Skip to content

Jan Bouzek a Iva Ondřejová o náboženství a obřadech starých Řeků

Červen 27, 2016
tags:

Periklovo Řecko skenování0016Dnes bychom vám v našem nepravidelném seriálu o pohanských národech staré Evropy chtěli nechat nahlédnout do víry antických Řeků. A proč právě Řeků? Inu, protože občas můžete na internetu najít i názory některých dnešních „pohanů“ o tom, že „…Řekové a Římani nebyli přece žádní pohani, vždyť nežili v souladu s přírodou…“. Bylo tomu tak skutečně? Jistě, že nebylo. Antický člověk sice mohl žít ve velkoměstech starověku, třeba v Milétu, Athénách nebo Massilii , ze kterých nemusel nikdy vytáhnout ani paty, ale jiný jeho současník a souvěrec zase mohl celý svůj život prožít na venkově. Oba uctívali stejné bohy, oba platili daně a oba spolu sdíleli státní kulty. A oba byli Řekové a samozřejmě pohané.  Oba měli stejnou kulturu. A právě antická kultura položila základy i té naší. Římské právo a athénská přímá (a jediná skutečná) demokracie je to, co stvořilo naší evropskou civilizaci. Jak tedy vypadala víra například běžného občana starověkých Athén, ať už žil ve městě nebo na venkově?

Odpověď na tuto otázku může čtenářům dát kniha Periklovo Řecko našich předních uznávaných autorů prof. PhDr. Jana Bouzka, DrSc. a doc. PhDr. Ivy Ondřejové, CSc. Jejich práci vydalo v roce 1989 nakladatelství Mladá fronta a určitě stojí za přečtení. Kniha obsahuje spoustu fotografií, nákresů a mapek, které čtenáři přiblíží svět a víru Řeků právě v době velkého athénského státníka Perikla (500 př. n. l. – 429 př. n. l.). Inspiraci zde najde jak současný tzv. „městský pohan“, tak ten, který raději tráví svůj volný čas v přírodě. Městské kulty a ochranní duchové se už tenkrát lišily od svých protějšků na venkově. Knihu můžete sehnat za pár korun v téměř v každém antikvariátu. Zde je tedy ukázka z kapitoly Povinnosti, která pojednává i o uctívání bohů a náboženských obřadech v tehdejším Řecku:

Periklovo Řecko skenování0009»Athénské státní kulty: Athénské kulty a jejich provozování byly součástí zákonů obce, jak jsme již měli možnost poznat v úvodním oddílu. Nebylo možné být dobrým Athéňanem a nevěřit v Athénu, patronku města, v jejího otce Dia, ani nebylo možné nevzdávat patřičnou úctu ostatním božstvům. Takové hříchy by mohly mít za následek trest nejen přestupníka samého, ale také jeho rodiny i celé obce. Řecké pojetí hříchu bylo odlišné od starozákonního. Největším zločinem byla hybris, pýcha, úsilí o překročení vyměřeného prostoru osudu; takové zločiny a tresty za ně líčí většina athénských tragédií 5. století. Řecká hybris je překročením pokory vůči božskému a vůbec nadpřirozenému, kterou nazývali Řekové thambos. Tato pokora, nebo spíše uctivá bázeň před nadpřirozeným, byla pro Řeky daleko důležitější povinností než přikázání židovsko-křesťanské tradice. Zejména obchodní řecký duch dovoloval v obecné normě značnou volnost ve lstivosti podnikání. Koneckonců i sami řečtí bohové se mezi sebou dosti často podváděli.

Když teď abstrahujeme od filozofických teorií a názorů 5. století s jejich osvícenským postojem k náboženství, zjistíme, že pro běžného člověka té doby byl svět obydlen množstvím velkých i malých bohů a nižších nadpřirozených bytostí ještě bohatěji a živěji, než je tomu v našich lidových pohádkách. V tom se Řekové nelišili od svých sousedů. Ale odlišným znakem bylo to, že všechna jejich božstva měla lidskou podobu, že stopy starších animistických představ (tj. takových, kde božstva či duchové mají podobu zvířat) jsou v Řecku jen nepatrné. Osud každého člověka, každé jeho činnosti, závisel na přízni či nepřízni těchto nespočetných božstev, která podle tehdy běžného názoru zasahovala do všech lidských záležitostí. A to nejen za života, ale božstva měla vliv na lidský osud i po smrti, v Hádově říši mrtvých.

Periklovo Řecko Athéna skenování0011Přízeň bohů pro jednotlivce, pro jeho rodinu či rod (řecké slovo oikos znamená spíše dům, obydlí a genos rod, teprve moderní řečtina vytvořila slovem oikogeneia obdobu naší rodiny) i pro celou obec, zajišťovalo správné provádění mnoha náboženských kultů, obětí a slavností. Středem řeckého náboženství byl rituál, kult. Ten nebyl ve své podstatě veřejně zpochybňován nikým, i když se samozřejmě mohlo diskutovat o tom (podobně jako i u nás v období protireformace o detailech kompetence světců), kdo je nejlepším patronem v té či oné konkrétní záležitosti. Z rozsáhlého pantheonu řeckých bohů jich vlastně jen málo našlo v athénském kultu širší obliby. Na čele všech stála Pallas Athéna, která vynikala především důvtipem. Jako jakási pramyšlenka vyskočila z hlavy Diovy už dospělá a v plné zbroji a pomáhala všem hrdinům, kteří se snažili řešit své problémy důvtipem a odvahou. Byla také patronkou krásných umění, a tak není divu, že právě ona vládla městu. Musela ovšem o svou funkci soutěžit s Poseidónem (v Řecku museli soutěžit i bohové!) a jako patronka řemeslníků se přátelila s božským kovářem Héfaistem.

Její otec Zeus měl sice svůj velký chrám, který začal stavět Peisistratos, ale Athéňané ho nikdy sami nedostavěli, i když i pro ně byl vládcem všech bohů. Více uctíván byl Poseidón, jemuž patřil zejména chrám na mysu Suniu. Poseidón byl vládcem moře, které Attiku obklopovalo ze tří stran, dávalo jí obživu a athénským lodím otevřenou cestu do celého tehdejšího světa. O athénské zemědělství pečovala především Démétér a její dcera Persefóna (Koré), které měly svou nejslavnější svatyni v Eleusině. V řeckých představách byly bohyněmi přírody, těmi silami, které dávaly životní sílu a plodnost rostlinám a stromům. Jen těsně za nimi v oblibě byl Dionýsos, bůh vína, veselí, rozpustilých zábav, divadla (Jan Werich mu říhal bůh srandy), ale také bůh lidské individuality, která se ve svém tehdejším „dětském věku“ jen pozvolna oddělovala od tradičního společenství. Za ním v pořadí obliby byl Apollón, bůh umění, provázený devíti Múzami, bůh, který také inspiroval lidské myšlení a ve svém spravování umění věšteckého mu mohl dát nahlédnout i tam, kam by samotný lidský duch nedosáhl. Apollón také spolu s Athénou vždy pomáhal Athéňanům v boji. Svůj oficiální svátek i kult měla v Athénách i jeho sestra, bohyně lovu Artemis, v jejímž referátu byla především péče o zvířata. Dále zde byli uctíváni i staří bohové, Kronos (Saturnus) a Rhéa, jejichž svátky aspoň po krátkou dobu stíraly rozdíly mezi pány a otroky. Z heroů sjednotitel Athén Théseus, který se mimo jiné zasloužil o zahubení Prokrusta, jenž všechny své zajatce pokládal na jedno lože: krátké natahoval, zatímco dlouhým osekával údy. Uctívání bohyně Afrodity a jiných sil potřebných ke šťastnému životu bylo už spíše soukromou záležitostí občanů než součástí veřejného kultu obce.

Periklovo Řecko skenování0018Uctívání bohů a bohoslužby:  Řecká bohoslužba se skládala především z modliteb, obětí a očišťování. Řekové se obvykle modlili ve dvou postojích. K olympijským bohům vstoje s roztaženými pažemi zdviženými k nebi a k podsvětním bohům skloněni k zemi. Obvyklá modlitba začínala vzýváním božstva, pokračovala připomínkou zbožných skutků, které prosebník vykonal, a pak vyslovovala přání modlícího. Aby božstvo prosbu splnilo, musela být taková prosba provázena obětí či darem, anebo obojím. Drobnější dary božstvu nazýváme ex-vota. Často šlo o umělecká díla, vystavená ve svatyních nebo v chrámových pokladnicích. Většina nejvýznamnějších děl antického řeckého umění, která se nám dochovala, pochází právě z nálezů ve svatyních. Zřízení, oprava a výzdoba chrámu či svatyně patřily mezi nejdůstojnější dary. Obvykle je zřizovala a krášlila obec jako celek, v naší době ještě nikoli jednotlivci. Oltáře stávaly před chrámy, nikoli v nich, neboť chrámy samy byly v řeckém pojetí soukromým obydlím boha či bohyně, a téměř všechny obřady a oběti — s výjimkou mysterijních, tj. tajných — se konaly před chrámem před zraky všeho lidu. Přímými oběťmi, které byly pokládány na oltář a ničeny — páleny — během obřadu, byly jako u všech starověkých národů obvykle potraviny. Oběti byly jednak nekrvavé (koláče, cukroví, zelenina, první plody sklizně), jednak krvavé. V okruhu bájí o trojské válce máme ještě zprávy o lidských obětech, jako pobití trojských zajatců na hrobě Achillově, oběť trojské zajatkyně, věštkyně Kassandry v Mykénách a oběť Agamemnónovy dcery Ifigénie, o které pojednává snad nejpůsobivější z Euripidových tragédií. Ovšem již v bájích bylo obětování lidských bytostí nejkrajnějším činem v nouzi a obětování Ifigénie sama bohyně Artemis už nepřijala, podobně jako ve Starém Zákoně Hospodin Abrahámova syna Izáka. Na rozdíl od starozákonního boha však Artemis odnesla Ifigénii až na Krym. Její rodiče ji považovali za mrtvou a Ifigénie sama se vrátila do Řecka až po mnoha letech.

U Řeků historické doby už lidské oběti neexistovaly, na rozdíl od Foiničanů, Kartháginců, Etrusků nebo našich Keltů, ale zvířecí oběti patřily skoro ke všem kultům. Na oltáři se podřezávaly ovce, jehňata, krávy nebo býci, vepři, kozy nebo kozli. Nálezy zvířecích sošek v řeckých svatyních ukazují, že mnohdy bylo možno nahradit skutečnou krvavou oběť symbolickým darem. Každý bůh dával přednost jinému zvířeti. Diovi a Poseidónovi se obětovali hlavně býci, Athéně krávy, Artemidě a Afroditě kozy, Asklépiovi kohouti. Bohyním se obvykle obětovaly samice, bohům samci, nebeským božstvům světlá zvířata, podsvětním tmavá nebo černá.

Periklovo Řecko Stéla 2 skenování0014Krvavá oběť se obvykle konala za svítání. Oltář byl ozdoben květinami a girlandami, kněží bývali oblečeni v bílém a všichni účastníci oběti měli na hlavě věnce. Obětní zvíře bylo zdobeno stužkami a věnci, oběť i účastníci pokropeni očistnou vodou. Na oltáři pak zapálili oheň, do kterého vložili zrna ječmene a několik chlupů z hlavy obětovaného zvířete. Pak kněz obrátil zvířeti hlavu dozadu a podřízl mu nožem krk tak, aby krev pokropila oltář. Při normální oběti se obětovaly božstvu jen malé části zvířete, kosti a tuk, zbylé části si rozdělili kněží a ostatní účastníci obřadu. Podle tradičního zvyku je jedli na místě — ve starých dobách to byla téměř jediná příležitost, kdy se každý pořádně najedl masa — ale v 5. století si své díly účastníci už často nosili domů. Historikové náboženství soudí, že jedním ze smyslů krvavé oběti bylo očištění ze zabití zvířete vůbec. Ritualizací úkonu a vrácením části zvířete božstvu byli účastníci očišťováni z viny a současně bylo magicky zajištěno zachování zvířecího druhu. V řecké mytologii bylo ovšem rozdělení oběti mezi lidi a bohy také dílem Prométheova podvodu. Když si totiž bohové měli vybrat, co z krvavé oběti bude napříště příslušet jim a co lidem, Prométheus zašil kosti a tuk zvířat do kůže a učinil tak tento díl vábnějším než byla vedle ležící hromádka masa. Bohové si vybrali naditou kůži. A když už sami jednou rozhodli, museli se s tímto dílem spokojit napořád. Jinak je ovšem každá oběť stvrzením i dnes platné pravdy, že kdokoli chce něčeho dosáhnout, musí nejprve sám přinést tomuto cíli oběti a že v životě je nutno především dávat, aby pak bylo z čeho brát. Možná viděli staří Řekové tuto pravdu jasněji než mnozí z nás.

Vedle obvyklých zvířecích obětí znali Řekové také takové, kdy se celé tělo zvířete spalovalo. Takové oběti říkali Řekové holokaust, slovem, které dnes známe především jako označení hitlerovského vyvražďování Židů za druhé světové války. Věštec se často účastnil obojího způsobu obětí; ze stavu zvířecích vnitřností vykládal vůli bohů a budoucí osud. Holokaust se často prováděl jako očistná oběť. Nečistý byl ten, kdo někoho zabil, i když to bylo v nutné sebeobraně a nebyl za svůj čin odsouzen. Rituální očistu musela podstoupit žena po narození dítěte i ti, kdo ukládali mrtvolu do hrobu či na pohřební hranici; a dokonce i dům, kde někdo zemřel. Očistu vyžadovali také ti, kdo se dopustili některých jiných činů proti lidem či bohům, i když prohřešek spáchali nevědomě. K sochám bohů a k obřadům bylo možno přistoupit jen ve stavu rituální čistoty. Nejen náboženské obřady, dokonce i zasedání sněmu a divadelní představení se začínala očistnou obětí. Nejčastějším obětním zvířetem při těchto obřadech byl vepř, resp. jeho krev, k očišťování domu sloužila často mořská voda. Rovněž i každé bezbožné slovo se muselo odstranit z úst aspoň odplivnutím, aby neškodilo tomu, kdo je pronesl.

Periklovo Řecko Sova skenování0014Velká většina kultů v Athénách měla veřejný charakter, i když některé z nich byly oblíbeny u určitých skupin obyvatelstva, jako například  kult Athény Ergané a Héfaista, patronů řemesel u řemeslníků, jiné byly vyhraženy určitému pohlaví či věku. Vedle obecných státních kultů a slavností měly své zvláštní kulty také athénské démy a kmeny, ale ze soukromých kultů byl nejdůležitější kult mrtvých. Athéňané museli mít děti, zejména syny, aby ti konali oběti na jejich hrobě. Kult mrtvých zajišťoval zdravý a spokojený život živým i řádnou posmrtnou existenci mrtvým. O některých svátcích a o výročních dnech vykonávali pozůstalí na hrobě zesnulého úlitby mléka a vína a oběti koláčů a ovoce, které pak končily smuteční hostinou. Aby se jich mrtvý řádně účastnil, měly nádoby s jídlem a pitím uložené na hrobě proražené dno. Zvířecí oběti a obětování krve mrtvým nepatřilo ovšem k normálním obřadům: bylo součástí černomagických praktik, vyvolávání mrtvých ze záhrobí, jak se o tom píše například v 11. zpěvu Odysseje.

Také v každé domácnosti byly domácí oltáříčky s figurkami bohů a nějakými obrazy zemřelých. O těch víme ovšem daleko méně než o podobných larariích u Římanů; řečtí autoři se o nich mnoho nezmiňovali a jejich význam byl zřejmě menší, intimnější než u Římanů. Lépe nás o nich informují hliněné sošky bohů, bohyní a héroů, vyráběné z formy. Ukazují nám často hodně odlišný obraz náboženství než oficiální nápisy a veřejné sochy. Stejně jako u jiných národů, mělo i řecké náboženství různé vrstvy a domácí kulty, uctívané většinou ženami, které měly odlišný charakter od kultů státních. V oficiálních státních modlitbách žádali Athénští „o blahobyt a požehnání pro athénské občany, jejich ženy a děti, jakož i pro celou zemi a její spojence“. Také řeky, potoky i prameny měly svá nižší božstva, nymfy, kterým se slušelo obětovat při přechodu řeky nebo u pramenů, a které byly podobné našim vílám; v moři žily vodní nymfy, Néréovny, v lesích a hájích Satyři a Siléni. Různí domácí skřítkové museli být udržováni v dobré náladě, aby dům prospíval. Tak třeba hrnčíři museli obětovat skřítkům, když jim záleželo na tom, aby se hrnce dobře vypálily a aby nespadla pec. Celý život obyčejného Athéňana — a také jeho otroků, kteří byli do domu přijati — byl tedy protkán různými náboženskými obřady a zvyklostmi, které mu dávaly pravidelný rytmus.

Periklovo Řecko Héraklés kenování0018Řecké náboženství nemělo pevnou dogmatiku ani jednotnou organizaci, tím méně byla kodifikována řecká mytologie, běžná nauka o bozích. Společně se udržovaly různé varianty mýtů, a básníci, jako Euripidés, si tyto varianty podle potřeby ještě dál přizpůsobovali. V komediích pak bylo dovoleno téměř úplně vše. Včetně zesměšňování bohů. Mýty a jejich různá zpracování byly součástí lidové tvořivosti (v tom se podobaly pozdějším pohádkám) a v jejich obrazných příbězích byla uložena moudrost, jež byla uměleckým pokusem o vysvětlení světa z doby, kdy ještě racionální způsob myšlení, poprvé rozvinutý až vznikající filozofií, neexistoval. Ale s rozvojem filozofie si mýty podržely svůj význam, jako umělecké ztvárnění obrazu světa. Promlouvaly spíše k citu než k rozumu a uvolňovaly vlastní imaginaci, byly inspirací řeckého umění múzického i výtvarného. Část této své síly si uchovaly i pro nás a vracejí se k nim i umělci naší doby. Mýty byly také součástí toho dědictví, které spojovalo dohromady vedle celořeckých slavností a her, mysterijních svatyní a věštíren, řecké obce.«

Zdroj: Jan Bouzek, Iva Ondřejová: Periklovo Řecko. Mladá fronta, 1989.

Fotografie a mapka: Převzato z knihy.

Poznámka: Kniha má formát A4 a je brožovaná, po čase se tedy může rozlepit a jednotlivé stránky poněkud uvolnit.

Reklamy
komentáře 3 leave one →
  1. Červen 29, 2016 3:19 pm

    A u ostatních knih z této edice to bude asi podobné, ještě měly vyjít v edici „Obrazy ze života doby“ tituly: „Řím Marca Aurelia“, „Čechy Karla IV“ a další. Ten „Řím“ mne docela láká, asi si ho pořídím 🙂 http://www.databazeknih.cz/knihy/rim-marka-aurelia-152313

  2. Adonis permalink
    Červen 29, 2016 1:10 pm

    Oblíbená knížka mého dětství… bohužel, nepovedená po technické stránce, mizerná vazba začala brzy uvolňovat list po listu a dnes ji mám v salátovém vydání…

    • Červen 29, 2016 2:46 pm

      To já taky, bohůmžel. Ale o to lépe se to skenovalo 🙂 Vyjmeš list a pak zase vložíš 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: