Skip to content

Pohanská knihovna II – Keltové

Listopad 30, 2015
tags:

GUSTAV KRUM KELTOVÉ í0023V dnešním díle našeho nepravidelného seriálu o dochovaných písemných zdrojích, které by se mohly hodit pro etnické pohany, se dnes zaměříme na Kelty. Tím rozumíme indoevropské obyvatele Evropy mluvící keltskými jazyky, kteří asi od 8. stol. př. n. l. do 2. stol. př. n. l expandovali do velké části našeho kontinentu.  A expandovali velmi razantním, ba agresivním způsobem. Archeologické nálezy dokládají, že Keltové kolem roku 500 př. n. l. ovládali obrovské území od dnešního Irska až po Turecko. Jejich osídlení nebylo zdaleka jednolité, někde se s jinými etniky smísili, například s neindoevropskými Ibery na Pyrenejském poloostrově, jinde se postupně pořečtili, konkrétně v dnešní turecké Galatii nebo žili s místními v jakési symbióze, jako s opět neindoevropskými Etrusky v Itálii, či s tajemnými Pikty v Kaledonii. Keltské tažení Evropou bylo pro svět Řeků a Římanů pohromou. A právě oni jim dali jméno. Řekové jim říkali Keltoi nebo Galatae. Pro Římany to byli Celtae a Galli. Antičtí historikové je na jednu stranu obdivovali, na druhou stranu byli nesmírně udiveni jejich talentem pro barbarský bordel. Keltové pro ně byli jako malé děti: Dokázali ve vzteku ničit, ale vzápětí rychle zchladnout a vykašlat se na válku. Také svět jejich bohů připadal Středozemcům krutý.  

U mne osobně stojí keltské náboženství trochu na pokraji zájmu. Ve své knihovně nemám mnoho knih v češtině, ve kterých jsou svědectví očitých svědků o tom, v co Keltové vlastně věřili  – nepočítám publikace novodobých odborníků – myslím dochované písemné zdroje ze starověku a středověku.  Právě s třemi z nich bych vás ale přeci jen dnes chtěl seznámit. Čekáte druidy? Ale ono to o nich dneska ani moc nebude, o těch jsme si povídali už zdeDejme tedy slovo nejslavnějšímu z Římanů, aby nám něco pověděl o víře Keltů v Galli a Belgii:

caesar skenování0001Gaius Julius Caesar (100 př. n. l. – 44 př. n. l.) byl nejen slavný vojevůdce, ale také spisovatel. Jeho Commentarii de bello Gallico  patří dodnes na všech vojenských akademiích do vyučovacích osnov. Zápisky o válce galské nejsou ovšem nijak nudné čtivo, spoustu informací v nich může nalézt i etnický pohan, který se zajímá o náboženství Keltů. Caesar válčil v Galii v letech 57-51 př. n. l. Někteří Keltové byli jeho spojenci, jiní jeho nepřátelé. Zajímavé je, že část Galů si Římany do své země vlastně pozvala jako ochránce před Germány, kteří se tam hrnuli zpoza Rýna. Jedním z těch, kteří Caesara vítali, byl i druid z kmene Haeduů Diviciacus. O galských druidech Caesar trvdí, že „…jsou činni v bohoslužbě, obstarávají státní i soukromé oběti, vykládají náboženské otázky.“  Jinde zase uvádí zajímavou věc: „Všem těmto druidům stojí pak v čele jeden, který má mezi nimi nejvyšší moc a vážnost. Zemře-li, buď se stává jeho nástupcem ten, kdo z ostatních nejvíc vyniká důstojností, nebo je-li vice takových sobě rovných, je volen hlasováním druidů. Někdy dokonce zápasí o prvenství soubojem se zbraní v ruce. V určitou roční dobu zasedají druidové k soudu na posvěceném místě v území Karnutů, kterýžto kraj se pokládá za střed Galie. Sem se sejdou odevšad všichni, kdo mají jaké spory, a poslušně se podrobují jejich nálezům a rozsudkům. Druidská nauka má prý — tak se za to má — svůj původ v Británii a odtud byla prý přenesena do Galie. A proto podnes odcházívají na učení do Británie skoro vždycky ti, kdo se s ní chtějí obeznámit důkladněji.“  Tedy důkaz o tom, že druidi v Galii a Británii měli jakousi společnou organizaci a nebyli to žádní mírumilovní hipíci. O tom, že existence druidů ve Střední Evropě není nijak prokázaná, nemá cenu diskutovat, viz odkaz výše.  Caesar také zjistil velmi znepokojivé věci o lidských obětech: „Galský národ je vesměs nadmíru oddán náboženství a kultu bohů. A proto ti, kdo jsou postiženi zvlášť těžkými nemocemi, kdo chodívají do boje a ocitají se vůbec často v nebezpečí života, obětují buď místo zvířecích žertev lidi, nebo se zaslibuji, že je budou obětovat, a druidy si k těm obětem berou za pomocníky. Soudí totiž, že vůli nesmrtelných bohů nelze usmířit jinak, než dá-li se život člověka náhradou za život člověka. Oběti stejného druhu mají zavedeny i jménem státu. Jiní mají zase nesmírně veliké modly, jejichž údy, spletené z proutí, vyplní živými lidmi. Pak je zapálí a lidé uprostřed plamenů jsou zbaveni života. Popravy těch, kdo byli dopadeni při krádeži nebo při loupeži nebo při nějakém provinění vůbec, jsou prý, jak soudí, bohům ještě milejší. Ale není-li dost takových, sahají i k popravám nevinných“.

Co se vlastní víry Galů týče, bohůmžel, Caesar neudává keltská jména bohů. Jako všude v Evropě kam Římané přišli, i v Galii se stalo to, že místní pantheon porovnávali s tím olympským a tak mají keltští bohové římská a řecká jména. Ne, že by to byla špatná dedukce, i dnes podobnou metodou postupují religionisté a další odborníci – říká se jí srovnávací mytologie – u všech Indoevropanů jde vlastně o stejné (nebo téměř stejné) bohy, kteří vznikli z jednoho praindoevropského základu, jen pod různými jmény v jednotlivých „národních“ pantheonech: „Z bohů ctí Galové nejvíce Merkuria. Ten má nejvíce soch, ten podle nich vynalezl všecka řemesla, toho pokládají za ukazatele cest a průvodce pocestných, ten podle jejich soudu má největší vliv na různé zdroje výdělku a na obchody. Po něm uctívají nejvíc Apollóna, Marta, Jova a Minervu. O nich mají skoro stejné představy jako ostatní národy: Apollo zahání nemoci, Minerva učí počátkům řemesel a umění, Jupiter vládne nebesy, Mars řídí války. Martovi obyčejně, kdykoli se rozhodnou pustit se do bitvy, zaslíbí všecko, co v boji ukořistí. Po vítězství mu obětují vše živé, čeho se zmocnili, všecku kořist ostatní mu snesou na jednu hromadu. V mnoha obcích možno na za-svěcených místech zhlédnout celé vysokánské hromady těchto věcí. A málokdy se stane, že by se kdo opovážil svatokrádežně buď si kořisti kus ukrýt doma nebo z hromady něco odnést. Na to je stanoven nejtěžší trest smrti na mučidlech. Galové o sobě rozhlašují s chloubou, že všichni jsou potomky boha Díta, a tvrdí, že to mají od druidů. Proto také všecky časové údaje určují nikoli počtem dní, nýbrž počtem nocí.“  

Zápisky o válce galské patří k pokladům nejvzácnějším z mé pohanské knihovny. Jsem moc rád, že vlastním překlad Ivana Bureše (Nestora českých latiníků), který v roce 1964 vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění .

tacitus kenování0004Dalším římským autorem, který psal o Keltech a jejich víře a jehož knihu mám v knihovně, je Publius Cornelius Tacitus (asi 55 n. l. – asi 120 n. l.). Napsal toho spoustu. O Germánii si určitě povíme v díle věnovaném Germánům. Jeho Život Iulia Agricoly nám představuje Británii za správy Tacitova tchána, kterým byl právě Agricola. Ten se stal guvernérem této provincie roku 77 n. l. Britannové se zčásti Římu podrobili a užívali si výhod civilizace. Jenže na severu, v divoké Kaledonii, už se do železa zakovaným Legiím tolik nedařilo. Agricola stál před těžkým úkolem, bylo třeba ukázat těm modře pomalovaným barbarům, že i trpělivost Říma má své meze. Záhy tedy vytáhl proti vůdci Kaledonců Calgacovi. A samozřejmě ho porazil u Mons Grapius kdesi v dnešním Skotsku. Římany toto vítězství stálo sotva 360 mrtvých, kdežto Kaledonci jich prý ztratili 10 000… Tacitus svého pantátu možná až moc chválil, ale právě díky těmto dvěma vzdělaným pánům víme, jaké zvyky měli Britannové a Kaledonci. Sám Tacitus o jejich zemi a vzhledu píše: „Jací lidé byli ve skutečnosti prvními obyvateli Británie, zda původní obyvatelstvo či přistěhovalci, je málo známo, jak je u barbarů pochopitelné. Jejich tělesný vzhled je různý, a podle toho se také odvozují závěry; neboť rusé vlasy obyvatel Kaledonie a jejich silná postava svědčí o germánském původu; hnědě zbarvené tváře Silurů, jejich obvykle kučeravé vlasy, stejně i skutečnost, že naproti nim leží Hispánie, vzbuzuje přesvědčení, že dávnověcí Hibérové se přeplavili přes moře a zde se usadili. Ti, kteří sídlí nejblíže Galům, jsou jim také podobní, ať už trvalým následkem společného původu či proto, že stejné podnebí dalo stejný tělesný vzhled lidem obývajícím různé země. Posuzuje-li se však věc jako celek, je pravděpodobné, že Galové obsadili blízko ležící ostrov. Nalézáme tam náboženské zvyklosti odpovídající jejich náboženským představám; jazyk nemá mnoho rozdílů. Ve vyhledávání nebezpečí se projevuje stejná odvaha, a jestliže se v něm ocitli, stejný strach, mají-li je zdolat. Britannové však projevují divočejší povahu, protože je dlouhotrvající mír dosud nezchoulostivěl. Neboť i Galové, jak víme, byli skvělí válečníci, potom se však s mírem dostavila netečnost a zároveň se statečností ztratili i svobodu. Totéž potkalo ty Britanny, kteří byli kdysi poraženi; ostatní zůstali takovými, jako byli dříve Galové.“

Jak tedy vidíme, samotní Římané zdaleka nepovažovali Kelty za jeden národ. A samotní Keltové se za něj nepovažovali zcela určitě! Také jejich náboženství bylo dost rozdílné třeba v Irsku (které Římané nikdy neobsadili) a na území dnešních Čech. Tacitus si náboženských představ a kultů u Britannů moc nevšímá, zato o jejich válečnictví a klasické nesvornosti nám svědčí takto: „Síla Britannů se zakládá na pěším vojsku. Některé kmeny bojují také na vozech. Vozataj je zvláště vážený, členové družiny jej v boji chrání. Kdysi jim vládli králové, nyní jej různí vůdcové ženou do rozkolu a stranění. Proto našim zájmům nepomáhá proti tak mocným kmenům nic účinněji než okolnost, že se neradí vespolek. Zřídka se pro odvrácení společného nebezpečí spojují tři nebo čtyři obce; tak bojují jednotlivě a jsou poráženi všichni dohromady.“

Právě za guvernérství Agricoly také Římané poprvé obepluli celou Británii, počasí se jim ovšem mnoho nezamlouvalo: „Podnebí je pro časté deště a mlhy ošklivé, kruté mrazy se tam nevyskytují. Délka dne přesahuje míru dne v naší zeměpisné poloze. Noc je jasná a na severu Británie tak krátká, že jen v malém intervalu je možno rozeznávat začátek a konec dne.“  Nicméně, Římané se v Británii udrželi až do roku 407 n. l.  Život Iulia Agricoly vyšel ve svazku různých Tacitových spisů s názvem Z dějin císařského Říma, který v českém překladu kolektivu mistrů latiníků vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1976. Tacitus je samozřejmě na čestném místě mé pohanské knihovny  🙂 .

mabinogi skenování0002A nyní se, přátelé keltomilci, trochu posuneme v čase  🙂 . Čeká nás totiž Mabinogi.  Když někdy v polovině 19. století vládl všude v Evropě romantický nacionalismus, nevyhnul se ani Walesu. Místní potomci Keltů se začali vymezovat vůči germánským Angličanům: „My jsme tu byli dříve, vy až po nás!“. Inu, takto to prostě chodilo v celé Evropě a zhusta chodí i dnes. Walesané ale měli něco, čím se mohli pochlubit: Zůstalo jim leccos z jejich pohanské mytologie hezky pěkně zapsáno. Pravda, už to bylo naředěno křesťanstvím: Červená kniha hergestská ze 14. století. Charlota Guestová vydala soubor legend z této knihy jak ve walesštině, tak v angličtině. A na Britských ostrovech tak spustila doslova keltománii (která v poněkud legrační podobě dorazila v devadesátých letech 20. století i do Čech). Kde kdo se v Británii považoval (a do dnes považuje) za „Kelta“, aniž by uměl keltsky sotva pozdravit. Kniha paní Guestové se jmenuje Mabinogion. Odborníci zjistili, že pověsti, které obsahuje, vznikaly mezi 6. – 15. století n. l. Samotné slovo mabinog bylo v jazyce starých Walesanů užíváno pro uchazeče o hodnost barda. Výrazem mabinogi  je označován seznam pověstí v Červené knize hergestské. Tyto původně pohanské pověsti už jsou silně ovlivněny křesťanstvím, z původní bohové už se mění na pouhé „hrdini“, kteří sice konají velké skutky, ale jsou smrtelní. Tak například z mořského boha Manawyddana ap Llyra se stal sice vyhlášený bojovník, ale člověk…

Odborníci vypátrali (a nemáme nejmenší důvod jim nevěřit), že Mabinogi se vlastně sestává ze dvou časově oddělených souborů legend. První a starší část obsahuje čtyři vyprávění:  Pwyll, vládce dyvedský, Branwen, dcera Llyrova, Manawyddan, syn Llyrův a Math, syn Mathonvyův. Druhé čtyři legendy jsou prý o dost mladší: Sen Maxena Wlediga, Setkání Lludovo s Llevelysem, Jak Kulhwch dostal Olwen a závěrečná Sen Rhonabwyův.

Rád bych se zastavil zejména u legendy s názvem Branwen, dcera Llyrova. Zde se vypráví o jakémsi prastarém konfliktu mezi Iry a Walesany. A právě zde narazíme i na jistý „kotel nesmrtenosti“, který zrovna vlastnili Irové. Kotel měl tu vlastnost, že když jste do něj vhodili mrtvého, tak ho oživil. Jenže, Walesané měli hrdinu: „Irčané se jali topiti pod kotlem znovuzrození a házeli mrtvoly do kotle, dokud nebyl plný. A druhý den z něho vycházeli bojovníci stejně dobří jako dříve, až na to, že nemohli mluviti. Tu Evnyssyen, vida mrtvoly anglických mužů, jichž nikdo neoživoval, řekl si v duchu: ‚Ach, Bože, běda mi, že jsem příčinou této zhouby anglických mužů. A hanba mi, nepokusím-li se odpomoci tomu.‘ I vmísil se mezi irské mrtvoly a dva bosí Irčané přišli k němu a hodili ho do kotle jako Irčana. Evnyssyen se v kotli protáhl, až kotel praskl na čtyři kusy a jemu puklo srdce. A tím pomohl mužům Anglie k takovému vítězství, jakého dosáhli…“ Hezké, že? Walesané jsou tu poněkud nelogicky zváni jako „Angličané“, ale to nevadí, jde o ten zbytek pohanství v legendě.

Velmi zajímavý je také Sen Maxena Wlediga. Je to vlastně pověst o tom, kterak Římané dobyli Británii, lidovým vyprávěním poněkud idealizovanou: Římský císař Maxen (že by imperátor Claudius – skutečný dobyvatel Británie?) má sen, který ho přivede až na vzdálený ostrov za krásnou princeznou: „Poslové poklekli na kolena: ‚Císařovno římská, buď zdráva!‘ –‚Ó šlechticové,‘ pravila dívka, ‚vidím, že vypadáte jako lidé urození a máte odznaky poslů: jak to se mnou žertujete?‘ – ‚Nežertujeme s tebou, paní. Ale císař římský tě viděl ve snu a nemůže ani býti ani žíti bez tebe. Vyber si, paní, co od nás chceš: jíti s námi, aby ses stala císařovnou římskou, nebo má císař přijít sem vzít si tě za ženu?‘ – ‚Ó pánové,‘ odpověděla dívka, ‚nepochybuji o tom, co mi říkáte, ale také tomu příliš nevěřím. Ale miluje-li mě císař, ať sem přijde za mnou.‘ Císař Maxen přišel, princeznu si vzal a Británie se tak stala římskou provincií 🙂 . Samozřejmě, že tak lehké to nebylo, v legendě se bojuje ažaž.

Velice zajímavá je i pověst Jak Kulhwch dostal Olwen. V ní totiž vystupuje i bájný král Artuš a jeho rytíři. A bojuje zde s čarodějnicí vskutku netradičním způsobem: „Artuš se vydal k severu a přišel k místu, kde byla jeskyně čarodějnice. Gwynn, syn Nuddův, a Gwythyr, syn Greidawlův, radili, aby poslal Kacmwriho a jeho bratra Hygwydda bojovat s čarodějnicí. Jak vcházeli do jeskyně, čarodějnice se na ně vyřítila, popadla Hygwydda za vlasy a udeřila jím o zem pod sebou. A Kacmwri uchopil ji za vlasy a táhl ji od Hygwydda: ona se obrátila na Kacmwriho, spráskala je oba, odzbrojila je a kopanci a ranami pěstí je vyhnala ven. Artuš se rozhněval, vida oba panoše polomrtvé, a chtěl se vrhnouti do jeskyně. A tu mu pravili Gwynn a Gwythyr: ‚Nezdá se nám hezké ani zábavné viděti tě rvát se s čarodějnicí. Pošli do jeskyně Hira Amrena a Hira Eiddyla.‘ Oni šli. A jestliže se prvním dvěma vedlo zle, těmto bylo ještě hůře, takže Bůh ví, jestli by se všichni čtyři hnuli z místa, kdyby je všechny čtyři nedali na klisnu Artušovu Llamrei. A tu se Artuš vrhl k vchodu jeskyně a od vchodu hodil po čarodějnici svým nožem Karnwennanem, zasáhl ji v půli a rozťál ji ve dva kusy. A Kaw Britský vzal krev čarodějnice a opatroval ji. Na co Artuš potřeboval takovou hnusotu, jako je krev čarodějnice, to už si přečtěte samotní  🙂 .

My Češi se můžeme pochlubit skvělým překladem Mabinogi od Jana Vilikovského. Mimochodem, je to asi jediná kniha v češtině, která je z jazyka Walesanů přeložena. Mám vydání s nádhernými ilustracemi Jana Konůpka z roku 1962, kterou vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, kterého si velmi cením.

Víra pevninských Keltů se tedy jistě lišila od toho, v co věřili Keltové z Britských ostrovů. A samozřejmě, že s příchodem křesťanství se zcela změnila. Ale střípky toho co zbylo, můžete zkusit sestavit třeba s pomocí těchto tří knih. Tak ať se vám daří  🙂 . Příště si posvítíme na Slovany a jejich pohanskou víru v dochovaných písemných pramenech.

Úvodní ilustrace: Gustav Krum.

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. Frostík permalink
    Listopad 30, 2015 4:35 pm

    Dost dobrý, když si uvědomíme, kolik je rozporuplných zdrojů o které se vedou akademické války. Nemluvě o navazující hromadě „fantasty“ děl, které se vydávají za „echt keltské“. Z tohohle základu si můžeme udělat představu o způsobu myšlení tohoto kulturního okruhu a jeho mystice.

  2. Listopad 30, 2015 4:16 pm

    Tak tu máme první opravu od jedné čtenářky:“ ‚Anglicane‘ v pribehu o Branwen – hloupy preklad do cestiny (coz samozrejme neni vina autora clanku). V puvodnim textu se mluvi o lidech z Ynys Y Kedryn, coz jest ‚Ostrov mocnych‘ a jedno z mnoha jmen, ktere Britonci/Welesane davali svemu rodnemu ostrovu.“ Takže klasická potíž z překlady 🙂 Děkujeme za upozornění 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: