Magdalena Beranová o víře starých Slovanů

Dnes se v našem nepravidelném seriálu o předkřesťanských náboženstvích Evropanů podíváme konečně na zoubek Slovanům  ☺ . Jednou z prvních knih na toto téma, kterou jsem četl, je dílo české archeoložky PhDr. Magdalény Beranové DrSc. (*15. 9. 1930) a jmenuje se pochopitelně Slované. Knížku vydalo v roce 1988 nakladatelství Panorama. V roce 2005 vyšlo v nakladatelství Libri ještě upravené a doplněné vydání v novém kabátě. V dnešní době zažívá slovanské pohanství v Čechách obrodu – což je velmi dobře. A je také dobře, že rodnověrci  mohou čerpat z dobrých zdrojů a dokáží tak vyloučit bláboly slovansko-árijských védystů a podobných psychicky narušených jedinců, fantazírujících o „holubičí povaze“ našich předků, jejich údajném abstinentství, vegetariánství a dalších nesmyslech. Paní Beranová je uznávanou autorkou a její kniha určitě stojí za přečtení i dnes. Zde si tedy můžete přečíst na ukázku část kapitoly Pohané a křesťané:

»Pohanství a bohové. Slované byli v době velkých přesunů a zaujímání nových sídel pohany. Jaká byla jejich víra, jací bohové, co uctívali? Pokud postupovali na Balkánský poloostrov a útočili na Byzanc, dostávali se již do světa křesťanského a postupně byli tímto náboženstvím ovlivňováni. Jinde byly střety s křesťanstvím násilné a krvavé a náboženský boj se stával bojem za moc nebo za nezávislost. Vraťme se však k náboženství starých Slovanů v době, kdy se s nimi seznamovala Byzantská říše.

Říši, její vzdělance, historiky a vojevůdce zajímaly především bojové úspěchy Slovanů a taktika, s jakou proti nim postupovat. Přesto však problesknou v jejich zprávách i určité údaje o domácím životě Slovanů a o jejich víře. Pochopitelně jsou to informace jen útržkovité, neúplné a nesmíme jim stoprocentně věřit ani je zevšeobecňovat. Základní význam má zpráva byzantského historika Prokopia, který se v letech 527-536 účastnil vojenských výprav jako poradce vojevůdce Belizara. Napsal mj. rozsáhlé dílo Historiai, obsahující tři knihy o gótské válce. Ve třetí knize se dočítáme: „Uznávají (Slované a Antové), že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata. O osudu nic nevědí a vůbec neuznávají, že byl měl nějakou moc nad člověkem. Ale když jim hrozí smrt buď nemocí stiženým, nebo do války se chystajícím, slibují, vyváznou-li, že ihned bohu oběť přinesou za své zachránění. Vyváznuvše obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si sjednali záchranu touto obětí. Ctí i řeky a nymfy a některé jiné démony. Všem obětují a při obětech věštby konají.“

Není to mnoho, ale přece jen se něco dozvídáme. Prokopios naznačuje jak rozdíly mezi křesťanskou vírou, tak rozdíly mezi dávným řeckým a římským náboženstvím, které mu bylo jako vzdělanci v základech známé. O Prokopiově zprávě se v historických spisech mnoho psalo a uvažovalo, jak už je pro dějepisectví zákonité: čím méně určitých zpráv, tím více výkladů, spisů a úvah a výsledků naprosto rozporných. My se však přidržíme jenom faktů. Protože všechno to, o čem Prokopios píše, zapadá do obecných rysů indoevropských náboženských představ, nemáme důvody o něčem pochybovat. Představy a víra byly však nepochybně složitější a rozmanitější a v různých částech slovanských zemí se tak či onak odlišovaly.

Podobně jako hospodářství a společnost, vyvíjelo se v dalších stoletích i náboženství. Písemné zprávy je zachycují v době, kdy se stávalo jakousi státní ideologií. Moc boha byla koneckonců závislá na moci panovníka, který ho uznával, nebo — konkrétně u Polabských Slovanů a v Pomořanech — na moci a hospodářském postavení města či svatyně. Víra v určitého pohanského boha nebývala u vládnoucí vrstvy příliš pevná, a tak se všude dříve nebo později z různých důvodů ukazovalo vhodnější a účelnější na pohanské bohy zapomenout a přiklonit se k bohu křesťanskému, jestliže měl za sebou moc a sílu. Pohanské reakce byly důležitější pro prostý lid, který starou víru často spojoval s někdejšími volnějšími a méně krutými časy.

Dosti konkrétní zprávy o pohanských bozích máme z Kyjevské Rusi 10. století. Ve starých smlouvách Rusů s říší byzantskou z let 907, 945 a 971 Rusové přísahají při svém bohu Perunovi a bohu stád Velesovi nebo jako křesťané. V roce 945 se dozvídáme: „Jestliže kdo z lidí ruských, ať křesťan nebo nekřesťan, přestoupí to, co na tomto listě napsáno, zaslouží, aby zemřel svou zbraní a aby byl proklet od Boha i od Peruna, jak přestoupí svou přísahu.“ V roce 980 veliký kníže Vladimír podle vyprávění kyjevského letopisce „postavil na chlumu vně dvorce věžního: a sice Peruna dřevěného s hlavou stříbrnou a zlatým vousem, dálé Chorsa, Dažboga, Striboga, Simargla a Mokoš. I obětovali jim, na-zývajíce je bohy, a přiváděli syny své i dcery a obětovali běsům. I poskvrnili zemi oběťmi svými i poskvrnila se země ruská i chlum ten“. V témž roce strýc knížete Vladimíra a jeho místodržící v Novgorodě Dobryňa postavil u Novgorodu nad Volchovem modlu Peruna. Kníže Vladimír se však brzy (r. 988) rozhodl přijmout křest a se starými bohy naložil vskutku nemilosrdně. „Rozkázal modly vyvrátit a jedny rozsekat, druhé do ohně vrhnout. Peruna pak poručil přivázat koňovi k ocasu a vléci z chlumu po Boričevu na potok a 12 mužů ustanovil, aby jej bili holemi, ne proto, aby to dřevo cítilo, ale na potupu běsu.“ Modlu potom hodili do Dněpru. Roku 989 naložil podobně biskup Akim se sochou Perunovou v Novgorodě. Modlu bili tak silně, že prý běs v ní volal: „Ó běda mně, padl jsem do nelítostných rukou!“ Peruna hodili do Volchova. Přesto se k Perunovi někteří lidé tajně modlili ještě v 11. nebo 12. století.

Často se uvažuje o tom, že Perun byl bohem všech Slovanů, a to bohem nejvyšším. Existuje řada úsloví s Perunem nebo Paronem. Od jména Perun bývají odvozeny místní názvy, u Polabských Slovanů byl čtvrtek označen jako perendan, periándan, takže bůh Perun musel být znám v oblasti dosti rozlehlé, sotva si ho však můžeme představovat jako Dia nebo Jupitera celého slovanského panteonu.

Kromě Peruna ctili Rusové a patrně také jiní Slované na Balkáně a v Čechách Velese nebo Volose, boha stád a snad i hospodářství vůbec. Uctívali ho nejen Slované — např. sv. Abraham Rostovský měl zničit v Rostově kamennou sochu Velesovu, která patřila Finům. U východních Slovanů uvádějí historické prameny ještě jiné bohy. Jsou to především Svarog, Dažbog a Svarožič, tj. syn Svarogův, bohové slunce a ohně a snad i blahobytu, kteří byli uctíváni také u západních Slovanů. Tam však měl Svarožič zároveň funkci boha války a boha věštby. Když kníže Vladimír postavil roku 980 v Kyjevě na vrchu, na němž stál později chrám sv. Basilia, pohanské bohy, byli tam kromě Peruna a Volose výše uváděný Dažbog, Chors, Stribog, Simargl a Mokoš, jimž prý Kyjevané obětovali své syny a dcery. Historických zpráv o jejich funkci není mnoho, tím více se však o nich píše a uvažuje v literatuře, ať již na základě etymologie nebo na základě srovnávání s jinými indoevropskými bohy. Simargl mohl být podle informace z významné ruské literární památky konce 12. století bohem větrů. O bohyni Mokoš se uvažuje jako o bohyni plodivé síly nebo o bohyni lásky, jejíž uctívání nebylo omezeno jenom na Slovany východní. Z dalších bohů se uvádí ještě Trojan, snad trojhlavý bůh.

Zajímavou postavou je východoslovanský Rod a s ním sblížené rožanice. Většina autorů je považuje za nižší božstvo nebo démony, související s rodovými božstvy, kultem předků, ochránci porodů a novorozenců apod., přední sovětský archeolog B. A. Rybakov však Roda pokládá za původního hlavního boha agrárního kultu s významnou funkcí hospodářskou. Podloženo to není, dokladů o funkci tohoto boha je vůbec málo. Nejvíce historických zpráv je o pohanství Slovanů Polabských a Pomořanských. K nim se ještě vrátíme.

Pohanské svatyně. Archeologové objevili řadu svatyň nebo kultovních míst, které patrně patřily lokálním božstvům nebo kde byla uctívána božstva nižšího druhu, analogická např. pozdějším nymfám, bohům pramenů nebo stromů; někdy to bylo také obětiště. Většinou jde o prosté vyvýšeniny nebo plošiny obehnané kruhovým příkopem se sloupem uprostřed, jindy byly ohraničeny vodní prameny či jiná nápadná místa. Nalezly se porůznu v celém slovanském světě, ale jejich interpretace není vždy jasná a nesporná.

Některé svatyně souvisely s místy dobře známými z historie. Zbytky jakési pohanské svatyně objevili na počátku sedmdesátých let v Kyjevě blíže palácového dvorce. Mnohem zajímavější však byl objev v Novgorodě u vsi Peryně při výtoku Volchova z Ilmeňského jezera. V. V. Sedov tam nalezl kruhovou vyvýšeninu obtočenou příkopem, který na vnější straně přecházel do osmi obloukovitých výklenků. Vyvýšenina s plochým povrchem měřila v průměru 21 m, příkop 5 m a oblouky 7 m, takže celý kruhový objekt měl 35 m v průměru! Ve výklencích hořely ohně, po nichž zbyly silné vrstvy uhlíků z dubového dřeva. Uprostřed plošiny byla jáma o průměru 60 cm a 1 m hluboká, snad základ sloupu pro sochu boha. Poblíž byl další kruhový příkop, který nebylo možno prozkoumat ve vší úplnosti. Objekt zřejmě zanikl jednorázově a záměrně. Příkop, původně pokrytý drnem, byl zasypán žlutým pískem, sloup patrně vyvrácen a zbytky hranic rozházeny po okolí. Stará tradice spojuje Peryň s Perunovou svatyní a podle archeologických nálezů a podle svědectví o jednorázovém zničení se to zdá velmi pravděpodobné. Pozdější zprávy vyprávějí, že u Perunovy sochy hořel posvátný oheň z dubového dříví, který strážce pod ztrátou hrdla nesměl nechat nikdy vyhasnout. I tuto tradici archeologický výzkum připomíná, uhlíky byly z dubu. Svatyně je poměrně starobylá, vznikla v 9. století, v době, kdy Novgorod jako město ještě neexistoval, ale Slované tam už sídlili. Pokud roku 980 postavil Dobryňa Perunovu sochu na tomto místě, šlo o novou sochu ve staré svatyni.

Svatyně a bozi Polabských Slovanů. Mnohem více dokladů o bozích a svatyních máme u Polabských Slovanů a v Pomořanech. Němečtí dobyvatelé si často brali boj proti pohanství za záminku pro své válečné cíle a v této souvislosti nám zanechali četné popisy pohanských bohů a svatyní. Jeden z nejznámějších a nejmocnějších bohů měl svatyni v Retře na území kmene Ratarů z lutického-veletského svazu. Podle Thietmara Merseburského, který zemřel roku 1018 a podal o tomto bohu nejstarší a zároveň velmi věrohodné zprávy, se původně nazýval Svarožič. Svarožič, syn boha Svaroga, bůh slunce a ohně, byl uctíván v 11. a 12. století také v Rusku. V 11. století se z pramenů o Polabských Slovanech jméno Svarožič ztrácí a týž bůh je nazýván Radegast nebo Redigast, podle původního jména svatyně. Thietmar popisuje svatyni i obřady velice podrobně. V kraji Rtarů prý stál pevný hrad trojboké podoby se třemi bránami, zvaný Riedegost, obklopený posvátným lesem, ve kterém se nikdy nekácelo. Dvě brány tohoto hradu byly přístupné pro všechny, třetí, nejmenší, na východní straně, vedla na stezku k jezeru. V hradě byla jen jedna svatyně, mistrně zbudovaná ze dřeva, která spočívala na základu z rohů divokých zvířat. Zvenčí byla zdobena obrazy překrásně vyřezávaných bohů a bohyň. Uvnitř svatyně stály sochy bohů ve strašlivých helmách a pancířích a každý bůh měl vespod vyryto své jméno. První mezi nimi byl Svarožič (Zuarasici), obzvlášť uctívaný všemi pohany. Byly tam rovněž praporce, které se vynášely jedině v době války. To vše hlídali kněží, kteří jediní měli právo sedět, když se bohům obětovalo nebo když se je snažili usmířit; ostatní přítomní stáli. V chrámu se věštilo pomocí magických obřadů, při nichž hrál velkou roli posvátný kůň; převáděli ho přes zakopané losy, o nichž nevíme nic přesnějšího, a přes dva oštěpy, které byly překřížené‘ a zaražené do země.

Lutici měli více svatyň a uctívali různé bohy, avšak tento chrám a jeho hlavní bůh požívali největší úcty. Po vítězném tažení nebo po vítězných válkách byl zahrnován dary. Jeho hněv i hněv ostatních bohů se kněží snažili usmířit zvířecími i lidskými oběťmi. Podle pozdějších zpráv dostávala svatyně v Retře pravidelné daně, takže bůh i svatyně velice zbohatli. Adam Brémský uvádí, že v polovině 11. století byl již bůh v Retře zlatý a měl purpurové lože. V roce 1066 mu byla obětována hlava křesťanského biskupa Jana z Marienburgu, ale to se chrámu ani bohu nevyplatilo. Německý biskup Burchard svatyni roku 1068 vyvrátil a odjel domů do Halberstadtu na Radegastově posvátném koni. Pohanský chrám v Retře již nikdy nebyl obnoven.

Místo Svarožiče-Radegasta zaujal Svantovít, bůh Ránů ze svatyně v Arkoně na ostrově Rujana. Snad o žádném slovanském bohu se nenapsalo tolik vědeckých i polovědeckých článků a studií jako o něm. Někteří badatelé uvažovali, že to vlastně nebyl pohanský bůh, ale pohany zbožštělý svatý Vít, k čemuž sváděla příbuznost jména i některé údaje kronikářů. Ale ať již Svantovítovo jméno vzniklo z jakéhokoli základu, je jisté, že ve 12. století neměl s křesťanským světcem vůbec nic společného a že byl plnokrevným pohanským bohem se všemi přednostmi, mocenskými požadavky a atributy.

Svantovít se dostal ve 12. století na přední místo mezi polabsko-slovanskými bohy především díky obchodním, hospodářským a vojenským úspěchům Rujany a Ránů a také proto, že ostatní pohanští bohové postupně odpadali. Přinášeli mu dary nejenom pohané, ale i křesťanští panovníci, pokud chtěli s Rány dobře vycházet. Daně odváděné Svantovítovi a jeho kněžím byly pravidelné a platili je domácí i cizinci. Patřila mu také třetina nepřátelské výzbroje a kořisti dobyté ve válkách. Svantovít měl nejen kněze, ale i vlastní družinu složenou ze tří set jezdců na koních. Tito bojovníci odevzdávali knězi pro boha veškerou kořist i zisky z loupeží a válek. Majetek Svantovítův byl ukryt v truhlicích pod závorami a zahrnoval peníze, ozdoby, drahé látky a jiné předměty, např. drahocenný pohár od dánského krále.

Svantovítův chrám nestál na osamoceném místě, ale na planině uprostřed města, byl však ohrazen a měl jen jeden vchod. Již sama ohrada byla zdobena vyřezáváním a malbami, vesměs prý hrubými a neumělými. Uvnitř ohrady byla vnější chrámová budova s červenou střechou. Vnitřní chrámovou stavbu tvořily jenom sloupy, mezi nimiž byly látkové zástěny. V ní stála ohromná socha se čtyřmi krky a čtyřmi hlavami, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Vlasy měla přistřižené do obvyklého účesu obyvatel Rujany, vousy taktéž vyholené. V pravé ruce držela kovový roh naplněný vínem. Suknice sahala k holením a nohy byly vyřezané i s klouby tak mistrně, že spojení bylo patrné jen při bedlivém pozorování. Poblíž sochy leželo udidlo, sedla a četné božské odznaky, z nichž vynikal především meč se skvostným tepáním pochvy a rukojeti a stříbrným zevnějškem.

Také u Svantovíta se věštilo a konaly se posvátné obřady. Když byla věštba nepříznivá, odložili válečné tažení nebo obchodní jednání na dobu příhodnější. Velký význam měl kult zemědělský. Každým rokem naplnil kněz Svantovítův roh čerstvým vínem a po roce zkoumal, kolik ubylo. Když bylo vína dost, měla být dobrá úroda, když málo, neúroda. Podle toho pak řídili ukládání zásob a spotřebu potravin v daném roce, aby vystačili i v letech neúrodných. K poctě Svantovíta a pro věštebné účely pekli kruhový koláč s medem, který byl téměř tak velký jako člověk. Po obřadu nastala velká slavnost a hodování, při němž konzumovali i oběti předložené bohu. Svantovít měl vlastního bílého koně, na kterém směl jezdit jenom kněz; v noci prý na něm jezdil bůh sám — to byl kůň zpocený a ušpiněný. Podle kronikáře Helmolda prý byl Svantovítovi každoročně obětován člověk, křesťan určený losem.

Kromě této svatyně na Rujaně existovaly i jiné chrámy, jednak pobočky hlavního Svantovítova chrámu, jednak svatyně dalších bohů uctívaných vedle Svantovíta, ale méně mocných a významných. Roku 1168 byla Arkona vyvrácena vojenskými a obchodními rivaly Ránů — Dány. Dánský král Valdemar dal sochu Svantovíta rozsekat a spálit.

Z dalších polabskoslovanských a pomořanských bohů je třeba zmínit např. Rugievita v městě Korenici, který měl idol z dubu se sedmi obličeji. Ve Štětíně uctívali Triglava, který měl rovněž chrám zdobený řezbami a malbami a další menší svatyně. Byl to mocný bůh, „summus deus“, který měl podobně jako Svantovít a Radegast svatého koně, s jehož pomocí se věštilo. Biskup Otto dal jeho sochu po roce 1128 rozsekat a tři stříbrné hlavy poslal do Říma. K vyvrácení Triglavových svatyní ve Štětíně pomáhal štětínský lid, který prý si přestal boha vážit, když viděl, že se sám nedokáže bránit. Pomoc lidu však pramenila spíše z jiného základu, z útlaku kněží, bohatých obchodníků a šlechty, kteří hájili svou moc právě ve jménu Triglavově. Triglav byl uctíván také ve Wolinu — Vinetě. Zde se biskupu Ottovi Bamberskému podařilo zničit jenom svatyni, zlatého boha ukryli kněží na venkově v dutém stromě a pohané mu nadále přinášeli oběti.

Mohli bychom jmenovat ještě řadu slovanských bohů na severu a chrámů i hájů jim zasvěcených. Nikde nebyl jenom jeden bůh, ale vždy jich bylo více vedle sebe, i když ten či onen nabýval hlavního významu a často byl uctíván daleko mimo okruh své svatyně. Svatyně a jejich idoly, které tak podrobně popisovali němečtí a dánští kronikáři, budí již řadu let pozornost archeologů. Vždyť pozůstatky svatyně se musely zachovat, i když stavba byla vyvrácena a vypálena! Zničení a vypálení zanechává mnohdy pro archeology zřetelnější stopy než četné přestavby a změny na místě obývaném dlouhá staletí až do novověku. «

Poznámka:  Paní Beranová cituje některé kroniky, s nimiž se můžete seznámit blíže zde.

Zdroj: Magdalena Beranová: Slované. Panorama 1988.

Ilustrace: Převzaty z knihy.