Kult rodiny a předků

Jedno rčení praví, že „krev není voda“. To jsem si nedávno uvědomil, když jsem zcela náhodou (i když náhody neexistují) potkal jednoho příbuzného, který ač není přímo spřízněn krví, stejně patří do „rodiny“. Najednou na mne celou vahou dolehla síla klanu a rodinného kultu, síla, která nelze ničím přebít. Snad jednou přijde doba, kdy se pouto rodiny opět obnoví.

Za starých časů, bez ohledu na všeobecné poměry, byla síla rodiny a rodu tím co drželo kmen či stát na nohou. Jedinec nikdy nic nezmohl, ani tehdy ani dnes. I přes nános christianizace byly rodinné mýty a kult předků tím co drželo klan pohromadě. Pamatuji se ze svého dětství, že v naší rodině byl jedním z mýtů deník pradědečka, který nesl název „Mé putování s c.k. armádou“. Jako dítě jsem hltal tyto stránky a má fantazie pracovala na plné obrátky. Cizí kraje, pestrobarevné uniformy, popis zvyků jiných národů apod. Ovšem tohle nebyla žádná smyšlená dobrodružná kniha, nýbrž reálné zážitky mého předka. Předka, který celým svým žitím a odkazem svých předků dokázal vybudovat a udržet sílu a bohatství rodiny. A stejně jako my jsme ctili jeho odkaz i on ctil odkaz svých předků. Na tomto příkladu jsem si také již jako dítě uvědomil a pochopil zrůdnost komunistického zřízení, které dokázalo tyto vazby přervat a nastolit období průměrnosti. Nicméně v našem rodu i poté vládl pevnou rukou dědeček. Jako patriarchovi rodu se mu nikdo neodvážil odporovat. Z dnešního „moderního“ pohledu by to mohlo vypadat i jako despotismus. Ovšem z pohledu rodiny šlo o „tradici“ předávanou z generace na generaci. Hlava rodiny prostě určovala běh všech věcí a byla nezpochybnitelnou autoritou. Je zajímavé, že tato tradice byla zřejmě nejsilnější ve starověkém Římě, kde rodina byla založena na striktně patriarchálním vzoru. Tuto tradici „upozadění“ žen v rodinném klanu od Římanů zřejmě později převzalo i křesťanství, které ji ovšem dovedlo ad absurdum. Ve starověkém Římě byla navíc rodinná tradice silně provázána i s náboženskými obřady, kde velkou roli hrál kult předků. Kult předků a mrtvých byl opravdu tím nejdůležitějším kultem, mrtví byli ctěni jako rodinná božstva, byly jim předkládány vybrané obětiny a přisuzována obrovská moc. Náboženské uctívání mrtvých je zřejmě tím opravdu nejstarším kultem, který vznikl dávno předtím, než člověk zbožštil Dia a jiné. Smrt byla pro člověka jedním z prvních mystérií a uvedla jeho myšlení na cestu od poznaného k nepoznanému, od lidského k božskému. Dá se tedy říci, že předchůdci starověkých Řeků a Římanů vytvořili náboženství, které nebralo své bohy z přírody, nýbrž vytáhlo esenci božství přímo z člověka samého, z duchovní síly, která ovládá naše tělo. Rodina byla spojena absolutní mocí otce rodiny, společným majetkem a rodinnými obřady. Otec synovi předával náboženskou představu, kult a modlitby k uctívání předků, neboť péče o náboženské obřady rodiny přecházela z muže na muže. Muži, kteří neměli či nemohli mít syna, často používali adopci, protože bylo jejich povinností zajistit pokračování rodu a kultu. Povinností otce byla také péče o domácí oltář a jeho oheň, který nesměl nikdy vyhasnout. U tohoto oltáře se uctívali duchové předků, duch zakladatele rodu a další rodinní duchové. Rodinnými bůžky byli penáti (duchové blahobytu a štěstí), lárové (duchové domu a místa), mánové (duchové zemřelých, lemurové pak byli mrtví, kteří se vraceli, aby živým škodili) dále géniové (strážní duchové každého živého muže, u žen Iuno) a také bohyně Vesta, která byla ochránkyní rodinného krbu a ohně, který nesměl nikdy vyhasnout. Ostatně kult posvátného ohně, jehož počátky téže sahají až do pradávných dob lidstva, byl také velmi silný. Oheň vždy stmeloval lidskou pospolitost, což platilo stejně tak tehdy i dnes. V antice byl kult ohniště natolik silný, že nečinili rozdílu mezi ním a bohy láry či penáty. Gramatik Marius Servius Honoratius (přelom 4 a 5 století n.l), velký znalec starověkého Řecka a Říma píše, že „ohništěm staří rozuměli bohy láry; proto mohl Vergilius napsat bez rozdílu jednou ohniště místo penátů, podruhé penáty místo ohniště“. Vzpomínka na mrtvé byla vždy spjata s ohništěm a ohniště tedy v podstatě bylo centrem a symbolem kultu předků. Můžeme se také domnívat, že místo pod ohništěm bylo i místem posledního odpočinku předků, z čehož může i vycházet pozdější křesťanský kult svatých a symbolika „věčného světla“.

„Práva otce zůstávala nedotčená po celý jeho život, i když jeho synové nebo vnuci dosáhli vyššího postavení a i když se sám jakkoliv provinil.“ Jako bych viděl náš rod J. Postavení otce, bylo autoritativní, matka rodu byla ctěna jako ta, která se stará o běh domácnosti a každodenní všeobecné drobnosti jako krmení dobytka, příprava pokrmů apod. Za starých časů na to samozřejmě byla potřebná i čeleď. Ostatně dle římského pojetí rodiny byla čeleď, otroci, správce a veškerý majetek zahrnut do pojmu rodina. Do rodiny se počítali pokrevní příbuzní, adoptovaní příbuzní a příbuzní vázaní přísahou. Význam slova se tedy poněkud lišil od dnešního pojetí. Má babička tedy byla z hlediska dnešních žen zcela v područí svého muže. Ovšem byla tak zvyklá již od své matky a ta zase od své. Tato tradice se předávala v rodech z generace na generaci. Byla vychovávána v tom, že rolí ženy je starat se o děti a chod domácnosti. Nevím, jestli ji někdy napadlo něco o nevděčnosti této role, něco o nějaké samostatné kariéře či revoltě. Pokud ano, nikdy to nedala nijak najevo a vždy dělala jen to co generace před ní. Byl kvůli tomu její život o něco ochuzen? Společně se svým mužem vychovali pět dětí, zažili společně svých sedm vnoučat a viděli, že rod bude žít dál. Vím, že babička svého muže i přes jeho „neomezenou vládu“ ctila a milovala. Samozřejmě tehdejší ženy při všech starostech o chod rodiny nechodily do práce na rozdíl od ženy moderního věku, která je nucena pracovat a ještě se starat o domácnost. Žel po smrti patriarchy se soudržnost rodu víceméně rozpadla, neboť nikdo nepřevzal žezlo.

Síla rodiny a klanu je nejvyšším požehnáním, je to dar, který lze nazvat „božským“. Je úplně jedno, že vaši předkové byli křesťané, protože to je pouze vnější forma něčeho mnohem vyššího. Uvnitř jde o skutečné pouto krve, hodnot a skutků.

„Člověk jako jedinec nebyl v náboženství Římanů důležitý. Víru totiž chápali jako skupinovou záležitost, nikoli jako záležitost jednotlivců. A to se týkalo vlastně celého římského života, kde byla individualita podřízena rodině, kmenu a státu. Hlavní význam měly rodina neboli domácnost a kmen (gens) či skupina domácností- společenství srovnatelná s podobnými institucemi většiny jiných starověkých národů hovořících indoevropskými jazyky. Otec, hlava rodiny (pater familias), měl hlavní slovo. Snad v žádné jiné známé kultuře neexistuje nic tak trvalého jako dlouhodobé udržení a prosazování patriarchátu.“ Tyto prvky můžeme vidět v dobách římského království, republiky, císařství a i nakonec v dnešní vatikánské „rodině“, která je ekonomicky velmi úspěšná.

Je dobré si uvědomit, že takovéto pojetí náboženství se vůbec nepodobá tomu, co si pod tímto pojmem představujeme dnes. Nešlo o náboženství pro všechny, o monoteismus a univerzální pojetí „božství“. Každý rodinný kult byl unikátní, a nebyl přístupný a otevřený pro cizince a lidi mimo okruh rodiny. Možná se dnes zdá zvláštní ctít svého otce a předky ovšem tento princip se objevuje v počátcích náboženství téměř u všech světových kultur. Kult klanu a rodiny byl zpočátku tím nejsilnějším, co lidi spojovalo. Byli spojeni se svými božstvy svou krví, osudem i budoucností.

Římské pojetí náboženství bylo silně provázáno se stránkou právní i politickou. Rodina a rod byl stmelován prvkem příbuzenským, mocenským a také náboženským, přičemž prvek náboženského rodového kultu stál na prvním místě. Pokud se tedy měnila příslušnost jedince k rodu, stálo vyvázání z náboženských povinností rodu na prvním místě. Jak již bylo řečeno, rodina byla základním pilířem státu, který byl v podstatě rodinou v jiném měřítku, rodinou založenou na stejných náboženských, mocenských, ekonomických a jazykových principech. Je také docela zajímavé, jak katolická církev některé tyto principy rodinného plus pozdějšího císařského kultu smíchala, přetvořila a použila ke svým účelům a vytvořila univerzální „kosmopolis“.

Dnešní doba rodinným klanů a vůbec všeobecně klanům nepřeje. Lidé žijí v jakési iluzi o své „individualitě“, mají sice touhu někam patřit, ovšem nechtějí nést závazky s tímto spjaté. Pro mnoho jedinců může pak být „pohanství“ pouhým vzdorem proti rodičům a společnosti. Současný systém z této situace velmi těží, neboť atomizovaná společnost řeší nepodstatné kraviny, které ji ještě více rozdělují (např. průjezd US záložní kolony) a na podstatné problémy, které se dotýkají reálného života, potom padá milosrdná tma. Mít svou rodinu či klan, bude ostatně znovu velkou devízou do budoucna, jak ostatně začíná tvrdit i mnoho sociologů, „nemůžeme si naivně myslet, že se o nás „stát“ postará“. Ostatně jak již napsal Tacitus v Germánii „čím víc příbuzných pokrevních, čím větší počet příbuzných získaných přiženěním, tím příjemnější stáří; bezdětnost nepřináší žádné výhody“.

Zdroje:

1. Miroslav Frýdek a kolektiv: Právní, náboženské a politické aspekty starověké římské rodiny, KEY publishing s.r.o 2012
2. Fustel de Coulanges: Antická obec, Praha 1998