Skip to content

Pohanská knihovna IV – Germáni (část I.)

Leden 31, 2016
tags:

GUSTAV KRUM hradištěV našem nepravidelném seriálu o dochovaných dobových písemných zdrojích přeložených do češtiny, se vztahem k předkřesťanským náboženstvím Evropanů, se konečně dostáváme i ke Germánům.  Vypisovat tu současné germánské a germánsky mluvící národy asi nemá cenu, to si každý čtenář dokáže najít sám. My se tady spíše zaměříme na Germány a jejich pohanskou víru, jak je viděli starověcí antičtí svědci, případně středověcí křesťanští kronikáři. Ve své knihovně mám pár knih těchto autorů a rád bych na ně naše čtenáře upozornil. Ovšem, informace těchto pisatelů musíme brát s určitou rezervou – zejména u křesťanských zdrojů. Germáni žili na území dnešních Čech už před příchodem Slovanů a něco málo jejich krve máme v žilách i my – dnešní Češi. Samozřejmě, Überslovan by mohl (a jistě to zase udělá) namítat, že „Češi jsou čistokrevní Slované“. No, pravdou je, že mluvíme slovanským jazykem, ale jako středem Evropy tu prošlo mnoho neslovanských evropských národů a svůj genetický otisk v našem genofondu prostě zanechaly. Vezměte si třeba legendárního jihlavského malíře Gustava Kruma – autora úvodního obrázku: Byl vlastně napůl Němec… Narukoval za WW II dokonce i do Wehrmachtu, protože musel, později přeběhl ke Svobodově armádě – jenže kterýsi „hrdina“ ho udal za „germánství“ a budoucí kultovní ilustrátor románů Karla Maye a Jaroslava Foglara skončil na čas v lágru NKVD… A takové příběhy zažila spousta českých rodin. Ale zpět k tématu: Povídání o Germánech a jejich víře bude rozděleno nejméně na tři díly. A začneme pěkně od začátku, od Caesara:

caesar skenování0001Gaius Julius Caesar (100 př. n. l. – 44 př. n. l.) byl nejen slavný a geniální římský válečník, ale také slovutný spisovatel. Jeho Commentarii de bello Gallico  patří dodnes na všech vojenských akademiích do základních vyučovacích osnov. No, božský Julius se v Zápiscích o válce galské občas i trochu chlubil… Ale byl prvním Římanem, který nám o Germánech zanechal ve svém díle jakžtakž srozumitelné informace o jejich víře. Caesar po vleklých bojích vyhnal Germány z Galie (někteří Galové si ho tam právě proto pozvali) za Rýn, odkud přišli. Jenže oni otravovali pořád – neřádi. A tak se budoucí diktátor za tuto řeku vypravil hned dvakrát – a vyprášil těmto barbarům kožich.  Ještě v Galii čelil Ariovistovi, králi germánských Svébů (roku 58. př. n. l.) někde u dnešního Štrasburku. Povšiml si zajímavé věci: „Když se Caesar dotazoval zajatců, proč se Ariovistus nepouští do rozhodné bitvy, dovídal se příčinu: zvykem prý je u Germánů, že ženy-matky jejich rodin prohlašují podle losování a podle věšteb, je-li či není na prospěch svésti bitvu. A ty prý říkají: Germánům není souzeno zvítězit, svedou-li bitvu před novoluním.“  No, souzeno jim to nebylo, dostali ukrutnou nakládačku. Za Rýnem se Caesar o jejich zvyky a víru zajímal také, zaznamenal, že na rozdíl od keltských Galů je to u nich s náboženstvím jinak:  „Germáni mají hodně jiné obyčeje. Neboť nemají ani druidy, aby se starali o bohoslužbu, ani nepřikládají váhy obětem. Za bohy mají jen ty, které vidí a kteří jim zřejmě jsou na prospěch, Slunce, Oheň, Měsíc; ostatní neznají ani z doslechu.“  Pravda, není to zrovna vyčerpávající pojednání o polyteismu Germánů, ale buďme rádi, že to vůbec Caesar zapsal.  V této knize se věnuje životu germánských kmenů mnohem více, pokud vás to zajímá, určitě po tomto díle sáhněte.  Zápisky o válce galské vlastním v překladu Ivana Bureše (Nestora českých latiníků), který v roce 1964 vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění.

Tacitus 2 a skenování0001Podívejme se teď na Germánii, kterou napsal Publius Cornelius Tacitus (asi 55 n. l. – 120 n. l.). Jde vlastně o jakousi příručku pro cestovatele po barbariku. Autor v ní popisuje kraje na sever od hranic Římské říše a zvyky a víru tamních barbarů. V otázkách náboženství postupuje jako moderní srovnávací mytolog: Tedy přiřazuje různé germánské bohy k jejich řeckořímským protějškům: „Z bohů ctí nejvíce Mercuria a považují za bohulibé přinášet mu o určitých svátcích i lidské oběti. Hercula a Marta usmiřují dovolenými oběťmi, totiž oběťmi zvířecími. Část Suebů obětuje i Ísidě. Nepodařilo se mi zjistit, kde je příčina a původ tohoto cizího kultu, jen náboženský symbol v podobě liburnské lodi nás poučuje, že jde o víru dovezenou. Jinak neodpovídá jejich představě o velikosti nebešťanů, že by měli bohy zavírat mezi čtyřmi stěnami a zobrazovat je čímkoli podobné lidem. Zasvěcují jim háje a hvozdy a jmény bohu označují onu tajemnou bytost, kterou jim umožňuje vnímat jen jejich nábožná úcta.“  Tyto informace jsou velmi zajímavé, protože v Tacitově době ještě Germáni nestavěli svým bohům chrámy, měli jen posvátné háje s jednoduchými idoly.  Co se týká věštění, i zde nám vzdělaný Říman Tacitus podává pozoruhodnou zprávu, svědčící o možném používání run: „Veštná znamení a výklad boží vůle z losu berou tak vážně jako žádný jiný národ. Jejich způsob losování je prostý. Useknou větev plodného stromu, nařežou z ní krátké tyčinky, na ty vyryjí nějaké značky a rozhodí je nazdařbůh na bílou látku, ať padnou kam padnou. Potom kněz, jde-li o dotaz týkající se celé obce, nebo hlava rodiny, jde-li o dotaz soukromý, přednese modlitbu k bohům, s pohledem obráceným k nebi zvedne tři tyčinky, jednu podruhé, a podle značek, které tam předtím byly vyryty, podává výklad. Jestliže značky jednání zakazují, není možné ptát se týž den na tutéž věc podruhé; jestliže jednání dovolují, snaží se získat ještě potvrzení z jiných předpovědí.“  Jak vidíme, Tacitovy informace o Germánech jsou již mnohem celistvější, i když autor není, na rozdíl od Caesara, očitý svědek. Germánie vyšla ve svazku různých Tacitových spisů s názvem Z dějin císařského Říma, který v českém překladu kolektivu mistrů latiníků vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1976. Tacitus je samozřejmě na čestném místě mé pohanské knihovny.

Jordanes skenování0001Nyní se posuneme v čase poněkud dopředu, do časů, kdy Řím (již křesťanský) padl pod náporem barbarů (již také pokřtěných), ale kdy se dědictví Impéria ujala zatím stále ještě mocná Konstantinopol. Otevřeme tedy knihu prvního historika, který byl Germán. Patřil k národu Gótů a jmenoval se Jordanes († asi 552 n. l.). Na svůj původ byl náležitě hrdý a ve svém spise Gótské dějiny to neopomenul několikrát zdůraznit: „A ovšem pokud bude někdo v našem městě o jejich původu vyprávět něco jiného, než co my říkáme, bude s námi poněkud nesouhlasit; my totiž raději důvěřujeme knihám, než abychom souhlasili s babskými povídačkami.“  Jordanes byl na svou dobu velice vzdělaný úředník (na barbara). Sloužil věrně konstantinopolskému císaři a uměl kromě své gótštiny ještě latinsky a patrně i řecky. Své dílo v latině o původu a dějinách Gótů zkompiloval ze zápisků starších římských a řeckých autorů a přidal k nim legendy svého lidu, tak jak si je tehdy tito už křesťanští (jak katoličtí, tak ariánští) foederáti vyprávěli. Začíná kdesi v šerém dávnověku, kdy Gótové opustili svůj starý domov ve Skandinávii: „Tak tedy z této Scandzy, jakoby z dílny, v níž se vyrábějí kmeny, nebo jistě jako z lůna národů, vyrazili jednou, jak říká pověst, Gótové se svým králem jménem Berig. A jakmile vyskočili ze svých lodí a dotkli se země, dali na tom místě oné zemi její jméno. Neboť až do nynějších dnů se ona země prý nazývá Gothiscandza.“  To bylo patrně na dnešním pobřeží Polska. A odtud se vydali na tažení Evropou. Co se týká jejich víry, Jordanes se drží toho, co už začal Tacitus – pro germánské bohy má římská jména. Můžeme se tedy domnívat, že například zde jde o germánského boha války Tyra: „Tohoto Marta si Gótové vždy usmiřovali velmi krutým rituálem: zajatci z válek bývali jeho oběťmi, neboť Gótové se domnívali, že je nejvhodnější usmiřovat jej — jako boha válek — proléváním lidské krve. A tak mu jako prvnímu vždy zasvěcovali díl z kořisti a na stromech rozvěšovali zbraně zabitých nepřátel. A byla jim vlastní více než jiným národům upřímná náboženská víra, neboť úcta k tomuto bohu se zdála pocházet od jejich prapředka.“  Jordanes jako první asi také píše cosi o hrdinských písních Germánů: „Dříve také opěvovali činy svých předků písněmi a strunnými nástroji, zpívali o Eterpamarovi, Hanalovi, Fridigernovi, Vidigoiovi a dalších, kteří jsou u tohoto kmene ve velké vážnosti. Obdivuhodné staré dějiny se stěží mohou chlubit takovými hrdiny.“  Jordanes dále popisuje rozdělení Gótů na Vizigóty a Ostrogóty, války s Římem a samozřejmě také ničivý konflikt s Huny a legendární bitvu na Cataluanských polích. Dílo tohoto spisovatele je velmi cenné pro každého novodobého pohana hlásícího se k odkazu Germánů. Kniha vyšla v překladu Stanislava Doležala jako Gótské dějiny/Římské dějiny v nakladatelství Ago roku 2012.

Řehoř skenování0001A nyní necháme promluvit zase Římana – přesněji tedy Galořímana a kronikáře historie germánských Franků. Je jím Řehoř z Toursu (539 – 594 n. l.), který sepsal monumentální latinské dílo Historie Franků. Pojal ho „od stvoření světa“ a skončil rokem 591 n. l. Byl to vážený biskup a bystrý pozorovatel. V jeho době vládli někdejší římské Galii Frankové. Kdysi pohanští barbaři už přijali křest a kopírovali vše římské – tedy to, co dříve sami pomáhali ničit. Řehoř ve své kronice pranýřuje dřívější pohanské zvyky a modlářství Franků. Prvním jejich králem z rodu Merovejců, který přijal křest, byl Chlodovech I. roku 496 n. l. Svých bohů se ovšem nevzdal snadno, jak zaznamenal Řehoř: „Všechno se rodí a vzniká na pokyn našich bohů, váš bůh nic nezmůže, a co více, je zřejmé, že vůbec nepochází z pokolení bohů!“ No, Jeho veličenstvo mělo v té době ještě jasno, bylo zatvrzelým pohanem. Zvláště, když Kristus nezabránil smrti jeho prvorozeného potomka: „Mezitím přinesla pravověrná královna syna ke křtu a kázala vyzdobit kostel koberci a závěsy, aby nádherou a tajemností obřadu snáze pohnula k pravé víře toho, koho nemohla oblomit modlitbou ani domlouváním. Pokřtěný chlapec, kterému dali jméno Ingomer, zemřel však ještě v bílých šatičkách, ve kterých přijal svátost znovuzrození. Zlostí vzkypěla z toho králi žluč a on ostře napadl královnu řka: ‚Kdyby byl chlapec zasvěcen jménem mých bohů, určitě by ještě žil! Protože byl však teď pokřtěn ve jménu boha vašeho, nijak nemohl žít!‘“  Nedůvěra ke Kristu Chlodovechovi nevydržela bohůmžel dlouho, když skoro prohrával válku s Alemany (další germánský kmen, cpoucí se do Galie), po vzoru Konstantina Velikého slíbil Kristu křest, pokud mu dopřeje vítězství. No, ať Frankům pomohl kdokoliv, zvítězili a Chlodovech se stal křesťanem, který začal mezi Franky a dalšími pohany šířit křesťanství ohněm a mečem…  V letech 508–511 nechal pořídit soupis starého franského zvykového práva, známý pod názvem Pactus legis salicae. Svým dílem Řehoř, který francky vůbec neuměl, zanechal hodnotný zdroj o staré víře Franků a dalších Germánů. A takto se zrodila dnešní Francie. České vydání jeho kroniky s názvem O boji králů a údělu spravedlivých mám v překladu Jaromíra Kincla z nakladatelství Odeon, kde vyšlo roku 1986.

Beda tisk skenování0001Nyní se podíváme do Británie. Je tu Beda Ctihodný († 735 n. l.) a jeho výtvor Církevní dějiny Anglů. Byl to mnich a celý svůj život nejspíše strávil v klášteře ve Wearmouthu v severoanglickém království Northumbrie. Znal klasické antické autory, věnoval se astronomii, matematice a dalším vědám – nebyl to tedy žádný blbec. Ale byl to holt zatvrzelý křesťan. A sepsal také latinsky první „národní“ kroniku Angličanů – tedy spíše Anglosasů – moderní anglický národ musel ještě na své zrození opravdu pár set let počkat. Jeho dílo Historia ecclesiastica gentis Anglorum popisuje dějiny dnešní Anglie od vylodění Julia Caesara roku 55 př. n. l. až po rok 731 n. l. Beda byl sice oddaný katolík, ale dobře znal legendy o příchodu svých pohanských germánských předků do Británie, sám k tomu píše, že roku 449 n. l.: „ Nově příchozí patřili ke třem nejmocnějším germánským kmenům, to jest k Sasům, Anglům a Jutům. Jutského původu jsou Kenťané a obyvatelé ostrova Wight, to znamená ti, kdo drží ostrov Wight, jakož i ti, kdo až po naše časy žijí v království Západních Sasů přímo naproti ostrovu a nazývají se národem Jutů. Ze Sasů, to jest z té oblasti, které se nyní říká země Starých Sasů, vzešli Jižní Sasové, Východní Sasové a Západní Sasové. Z Anglů, to jest z té oblasti, která se nazývá Anglie a která od těch dob až dodneška leží neobydlena mezi územím Jutů a Sasů, se zrodili Východní Anglové, Střední Anglové, Merciové, všechno potomstvo Northumbrijců — to značí ty národy, jež žijí na sever od řeky Humber, jakož i všechny ostatní národní celky Anglů. Vypravuje se, že jejich prvními náčelníky byli dva bratři, Hengist a Horsa. Horsa, později zabitý ve válce s Brity, má ve východních končinách Kentu znamenitý pomník, jenž nese jeho jméno. Byli to synové Wihtgisla, jehož otcem byl Witta, jehož otcem byl Wecta, jehož otcem byl Wodan — z tohoto kmene odvozovaly svůj původ královské rody v mnoha královstvích. Netrvalo ovšem dlouho a s tím, jak se na ostrov bojovně hrnuly nové a nové zástupy řečených národů, začal počet přistěhovalců tak narůstat, že naháněli strach i domácímu obyvatelstvu, jež je pozvalo.“  Nuže, jak vidíme, anglosaští králové, i když byli už křesťané, odvozovali svůj původ od boha Wodana – tedy Óðina. Tyto bojovné Germány si do své vlasti po odchodu Římanů opravdu pozvali samotní Britové. Na ochranu proti Piktům a Irům. No, moc se jim to nevyplatilo, jejich domov záhy připadl právě vítězným Anglosasům. A i ti nakonec přijali křest. Beda popisuje, že se to neobešlo bez bojů a dlouholetých svárů. Za nějaký čas po jeho smrti na již křesťanskou Anglii udeřila další pohanská pohroma – divocí vikingové… Ale o tom si povíme jindy. Dílo Bedy Ctihodného Církevní dějiny národa Anglů vlastním česky v překladu Jaromíra Kincla a Magdalény Moravové, vydalo ho nakladatelství Argo v roce 2011.

jako když obal nskenování0012V Anglii ještě chvíli zůstaneme. Otevřeme antologii staroanglické poezie a prózy (z let cca 700–1100 n. l.), s názvem Jako když dvoranou proletí pták. Sbírku uspořádal přední český odborník na anglosaskou literaturu a historii Jan Čermák. Překlady ze staroangličtiny a komentáře jsou výsledkem několikaleté práce dvanáctičlenného překladatelského týmu pod jeho vedením – což je jistě výkon hodný úcty. Kniha obsahuje zlomky hrdinských básní jako například Boj na Finnově hradě nebo Bitva u Maldonu. Velice důležitým zdrojem je také Anglosaská kronika, která je celá součástí knihy. Pohanského čtenáře jistě zaujme i Runová báseň. Velmi pozoruhodné jsou také ukázky z různých dobových zákoníků, které se vztahují na tehdejší stále ještě živé pohanství. A že k jeho potírání církev a králové vynakládali velké úsilí, například: „Ženy, jež mají ve zvyku přijímat kouzelníky a čaroděje, nenecháš naživu.“  Tak praví zákon krále Alfréda Velikého. Nebo zde nařizuje král Æðelréd: „A budou-li kdekoli v této zemi chyceni čarodějové či kouzelníci, černokněžníci či poběhlice, vrazi či křivopřísežníci, a nevzdají-li se [svého] a nebudou-li se velmi hluboce kát, budou buď ze země s horlivostí vyhnáni, nebo v ní zcela zničeni.“  Král Knut Veliký (mimochodem byl dánského původu) to pojal ještě více zeširoka: „A vážně zapovídáme každý pohanský obyčej. Pohanským obyčejem je, jestliže se někdo klaní modlám, zejména uctívá-li pohanské bohy a slunce nebo měsíc, oheň či vodu, prameny nebo kameny či jakékoli lesní stromy, nebo provozuje-li čarodějnictví či se jakýmkoli způsobem snaží [druhému] přivodit smrt, ať už přinášením obětí, nebo věštěním, nebo jestliže se takovým bludům jakkoli oddává… Bude-li tedy napříště kdokoli odhalen jako ten, kdo se oddává jakémukoli pohanskému zvyku, ať už přinášení obětí, nebo věštbě, nebo čarodějnictví v jakékoli podobě nebo uctívání model, nechť zaplatí, je-li thénem královým, deset půlmarek, z toho polovinu Kristu, polovinu králi… Nachází-li se na něčím pozemku svatyně kolem kamene či stromu či pramene či nějaký podobný blud, nechť ten, kdo to místo vybudoval, zaplatí pokutu, a to jednu polovinu Kristu a druhou pánu toho dvorce.“  Jak vidno, tresty za pohanství nebyli v křesťanské Anglii zrovna mírné.  Tato antologie je hotovou studnicí poznání o víře starých Anglosasů. Kniha má slušných 671 stran a rozhodně ji doporučím každému zájemci o germánské pohanství. Vyšla v roce 2009 v nakladatelství Triáda.

adam skenování0003Nyní se vrátíme zpět na evropský kontinent. Adam Brémský a jeho Činy biskupů hamburského kostela uvedou zájemce o germánské pohanství konečně do Skandinávie – k vikingům a jejich předkřesťanské víře. Adam žil někdy v letech 1050 – 1080 n. l. a byl knězem v Brémách, které patřily k Hambursko-Brémské arcidiecézi. Zprávy z pohanského Severu měl tedy z první ruky, protože právě z Hamburku vyráželi horliví misionáři jak na území vikingů, tak k pobaltským Slovanům. Samotní  vikingové několikrát vyplenili Hamburg, Slované také, a to pořádně – tak, že tam několik let nikdo nežil. I Adamovy milované Brémy zpustošili pohané, tentokrát divocí Maďaři.  Co se týká Seveřanů a jejich „pověr a bludů“, tento kronikář se spoléhal i na očitá svědectví dánského krále Svena II. Estridssona. Možná to byl právě on, kdo mu zevrubně popsal chrám a oběti ve švédské Uppsale: „Nejslavnější chrám tohoto lidu se nazývá Uppsala a leží nedaleko měst Sigtuny [a Birky]. V této svatyni, celé zhotovené ze zlata, uctívají lidé modly tří bohů. Nejmocnější z nich, Thor, má trůn uprostřed čestného prostoru; z jedné a druhé strany vedle něho mají svá místa Votan a Frikko. Jejich význam je takový: ‚Thor‘, říkají, ‚panuje ve vzduchu a vládne hromy a blesky, větry a dešti, dobrým počasím i úrodou. Druhý, Votan — totiž Zběsilost — vede války a poskytuje člověku sílu proti nepřátelům. Třetí je Frikko, který uděluje smrtelníkům mír a rozkoš.‘ Proto také ztvárňují jeho podobiznu s ohromným pohlavním údem. Votana zobrazují ozbrojeného, jako spodobují naši Marta. Thor se svým žezlem se prý podobá Jovovi.“  Zde tedy vidíme, že Óðinn nemusel být vždy v čele severského pantheonu tak samozřejmě, jak se mnozí domnívají, protože Adam uvádí jako „výše postaveného“  Þóra – což by odpovídalo většině indoevropských pantheonů, kde je na vrcholu Hromovládce. Brémský kronikář dále upozorňuje na tamní oběti: „V blízkosti onoho chrámu roste strom rozpínající větve do ohromné šíře, v zimě i v létě stále zelený. Nikdo neví, jaký je to druh. Nachází se tam také pramen, kde se obyčejně vykonávají pohanské oběti a do něhož potápějí živého člověka. Jestliže se už nevynoří, je prý prosba lidí přijata.“  Adam byl těmito pohanskými praktikami „spravedlivě“ rozhořčen: „Každému z bohů přidělují vlastní kněze, přinášející bohům oběti lidu. Pokud hrozí mor a hlad, činí se úlitby Thorově modle, pokud válka, Votanově, a pokud se mají slavit svatby, pak Frikkově… Oběti vypadají takto: od každého tvora mužského pohlaví je obětováno devět hlav, jejichž krví jsou podle zvyklosti usmiřováni bohové. Těla se zavěšují v posvátném háji u chrámu. Pro pohany je onen háj natolik svatý, že věří, že se každý jeho strom stává posvátným smrtí a rozkladem obětin. Psi a koně tam dokonce visí spolu s lidmi. Jeden křesťan mi vyprávěl, že prý viděl 72 společně zavěšených těl. Smuteční písně, které obyčejně zpívají při tomto obětním obřadu, jsou prý mnohoznačné a hanebné, a proto bude lépe o nich pomlčet.“ Kronika Adama Brémského je doslova klenotem, který by rozhodně neměl chybět v knihovně každého zájemce o severské pohanství. Vyšla v překladu Libuše Hrabové v roce 2009 v nakladatelství Argo.

Tolik tedy dnes z ukázek „doporučené“ literatury k předkřesťanské víře Germánů. Samozřejmě, česky toho vyšlo asi více, velice cenné mohou být i spisy Prokopia z Kaisareie Válka s Góty a Válka s Vandaly, které z řečtiny přeložil Pavel Beneš a které vyšly v Odeonu v roce 1985. Jenže ty jsem nikdy nečetl (až na pár citátů v dílech jiných autorů), takže nemohu posoudit. Někteří čtenáři jistě mohou tento krátký seznam dobových zdrojů ještě více doplnit, což jedině uvítám  🙂 . Mnoho toho ještě zbývá přeložit. V příští části se budeme podrobněji věnovat anglosaskému eposu Béowulf, dílu Snorriho Sturlusona v různých českých překladech a tzv. Starší Eddě. Ve třetím díle se zaměříme na svět islandských ság.

Advertisements
komentáře 4 leave one →
  1. Zabudnutý Sláv permalink
    Únor 2, 2016 10:40 am

    Zase germáni? Počkejte, Vladislav vám dá do kožichu!

  2. zdenek permalink
    Leden 31, 2016 6:57 pm

    clanek opet perfektni,tohle se cte samo.Neuvazujes o Byzantskych pramenech?Neco vydal ODEON jedna kniha se snad jmenovala MICHAEL PSELOS a druha ANNA KOMNENA PAMETI BYZANTSKE CISAROVNY.Byzantinci,tak jako Arabove,psaly hodne o Slovanech a Normanech (Varjazich) v Rusku.Spise bych jim rikal Vychodni Rimane,nez Byzantinci 🙂 Jordanese a jeho Gotskou sagu o ni hodne dlouho uvazuji,a mam v planu i Prokopia a jeho valky z Persany a Vandaly,a Valky s Goty.

    • Leden 31, 2016 7:31 pm

      Problém je ten, že do tohoto seriálu chceme zařadit jen to, co je česky nebo slovensky, a i tak toho prostě spoustu nemám… Nemůžu psát o něčem, co jsem prostě nečetl 🙂 Ještě malý dodatek k Anglosasům: Ti měli spoustu „svatých“, které v Evropě nikdo neuctíval a vlastně ani neznal, měli tak podivná jména (často pohanského původu): Wilfrid, Willibord, Ceada, Alchmund nebo „svatá“ Ælfgifu. Takže jestli se chystáte přečíst toho Bedu Ctihodného – tak si užijete 😀

      • Zdenek permalink
        Leden 31, 2016 7:47 pm

        Už se tesim na další pokračování tohoto čtivého seriálu o Germanech.☺a pramenech o nich,ta kresba od Gustava Kruma to byla tresnicka na dortu😁Jsem v tomto tématu Laik,ale rad na tuto stránku chodim a čtu si tady ty zajímavé články.Nedávno jsem si tu četl sérii Kulturní Vandalismus,to mě opravdu zaujalo😀Jen tak dal.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: