Skip to content

Tore Kvæven: Drsný je zákon mé země

Červen 28, 2015
tags:

drsný skenování0001„Přichází nové zvyky, nové časy, Bílý Kristus. Všechno staré umírá, ve Švédsku i Gautlandu, v Dánsku i v Norsku. Není tomu tak? Co se stane s bohy našich předků, se svatyněmi a výpravami? Co bude s obětováním? Jak se změní hry dětí a uvažování dospělých? A co samy zákony, skaldové a zákonopravci? Vše zmizí. Mladší synové z mnoha rodin ještě vyjíždějí na výpravy a věří, že staré časy se svými obyčeji přetrvají. Ty vidíme tady okolo sebe. Ale nejstarší synové, dědici půdy, sedí doma a rozhodují o statcích, o lodích i o celé zemi, a krok za krokem přivádějí časy nové…“

Píše se rok 1010 od údajného narození údajného židovského spasitele Jehošui. Éra vikingů pomalu končí. Z divokých pohanských nájezdníků se stávají obchodníci a křesťané. Jed z Judeje otravuje už i jejich země na dalekém Severu. Jenže ještě stále se najde dost divokých Seveřanů, kteří věří ve staré bohy. Drakkar Rosomák, kterému velí norský náčelník Odd, kotví na břehu Tibery v Římě. Řím už také není co býval, rozpadá se a chátrá. Sláva pohanských imperátorů je dávno ta tam. Na Rosomáku se plaví ti nejtvrdší zabijáci z celého Severu: Norové, Dánové, Švédové, Faeřané, Islanďané i Sasové z Německa a Anglie. Momentálně neplení, ale obchodují. Za Oddem přichází neznámý Gróňan Úlf. Přináší mu nabídku: Zná cestu k obrovskému zlatému pokladu v nitru Afriky. Taková nabídka se neodmítá… Nebo snad přeci jen ano?

ToreKvaeven_c_Klaus-Henning_Hansen_3a8fe1f5abNorský spisovatel Tore Kvæven je původním povoláním učitelem dějepisu. A je to vidět. Na tomto románu si dal opravdu záležet. Sice se tu objevuje pár historických a zeměpisných nepřesností, ale budiž mu odpuštěno. Původně jsem čekal, že autor půjde tak nějak ve šlépějích Tima Severina nebo Roberta Lowa. Kvæven však zvolil vlastní styl vyprávění a to je moc dobře. Pokud se někde inspiroval, tak mě osobně připadá, že to bylo spíše u Roberta Ervina Howarda.

drsný mapa skenování0004V knize je nadávkována historie, mytologie i dobrodružství tak, že knihu si může s chutí přečíst i čtenář, který toho o historii mnoho neví, rozhodně u čtení nebude muset nahlížet do encyklopedie nebo nedejbozi do Wikipedie 🙂 . Román hned od počátku nabírá slušné tempo a nešetří se krví. Gróňan Úlf je všehoschopný zabiják. Nesmlouvavě si uzurpuje náčelnický post a v souboji o vůdcovství zlikviduje Odda. Přesvědčí vikingy, aby se s ním vypravili na nebezpečnou cestu za zlatem do nitra „Velkého Mouřenínska“. Bojechtiví Seveřané tedy plují podél rozžhaveného afrického pobřeží, po mohutné řece a neprostupnou džunglí postupují dál a dál do nitra černého kontinentu. Jenže Úlf jim musí ještě před tím, než se vydají do Afriky, dokázat, že je hoden být jejich náčelníkem. Vikingové ho z Rosomáka vysadí na španělském pobřeží, kde Úlf musí ukořistit několik hlav saracénských válečníků. A právě zde Kvæven dokazuje, že prostě musel číst Howarda. Když popisuje Úlfův lov lebek, čtenář s ním přímo pociťuje hrůzu z nadpřirozena, která nese stopu slavného Texasana:

„Pak to ucítil znovu. Opět nějaký závan ve vzduchu, ale tentokrát se ve tmě neskrývalo zvíře ani člověk. Byly to jiné bytosti, staré mocnosti, které se ze severních zemí za ním táhly už spoustu let. Nepřišly teď proto, aby mu vzdaly hold? Jeho nohy se rychle prodíraly křovím. Sehnul se před větví, na které se odráželo měsíční světlo, vyhnul se příkrému svahu a cítil, jak mu srdce v hrudi těžce a silně bije. Otáčel se ze strany na stranu a upíral zrak do lesa. Do tichých prostor mezi stromy. Ano, cítí je v pohybu vzduchu a pozná je v náhlém závanu větru, který okolo něj šuměl. Větve a listí se ohýbaly a skřípěly tam, kde oni šli napřed. Cítil, jak se pod ním chvěje půda. Byli tady a země se bála. On však ne. On se nebojí ničeho. Byli to bohové lovu. Běželi vedle něj a stejně jako on se ve své touze po krvi nedali zastavit. Nezadržitelní a nemilosrdní. Njörd skučel nad lesy jako poryv minulého podzimu. Nezkrotný Tór držel kladivo, od nějž létaly jiskry. Vedle něj Frigg hlídala na mohutných útesech zarostlé louky. Zadýchaný Ull s okem podlitým krví, divoký jako zvíře. A vpředu běžel Váli a slintal touhou po pomstě. V hubě se mu leskly zuby a ve vzduchu byl cítit jeho štiplavý a pronikavý pach. Ne, dnes v noci se bohové při lovu nesmějí. Mlčky s ním běží přes lesy odolných borovic a dubů cesmínovitých a prodírají se háji planých oliv. Jsou jako on. Neusmívají se, ani se nesmějí, a on ví, že neznají slitování.“

Čtenář postupně poznává co je vlastně Úlf zač. Když ho už konečně začnete mít rádi, díky flashbackům do minulosti, kdy vzpomíná na svou rodinu v Grónsku, začíná na povrch vystupovat jeho temná a krvavá minulost. Zatímco vikingové postupují k dolům zlatem vládnoucího černého krále v nitru Afriky, kdosi zákeřně vraždí v jejich řadách. Úlf cosi tají a zabijí i pár reptajících rebelů. Rozžhavená africká příroda se svými nemocemi a podivnými zvířaty si také vybírá svou daň. Černí válečníci útočí na stále méně početnou vikinskou výpravu. Krvavé finále se blíží a zrada obchází kolem…

V době vikinské prý byla vlastní čest nade vše. Kvæven však ukazuje i rub takové „cti“. Čest a přátelství jdou stranou, jde-li o pomstu. A pomstít se v jeho románu snad chtějí úplně všichni: Úlf, černý král, zrazení vikingové, divoká příroda a nakonec i samotní bohové. Sám Úlf je vyznavačem boha Váliho, toho Odinova syna, který pomstí Baldrovu smrt. Jemu obětuje, jeho se dovolává před bojem a jemu zasvětí svou cestu…

Tore Kvæven rozehrál příběh, který čtenář přečte jedním dechem. Co na tom, že se nestal. On se totiž mohl stát. Drsní, všehoschopní válečníci jako Úlf, Hauka–Tór, Eirik Mó Havraní vous nebo Grim Sleve možná v těch dávných dobách nežili, ale jejich předobrazy žijí prostřednictvím islandských ság dodnes. Vítr ve fjordech ve Skandinávii nebo odlesk slunce na ledovcích Grónska je vyprávějí stále. I temná, dusná a sluncem spálená Afrika možná vypráví za doprovodu bubnů legendu o Bílém leopardovi a jeho cestě za pomstou…

„Stál, jako by čekal odpověď, ale žádná nepřišla. Otočil se a za skřípění štěrku odešel. O chvíli později, večer a za konejšivého ticha, bylo znovu slyšet Úlfův šepot: poděkování nesmiřitelnému božstvu a jméno nadevše milovaného syna, ale další slova už byla příliš tichá, od sebe nerozlišitelná a nebylo jim rozumět. Pak šepot zanikl.“

 

Tore Kvæven: Drsný je zákon mé země. Plus, 2015.

tore zvíře

Reklamy
komentáře 2 leave one →
  1. Harog permalink
    Červen 28, 2015 6:58 pm

    Mám doma a hodnotím rozhodně kladně 🙂

  2. Frostík permalink
    Červen 28, 2015 5:20 pm

    Navnadil jsi mě.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: