Skip to content

Pohanská knihovna III – Slované

Prosinec 27, 2015
tags:

GUSTAV KRUM SLOVANÉ KDnes se v našem nepravidelném seriálu o dochovaných písemných zdrojích o náboženství starých Evropanů podíváme na zoubek Slovanům. Předem upozorňuju, že se nebudeme věnovat velice špatné fantasy Velesova kniha a podobným slovansko-árijským podvrhům. Také se nezaměříme na Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, o kterých je většina odborníků přesvědčena, že jde o padělky z dob národního obrození. Pravdou je, že to co víme ze středověku o slovanském pohanském náboženství, zapsali křesťané. A to jak katolíci, tak pravoslavní. Musíme se na jejich kroniky a letopisy tedy dívat jako na zdroje občas ne příliš hodnověrné, plné křesťanského zanícení a misionářského zápalu. Nicméně – nic jiného z dochovaných písemných zdrojů prostě nemáme. Do mojí knihovny se většina těchto knih dostala celkem nedávno, protože zejména překlady spisů z latiny čekaly na své české vydání dost dlouho…  Jistě se zase najde nějaký věčný blb, který do toho bude šťourat a prskat že jde o „předžvíkané ‚ověřené‘ zdroje, které jsou ‚povolené‘…“, ale to už je folklór na který jsou čtenáři Pohanského kruhu zvyklí. Je tedy na vás, pokud si z těchto starých záznamů (samozřejmě po zralé úvaze) něco vezmete nebo je budete ignorovat  🙂 .  Zde je tedy něco z mojí knihovny, co by (nejen) slovanské etnické pohany mohlo zajímat:

Dětmar skenování0002Začneme tedy Dětmarem z Merserburgu  a jeho dílem s prostým názvem Kronika. Byl to biskup z mocného klanu hrabat z Walbecku a na svou dobu vzdělaný muž, své dílo sepsal patrně v letech 1013–1018, to je dodnes jedním z nejobsáhlejších pramenů k dějinám střední Evropy kolem roku 1000. Soustředil se hlavně na popis německých (východofranských) dějin za vlády saské císařské dynastie Luidolfingů, ovšem také nám zanechal informace o polabských Slovanech, Přemyslovcích a polských Piastovcích. Protože jeho diecéze zahrnovala i území tehdy osídlené Slovany, máme možnost se v jeho Kronice seznámit i s jejich pojetím pohanství. Dětmar z něj nebyl zrovna nadšený, protože tyto jeho ovečky se sice už v jeho době nechávaly pokřtít, ale „křesťany“ byly více než vlažnými. A jiní Slované stále ještě zůstávali pevní ve svém modlářství. Uvádíme zde jako příklad Dětmarův popis pohanské svatyně kmene Ratarů: „Ačkoli se mi příčí psát o takových věcech, přece musíš, milý čtenáři, vědět, jak bohapusté pověry a nesmyslný kult tito lidé vyznávají. Ve stručnosti nyní vyložím, jací to jsou lidé a odkud pocházejí. V kraji Ratarů stojí hrad Riedegost. Je trojhranný, se třemi branami a obklopuje ho hluboký les, pro obyvatele posvátný a nedotknutelný. Dvě brány se otevírají všem příchozím, třetí, nejmenší z nich, je obrácena k východu a vychází z ní stezka, která vede k nedalekému jezeru, budícímu na pohled děs. V hradu se nalézá jen jediná, dřevěná a bohatě vyzdobená svatyně, která stojí na základech zrobených z rohů různých zvířat. Zvenku ji zdobí různé podobizny bohů a bohyň, podivuhodně vyřezané, jak se pozorovateli může zdát. Uvnitř ovšem stojí božstva vytvořená lidskou rukou, každé s vyrytým jménem, a pro odstrašení jsou oděna helmami nebo pancíři. Nejvyšší nese jméno Svarožic, zejména toho všichni pohané poslouchají a uctívají. Jejich korouhve mohou být vyneseny ven pouze v případě války a pouze pěšími bojovníky. Z řad urozených jsou vybíráni kněží, kteří bedlivě dohlížejí na to, aby vše řádně probíhalo. Když se scházejí, aby se k těm idolům modlili nebo aby mírnili jejich hněv, kněží sedí, zatímco ostatní stojí kolem, potají si šeptem povídají a rozechvěle hrabou v zemi, aby odtamtud vytáhli věštné kamínky, ze kterých by zjistili jistý výsledek nejistých věcí. Když jsou s tím hotovi, přikryjí věštbu zelenou travou. S pokornou úctou vedou přes dvě zkřížená kopí zabodnutá do země koně, kterého jako největší zvíře chovají v posvátné úctě. Přestože už znají osud z předchozí věštby, opakují věštbu ještě s tímto jakoby božským zvířetem. Pokud z těchto dvou úkonů vzejde shodné znamení, je obřad u konce. Jestliže nikoli, lidé ve smutku považují věštbu za neúspěšnou.“  Tolik tedy malá ukázka z knihy. Vydalo nakladatelství Argo v roce 2008. Z latiny přeložili Bořek Neškudla a Jakub Žytek.

adam skenování0003Dalším latinsky píšícím katolickým knězem byl Adam Brémský. Jeho dílo nese název Činy biskupů hamburského kostela. Adam byl knězem příslušejícím k Hambursko-Brémskému arcibiskupství, které mělo na starosti misijní činnost mezi skandinávskými a slovanskými pohany (na území dnešního východního Německa). Tehdejší doba byla divoká a krutá (Adam žil někdy v letech 1050 – 1080), kronikář si často stěžuje, kterak vikingové a Slované plenili Hamburg takřka na střídačku a někdy se dokonce při nájezdech i spojovali. Zvláštní význam mají jeho zprávy o dějinách a geografii severního Německa, Dánska a dalších skandinávských zemí, či o misiích k severským i slovanským národům a podmaňování jejich území ve jménu šíření křesťanství. Za informátora mu ohledně Slovanů sloužil dánský král Sven II. Estridsson a kněží, kteří tyto misie vedli. Trpce si stěžuje například na Obodrity, kteří po smrti svého křesťanského knížete Gotšalka odvrhli křesťanství a znovu se vrátili k pohanství: „Stařičkého biskupa Jana s jinými křesťany zajali ve Veligardě, aby sloužil k triumfu. Pro vyznávání Krista ho tloukli holemi, pak ho vodili několika slovanskými městy k zábavě lidu, a když ho nemohli odvrátit od Kristova jména, uťali mu ruce a nohy a jeho tělo pohodili na náměstí. Pohané mu pak usekli hlavu, nabodli ji na kopí a na znamení vítězství obětovali svému bohu Radegastovi. To se stalo v metropoli Slovanů Retře . Pěkné, což? Inu, doba byla zlá…  Adam také nemohl pominout pirátské nájezdy Ránů z ostrova Rujana a jejich „modlářství“: „ Z ostrovů, které leží blízko slovanského území, považujeme tři za velmi významné. První z nich se nazývá Fehmarn. Rozkládá se naproti Vágrii, takže ho lze spatřit ze Stargardu, podobně jako jiný ostrov zvaný Lolland. Ten druhý, položený naproti Vilcům, patří Rujancům neboli Ránům. A to je nejsilnější ze všech slovanských kmenů. Platí jako zákon, že bez jejich souhlasu nelze ve veřejných záležitostech nic rozhodnout. Tak jsou obáváni kvůli svému důvěrnému vztahu k bohům, nebo spíše démonům, jež uctívají mnohem mocnějšími obřady než jiní. Oba tyto ostrovy jsou plné pirátů a velmi krutých lupičů, kteří nešetří nikoho, kdo tudy prochází. Zabíjejí totiž všechny ty, které ostatní obvykle prodávají.“  Tolik tedy jen na ukázku z této zajímavé knihy, kterou vydalo nakladatelství Argo v roce 2009. Z latiny přeložila Libuše Hrabnová.

helmod skenování0004A ještě zůstaneme u těch „zlořečených Němců“, co si osobují vůbec psát o Slovanech  🙂 . Na řadě je Helmold z Bosau a jeho Kronika Slovanů. Kněz Helmold žil a psal někdy v létech 1120 – 1177. Působil v Bosau nedaleko dnešního Plönu.  I v jeho okolí žilo dost Slovanů – pohanů i křesťanů. Ve svém díle popisuje okolnosti christianizace rozsáhlých území Svaté říše římské, kde tehdy žili právě oni. Své vyprávění rozdělil do dvou částí: První začíná již v na přelomu 8. a 9. století v době Karla Velikého a končí rokem 1168. Druhá popisuje děje až do roku 1171. Helmold je nejen zapálený katolík, ale ve své kronice pranýřuje i násilnou christianizaci pohanů a několikrát upozorňuje na nenažranost saských vévodů a hrabat, která vedla k pohanskému odporu. Poněkud zaskočen byl i tím, jak například jeden z obodritských knížat Niklot (když skládal poddanskou přísahu) reagoval na výzvu vévody Jindřicha Lva, aby on i jeho lid definitivně přijali křesťanství: „Ať je bůh, který dlí na nebesích, tvým bohem, budiž ty [sám] naším bohem, víc nepotřebujeme.“  U Obodritů to bylo vůbec zajímavé, jejich vládnoucí rod Nakonovci se často dynasticky spojoval s dánskými králi. Nakonovci byli křesťané, ale i u nich docházelo k pohanské reakci: „Když zemřel Knut, zvaný Lavard, král Obodritů, na jeho místo nastoupili Přibyslav a Niklot,a sice tak, že si rozdělili vládu: jeden vládl území Vágrů a Polabanů, druhý území Obodritů. Byli to oba suroví netvoři a velicí nepřátelé křesťanů. V těch dnech se v celé Slavanii rozmohlo uctívání rozmanitých démonů a pověrečné bludy. Venkov i města oplývaly háji i domácími bůžky a kromě nich byli prvními a předními bohy Prove,bůh oldenburské země, Živa, bohyně Polabanů, a Radegast, bůh země Obodritů. Jim byli zasvěceni kněží, úlitby a oběti a [určeny] rozmanité náboženské obřady.“  Co se týká náboženských obřadů Slovanů, z těch měl Helmold opravdu hrůzu: „Mnozí se totiž domnívají, že démoni se snadněji přivábí [právě] krví. Když jsou pak oběti podle zvyku dokončeny, lidé začnou hodovat a bavit se. Slované mají také [jednu] zvláštní pověru: při hostinách a pitkách nechávají kolovat misku, nad níž pronášejí slova — a nemůžu říci, že slova posvěcení, nýbrž znesvěcení — ve jménu bohů dobrých i zlých, protože vyznávají, že všechen zdar a štěstí řídí dobrý bůh, zlý bůh pak všechno neštěstí. Proto také zlého boha svým jazykem nazývají ‚ďábel‘ či ‚Černoboh‘, to jest černý bůh. Mezi mnohotvárnými božstvy Slovanů zvlášť vyniká Svantovít, bůh země Rujanců, protože se domnívají, že uděluje nejúčinnější věštby. Ostatní pokládají ve srovnání s ním jen za polobohy. Proto také měli ve zvyku mu každý rok jako výraz zvláštní úcty obětovat člověka, křesťana, kterého vybral los. Svantovítovi dokonce posílají ze všech slovanských území stanovené příspěvky na oběti.“  Odpor slovanských pohanů byl nakonec zlomen a dnes už ze slovanského osídlené ve východním Německu zbývá jen spousta slovansky znějících jmen na mapách… Z latiny přeložil Jan Zdichanec. Vydalo nakladatelství Argo v roce 2012.

kosmas skenování0007Tak, dost bylo Němců  🙂 . Teď se konečně podíváme přímo na českého kronikáře. A tím není nikdo jiný než Kosmas a jeho slavná latinsky psaná Kronika česká. Tu by měl mít (dle mého) doma každý Čech, je to takřka vlastenecká povinnost.  I on byl knězem – při chrámu svatého Víta v Praze. Žil někdy v letech 1045 – 1125. Jeho kniha je učiněný poklad, protože přemyslovským Čechám dává psanou historii a náš národ tak uvádí do společenství tehdejší „vzdělané“ Evropy. Kosmas psal patrně přímo na státní zakázku „z Hradu“, aby Čechy měli vlastní tzv. „národní kroniku“, jak bylo tehdy u nově formujících se evropských křesťanských národů zvykem. O autorově původu mnoho nevíme, ale ono to ani není důležité – důležitá je jeho Kronika.  Kosmas počíná své vyprávění příchodem Praotce Čecha a dalšími bájnými osobami jako Krok, Libuše a zakladatel vládnoucí české dynastie Přemysl. Co se týká pohanského náboženství Čechů, tady je autor ovlivněn řeckou a římskou mytologií. To není nic divného, na svou dobu byl velmi vzdělaný muž, který znal spisy Ovidia a Vergilia, proto se to v jeho slovanském bájesloví hemží dryádami, nymfami, Češi obětují válečnému bohu Martovi a podobně. Nicméně, i tak se dá leccos vystopovat z Kosmových povzdechů jako: „A tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny neb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům a jeho samého.“  Kronikář také nešetří krví, viz vyhubení Slavníkovců Přemyslovci nebo opět přemyslovská likvidace taktéž konkurenčních Vršovců (ta proběhla dokonce třikrát). Samozřejmě Kosmas se pokoušel zaretušovat i „vraždu“ svatého Václava a navlékl to vskutku mistrovsky. Na pohanství si stěžuje ještě mnohem později, konkrétně za vlády Břetislava II. († 1100): „A jako již dříve od útlého mládí veškerou naději skládal toliko do ochrany Boží, tak hned při počátku svého knížectví, roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které mohl na mnohých místech prostý lid ctít…“ Pohanského čtiva u Kosmy najdeme povícero, zajímavé pasáže jsou například u Lucké války, kdy Vlastislav – kníže Lučanů, provozuje temná kouzla. Kosmovu Kroniku českou mám v překladu Karla Hrdiny a Marie Bláhové, vydalo ji nakladatelství Svoboda v roce 1975.

Gallus skenování0001Čím je Kosmas pro Čechy, tím je Gallus Anonymus a jeho Kronika a činy polských knížat a vládců pro Poláky. Kněz Gallus byl patrně Francouz a je tedy poněkud úsměvné, že polskou „národní kroniku“ nenapsal Polák. Tvořil ji mezi léty 1112-1117, tedy nedlouho před Kosmovou kronikou. Dílo, rozčleněné do tří knih, líčí dějiny polského státu od jeho počátků v 8. století a vládu Piastovců až k roku 1113, do doby Boleslava III. Křivoústého, jehož chtěl autor svým dílem zvlášť oslavit a dost otevřeně mu pochlebuje. Pro pohanského čtenáře bude zajímavá zejména pasáž, která na staré legendě ukazuje, kterak se k moci v Polsku dostali Piastovci: Kdysi v šerém dávnověku vládl v Hnězdně kníže jménem Popel. Jednou slavil postřižiny svých dvou synků. Tehdy přišli do jeho hradu dva poutníci, kteří byli z oslavy odehnáni: „Zděsili se nelidskosti obyvatel hradu a sestoupili do podhradí. Čirou náhodou stanuli před chatrčí oráče onoho knížete… Chudý oráč měl s příchozími soucit, pozval je do své chatrče a velmi laskavě jim nabídl své chudobné pohostinství. Oni chuďasovo pozvání s díky přijali. Vešli pod jeho pohostinnou střechu a řekli: ‚Radujte se, že jsme přišli, náš příchod vám přinese hojnost dobra a vašemu potomstvu čest a slávu.‘“ Chudák, který dva poutníky pozval, se jmenoval Piast a jeho žena Řepka. I oni pořádali malou oslavu k postřižinám svého synka Zeměvíta. Jenže jídla a pití měli pomálu. Tajuplní hosté však učinili zázrak: Když Piastun narazil svou jedinou maličkou bečku piva „…hosté tedy v klidu poroučejí pivo nalít, protože dobře věděli, že pitím ho neubude, nýbrž že se jeho množství bude zvětšovat…“  A s jídlem učinili podobné kouzlo: „Přikazují zabít i onoho vepříka, jehož masem, i když to zní neuvěřitelně, se naplnilo deset nádob, kterým se po slovansku říká džbery. Když tedy Piast a Řepka uviděli zázraky, které se děly, pocítili, že to znamená nějakou velkou předpověď pro jejich syna.“  A skutečně – Zeměvít vyhnal ze země Popela a stal se knížetem. Tato pověst má nepochybně pohanský základ, ani Gallus se ze dvou tajemných poutníků neopovážil udělat křesťanské svaté. Pozoruhodné je i to, že jak u Piastovců, tak u Přemyslovců stojí na začátku dynastie oráči. Kroniku v překladu z latiny od Josefa Förstera vydalo nakladatelství Argo v roce 2009.

NestorA nyní se přesuneme dále na východ, na území dnešního Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Na řadě je Nestor a Vyprávění o minulých letech. Kniha je někdy také známa jako Nestorův letopis ruský. Tato kronika vznikla asi počátkem 12. století v Kyjevě a za autora je považován mnich Nestor z Pečerského kláštera, který zřejmě pracoval se staršími originály, ze kterých sestavil jakýsi kompilát. Zachovaly se však až opisy ze 14. století. Kniha zaznamenává dějiny Kyjevské Rusi od dob, kdy se skandinávský náčelník Rurik ujal vlády, na pozvání slovanských a ugrofinských kmenů: „I vydali se s nimi tři bratři se svými rody, přišli ke Slovanům. Nejstarší Rurik se usadil v Novgorodu, druhý Sineus v Běloozeru a třetí Truvor v Izborsku. Od těchto Varjagů přešlo jméno Ruská země… Za dva roky zemřeli Sineus a jeho bratr Truvor. Celou zemi ovládl samotný Rurik a počal děliti města mezi své muže – tomu Polock, jinému Rostov, třetímu Běloozero. Varjagové v těchto městech byli cizinci, neboť podobně jako v Novgorodě bylo původní obyvatelstvo slovanské, v Polocku Kriviči, v Rostovu Merové, v Běloozeru Vepsové, v Muromu Muromové, ale Rurik nad nimi všemi vládl“. To se mělo stát někdy okolo roku 862. A právě z tohoto legendárního skandinávského válečníka – sjednotitele vzešel vládnoucí rod Rurikovců, jehož vedlejší větev Romanovců vládla Rusku až do roku 1917. Co se týče zmínek o pohanství, Vyprávění se jimi doslova hemží. Například již poslovanštělý Rurikovec Vladimír I. († 1015), když zlikvidoval své bratry, tak: „Začal Vladimír jediný panovat v Kyjevě a postavil modly na návrší mimo hrazený dvorec: Peruna ze dřeva se stříbrnou hlavou a zlatým vousem, Chorse Dažboga, Striboga, Sěmargla a Mokoš…“  Podobně učinil jeho strýc Dobryňa, který : „…přišel do Novgorodu, postavil Perunovu modlu nad řekou Volchovem a lidé novgorodští jí obětovali jako Bohu.“  Nutno ovšem poznamenat, že Vladimír později pohanství odvrhl a oženil se z konstantinopolskou princeznou, přičemž přijal pravoslavné křesťanství. Začal pohanské kulty pronásledovat a svůj vlastní pantheon poručil strhnout. Zajímavé ovšem je, že už dříve odmítl přijmout islám, protože by nesměl jako muslim pít alkohol: „Pro Rusy je pití radost, nemůžeme bez toho být.“  Jak je vidět, situace se na Rusi ani dnes příliš nezměnila  🙂 .  Ve Vyprávění o minulých letech se toho o staré víře u východních Slovanů a Ugrofinů dá najít spousta, pokud se prokoušete klasickým křesťanským balastem. Je moc dobře, že starý Erbenův překlad ze staroruštiny konečně nahradil novější od Michala Téry. Vydalo ho nakladatelství Pavel Mervart v roce 2014.

slovo o plukuNo a na závěr jsem si nechal něco, co je možná padělek a možná není. Názory odborníků se dodnes různí. Je to starorusky psané Slovo o pluku Igorově od vskutku neznámého autora. František Kubka v doslovu ke svému překladu (1950) Slova píše: „V požáru Moskvy roku 1812, který dal znamení k vzplanutí první vlatenecké ruské války, shořel spolu s jinými památkami i rukopis »Slova o pluku Igorově«. Tento rukopis získal roku 1795 od Ioila, archimandrity jaroslavského kláštera, sběratel staroruských památek, hrabě A. I. Musin-Puškin. Opis nálezu věnoval císařovně Kateřině II. Jiný opis byl připraven k tisku archivářem A. F. Malinovským za spolupráce paleografa a archeologa N. N. Bantyše-Karnenského a vyšel roku 1800. Ojedinělou uměleckou a kulturně-dějepisnou cenou básně, ztrátou původního rukopisu, nedostatečností paleografického popisu prvního tisku a nedokonalostí prvního vydání byla vyvolána obšírná literatura, vznikly spory o pravost památky a četné pokusy o rekonstrukci původního znění. S tímto záslužným i klopotným dílem jsou spojena nejslovutnější jména slovanské filologie. »Slovo«, které Bělinskij nazývá »vonným květem lidové slovanské poesie«, vzniklo patrně v osmdesátých létech XII. století jako žalozpěvná oslava výpravy knížete novgorodsko-severského Igora Svatoslaviče proti Polovcům (r. 1185). Igor Svatoslavič upadl do zajetí, z kterého se zachránil útěkem.“  Jde o veršovaný epos, kde se to jen hemží narážkami na starou víru. Stromy, tráva, nebe i řeky mají „zvláštní moc“, kníže Vseslav z Polocka se tu mění ve vlkodlaka a v noci dokáže uběhnout obrovské vzdálenosti: „Z Kyjeva do Tmutorkaně za noc dorazil před kuropěním, vlčím klusem slunce předběhl. V Polocku mu vyzváněli z rána na jitřní u Svaté Sofie a v Kyjevu zvonění to doposlouchal“. Nebo zde: „Obratně se opíraje o kopí, dorazil k městu Kyjevu a dřevcem se dotkl zlatého stolce kyjevského. Zahaliv se silnou mlhou, jako lítá šelma vyrazil o půlnoci z Bělgorodu.“ No, ať je tomu jakkoliv, tato útlá knížečka byla do češtiny přeložena již mnohokrát a já jako laik si rozhodně netroufám ani náznakem spekulovat, zda jde o falzifikát nebo ne. Vlastním překlad Františka Kubky, který vydal Melantrich v roce 1950.

Tak to by bylo pro dnešek z Pohanské knihovny všechno. Nejsem zdaleka takovým šťastlivcem, abych měl ve své knihovně vše, co bych z tohoto ranku chtěl. Trestuhodně jsem si nechal utéci Haličsko-volyňský letopis, který vydalo Argo roku 2010 v překladu Jitky Komendové. Ten je dnes v podstatě nesehnatelný, čehož moc lituju. Nedávno také vyšla kniha Svatí a hříšníci v překladu Michala Téry v nakladatelství Pavel Mervart, která obsahuje například stroruský zákoník Ruská pravda, kde by mohlo být také mnoho zajímavého a kterou ještě nemám. Dosud mi také schází Válka s Góty od Prokopia z Kaisareie, kterou v překladu z řečtiny od Pavla Beneše vydalo nakladatelství Odeon v roce 1985. Právě Prokopios je cenným pramenem o Slovanech na Balkáně. Na své české překlady také stále čekají „národní kroniky“ jižních Slovanů. Budu opravdu moc rád, když tento skromný seznam čtenáři doplní o další dobové zdroje  🙂 . A příště už se snad konečně dostaneme na Germány  🙂 .

Úvodní ilustrace: Gustav Krum.

Reklamy
komentářů 26 leave one →
  1. Leden 4, 2016 5:47 pm

    Moc pěkně a přehledně napsané. Není akorát úplně pravda, že všechny informace o slovanském pohanství jsou od křesťanských autorů. Nesmírně zajímavé informace také pocházejí od arabských cestovatelů, často židovského původu. Slovanské území tehdy ještě nebylo cílem arabské expanze, takže zápisky těchto cestovatelů nejsou tak nepokrytě tendenční jako popisy autorů křesťanských. Pohanské zvyky zdejšího obyvatelstva spíše popisovali jako kuriozity. Na druhou stranu jsou však jejich popisy často nepříliš jasné a obtížně dešifrovatelné. Tyto zprávy jsou přeloženy a podrobně zpracovány v knize „Arabské správy o Slovanoch: 9.-12. storočie“ od Jána Paulínyho, Bratislava 1999.

    A co se týče Slova o Pluku Igorově, tak u toho jsem si jako mírně poučený laik téměř jistý tím, že je to skutečně padělek z konce 18. století – podle všeho vzniklo jako ruský ohlas na Macphersonovy Ossianovy zpěvy. To, že originál shořel při požáru Moskvy v roce 1812, je později domyšlené vysvětlení. Žádné dobové dokumenty nic takového nedokládají, jak potvrdil novější výzkum. A různých dalších nesrovnalostí by se našlo mnohem více, existuje o tom obšírná literatura. Ale protože odborná diskuse o tom stále není uzavřena, tak bych to také radši zatím nechal otevřené.

    • Leden 4, 2016 6:05 pm

      Díky za doplnění 🙂

    • Zdenek permalink
      Leden 4, 2016 9:01 pm

      Ty Arabsky zprávy o Slovanech,by mohli být hodně zajímavý😊.Pokud jde o Arabské geografy,teď čtu Al masudiho,rýžoviště zlata a doly drahokamů😀Jinak tam popisuje Rusy,Franky,Langobardy,vikingy a z východních nomádů Karluky,Oguzy,Toguzoghuzy,Pečeněhy a jinou plejádu národů.

    • Leden 5, 2016 2:55 pm

      „…A co se týče země Bújislava, tedy její délka od města Frága až k městu Kráková rovná se cestě tří týdnů a hranicí po celé délce se zemí Turků. Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožišiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách. Prodává se tam za jeden kírat tolik pšenice, že vystačí člověku na měsíc a za tutéž cenu tolik ječmene, kolik vystačí jezdci na 40 dní a dále za tento kírát deset slepic. V městě Frága vyrábí se sedla, uzdy a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemí. V zemi Bújima zhotovují se též lehké šátky z tenké tkaniny v podobě síťky, které neslouží k ničemu. Cena těchto je u nich stálá: 10 šátků za jeden kírat. Jimi obchodují a provádějí směnu mezi sebou. to je jejich jmění a hodnota všech věcí, za ně získávají pšenici, mouku, koně, zlato, stříbro a všechno ostatní.“

      Ze zprávy Ibrahima ibn Jakúba, židovského obchodníka z Córdobského chalífatu někdy po roce 965 n. l. „Bújislav“ není nikdo jiný, než Boleslav I. Ukrutný, „Frága“ je samozřejmě Praha a „země Bújima“ je Bohemia.

      • zdenek permalink
        Leden 5, 2016 6:05 pm

        Tu zprávu znám,ale i tak děkuji za tak vyčerpávající připomenutí.Četl jsem,že Arabové kupovali Slovanské otroky,vykleštily je a odvezli si je do své země AL ANDALUZ do Cordobského Chálífátu.Těch kleštěnců bylo tolik,že pak název AS SAQÁLIBÁ znamenalo otrok či Slovan,prostě se to začalo stírat,ty pojmy.Co jsem nečetl tedy co mi uniklo,jsou IBN BATŮTOVY Cesty.to může být taky pěkný

    • Leden 5, 2016 7:31 pm

      Ten ibn Jakúb je z knihy „Dějiny českého státu v dokumentech“ od Zdeňka Veselého, vydalo nakladatelství Epocha v roce 2003. Zajímavé je to i zde: http://www.hedvabnastezka.cz/help-camp/8578-ibrahim-ibn-jakub-al-israili-at-tartusi-na-severu-evropy/

      • zdenek permalink
        Leden 6, 2016 2:51 pm

        docela simpatickej chlapík,ten IBN JÁKUB na to že pocházel z Cordobského Chálífátu.Mě zaujalo,jak Arabové si pletly Národy,Madarům říkaly Turkové.Badžghurd Badžanag,atd Badžanagové byly podle AL MASŮDÍHO Pečeněhové a Badžghurd byly Bulhaři anebo to mohli být Baškirové.

      • Leden 6, 2016 2:54 pm

        Zdeňku, napiš prosím na pohanskykruh@gmail.com . Chystáme přednášku, která Tě asi bude zajímat 🙂

  2. zdenek permalink
    Leden 4, 2016 3:20 pm

    https://www.youtube.com/watch?v=kpPXXDo6XOI tady v tomhle dokumentu,je zmínka o Adamu Brémském a take o Ahmedu Ibn Fahdlánovy.Rozebíraj tam do detailu,Hedeby snad je tam i zmínka o Birce.

  3. zdenek permalink
    Leden 2, 2016 3:14 pm

    já ti sem hodin tyto JA ADMYRAL BYZANTSKY,ANNA KRALOVNA FRANCOUZSKA,POSLEDNI CESTA VLADIMIRA MONOMACHA.je to trilogie a je to nářez😀

  4. zdenek permalink
    Leden 2, 2016 3:11 pm

    Myslici mám na tebe malou prosbu,chtěl bych se tě zeptat jestli nečetl nake historické romány na téma KYJEVSKA RUS? když tak mi hod odkazy,pokud si najdeš čas, předem děkuji.😉

  5. Kryserka permalink
    Prosinec 30, 2015 11:39 pm

    Tip na skvělou knihu z doby přelomu tisíciletí – Teodor Parnicki – Bílí orli. Slovanské tématiky je tam dosti. I to hubení polabanů se tam mihne, velmi hezký román, doporučuji.

  6. Prosinec 29, 2015 6:19 pm

    Vážení čtenáři našeho webu,
    pokud se podivujete nad komentáři jistého VLADISLAVA, potom vězte, že se jedná o psychicky vyšinutého jedince, který trpí utkvělou představou, že pouze on má recept na jediné pravé pohanství, všichni ostatní si na pohany pouze hrají a uvědoměle či neuvědoměle slouží zlým Anglosasům a Vatikánu.
    Po mnohých předchozích zkušenostech jsme zjistili, že Vladislav nedokáže přijímat ani pádné argumenty a každá naše reakce na jeho komentáře ho vždy pouze vyprovokuje k dalším nekonečným komentářům plným bludů, urážek a polopravd. Členové Pohanského kruhu se proto rozhodli na jeho další příspěvky nereagovat. Mrzí nás, že je Vladislav natolik ubohý, že místo aby si založil své vlastní stránky prostřednictvím kterých by své psycho-výplody šířil, dále zapleveluje svými komentáři stránky naše. Nechceme ho, ale blokovat, nebo mu příspěvky mazat, protože by měl pocit vítěze a jistě by nás hned obvinil z cenzury. Jedinou naší reakcí bude tak nadále zveřejňování tohoto prohlášení.
    Buďte k nám tedy prosím shovívaví a nenechte se jeho pomatenými komentáři odradit. Třeba konečně sám pochopí, že většina příznivců PK o jeho plky nestojí…i když asi spíš ne. Je to prostě chudák, který nic nedokázal a nikdo ho nebere vážně.

    • Kryserka permalink
      Prosinec 30, 2015 11:32 pm

      Vše to evidentně řídí Martin Bormann, který žije na odvrácené straně měsíce ve fabrice na UFO, postavené v rámci projektu Ahnenerbe duchem Jindřicha Ptáčníka… Veselý Novorok!

  7. Vladislav permalink
    Prosinec 29, 2015 5:16 pm

    Pribyslav ani Niklot NEBYLI Nakonovci. Za druhe: predstirat, ze pisu objektivni clanek, a pouzivat pri tom pouze zdroje z dilny nepratel tech, o nichz pisu, ma asi tak daleko k objektivite, jako zkompilovat charakteristiku ceskeho naroda z praci nacistickych „vedcu“, nebo Putina ze zdroju think-tanku Sorosovych nadaci…
    Ale jinak joooo… pro 18leteho kluka, ktery nevi o Slovanech jeste prakticky nic, muze takova sumarizace elementarit byt dobrym startem…a ti ostatni maji smulu – ostatni zdroje totiz nejsou ani americke, ani evropske, ani krestanske, ani z Wikipedie, ani z komousske literatury, takze jsou neduveryhodne, lzive. Presne takto se udrzuje pocet zajemcu o slovanske pohanstvi v 10milionove zemi v radu desitek lidi.

    • Václav permalink
      Prosinec 30, 2015 6:44 am

      Mohl by jste nás tedy, prosím vás, informovat o jiných informačních zdrojích?
      Nevím jak pozorně čtete články, ale autor nic nepředstírá, ba naopak, na tento pohled upozorňuje. Třeba tímto: „Pravdou je, že to co víme ze středověku o slovanském pohanském náboženství, zapsali křesťané. A to jak katolíci, tak pravoslavní. Musíme se na jejich kroniky a letopisy tedy dívat jako na zdroje občas ne příliš hodnověrné, plné křesťanského zanícení a misionářského zápalu.“ A tímto: “ …pokud se prokoušete klasickým křesťanským balastem.“ To jen pro objektivitu debaty.

      • Vladislav permalink
        Prosinec 30, 2015 9:27 pm

        Mohl. Jsou to ruské zdroje – z aktuálních Pjakin, Sidorov, Zaznobin, popřípadě pro mnohé kontroverzní nebožtík Levašov.

        Ze starších například Lomonosov, Tatiščev, Ščerbatov.

        Stačí googlovat…

        Že jsou pochybné? Pokud jde o objektivitu v líčení života slovanského pohanského lidu, myslíte, že budou pochybnější, než němečtí křesťanští letopisci?;-)

        Abych to uvedl na pravou míru. Mně nevadí, že lidé jakékoliv zdroje zpochybňují. Na to má každý právo. Mně vadí, že jedny pochybné zdroje se (byť s povinným komentářem) citují, zatímco jiné (a nikoliv védistické!) se ani necitují, a pro jistotu se ještě tváří, že ani neexistují!

        A k tomu neustále výsměšnému komentu – resp. k mé osobě. Víte tedy od lidí, kteří nedokáží argumentačně odrážet, co uvádím, kdo jsem, tak mi na oplátku nezbývá, než popsat například autora těchto přednášek psaných stylem neustálého opakování polopatické výuky pro školáky. Obtloustlý potetovaný téměř alkoholik z Vysočiny, dělnického původu, Čech jako poleno zakomplexovaný až na půdu z toho, že se nenarodil jako Němec. Z PK vyštípal nebo odradil postupně všechny, kdo si troufli zpochybňovat jeho neomylnost, nebo kdo ho intelektuálně převyšovali – takže podle jejich vlastních informací má dnes tato organizace, po 5 letech od založení impozantních 12 členů.

      • Václav permalink
        Leden 2, 2016 3:58 pm

        Pokud pracujete, pane Vladislave, s takovými informačními zdroji, které uvádíte, jako protiváhu k dochovaným, byť překrouceným, zprávám autorů raného středověku, nemá smysl s vámi vést debatu, která by byla, pro mě osobně, přínosem. Levašovem jste mě dorazil. Netvrdím, že u některého z vámi uvedených pánů, se nedá najít neotřelý pohled na historii, který by stál za další výzkum, ale takových máme sami doma dost.
        Třeba mě potěšíte něčím při jiném tématu.
        Druhá část vašeho komentáře, mě nutí k otázce, proč po těchto zkušenostech na tyto stránky píšete a okrádáte se o čas, pro svojí vlastní životní cestu? Vždyť vás to musí tížit jak pověstná „připoutaná koule k noze“.

  8. Zdenek permalink
    Prosinec 27, 2015 6:06 pm

    Opět vynikající článek VALKA S PERŠANY A VANDALY také to napsal Prokopios,vydal odeon.MYTY A BÁJE STARÝCH SLOVANŮ vydalo Fontána autoři Irena Šindelářová, Josef Růžička.BÁJE A MÝTY STARÝCH SLOVANU,autor Ivan Hudec.ta kresba od Gustava Kruma☺tu opět neznám.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: