Skip to content

Friedrich Schlette o germánském náboženství a obřadech

Prosinec 7, 2015
tags:

germáni skenování0001Ono se vyplatí občas i novodobému zájemci o etnické pohanství zajít do antikvariátu. Dá se tam nalézt spousta zdrojové literatury (doslova za pár korun), která sice vyšla již za soudruhů, ale přesto má stále svou platnost. Jedním z autorů, kterého je dobré i dnes brát v potaz, je starý dobrý východoněmecký profesor z univerzity v Halle Friedrich Schlette (1915 – 2003), jehož kniha Germáni byla v roce 1977 vydána v češtině nakladatelstvím Orbis. Ta by rozhodně neměla chybět v knihovně žádného zájemce o germánské pohanství. Autor se v ní zaměřil na Germány od jejich prehistorie až po dobu stěhování národů. A píše velice čtivě – nejde o žádný intošský suchopárný výklad. A protože si myslíme, že by jeho dílo mohlo zajímat i mladší zájemce o germánské pohanství, kteří jsou zvyklí spíše na novější překlady anglosaských autorů, můžete si zde tedy přečíst ukázku z kapitoly o náboženství Germánů ve světle zápisků antických autorů a archeologických objevů:

»V germánském náboženském kultu byly Římanům nápadné především dva znaky: nenacházeli žádné sochy bohů a žádné chrámy. Pro obyvatele města, jako byl Řím, přebohatý sochami bohů i chrámy, to musilo být skutečně něco pozoruhodného. Podle představ Germánů nesídlili bohové na jakémsi Olympu, odkud by vládli světu, nýbrž byli dosud plně spjati s přírodou, se stromy a zvířaty, s bouří a mračny, se sluncem a hvězdami. Proto také se s nimi hovořilo venku v přírodě, v hájích a lesích, na výšinách a u pramenů. To nemělo nic společného s větší „vznešeností“ a zbožností nebo se zvláštním citovým světem, ale odpovídalo to stavu společenského vývoje a vědomí Germánů, žijících dosud v pravěké společnosti.

IMG_4502

Kultovní místo, Archeopark Všestary

Místo, kde se rozmlouvalo s bohy, bylo snad ohraničeno podobným kamenným kruhem, s jakým jsme se setkali v souvislosti s kultem předků nebo na místech shromáždění lidu, a jindy je možná vyznačovala kamenná stéla, dřevěný plot, nápadná skála nebo starý strom (připomeňme si tu Donarův dub, který nechal porazit misionář Bonifacius). Neznáme žádný archeologický objekt, který by bylo možno jednoznačně interpretovat jako sakrální stavbu. Teprve v době stěhování národů poznali Germáni v římských provinciích chrámy a naučili se jich používat.

Také Germáni si patrně představovali své bohy v lidské podobě. Vytvořit jejich portrét se však neodvažovali. A tak skutečně neexistovala žádná vyobrazení bohů s charakteristickým a jen určitému božstvu vlastním vzezřením. Naproti tomu je však třeba počítat s hrubě opracovanými abstraktně symbolickými plastikami, na nichž bylo vedle zjednodušeného obličeje zachyceno obvykle jen pohlaví božstva. Tak z různých nálezů v bažinách známe štíhlé, z jednoho kmene stromu hrubě vyřezané lidské postavy. Již před sto lety byla v rašeliništi u Possendorfu nedaleko Výmaru vykopána 90 cm vysoká lidská plastika z dubového dřeva, jež se však bohužel nezachovala. Hlava a krk byly zřetelně vyřezány na jinak neprofilovaném těle a naznačeny byly i oči, ústa a vlasy. Ve dvou postranních otvorech na úrovni ramen byly podle starého nálezového popisu zasazeny „dvě vzhůru ohnuté mladé větve osiky“, v nichž byly spatřovány vztyčené ruce. Podle průvodních nálezů pochází tato plastika z 1. stol. př. n. l.

Domněnku, že u Possendorfu bylo germánské obětiště, potvrdily mladší nálezy z bažin v Dánsku, Šlesvicku-Holštýnsku a Durynsku. Nedaleko Viborgu v Dánsku byla v bezprostřední blízkosti kamenného násypu, navršeného v bažině ke kultovním účelům, nalezena 88 cm vysoká dřevěná plastika lidské postavy bez rukou, s pečlivě modelovaným obličejem a zdůrazněným pohlavím. Nohy naznačovaly dvě zasazené hole.

Dřevěný idol, foceno v Archeoparku Všestary

Dřevěný idol, Archeopark Všestary

Nadživotní velikosti dosahují dvě dřevěné lidské postavy — mužská a ženská — z bažiny v Braaku nedaleko Eutinu v NSR. Hlava a obličej jsou zřetelně tvarovány, ve dvou postranních otvorech byly původně zasazeny paže, nohy představuje rozvětvující se tělo plastiky. Muže a ženu lze rozeznat nejen podle pohlavních znaků, ale i podle rozdílné velikosti (275 a 227 cm), přičemž ženu prozrazuje navíc „drdol“, do něhož má svázány vlasy, a malý úzký obličej. Všechny tyto plastiky měly své místo v náboženském kultu Germánů. Byly vztyčeny na posvátných místech a nabádaly tehdejšího člověka k obětem.

V bažině v Oberdorle u Mühlhausenu v Durynsku odkryl rozsáhlý výzkum posledních let germánské obětiště užívané po několik staletí. Dřevěné idoly stály zčásti uvnitř oplocených prostorů a v jejich blízkosti se nalezly pozůstatky obětovaných zvířat. Díky tomu, že zde byl podniknut plánovitý výzkum, dostalo se plné pozornosti všem vykopaným předmětům. Tak se vedle vyřezávaných dřevěných idolů, na nichž byl patrný obličej, pohlavní znaky atd., vyskytovala mezi nálezy též prostá, jen málo opracovaná dřeva, jež bylo jen stěží možno rozeznat od bezvýznamných kůlů.

Musíme tedy snad nyní opravit náš názor (a názor antických autorů) o bázni Germánů před zobrazováním jejich bohů? Dřevěný kůl nebo kamenný menhir zaujímaly již v předgermánském období významné místo v náboženském kultu. Možná pod vlivem římských zpodobení bohů anebo spíše nezávisle na nich byl tento kůl personifikován a začal se v něm spatřovat obraz božstva.

Vždyť i Tacitus píše o obrazu bohyně, s nímž se při obřadech spojených s kultem bohyně Nerthus objíždělo po kraji. Je dobře možné, že obě plastiky z Braaku představovaly takovéto bohy plodnosti; ztělesňovaly snad Freye a Freyju anebo Aska a Emblu, podle germánské mytologie první lidský pár. Je zajímavé, že jména těchto mytických prapředků souvisejí se starogermánskými výrazy pro „dřevěný špalek“. Podobně je tornu u božského bratrského páru Raose a Raptose, jehož jména snad souvisejí se starogermánskými slovy „raus“ (rákos) a „rafts“ (kláda, trám) a mohou se vztahovat k podobným dřevěným plastikám.

Že takovéto modly stály na Severu ještě v době vikinské, vyplývá z líčení jedné staroislandské ságy, podle něhož Dán Ögmund nalezl na pobřeží „starou dřevěnou sochu muže, která byla 40 stop vysoká a porostlá mechem. Přesto však bylo možné učinit si představu o její podobě a začalo se mluvit o tom, kdo asi tomuto velkému bohu obětoval“.

Obětiště v bažině, foceno v Osadě Křivolík

Obětiště v bažině, Osada Křivolík

Bažiny byly místy, kam Germáni přinášeli bohům dary. Vedl k tomu jistě i strašidelný dojem, jakým působily na člověka tehdejší doby. Čas od času mizeli v bažinách nevysvětlitelným způsobem lidé, jakási neviditelná síla je tam doslova vtáhla a již nikdy nevydala. Z bažin a močálů zaznívaly často podivné zvuky a v noci po nich bloudila světélka. Tak se věřilo, že v bažinách sídlí bohové a démoni, a přinášely se jim tam oběti: něco z úrody polí, zvířata a snad i lidé, ale také nástroje, ozdoby a zbraně nejrůznějšího druhu.

K obětem docházelo především v souvislosti s válečnými událostmi, ať již před začátkem tažení, kdy se prosilo o pomoc bohů, nebo po vítězném boji, kdy se vzdávala děkovná oběť. Jen v Dánsku bylo dosud objeveno asi 20 takovýchto „válečných“ obětišť, vždy s mnoha sty jednotlivých předmětů. V bažině v Nydamu se kromě již uvedených člunů nalezlo asi 100 železných mečů, 550 hrotů kopí, četné šipky, luky, ale také nádoby, hřebeny, kování opasků a jiných řemenů i římské mince. Ve Vimose to bylo 1000 hrotů kopí, 100 mečů, kroužková brnění a mnoho dalších nálezů. Vlastní obětiště pod Thorsbergem se nalézalo uprostřed malého jezírka a vedl k němu 20 m dlouhý můstek. Pět století sem lidé přinášeli obětiny: zbraně, ozdoby, části oděvu, koňské postroje a ostruhy, vozy, zemědělské nářadí atd. Na okraji bažiny v Ejsbfflu vybudovali tamější obyvatelé z kmenů a zaražených kůlů pevnou plošinu, z níž se vrhaly do bažiny bohům obětované zbraně a jiné předměty. Tak se před touto plošinou hromadil vějířovitě rozložený mohutný soubor obětin: bylo vyzdviženo více než 600 šipek, 200 hrotů kopí, 100 štítových puklic, 70 mečů atd.

Je pozoruhodné, že na těchto obětištích nalézáme většinou zbraně záměrně poškozené. Někdy se proto předpokládá, že tu jde o válečnou kořist, jež byla obětována jako díkůvzdání za dobyté vítězství. Můžeme se však domnívat, že lidé obětovali bohům i své vlastní zbraně. Když byla zbraň jednou takto zasvěcena, nesměla se jí lidská ruka už dotknout nebo ji dokonce použít. A snad především proto se zbraně úmyslně ničily.

Posvátná místa s idoly bohů nesloužila jen kultu, ale stejně jako na pohřebištích se i zde sněmovalo o záležitostech kmene. Význam těchto míst přesahoval snad dokonce kmenové hranice, můžeme-li věřit Tacitovým údajům. Spojení náboženského kultu a politického sněmu zůstalo zachováno ještě dlouho a obojí provázely obvykle ještě lidové slavnosti a trhy. Nasvědčuje tornu průběh cest, pomístní názvy i obchodní tradice. Tak kopec u Thorsbergské bažiny se nazývá „Soudní vrch“ a v těsném sousedství se ve městě Süderbrarupu dosud koná největší trh ve Šlesvicku-Holštýnsku. Je možné, že u Thorsbergské bažiny byla ústřední svatyně kmene Anglů. Jak je známo, křesťanská církev s oblibou stanovovala konání svých svátků na dobu starých germánských nebo slovanských slavností, aby napomohla rychlejšímu přijetí nového náboženství v širokých masách obyvatelstva; např. velikonoce připadají na dobu počínající setby a vánoce na dny zimního slunovratu. Avšak nejen doba konání takových svátků, ale především s nimi spojené obyčeje prozrazují staré „pohanské“ jádro původních lidových slavností. Také germánské bohy, především Wodana, lze nalézt v mnoha rysech některých světců nebo pohádkových bytostí. Tak Wodan přežívá ve sv. Michalovi nebo sv. Jiřím, v Mikuláši a starci nadělujícím o vánocích („Weihnachtsmann“ v tradici germánských národů), bohyně Freyja nebo jiná bohyně plodnosti žije v paní Holle, pohádkové postavě německého prostředí; lze uvést i to, že Zelený čtvrtek před velikonocemi byl svátkem boha Donara atd.

Kultovní místo, foceno v Osadě Křivolík

Kultovní místo, Osada Křivolík

Nakonec ještě zbývá zodpovědět otázku o úloze a významu kněží ve starogermánském světě. Jistě již v době římské existovali kněží, kteří z pověření kmene nebo vesnické občiny a později vůdce kmene vykonávali náboženské obřady. Římští autoři se vícekrát zmiňují o kněžích, přičemž vztah těchto kněží k politickým vůdcům není vždy jasný. Zdá se, že někdy spojovala obě funkce jedna osoba, jindy do-sáhli kněží možná většího významu než politický vůdce. Tak u Burgundů byl kněz nesesaditelný a svůj úřad zastával doživotně, zatímco králové se za určitých okolností musili své hodnosti vzdát. Kněžskou službu zastávaly zřejmě někdy i ženy. U východogermánských Nahanarvalů nosil kněz ženský oděv; podobně jako existence bohyní i toto připomíná někdejší matriarchát, kdy funkce šamanů náležela ženám. «

Zdroj: Friedrich Schlette Germáni. Orbis 1977.

Fotografie:  Autor 

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: