Skip to content

Kult rodiny a předků

Duben 14, 2015
tags:

Jedno rčení praví, že „krev není voda“. To jsem si nedávno uvědomil, když jsem zcela náhodou (i když náhody neexistují) potkal jednoho příbuzného, který ač není přímo spřízněn krví, stejně patří do „rodiny“. Najednou na mne celou vahou dolehla síla klanu a rodinného kultu, síla, která nelze ničím přebít. Snad jednou přijde doba, kdy se pouto rodiny opět obnoví.

Za starých časů, bez ohledu na všeobecné poměry, byla síla rodiny a rodu tím co drželo kmen či stát na nohou. Jedinec nikdy nic nezmohl, ani tehdy ani dnes. I přes nános christianizace byly rodinné mýty a kult předků tím co drželo klan pohromadě. Pamatuji se ze svého dětství, že v naší rodině byl jedním z mýtů deník pradědečka, který nesl název „Mé putování s c.k. armádou“. Jako dítě jsem hltal tyto stránky a má fantazie pracovala na plné obrátky. Cizí kraje, pestrobarevné uniformy, popis zvyků jiných národů apod. Ovšem tohle nebyla žádná smyšlená dobrodružná kniha, nýbrž reálné zážitky mého předka. Předka, který celým svým žitím a odkazem svých předků dokázal vybudovat a udržet sílu a bohatství rodiny. A stejně jako my jsme ctili jeho odkaz i on ctil odkaz svých předků. Na tomto příkladu jsem si také již jako dítě uvědomil a pochopil zrůdnost komunistického zřízení, které dokázalo tyto vazby přervat a nastolit období průměrnosti. Nicméně v našem rodu i poté vládl pevnou rukou dědeček. Jako patriarchovi rodu se mu nikdo neodvážil odporovat. Z dnešního „moderního“ pohledu by to mohlo vypadat i jako despotismus. Ovšem z pohledu rodiny šlo o „tradici“ předávanou z generace na generaci. Hlava rodiny prostě určovala běh všech věcí a byla nezpochybnitelnou autoritou. Je zajímavé, že tato tradice byla zřejmě nejsilnější ve starověkém Římě, kde rodina byla založena na striktně patriarchálním vzoru. Tuto tradici „upozadění“ žen v rodinném klanu od Římanů zřejmě později převzalo i křesťanství, které ji ovšem dovedlo ad absurdum. Ve starověkém Římě byla navíc rodinná tradice silně provázána i s náboženskými obřady, kde velkou roli hrál kult předků. Kult předků a mrtvých byl opravdu tím nejdůležitějším kultem, mrtví byli ctěni jako rodinná božstva, byly jim předkládány vybrané obětiny a přisuzována obrovská moc. Náboženské uctívání mrtvých je zřejmě tím opravdu nejstarším kultem, který vznikl dávno předtím, než člověk zbožštil Dia a jiné. Smrt byla pro člověka jedním z prvních mystérií a uvedla jeho myšlení na cestu od poznaného k nepoznanému, od lidského k božskému. Dá se tedy říci, že předchůdci starověkých Řeků a Římanů vytvořili náboženství, které nebralo své bohy z přírody, nýbrž vytáhlo esenci božství přímo z člověka samého, z duchovní síly, která ovládá naše tělo. Rodina byla spojena absolutní mocí otce rodiny, společným majetkem a rodinnými obřady. Otec synovi předával náboženskou představu, kult a modlitby k uctívání předků, neboť péče o náboženské obřady rodiny přecházela z muže na muže. Muži, kteří neměli či nemohli mít syna, často používali adopci, protože bylo jejich povinností zajistit pokračování rodu a kultu. Povinností otce byla také péče o domácí oltář a jeho oheň, který nesměl nikdy vyhasnout. U tohoto oltáře se uctívali duchové předků, duch zakladatele rodu a další rodinní duchové. Rodinnými bůžky byli penáti (duchové blahobytu a štěstí), lárové (duchové domu a místa), mánové (duchové zemřelých, lemurové pak byli mrtví, kteří se vraceli, aby živým škodili) dále géniové (strážní duchové každého živého muže, u žen Iuno) a také bohyně Vesta, která byla ochránkyní rodinného krbu a ohně, který nesměl nikdy vyhasnout. Ostatně kult posvátného ohně, jehož počátky téže sahají až do pradávných dob lidstva, byl také velmi silný. Oheň vždy stmeloval lidskou pospolitost, což platilo stejně tak tehdy i dnes. V antice byl kult ohniště natolik silný, že nečinili rozdílu mezi ním a bohy láry či penáty. Gramatik Marius Servius Honoratius (přelom 4 a 5 století n.l), velký znalec starověkého Řecka a Říma píše, že „ohništěm staří rozuměli bohy láry; proto mohl Vergilius napsat bez rozdílu jednou ohniště místo penátů, podruhé penáty místo ohniště“. Vzpomínka na mrtvé byla vždy spjata s ohništěm a ohniště tedy v podstatě bylo centrem a symbolem kultu předků. Můžeme se také domnívat, že místo pod ohništěm bylo i místem posledního odpočinku předků, z čehož může i vycházet pozdější křesťanský kult svatých a symbolika „věčného světla“.

„Práva otce zůstávala nedotčená po celý jeho život, i když jeho synové nebo vnuci dosáhli vyššího postavení a i když se sám jakkoliv provinil.“ Jako bych viděl náš rod J. Postavení otce, bylo autoritativní, matka rodu byla ctěna jako ta, která se stará o běh domácnosti a každodenní všeobecné drobnosti jako krmení dobytka, příprava pokrmů apod. Za starých časů na to samozřejmě byla potřebná i čeleď. Ostatně dle římského pojetí rodiny byla čeleď, otroci, správce a veškerý majetek zahrnut do pojmu rodina. Do rodiny se počítali pokrevní příbuzní, adoptovaní příbuzní a příbuzní vázaní přísahou. Význam slova se tedy poněkud lišil od dnešního pojetí. Má babička tedy byla z hlediska dnešních žen zcela v područí svého muže. Ovšem byla tak zvyklá již od své matky a ta zase od své. Tato tradice se předávala v rodech z generace na generaci. Byla vychovávána v tom, že rolí ženy je starat se o děti a chod domácnosti. Nevím, jestli ji někdy napadlo něco o nevděčnosti této role, něco o nějaké samostatné kariéře či revoltě. Pokud ano, nikdy to nedala nijak najevo a vždy dělala jen to co generace před ní. Byl kvůli tomu její život o něco ochuzen? Společně se svým mužem vychovali pět dětí, zažili společně svých sedm vnoučat a viděli, že rod bude žít dál. Vím, že babička svého muže i přes jeho „neomezenou vládu“ ctila a milovala. Samozřejmě tehdejší ženy při všech starostech o chod rodiny nechodily do práce na rozdíl od ženy moderního věku, která je nucena pracovat a ještě se starat o domácnost. Žel po smrti patriarchy se soudržnost rodu víceméně rozpadla, neboť nikdo nepřevzal žezlo.

Síla rodiny a klanu je nejvyšším požehnáním, je to dar, který lze nazvat „božským“. Je úplně jedno, že vaši předkové byli křesťané, protože to je pouze vnější forma něčeho mnohem vyššího. Uvnitř jde o skutečné pouto krve, hodnot a skutků.

„Člověk jako jedinec nebyl v náboženství Římanů důležitý. Víru totiž chápali jako skupinovou záležitost, nikoli jako záležitost jednotlivců. A to se týkalo vlastně celého římského života, kde byla individualita podřízena rodině, kmenu a státu. Hlavní význam měly rodina neboli domácnost a kmen (gens) či skupina domácností- společenství srovnatelná s podobnými institucemi většiny jiných starověkých národů hovořících indoevropskými jazyky. Otec, hlava rodiny (pater familias), měl hlavní slovo. Snad v žádné jiné známé kultuře neexistuje nic tak trvalého jako dlouhodobé udržení a prosazování patriarchátu.“ Tyto prvky můžeme vidět v dobách římského království, republiky, císařství a i nakonec v dnešní vatikánské „rodině“, která je ekonomicky velmi úspěšná.

Je dobré si uvědomit, že takovéto pojetí náboženství se vůbec nepodobá tomu, co si pod tímto pojmem představujeme dnes. Nešlo o náboženství pro všechny, o monoteismus a univerzální pojetí „božství“. Každý rodinný kult byl unikátní, a nebyl přístupný a otevřený pro cizince a lidi mimo okruh rodiny. Možná se dnes zdá zvláštní ctít svého otce a předky ovšem tento princip se objevuje v počátcích náboženství téměř u všech světových kultur. Kult klanu a rodiny byl zpočátku tím nejsilnějším, co lidi spojovalo. Byli spojeni se svými božstvy svou krví, osudem i budoucností.

