Skip to content

Na prahu smrti, aneb jak jsem ji zahnal

Červen 15, 2016
tags:

Byl sváteční čas, ráno a jako obvykle jsem šel do obchodu, abych donesl domů jídlo, tentokrát však bylo vše jinak, zle se mi dýchalo. Počasí, řekl jsem si… stárnu, už to cítím taky. Cestou domů jsem upadl a zůstal ležet na prahu bytu. Manželka strachy bez sebe, dítě taky, já v klidu, prostě indispozice. Když jsem šel pro stromeček, situace se opakovala. To mi už došlo, že si půjdu lehnout, ale nebyl jsem schopen odjet do nemocnice, nechtěl jsem od plného stolu a taky jsem chtěl vidět nadšená očka dcerky u dárečků a navíc jsem si chtěl užít několik dní zasloužené dovolené…

Situace se však zhoršovala a nezlepšila se ani po požití lahve šampusu, který mi zachránil život, protože alkohol rozproudil krev. Ano, byla to rozsáhlá plicní embolie, smrtelná choroba, mé tělo nemělo kyslík. Manželce ráno došla trpělivost a odvezla mě do špitálu. Udělali vyšetření a šup mě na JIP. Přišla s dcerkou na návštěvu, a řekli jí, že je hodně zle, už mě vezli na vozíku. Bylo mi líto dcerky, která chtěla tátu a ničemu nerozuměla. Na sobě jsem měl víc hadiček než končetin, víc senzorů než zubů a kolem moc hodně sestřičky. Chvílema jsem jsi nebyl jistej, jestli to není jen sen. Akorát injekce na ředění krve mě vracely do reality. A najednou přišla kamarádka, žena, se kterou se známe už léta, napřed za mnou mně dodat kuráž a pak přespat u nás, aby těhotná manželka měla podporu (kamarádka je zdráv. sestra), věděl jsem, že doma je to zajištěno. V tu chvíli jsem koukal do tváře smrti, ale koukal jsem s hrdostí, bez obav, občas snad i s výsměchem, co tím dosáhne, když si mě vezme. Nikoho jsem neprosil o život, jen jsem vnitřně bojoval. Těšil jsem se na rodinu, na přátele, na kluky z PK, se kterýma jsem chodil trénovat boj a fyzičku. Věděl jsem, že se vrátím, prostě jsem smrt vytěsnil a ona odešla. Toužil jsem po životě, to je jediná věc, která má cenu, každý máme svůj osud, své poslání a to musíme naplnit, až pak můžeme odejít, musíme….

Dny ve špitálu ubíhaly, střídaly se návštěvy rodiny i přátel, dokonce mi nosili i dobré jídlo, abych o sváteční žranici nepřišel. Tělu jsem dával najevo, že ho potřebuju, muselo pomalu chodit, umývat se… a že to byla fuška. Jo, obyčejný úkony byly fuška. Jsem rád, že má nit je spřádána dál, nedovolil jsem ani na chvíli zlým skřetům, aby mě dostali do svého kola malomyslnosti a zbabělosti, nikdy jsem neodložil svůj „meč“. Považuju se za bojovníka a tato filozofie mi zachránila život – nikdy se nevzdat, mít odpovědnost za rodinu, těšit se na další dny. Skřeti jsou všude kolem nás, stahují nás dolů a volají pojď…. proto je třeba stát rovně a říci NE!

Uvědomil jsem si, že život nás, obyčejných lidí, je plný každodenního hrdinství. Máme odpovědnost za rodiny, přátele, práci, žijeme každodenní malý boj a to, co budeme mít, co dáme dětem, co jim předáme do života, naplňujeme poslání lidí, kteří nám předali naši zem. My jsme jejich obrazem a země je obrazem nás. Je čas lásky a nenávisti, války i míru, hojnosti a bídy, ale pořád to prožíváme denně my, lidé této země. Vzpomněl jsem si na vyprávění dědů, jak ke konci války sháněli jídlo pro malé děti, na ulici se střílelo, jak utíkali z vlaku, na který padaly bomby a šli, aby se vrátili domů. Nebyli to bojovníci, nebojovali proti okupaci, ale ani nekolaborovali. Jen pracovali, starali se o rodiny, měli odpovědnost a výsledkem je, že my jsme tady. My, lidi této země, kteří jsme věční, pokud ji předáme dětem. Nerozhodujeme o ní, ale bez nás by tu nic nebylo, z naší práce a odpovědnosti země funguje. Ano, všichni jsme bojovníci, protože ctíme základní hodnoty a denně bojujeme o život, aniž si to uvědomujeme.

Za několik dní se vrátím do práce a za několik měsíců na Zápas a boj s ním spojeny. Ano, umím silou bránit to a ty, na nichž mi záleží, a to se značnou brutalitou, pokud je to třeba, ale není to o nic větší hrdinství, než se starat o děti, pomáhat starým rodičům atd.

Važme si sebe sami, buďme na sebe hrdí a nedovolme skřetům kolem nás, aby nás stáhli k sobě, neboť v sebelítosti si skřeti přímo libuji!!!

Tímto chci poděkovat i kamarádovi z PK, kterého si velmi vážím, Wolfovi, který se mnou celou dobu komunikoval a sdílel se mnou můj návrat do života.

Tak na život, přátelé!!!!!!!!!

Advertisements
komentářů 5 leave one →
  1. Kryserka permalink
    Červen 20, 2016 11:49 am

    Velmi hezké!!!

  2. Červen 16, 2016 7:07 pm

    Přežít vlastní smrt, to bylo pro staré kultury něco jako zasvěcení, vlastně takový přechod, který učinil člověka silnějším… „Co nás nezabije, to nás posílí“, jak pravil jistý Němec 🙂 . Tak doufám, že se uvidíme dříve, než na příští Zátoce. 🙂

  3. Adonis permalink
    Červen 16, 2016 6:56 am

    Silné a povzbudivé…. Díky! A zdar!

  4. Červen 15, 2016 8:36 pm

    Hezký článek. Líbí se mi autorův postoj a přístup k věci. Přeji pevné zdraví! 🙂

  5. Červen 15, 2016 7:25 pm

    Díky za zpověď. Moc pěkně napsáno!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: