Setkání s Óðinnem?

Když jsem nedávno znovu četl Ságu o svatém Olavu Snorriho Sturlusona (ve výborném a čtivém překladu Ladislava Hegera), povšiml jsem si jedné zajímavé pasáže, kde vystupuje postava, která se nápadně podobá Óðinnovi, nejvyššímu bohu Skandinávců. Olaf Tlustý (995 – 1030) byl jedním z rodu prvního sjednotitele Norska Haralda Krásnovlasého. Jelikož víru v Bílého Krista na svém území šířil vskutku tvrdě, dostal později přízvisko „svatý“. Za jeho vlády proti němu několikrát povstali jeho pohanští poddaní a nakonec ho také z trůnu svrhli – to je ale jiný příběh… Olaf byl u starověrců velice nepopulární, zejména v odlehlejších částech Norska, kam královská moc tak úplně nedosahovala. Tato polonezávislá území mu mimo jiné odmítala platit daně a také nehořela zrovna touhou po křtu. Jednou z těchto rebelujících oblastí byl i Jamtaland (dnes náleží Švédsku). Král Olaf Tlustý tam několikrát poslal své zmocněnce, aby vybrali dlužné částky. Pohanští Jamtalanďané na to však měli pochopitelně jiný názor, a tak výběrčí pozabíjeli. Buřt na norském trůně se tedy nakrknul a vyslal tam ještě jednoho ze svých pochopů – Islanďana Tórodda Snorrasona. Ten byl momentálně v králově nemilosti a tak by jeho případná ztráta monarchu zas tolik nemrzela. Toho si byl Tórodd dobře vědom. A dopadlo to přesně, jak čekal: Byl spolu se svými druhy zajat Jamtalanďany. Po nějakém čase se Tóroddovi spolu s jedním druhem podařilo uprchnout. Divokou zimní přírodou se snažili dostat na Olafovo území. A právě tehdy je potkala zvláštní příhoda, kterou zaznamenal právě Snorri Sturluson v Sáze o Svatém Olavu. Mě osobně připadá (i když Snorri nic takového vysloveně nepíše), že se mohli setkat s Óðinnem. Posuďte sami:

„Tórodd se ubíral se svým druhem dlouho pustými lesy, až jednou večer přišli k malé chýši a vešli dovnitř. Uvnitř u ohně seděl muž s ženou. Muž se jmenoval Tóri a pravil, že žena u ohně je jeho žena a chýše že patří jim. Tóri je pozval, aby zůstali u něho, a oni pozvání přijali. Vyprávěl jim, že se sem ukryl, protože pro ubití musil utéci z obydlených míst. Tórodd a jeho druh byli dobře pohoštěni. Pojedli u ohně, a když jim potom bylo ustláno na lavicích, šli spat. Oheň ještě stále hořel. Najednou Tórodd zpozoroval, jak z druhé světnice vstoupil muž, velmi veliký, že takového ještě nikdy neviděl. Měl na sobě šarlatový plášť, se zlatým premováním, a vypadal náramně statně. Tórodd slyšel, jak vyčítá ženě, že přijali cizí lidi, ačkoliv sami nemají téměř co jíst. ‚Nezlob se, bratře,‘ odpověděla hospodyně, ‚vždyť pro nás je to vzácná událost. A raději jim nějak pomoz, neboť to můžeš spíš ty než my.‘ Tórodd zaslechl, že ten obr se jmenuje Arnljót Gellini a hospodyně že je jeho sestra. Tórodd slyšel už dříve o Arnljótovi, že to je nebezpečný lapka a zločinec.

 Tórodd a jeho druh spali dobře tu noc, protože byli unaveni dlouhou chůzí. Ale když zbývala už jen asi třetina noci, přišel Arnljót, vzbudil je a řekl jim, aby se připravili na cestu. Vstali tedy a oblékli se. Potom jim byla podána snídaně, a když posnídali, dal Tóri oběma lyže. Arnljót se chystal na cestu s nimi a připevnil si lyže, které byly široké a dlouhé. Ale sotva se Arnljót odrazil holí, byl už daleko napřed. Počkal na ně, ale poznamenal, že takhle by daleko nedojeli, ať jedou vedle něho. Uposlechli ho, Tórodd běžel těsně vedle Arnljóta a držel se ho za pás, kdežto Tóroddův druh se držel Tórodda. Arnljót jel nyní stejně rychle, jako kdyby jel sám.

Když uběhla poslední třetina noci, přijeli k chýši, vešli dovnitř, rozdělali oheň a připravovali si jídlo. Když se pak dali do jídla, řekl jim Arnljót, aby nic neodhazovali, ani kosti ani drobty. Sám si vytáhl z vaku stříbrnou mísu a jedl z ní. Když byli s jídlem hotovi, sebral Arnljót všechny zbytky. Potom se chystali, že půjdou spát. Na druhém konci chýše vedly schody do podkrovní místnosti a tam si ulehli k spánku. Arnljót měl velkou píku s pozlaceným násadcem. Kopiště bylo tak vysoké, že ruka dosáhla sotva k násadci. Kromě toho byl opásán mečem. Všechny zbraně i šaty si vzali s sebou nahoru do podkroví. Arnljót jim poručil, aby byli potichu, a sám si lehl nejblíže k dveřím. Netrvalo dlouho a k chýši přišlo dvanáct mužů. Byli to kupci, kteří jeli se svým zbožím do Jamtalandu. Sotva vstoupili do chýše, spustili hluk a byli velmi veselí. Udělali si veliké ohně, a když si připravili večeři, jedli a kosti rozhazovali po světnici. Pak se chystali k spaní a lehli si na lavice dole u ohňů. Nespali ještě dlouho a tu přišla k chýši velká ženská postava, hrozný netvor. Když vešla, smetla všechno kolem sebe, sebrala kosti a všechno, co se jí zdálo, že je k jídlu, a nacpala si to do huby. Potom chytila muže, který ležel nejblíž dveří, roztrhla ho na dva kusy a hodila na oheň. Tu se probudili ostatní jakoby z těžkého snu a vyskočili s lavic. Ale ona usmrtila jednoho po druhém, až zbyl jen jediný. Ten běžel nahoru do podkroví a volal o pomoc, je-li tam někdo, kdo by ho mohl zachránit. Arnljót se natáhl, chytl ho za ramena a vyzvedl nahoru. Netvor se vrhl k ohni a začal polykat muže, kteří se zatím na ohni upekli. Tu vstal Arnljót, chytil oštěp a vrazil jej netvoru mezi lopatky s takovou silou, že mu hrot projel hrudí. Netvor sebou škubl, vykřikl a utíkal ven. Arnljótovi se vymkl oštěp z rukou a netvor ho sebral s sebou. Arnljót sešel dolů, vynesl mrtvoly mužů a zavřel zase dveře, které netvor vylomil, když utíkal ven, na závoru. Ostatek noci spali pak nerušeně. Když se rozednilo, vstali a posnídali. Když se najedli, obrátil se Arnljót k Tóroddovi a pravil: ‚Tady se nyní rozejdeme. Jeďte cestou, kterou sem včera přijeli ti kupci, a já půjdu hledat svůj oštěp. Jako odměnu si vezmu z toho, co patřilo těmto mužům, všechno, co pro mne má nějakou cenu. Ty pak, Tórodde, přines králi Olavovi můj vzkaz a řekni mu, že si ho vážím jako nikoho jiného a že bych se s ním velmi rád setkal. Myslím však, že můj pozdrav nebude pro něho nic znamenat.‘

Potom vzal stříbrnou mísu, otřel ji šátkem a pravil: ‚Dones králi tuto mísu a řekni, že to je můj pozdrav.‘ Potom se připravili všichni na cestu a tak se rozešli. Tórodd a jeho druh jeli svou cestou a s nimi i onen muž, který jediný z kupců se zachránil. Tórodd jel nepřetržitě, až přijel ke králi Olavovi do Nidarósu, a vyprávěl mu podrobně o své cestě, vyřídil mu Arnljótův pozdrav a odevzdal mu stříbrnou mísu. Král pravil, že je škoda, že Arnljót nepřijel s nimi. – ‚Je to veliká škoda,‘ pravil, ‚že tak dobrý, ba znamenitý muž se dostal na tak pochybnou dráhu.‘ Zbytek zimy zůstal Tórodd u krále a v létě nato dostal od něho dovolení, aby odejel na Island. Oba, on a král, se rozloučili v přátelství.“

A proč si myslím, že Arnljót mohl být jedním z Óðinnových převleků? Ze Snorriho Eddy i ze Starší Eddy máme mnoho příkladů, kdy Jednooký putuje v přestrojení světem. Ne nadarmo se Óðinnovi říká i Grímni – tedy „Maskovaný“. Arnljót má některé atributy, které můžeme Všeotci klidně přisoudit: Kopí, plášť (pravda, nikoliv modrý, ale šarlatový), je neobvyklého vzrůstu, má velkou sílu (táhne dva muže na lyžích) a nerozpakuje se postavit lidožravému trollovi. Když splní úkol, který si předsevzal – zase se odebere do neznáma. Pokud přijmeme mou domněnku, že šlo skutečně o Óðinna, co sledoval prokázáním služby křesťanskému králi a jeho družiníkům? Co měl znamenat zvláštní dar – stříbrná mísa? Nevím… Tohle  mne prostě při čtení Ságy o svatém Olavu napadlo 🙂 . Nikomu tuto svou domněnku nevnucuji. Bohové jednají leckdy z našeho pohledu nelogicky, ale to lidé taky 🙂 .

Zdroj: Snorri Sturluson: Sága o svatém Olavu. Přeložil Ladislav Heger. Lidová demokracie 1967.

Ilustrace: Nejsou součástí knihy, slouží pouze jako doplněk.