Římské pojetí náboženství bylo silně provázáno se stránkou právní i politickou. Rodina a rod byl stmelován prvkem příbuzenským, mocenským a také náboženským, přičemž prvek náboženského rodového kultu stál na prvním místě. Pokud se tedy měnila příslušnost jedince k rodu, stálo vyvázání z náboženských povinností rodu na prvním místě. Jak již bylo řečeno, rodina byla základním pilířem státu, který byl v podstatě rodinou v jiném měřítku, rodinou založenou na stejných náboženských, mocenských, ekonomických a jazykových principech. Je také docela zajímavé, jak katolická církev některé tyto principy rodinného plus pozdějšího císařského kultu smíchala, přetvořila a použila ke svým účelům a vytvořila univerzální „kosmopolis“.

Dnešní doba rodinným klanů a vůbec všeobecně klanům nepřeje. Lidé žijí v jakési iluzi o své „individualitě“, mají sice touhu někam patřit, ovšem nechtějí nést závazky s tímto spjaté. Pro mnoho jedinců může pak být „pohanství“ pouhým vzdorem proti rodičům a společnosti. Současný systém z této situace velmi těží, neboť atomizovaná společnost řeší nepodstatné kraviny, které ji ještě více rozdělují (např. průjezd US záložní kolony) a na podstatné problémy, které se dotýkají reálného života, potom padá milosrdná tma. Mít svou rodinu či klan, bude ostatně znovu velkou devízou do budoucna, jak ostatně začíná tvrdit i mnoho sociologů, „nemůžeme si naivně myslet, že se o nás „stát“ postará“. Ostatně jak již napsal Tacitus v Germánii „čím víc příbuzných pokrevních, čím větší počet příbuzných získaných přiženěním, tím příjemnější stáří; bezdětnost nepřináší žádné výhody“.

Zdroje:

  1. Miroslav Frýdek a kolektiv: Právní, náboženské a politické aspekty starověké římské rodiny, KEY publishing s.r.o 2012
  2. Fustel de Coulanges: Antická obec, Praha 1998
Advertisements
komentářů 16 leave one →
  1. Vladislav permalink
    Duben 17, 2015 12:31 pm

    Za to se přimlouvám – co udělat pro PK rozhovor s Tomášem Kočkem?
    Pokud na něho máte kontakt, klidně se toho ujmu, bydlím celkem nedaleko (cca 80 km).

    • Pustevnik permalink
      Duben 17, 2015 10:43 pm

      Pokud máš facebook, můžeš mu napsat tam.

  2. Frostík permalink
    Duben 15, 2015 7:29 pm

    Skvělé! Tomasův děda byl jak ten můj a díky bohům za to. Na své děti(12 dětí 6kluků + 6holek ) byl „ras“ a neváhal po nich hodit i vidle. (Ta prudká letora je dědičná)Připravil je,ale do života, že v něm obstáli. Kupodivu na vnoučata byl v pohodě, jen jednou ke mě a mému bratru temně prohodil: „Kdybyste byli moji synové, zpráskám vás rozporkou.“ Ale když v tom obilí se tak pěkně řádilo. Dodnes pořádáme rodinné srazy a navzájem se podporujeme. Myslím, že na většinu svých potomků může být hrdý.

  3. Duben 15, 2015 5:10 pm

    Výborný článek, na jehož závěrech se tu patrně všichni shodneme. Ony popisované rodové vazby hrály stěžejní roli nejen u Římanů či Slovanů, ale u Indoevropanů obecně. V jejich společnostech se vztahy mezi jednotlivci zakládaly buď na příbuzenství nebo osobní věrnosti, a tak byla základním konceptem jejich etiky vzájemná důvěra, což se zahrnovalo i vztahy s bohy. Tohoto tématu se dotkne i plánovaný seriál o bozích Indoevropanů, který se tu brzy objeví.

    Pokud jde o Citrony, tak Radegast byla jedna z mých prvních LP desek. Zajímavé, že se na konci 80. let objevila v době, kdy se např. ve Švédsku začal tématikou rodné kultury a náboženství v hudbě zabývat Quorthon z Bathory (viz jeho kultovní deska Hammerheart). Řekl bych, že konkrétně Křížek se na textové textové stránce Radegasta nepodílel. Pro zajímavost, když Křížek v té době podepisoval desky, přidával k podpisu velký obrácený kříž 🙂 Jeho duchovní veletoč má možná stejné kořeny jako jeho veletoč umělecký – od heváčového Kreysonu k cukrkandlovému Damiens a pak zase zpět přes Citron k aktuálnímu Kreysonu.

    Bohůmdík u nás stále přibývá skupin, jejichž texty oslavují předky, bohy a předkřesťanskou kulturu. A nejedná se pouze o jednu desku, jak je tomu v případě diskografie Citronu, ale o celou tvorbu, ba přímo celý hudební žánr, zvaný pagan metal.

    ŽREC: Krev předků

    Rychle bratři, taste meče, chci slyšet křik a sten
    Nepřítel se na nás valí, tak braňte naši zem!
    Pozvedneme svoje zbraně, z ohně stvořeny
    A vstříc smrti vykročíme na marš poslední.
    Hej, sláva bohům!

    Zlatou září sluneční, veď naše kroky
    Dažbogu, synu Svarogův, nenech zhynout své vnuky!
    S bohem války za zády naše řady poběží
    Hej, Perune všemocný, dodej nám odvahy!
    Hej, sláva bohům!

    Naše sláva, síla a čest
    Provází nás od dávných dob.
    Však i dnes, ve věku zapomnění,
    Musíme ctít svou krev!

    Bratři rychle do lesů, tam najdeme klid
    Však my se ještě vrátíme, nezradíme svůj lid
    Mezi větvemi stromů načerpáme sil
    A s bohem sedmihlavým dobyjem svůj cíl!
    Hej, sláva bohům!

    S řevem srdceryvným vyběhneme vpřed
    Odvážně a statečně vítězství nabudem!
    Až všechny zbraně utichnou a s nimi i řev
    Takhle hrdě zvítězí jen slovanská krev!
    Slovanská krev!

    • Duben 15, 2015 5:30 pm

      Na téma „osobní věrnost“ – tedy nikoliv „pokrevní“, výborně píše Jan Čermák v úvodu ke sborníku anglosaské poezie a prózy „Jako když dvoranou proletí pták“ a k úvodu k anglosaskému eposu „Beowulf“. Myslím, že to nám může být inspirací i dnes: „Tento vztah mezi pánem a družiníkem se utvářel v období, kterému starší dějepisectví říkalo stěhování národů a v němž si rané germánské pospolitosti tak, jak se mezi nimi prohlubovaly rozdíly jazykové, etnické a kulturní, hledaly nový životní prostor. Získávaly jej ve vzájemné soutěži, a to na chřadnoucí Římské říši. Odměnou vandalského, vizigótského nebo anglosaského bojovníka byla – na rozdíl od žoldu a dávek vyplácených římským vojákům z imperiálních daní – příležitost vysloužit si odvážnými skutky a věrnou službou kořist. Na takových taženích se v zápase o půdu, drahé kovy, a zbraně válečníci shlukovali kolem uhrančivých vůdců a ti je pro své záměry získávali bezvýhradnou statečností, nezlomnou vůlí a strhujícím slovem.“ Charisma je to, co potřebují dnešní „vůdci“ stejně dnes, jako tenkrát 🙂

    • Pustevnik permalink
      Duben 15, 2015 6:14 pm

      Mně zas toty texty přijdou strašně prvoplánové, jednoduché, bez nějakého hlubšího zdělení. Necítím z nich nic duchovního, žádné napojení na předky. Doufám, že tento trend brzo pomine a umělci půjdou víc do hloubky. Takovému Tomášovi Kočkovi se to například daří už o dost lépe. Z jeho textů to duchovno předků cítím.

      • Duben 15, 2015 6:38 pm

        Tak on hlavně Kočko hraje úplně jiný styl hudby než Žrec nebo Citron 🙂

      • Pustevnik permalink
        Duben 15, 2015 7:20 pm

        Tak třeba u Lunatic gods se to podle mě u písně Kračůn povedlo. Ten „silácký“ slovanský styl textů mi prostě nesedí. Víc mi sedí „poetické“ ladění textů…

      • Vladislav permalink
        Duben 16, 2015 6:19 am

        Já moc Kočkovi nevěřím. Tanečnica je třeba perfektní, ale pak to pokazí skladbami, kde má křesťanství – prý musí, protože jedna nebo dvě z těch holek od něho jsou křesťanky a nutí ho k tomu. Škoda.

      • Pustevnik permalink
        Duben 16, 2015 4:17 pm

        Tak křesťanská je snad jenom píseň „Stojí kostel kamenný“, s tuším druhého alba, kde ještě pohanskou tématiku nepoužíval. Navíc je to předělaná lidovka. Jinak pár koled a nic. Zato těch s pohanskou tématikou má hodně, například na albu Godula. Vyvolávání bohů na konci Tanečnice nebo Severské má na živo vyloženě magickou atmosféru. Písničky, které chystá na nové album taky nevypadají marně. Třeba „Dokola“, která se váže taky k Tanečnici, nebo Jarovít. Co jsem z rozhovorů a z koncertů vypozoroval je, že si za svým pohanstvím stojí a nebojí se svoji víru dát veřejně najevo…Každopádně bylo by zajímavé, kdyby ho někdo z pohanského kruhu zkusil vyzpovídat v rámci seriálu, který tu nedávno byl 🙂

  4. Vladislav permalink
    Duben 15, 2015 1:22 pm

    Toto téma není jen důležité, ale přímo klíčové, asi ještě důležitější než polygamie:-)
    Díky Tomášovi za jeho zpracování, i když spíše z hlediska antického Říma.
    My Slované nemáme toto v krvi o nic méně!
    A asi tady ani není moc o ničem s výjimkou sluníčkových taky-pohanů diskutovat.

    Jen bych dodal dvě věci:

    – pro Rushwolfa: tři děti a dost? Nevzdávej to – je to na nás!

    – a ještě jeden link, asi všem známý…Omlouvám se, že je to „z díla“ člověka, který se pak dočista zbláznil a dnes je prostě vyřízený (fyzicky i psychicky, jedním z nejhorších způsobů, Ježíš ho opatruj;-)).
    Ale tato skladba (a pár podobných) ve mně vždycky evokují něco, co mi zní jako směr, kam by se mělo ubírat „pohanství“.

    Tehdy šel ten člověk ještě rovně, a mně někdy připadá, že některé ty písně diktovali té kapele skutečně naši rodní bohové.
    Prostě ne nějaké rekonstrukce rekonstrukcí, oblečky, tisíce rekvizit, věnečků, kamínků a hračiček, ale prostě něco vytvořené (téměř) dnešním člověkem v (téměř) dnešním pojetí, na počest bohů, kteří jsou – minimálně našima očima – věční.

    Tak proč je uctívat starými způsoby? Vždyť i my, potomci svých předků, bychom volili ty „nové“, kdyby nám bylo umožněno podržet si svou víru kontinuálně dodnes!

    Až bude hudba s takovými texty běžná, až budou ty věci v podprahu tisíců lidí, tehdy opravdu navážeme na něco, co nám kdysi dávno vzali.

    Sláva Radegastovi, ochránci našich rodů!

    • Rushwolf permalink
      Duben 15, 2015 1:44 pm

      Dal bych jich více, ale moje žena je o 5 let starší 34 let a prostě už nechci riskovat její zdraví… taky je potřeba vrazit nějakou sílu a čas i do té výchovy, te´d se musí zase snažit moje sestra. Jo, moje sestřenka má dětí 11 ale ta jela po dvojčatech a navíc to sou evangelíci slovenský, děti maj ale náramně slušný, nechápu jak to dělaj 😀 Každopádně bejt ta polygamie.. klidně dětí dalších pět.. jako otce mě to naplňuje i když to je občas síla 🙂

      • Vladislav permalink
        Duben 16, 2015 6:22 am

        Těch 34 let bych se nebál, pokud už děti měla. Ale je fakt, že by bylo sobecké chtít všechny děti po jedné ženě – a na to je právě nejlepší ta polygamie:-) Jedna žena si svoje „odpracuje“, nastupuje další, mladší Pokud to chlap utáhne, je to na něm. Měli to předkové opravdu vymakané!

  5. Rushwolf permalink
    Duben 15, 2015 6:48 am

    Jo, klan… článek ale jinak moc pěknej, snaha převést to do praxe, bude trnitá, vypadá to že u třetího potomka se ženou končíme, každopádně i když ta struktura není klanová, musím děkovat bohům aspoň za to, že napříč generacema a větvema, naše rodina drží spolu, často i přez vzdálenosti…

  6. Duben 14, 2015 6:43 pm

    Řím… Z několika vesnic na břehu Tibery se stala velmoc…. Domácí kult předků, Lárů a Penátů se skvěle doplňoval s se státním kultem. Někteří dnešní pohané si velice neradi připouští, že Antika byla zlatým věkem pohanství 🙂 Římské právo, původní athénská demokracie, … spousta dalších, dnes tolik samozřejmých věcí, které nás denně obklopují – je výsledkem Antiky a Říma. 🙂

  7. Duben 14, 2015 6:25 pm

    Parádní článek! To římské pojetí mi hodně připomíná rodové pojetí u Slovanů, zde byl kult předků také stěžejní. Několikrát do roka se konaly Zádušnice – svátky k poctě předků, při nichž se zvali duchové mrtvých ke společné hostině se živými, domy měly své ochránce (Domovoj, Had Hospodář), zbytky jídel se nabízely předkům a vkládaly se do domácího ohniště. A jeden z bohu, snad bájný prapředek lidí, se jmenoval Rod a doprovázeli ho Rožanice (Rodičky – pramatky).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: