálie a v Markově době pronikl až do Galie, kde sehrává významnou úlohu. Kult Velké Matky i taurobolium se v Markově době hojně rozšířily a přetrvaly až do r. 390, tj. do nástupu křesťanského císaře Theodosia I., který pohanské kultury zlikvidoval zákonnými opatřeními i násilnými zásahy na místě. Především ženská část Markovy rodiny měla k tomuto kultu silný vztah, jak vidíme z pozdějších medailónů a mincí Faustiny Starší i dalších žen. Ostatně r. 180 konal archigallus krvavé oběti za císařovo osobní dobro.

Vztah císařského domu k Velké Matce podnítil k následování panovníka i jeho úředníky a funkcionáře v provinciích. Nejprve se tak stalo v Galii, kde roku 160, tedy ještě v době spoluvlády Marka a Antonina Pia, došlo k velmi významnému projevu orientalizace Západu. Tehdy Lucius Aemilius Carpus, člen šestičlenného sboru ctitelů Augusta a nosič kultovního stromu v Kybelině kultu, pravděpodobně místní zámožný občan, si vyrval svou mužskou sílu z těla a spolu s posvátnými nádobami ji přenesl z římského Vatikánu do Lugduna (Lyonu), hlavního města narbonnské Galie, kde dal zbudovat pro novou bohyni oltář. U něho se potom podrobil dárce tauroboliu za zdar císaře Marka, jeho potomků a města Lugduna. Brzo nato byl už v Lugdunu vystavěn Kybelin chrám, který se změnil v celogalské středisko tohoto kultu. K císaři a k jeho politice udržoval tento kult více než loajální postoj, a proto také když roku 177 nařídil císař z ne zcela jasných podnětů pronásledování křesťanů, měl tento akt začátek právě v lugdunském chrámu Kybely.

Také sluneční kulty se za Antoninů značně rozšířily. I s nimi se setkáváme už od pradávna; sluneční božstvo bylo vzýváno jako dárce úrody i jako činitel, který ji může zničit. Jeho kult se nachází na výrazných skalách anebo na uměle vybudovaných stavbách, jakýchsi pozorovatelnách, které mají v Malé Asii mnohatisíciletou tradici, aby později pronikl k Řekům. V Římě se na počátku republiky objevuje domácí kult Slunce ve starých kalendářích a také tu existuje svatyně „s křeslem boha Slunce“ na Quirinálu.

rim-marka-obr-5-skenovani0009Východní kulty. V Asii se od původu, ale i pro vzájemné prolínání kmenů a představ, objevuje řada slunečních bohů, jejichž kulty se v císařské době šířily do Afriky, ale ještě více do Evropy. Roznášely je specializované domorodé vojenské jednotky, zařazené do římské armády, například syrští lukostřelci, či arabští Petrajové, anebo maloasijští Paflagonci, Kiličané, Frygové a další. Sluneční božstvo mívá v nápisech původní syrské jméno (Hadad) anebo je jako nejvyšší božstvo Orientu ztotožňováno s Juppiterem, který má příjmí neobvyklá na Západě: Heliopolský (z Baalbeku), Dolišský (z Dolichy), Kasijský (z hory Kassios v Sýrii), Aeternus (Věčný) apod. Z těchto bohů je pro nás nejpřitažlivější Juppiter Dolišský, jehož kult se přes syrské jednotky rozšiřoval od konce 1. stol. n. l. v mnoha provinčních posádkách. Jeho rozšíření můžeme sledovat od let Markovy vlády až do čtyřicátých let 3. stol. n. l., kdy kult mizí. Dolišský Juppiter byl bohem nebes a na znamení své moci třímal v pravici symbol blesku. Byl zobrazován rozkročen na býku, který v Malé Asii požíval božské úcty už ve 2. tisíciletí př. n. l. Bůh měl své vlastní svatyně, v nichž stála jeho kultovní socha vystrojená helmicí s pancířem. Jako ve všech orientálních kultech byl i zde kněz prostředníkem mezi bohem a člověkem a dostával orientální jméno. Tak je tomu i na jediném u nás, ale významném místě tohoto kultu na antické Gerulatě, dnes Bratislava-Rusovce. Dochované jméno místního kněze zní Agathangelus, Dobrý posel.

Z ještě větší dálky pronikal do říše už od helénismu íránský kult boha Mithry, rovněž Neporazitelného, a proto oblíbeného u vojáků. Ačkoliv partské království, dědic staroperské a sýrské říše, patřilo k úhlavním nepřátelům Říma, rozšířil se z něho Mithrův kult zprvu do helénistických států a s jejich připojením k Římu i do impéria. Mithra byl záhy přijat mezi ostatní helénistické bohy po bok Apollóna a Hérakla. Proto mnohé královské dynastie dávaly svým synům jméno Mithridatés — Daný Mithrou, Mithrodan. Mithra je bůh světla, kterému dala život skála, řecky petra. Mithra poráží boha slunce i divokého býka, kterého odnáší do jeskyně, odkud býk za pomoci havrana poslaného sluncem prchá a je Mithrou zabit. Z mrtvého těla raší vegetace, obilí i vinná réva, a proto se zlí duchové snaží zabránit tomuto aktu stvoření. Nakonec se Mithra stává ochráncem života a prostředníkem mezi bohy a lidmi, i mezi bohem dobra a bohem zla, kteří v perských představách mezi sebou zápasí o vládu nad světem jako dva rovnomocné principy.

Věřícím, kteří byli zasvěceni do mysterií, sliboval Mithrův kult možnost, že spatří boha ještě za svého života. Musili se však dát pokřtít a zavázat přísahou, že povedou čistý život, aby mohli ve zvláštním duševním stavu, extázi, projít postupně sedmi branami a teprve v osmé shlédnout boha. Sedmi branám odpovídalo sedm stupňů zasvěcení, v nichž zasvěcenci postupně získávali titul: havran, pták noh, voják, lev, Peršan, sluneční běh, otec. Kult se rozšířil především mezi vojáky, kteří viděli v Mithrovi svého ochránce. V Markově době tento kult teprve stoupal ke svému vrcholu; ve čtvrtém století byl už zatlačen křesťanstvím, které na hlavní Mithrův svátek, 24. prosince — den zimního slunovratu — přeneslo narození svého Spasitele a na místech mnoha mithreí postavilo basiliky; tak je tomu např. v Římě, kde pod basilikou svatého Klimenta a basilikou Santa Prista leží mimořádně významná mithrea.

rim-marka-obr-8-skenovani0014Také z Afriky se rozšířilo náboženské učení, které zasáhlo celé impérium. Byl to egyptský kult bohyně Isis, proniknuvší do řeckého prostředí rovněž za helénismu, kdy se Egypt stal středem mohutné říše Ptolemaiovců. Také tento kult byl vázán na posvátný mýtus, v němž byl Osíris, manžel Isidy, zabit bratrem Sethem, na němž se pomstí Osíridův syn Hóros. V nastalém podsvětním soudu je prokázána Osíridova nevina a poté se bůh stává soudcem v podsvětí. Věřícímu se mýtem podávala naděje, že i on bude po své smrti souzen bohy a shledán hodným druhého života, prožije-li první život na zemi poctivě. Tím nabývali zasvěcenci do mystérií, kteří zde byli při vstupu pokřtěni, vnitřní klid. Služba Isidě byla rovněž považována za vojenskou povinnost.

S Isidiným kultem byl spojen kult dalšího egyptského boha — vladaře podsvětí a boha plodnosti a slunce Sarápida. Jako znak své plodivé sily nosil Sarápis na hlavě košík piný plodů; byl zobrazován tak, že připomínal podobu Dia Olympského. I když byla egyptská božstva v Římě vesměs až do 3. stol. považována za cizorodý prvek, přesto byla předmětem zájmu nižších vrstev i císařského dvora. Tiberius však přikázal hodit Isidinu sochu do Tiberu, když došlo ke znásilnění matrony v temnotě při mystériích, a Marcus Aurelius zase přikázal, aby byly ze Sarápidových obřadů odstraněny obscénnosti, jichž byl kult boha plodnosti v Egyptě plný. Spolu s těmito božstvy se uplatňovala v říši i další egyptská božstva, pro něž byla namnoze charakteristická jejich zvířecí podoba. Řecko-orientální svět se ustavičně mísil s římským, takže všechna ztotožnění nebylo možno ani zachytit, ani rozumově pojmout. Byla to však jedna z cest, která vedla k nahrazení jednotlivých božských sil jedním všemocným božstvem.

Obdobný proces probíhal v provinciích i za pomoci římských božstev, která byla ztotožňována s podobným bohem provinciálního obyvatelstva. Jeho jméno se promítlo do přídomku římského boha. Tento proces vyvolal reakci; začala se šířit i samostatná kmenová božstva, která se splývání s římskou představou vyhýbají. Každý z bohů usiloval prostřednictvím svých stoupenců o vládu. Některý bůh ji měl jen v místních rozměrech, jiný v provinciálních, další se zase stával imperiálním. Stoupenci jednotlivých božstev se nepronásledovali a nevyvraceli. Své svátky slavili v určité dni, některé svátky měly širší dosah a objevují se v kalendářích z různých míst, ba dokonce se některé staly součástí státního kultu, jako je tomu se slavnostmi Kybely, Isidy a Sarápida. Kulty, které byly zachyceny v oficiálním kalendáři, byly závazné pro všechny a bylo třeba dodržovat o nich ustanovení, která byla uvedena u jednotlivých dnů zkratkami, jako N (Nefas — není dovoleno nic konat), C (Comitialis — sněmovní den) atp. Kalendáře, známé z různých krajů a měst, odrážejí místní zvláštnosti, kdežto ve vojenském kalendáři jsou zachyceny události mající vztah k císaři a k armádě.

rim-marka-obr-8-skenovani0015Jednotlivé svátky byly slaveny různě. Týkaly se buď jen zasvěcenců, nebo určitého zájmového okruhu, např. obchodníků, řemeslníků, plavců, vojáků apod., nebo měly celoměstský čí celostátní ráz. O některých se konaly jen oběti, o jiných byl svátek spojen s průvodem a lidovou veselicí. I když řeckořímské náboženství se k bohům obracelo s objektivní prosbou, jejíž splnění se vyrovnávalo zaslíbenou obětí, a naopak orientální náboženství se snažila pronikat do boží blízkosti, navenek měly některé projevy společné. Orientální svátky byly však hlučnější, ryčnější, nezávaznější a v obětech namnoze i krvavější. Celému tomuto způsobu vyvstal na východě nový, zprvu netušený protivník, křesťanství. «

Poznámka pro případnou diskusi: Doufám, že se to tentokrát obejde bez „dysgenického trendu“ a podobných blábolů, které s knihou nemají co dělat. Děkuji.

Zdroj: Radislav Hošek, Václav Marek: Řím Marka Aurelia. Mladá fronta, 1990.

Obrázky: Převzaty z knihy.

 

Advertisements
komentáře 4 leave one →
  1. Kryserka permalink
    Září 27, 2016 11:04 am

    Další pěkná recenze na knihu, jen tak dál. Je dobré vědět, co si má cenu půjčit a přečíst minimálně stejně, jako je dobré vědět, jaké místo či akci navštívit.
    Taková doporučení a recenze mají cenu desítek rádoby filosofických úvah o ničem…

    • Září 29, 2016 5:23 pm

      Určitě se tu další zajímavá literatura objeví, rozhovory se zajímavými lidmi okolo pohanství a reporty z našich i jiných akcí také.

      • kat Xenofob permalink
        Říjen 4, 2016 4:28 pm

        Musím říct, že právě díky Pohanskému kruhu jsem se už jednak jel podívat na dost zajímavých míst a jednak sháněl ještě víc zajímavých knížek..

      • Kryserka permalink
        Říjen 4, 2016 4:29 pm

        Tak tak!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: