Skip to content

Freyfaxi 2015 – aneb Šumavou s Pohanským kruhem

Srpen 5, 2015
tags:

IMG_4228Letošní pátek 31. 7. a sobota 1. 8. proběhly u českých etnických pohanů jako oslava svátků Lugnashadu, Freyfaxi, Dožínek atd. Soukmenovci z Pohanského kruhu ani letos neslavili tyto svátky společně, ale každý jinde. Přesto jsme se alespoň ve třech rozhodli prožít tento víkend trochu jinak, než většina pohanstva v ČR. Já a Tomas jsme vyrazili na Šumavu k soukmenovci Kreiovi na Lipno. Krei nás tam už dlouho lákal a protože jsme tuto část Šumavy neznali a termín nám plně vyhovoval, nebylo co řešit a v pátek po šichtě jsme vyjeli.

mapa šumavaMno, „vyjeli…“ Ze Zruče nad Sázavou jsme vyráželi někdy v 16 hodin odpoledne, takže jsme plni optimismu očekávali, že za nějaké necelé čtyři hodiny budeme na Lipně. Bohové silničního provozu však hodlali vyzkoušet naší trpělivost. U sjezdu na Benešov na D 1. se v Tomasově zánovním Citroenu (který pamatuje vládu maršála Pétaina ve Vichy za Druhé světové války) cosi porouchalo. Jako zapřísáhlý nemotorista netuším, co to bylo. Asi něco s klínovým řemenem. Důsledkem toho prý odešel jak posilovač řízení, tak nám nesvítila světla, protože vzápětí se toho pokálelo na přibližovadle ještě víc…

IMG_4259Jeli jsme tedy bez světel. Za Českými Budějovicemi nás samozřejmě zastavila Policie ČR. Příslušníci byli celkem zmateni, když z auta vylezli dva vousatí a holohlaví chlápkové se dvěma psy. Policisté si nechali vysvětlit, že prostě musíme bez těch světel dorazit do cíle ještě za světla. Jeden z nich soucitně pravil: „A sto korun máte?“ Po zaplacení pokuty nás pro jistotu nechali odjet. Do Lipna jsme dorazili těsně po stmění. Krei nám šel kousek naproti s baterkou. Zdárně jsme dojeli a u něj doma na zahradě jsme při ohni ještě něco popili 🙂 .

Na druhý den soukmenovec Krei původně naplánoval tůru hned od rána, která měla mít cca 30 km. Samozřejmě s přespáním někde v horském lese a malým obřadem. Jenže, Tomas pravil, že pokud se na Citroen nepodívá servisák, taky bychom nemuseli v neděli vůbec odjet. Vyrazili jsme tedy s nebohým přibližovadlem nejdříve do Českého Krumlova na opravu a koupit nový klínový řemen. To se protáhlo až do jedné hodiny odpolední. Oprava se ale naštěstí zdařila. Samozřejmě, že cestou do Krumlova nás opět stavěla hlídka Policie ČR. I tentokrát byli pánové rozumní a nechali nás odjet. Po návratu na Lipno jsme mohli konečně vyrazit poznat pěšky krásy tohoto kraje.

IMG_4250Na přiložené mapce můžete vidět, kudy jsme šli, je to značené modře. Přímo z Lipna nás čekal výstup na Čertovu stěnu – Luč. Je to národní přírodní rezervace o rozloze 140 ha podél řeky Vltavy mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem. Právě zde se inspirovali Bedřich Smetana a Eliška Krásnohorská při psaní opery Čertova stěna. Tento malebný útvar má slušných 933 m. n. m. Cesta vedla lesem přes kameny a skály, které vypadají jako hračky obrů. Na některé jsme lezli a byl z nich nádherný výhled do kraje. Na jedné takové vyhlídce jsme popili něco červeného vína a samozřejmě že mě tam stačila štípnout vosa. Sestup do obce Loučovice byl ve znamení žízně. Naštěstí tam mají výbornou hospodu Sparta, kde točí velice kvalitní pivo 🙂 . Jenže tady se  bohůmžel začalo kazit počasí. Blížil se déšť a my tedy museli výrazně zkrátit naplánovanou trasu. Krei měl v záloze náhradní plán s přenocováním ve srubu poblíž Rašeliniště Kapličky nedaleko hranic s Rakouskem. Nedalo se nic jiného dělat (krpmě obligátního lití v hospodě) a tak jsme vyrazili do dalšího lesnatého kopce.

IMG_4285Stoupání do vrchu pod zamračenou oblohou mělo své kouzlo. Smíšený les plný buků se pozvolna měnil v horský a posléze přišly i horské louky a rašeliniště. Voda v potůčcích měla hnědou barvu i chuť po rašelině. Konečně jsme došli k rybníku U překopané hráze (912 m. n. m). A tady už začínala ta pravá rašeliniště 🙂 . Nemohl jsem si nevzpomenout na povídku Jaroslava Mosteckého Legenda o Walthariho cestě ve sborníku Legendy z dávných časů Čech a Moravy. Její děj se odehrává v době, kdy na jih tehdejších Čech přišly první markomanské hlídky krále Marobuda. A právě v oblastech rašelinišť narazili tito zvědové na oživnuvší mrtvé, kteří byli obětováni keltskou čarodějnicí v bažinách. Takřka hororová povídka patří mezi základní kánon české historické fantasy a mistra Mosteckého námět napadl nejspíše právě na takových místech, kterými jsme putovali i my…

IMG_4269Už se začínalo stmívat, když jsme dorazili k malému útulnému srubu nedaleko rakouských hranic. Ještě zbylo dost světla, abychom připravili oheň na Freyfaxi. Obřad to byl krátký: S pomocí medoviny a místného dobrého chleba jsme poděkovali Freyovi a dalším bohům za letošní úrodu. Večer a první polovina noci dále patřil popíjení dobré domácí medoviny a vína, vyprávění příběhů a vzpomínání na zážitky se soukmenovci a souvěrci, kteří tu dnes nebyli s námi. Oheň vesele plál a samozřejmě přišel i dlouho očekávaný déšť 🙂 . Tak už to na akcích Pohanského kruhu vždy chodí. Hromovládce dává najevo svou přítomnost a přízeň 🙂 .

IMG_4276Ráno byl les a horská louka v mlze. Atmosféra mi tentokrát připomněla knihu Davida Gemmela Král duchů. Její děj se odehrává po stažení Říma z Británie. Keltský válečník Gwalchamai vyprávý Římanovi Victorinovi legendu o mlhách: „ Je to v samotných kostech téhle země… v bozích lesů a jezer. Tahle země kdysi bývala domovem bohů a oni po ní stále ještě chodí v mlze. Neutahuj si ze mě, Římane. Protože vím, o čem mluvím. Viděl jsem šupinaté draky v povětří. Viděl jsem atrolí stopu. Slyšel jsem sípavý dech mrtvého muže. Tomu se nedá uniknout. Jestli jdou po naší stopě bohové, nemůžeme se nikde schovat.“ Přesně takovéto pocity jsem měl onoho rána i já 🙂 .

IMG_4291Obloha byla zatažená i později, sem tam se spustil déšť. Nastal také čas vrátit se zpět do Lipna. Krei nás vedl cestou přes Medvědí horu (nadmořská výška 934 metrů). Ta dostala název díky výskytu medvědů na tomto území. Zákaz lovu střelbou byl vydán (patrně v celé habsburské monarchii) roku 1737 z důvodu zachování kožešiny. Lovit huňáče se smělo nadále pouze do želez a to ještě jen v periodě několika let. V roce 1836 zde byl uloven poslední medvěd, dostal ho německý rybář Johann Gargo. Z lesa se vytrvale pářilo, z větví kapalo a deštěm umyté borůvky vypadaly jako slzy rusalek. Z Medvědí hory jsme došli k malebnému skalnímu útvaru zvanému Cikánský hrad ve výšce 847 m. n. m. Zde je na informační tabulce uveden zajímavý příběh, který rozhodně stojí za přečtení:

„Na Uhlířském (dříve Cikánském) vrchu jižně od obce Loučovice se koncem 17. století utábořila skupina Cikánů. Postupně se pro celý kraj stali pohromou, to potvrzuje i páter Dr. Dominik Kaidl v knize Historie vyšebrodského kláštera. Byli mezi nimi i lidé, kteří se z různých důvodů skrývali. Jedním z nich byl i Godoš, syn německého uprchlíka z Porýní. Ten vyrůstal v táboře společně s dcerou náčelníka Wolfa, Mandou. Oba se do sebe později zamilovali. Osudného dne 25. května 1715 byl cikánský tábor na povolení bechyňského krajského sekretáře Václava Antonína Netolického obklíčen vojskem. Při následné přestřelce přišlo o život 13 obyvatel tábora, raněna byla i Manda. Podařilo se jí však uniknout, stejně tak I Godošovi. Postupně se uzdravila a v květnu 1716 měli svatbu v kostelíku sv. Prokopa v Loučovicích. Živili se podomním prodejem krejčovských výrobků. Po čtyřech letech však Manda na následky zranění přesto umírá. Godoš se vrátil do Porýní a vždy po letech navštěvoval hrob své ženy. Když zestárl, usídlil se v blízkosti Mandina hrobu nastálo. Přes zimu žil v domě rybáře v Loučovicích. V létě obýval starou poustevnu, kterou objevil již jako chlapec. Tam před ním snad kdysi žil některý z příslušníků poustevnického řádu kláštera v Přední Výtoni. V poustevně pak byl také jednoho dne nalezen mrtev. Podle jeho přání byl pochován vedle své ženy Mandy. Podle těchto událostí napsal roku 1909 páter Zephyrin Tobner román Cikánský les.“

IMG_4237Jak vidno, zkušenosti s jistým nepřizpůsobivým etnikem měli Češi a Němci už tenkrát 🙂 .  Z Cikánského hradu už byla vidět i Lipenská přehrada a nám bylo jasné, že už se naše putování chýlí ke konci. Nakonec jsme ušli pouhých cca 20 km, ale rozhodně to stálo za to. Poznali jsme kus krajiny, kde se od středověku prolínal český a německý živel. Po druhé světové válce odsud byli Němci odsunuti a kvůli blízkosti státní hranice sem byl zakázán vstup civilistům. To mělo za následek vyklizení příhraničních obcí. Jejich trosky brzy pohltil les. A tak je možné dodnes narazit na zříceniny starých domů v bujné zeleni. Za zmínku stojí i to, že se zde vyskytuje i los evropský (Alces alces). Toho jsme sice neviděli, ale jeho exkrementy ano 🙂 .

Po rozloučení s Kreiem a Šumavou jsme s Tomasem zdárně docestovali Citroenem domů. Rozhodně jsme nebyli na Šumavě naposledy. Tento krásný a divoký kout naší země stojí rozhodně na delší, než dvoudenní putování 🙂 . Tímto tedy děkujeme bohům a duchům staré Gabréty za nádherný víkend.

Fotografie: Autor.

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. morgarath permalink
    Srpen 6, 2015 5:57 pm

    Dobrá akce, na Šumavu jsem se chtěl vždycky, podívat, snad se někdy najde trocha času…

  2. Tomas permalink
    Srpen 5, 2015 2:04 pm

    Vylítlé gufero servočerpadla, následně urvaná kladka téhož čerpadla, čehož výsledkem bylo nefunkční servo a nešel ani alternátor, protože řemen byl prostě moc dlouhý. Neznám moc lidí co by pokračovali dál v cestě. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: