Skip to content

Bohové Indoevropanů I

Květen 1, 2015

PoloméPozn. překl.: Edgar Charles Polomé (31.7.1920 – 11.3. 2000) patřil zvláště pro svou všestrannost k nejvýznamnějším postavám na scéně indoevropeistických studií druhé poloviny 20. století. Po studiích germanistiky na universitách v Bruselu a Lovani získal roku 1949 doktorát z germánské filologie. Již během studií se zajímal  o klasickou filologii, indologii a srovnávací mytologii. V letech 1956-60 přednášel obecnou a indoevropskou jazykovědu na univerzitě v Kongu, zatímco studoval  africké jazyky a sociolingvistiku. Od počátku 60. let až do své smrti působil na katedrách jazykovědy, germanistiky a orientálních a afrických jazyků Texaské univerzitě v Austinu. Pod jeho vedením se časopis Journal Of Indo-European Studies stal nejprestižnějším indoevropeistickým fórem v anglofonních zemích. Z bohaté autorovy tvorby, která od roku 1943 čítá více než 500 původních studií, recenzí a zpráv, vám představíme na pokračování v pěti částech článek Bohové Indoevropanů, publikovaný v The Mankind Quaterly, roč. XXI, č.2 (zima 1980).

W.


Kolem roku 4300 př. n. l. se ze zalesněných oblastí na severu od Kaspického a Černého moře  objevila vlna stepních pastevců, která pronikla k povodí Dunaje; v polovině čtvrtého tisíciletí př. n. l. se již nacházeli na Ukrajině a v Moldávii. Dopad této invaze, kterou patrně spustila potřeba dalších pastvin pro stále se rozrůstající stáda a kterou umožnila domestikace koně, byl dramatický: pokojné, usedlé, zahradnické hospodářství staré Evropy bylo rozdrceno; její rozsáhlé a dobře plánované správní celky se rozpadly; její jemné umění s živými barvami a propracovanými keramickým stylem zmizelo. Namísto rovnostářské civilizace starých Evropanů zavedli nově příchozí sociálně více rozvrstvený systém s klany, žijícími ve skupinách v malých vesnicích či sezónních osadách, kdy po širých pastvinách pásli dobytek. Jejich ideologie zrcadlila náhlé objevení se opevnění a zbraní: toto je heroická, mužná civilizace, která velebí svrchovaná božstva a bohy válečníky, často vnímaná na zářící obloze či v podobě hromu a blesku –  v kontrastu ke staroevropským kultům Bohyně Matky a jejich rituálům zaměřeným na rytmus ročních dob a cyklus smrti a znovuzrození přírody.

Transformace Evropy neznamenala masívní přenesení euroasijské stepní kultury ve svém celku do oblasti na západ od Černého moře; proces byl komplexnější, zahrnoval několik vln do 3. tisícíletí př. n. l., existenci různých kulturních tradic, přesuny obyvatel, podmaňování válečnickou šlechtou a slévání kultur (Gimbutas 1977). To rovněž platí o územích mimo Evropu, kam expandovali stepní pastevci, zvláště pro Střední východ, Irán a Indii.

Pokud posuzujeme náboženský aspekt otázky tohoto kulturního hnutí, brzy se ukazuje, že náboženské dědictví nájezdníků se u lidů, které se objevili po reorganizaci euroasijských společností, jež nájezdníci ovlivnili, zachovalo ve velmi odlišné míře. Kvůli jazykovým shodám, které objevily a analyzovaly generace badatelů, se nazývají Indoevropané – výraz, který označuje dvě hlavní oblasti expanze na obou koncích jimi ovlivněného teritoria. Nezdá se, že by oni samotní měli výraz, jímž by se označovali jako lid – výraz, který se nejvíce přibližuje, ale je ve svém rozšíření regionálně omezen, je Arya.

Indoevropané, o nichž máme nejstarší doložené informace, Chetité, vybudovali v druhém tisíciletí  př. n. l. v Malé Asii silnou říši, ale ve svých božstvech a mýtech si zachovali jen málo z indoevropského náboženského dědictví, protože do svého panteonu integrovali všechny bohy a bohyně bez reorganizování do uspořádaného systému. Stát a monarchie se nacházely pod ochranou zvláštní skupiny ‚národních božstev‘, ale bylo by obtížné v nich rozeznat indoevropské bytosti: jádrem kultu byl chrám sluneční bohyně Arinny, Královny Nebes a Země, která řídila vládu Krále a Královny Chetitů. Její pozice vůči jejímu mužskému protějšku není nikdy jasně stanovena a jeho zvláštní rys – na hlavě má ryby – mu přináší titul „Sluneční bůh ve vodě“. Bůh počasí Tarhund se ztotožňuje s etruským Tarchonem, což přežívá ve jméně římského krále Tarquinia; neobjevuje se však v náboženských textech, kde nebeský bůh počasí bojuje s drakem Illuyankasem – mýtu, který není pozůstatkem indoevropského mýtu o zabití draka, ale typickým novoročním mýtem převzatým přímo z babylonského eposu o stvoření. Podobně řecké náboženství dluží za podstatnou část svých kultů, mýtů a věr předhelénským kulturám, které přežily v Řecku staletí déle než staroevropské elementy kdekoliv jinde, a komplexnost tohoto synkretismu často ztěžuje vytřídění indoevropského dědictví mezi božstvy řeckého panteonu. Pokud jde o Balty a Slovany, navzdory tomu, že jejich tradice přežila ve folklóru, objevují se v historii příliš pozdě a spolehlivé zdroje informací o jejich předkřesťanské víře jsou příliš vzácné, aby rozsáhleji přispěly k rekonstrukci indoevropského mýtu a pomohly znovu získat základní náboženské koncepty původního indoevropského světa. Jak na počátku 20. století zjistili lingvisté jako Meillet a Vendryes, nejarchaičtější rysy indoevropské kultury, jak je odráží její náboženský slovník, se zachovaly na obou koncích území, které zasáhla jejich expanze: v kultuře italické, keltské a germánské na západě a indoíránské na východě. Typickým příkladem je výraz, z něhož se odvozuje anglické creed [víra]: latinské credō ‚věřit‘, staroirské cretim, a sanskrtské śraddhā ‚věřit‘, mít důvěru, avestské zrazudā – (Benveniste, 1969: 1.171-4). Pečlivý výzkum kontextů, v nichž se tyto výrazy objevují, naznačuje, že se nejedná o teologickou víru, ale o důvěru, kterou věřící do bohů vkládají. Toto je zvláště zřejmé ve Védách v případě Indry, na jehož podporu se vzývající spoléhá; v případě brahmana je laikova důvěra v jeho moc v souladu s vlastní štědrostí při oběti, tj. laik ‚důvěřuje‘, že jeho štědrost bude oplacena předpokládaným závazkem zpětné služby; akt víry předpokládá jakési ‚převedení‘ odměny od bohů. Výraz tak definuje samotný zvláštní vztah vytvořený mezi bohem a člověkem: kam až se vrátíme do prehistorie, nalézáme důkazy o zkouškách síly mezi klany, mezi božskými a lidskými hrdiny, při nichž je nezbytné soupeřit v síle či štědrosti, aby se zajistilo vítězství. Hrdina potřebuje, aby v něho lidé věřili, za předpokladu, že zahrnuje výhodami ty, kteří ho podporovali; je to druh směny – „Dávám, abys mohl dávat“ – mezi lidmi a bohy. Proto je ve Védách oslovován jako śraddhā zvláště Indra, národní hrdina Árijců, jehož hrdinské činy vyplňují text. Kdykoliv má bůh nějakou funkci, znamená to, že božský člověk potřebuje dosáhnout stejné funkce na Zemi: proto člověk potřebuje, aby Indra zvítězil v bitvě!

Příště: Důležitost vzájemné důvěry

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Catalessi permalink
    Květen 1, 2015 2:38 pm

    Díky za článek!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: