Skip to content

Vseslav Čaroděj

Březen 20, 2015
tags:

Vseslav II.Rusko, Bělorusko a Ukrajina jsou zvláštní země… Vždycky byly. Už za časů tzv. Kyjevské Rusi (novodobý název, tento státní útvar se tehdy nazýval prostě jen „Rus“) se tam děly věci, které byly jinde v Evropě nevídané. Například jedním z tamějších knížat byl prý vlkodlak. Alespoň tak praví legendy a staré letopisy. Inu, „široká ruská duše“ to tak má ráda 🙂 .

Vseslav Čaroděj (asi 1029 – 1101) z mocného rodu Rurikovců (https://pohanskykruh.wordpress.com/2014/06/18/vikingove-myty-a-skutecnost/) vládl Polockému knížectví na území dnešního Běloruska. Kyjevská Rus nebyla zdaleka jednotnou říší, spíše volným svazem jednotlivých knížectví, která po smrti Vladimíra I. (1016), řečeného „Svatý“, jen velice neochotně spolupracovala a podrobovala se rozkazům kyjevských velkoknížat. U Rurikovců to tedy chodilo podobně, jako u našich Přemyslovců a polských Piastovců. Jak by také ne, vždyť se tyto rody mezi sebou svázaly i sňatkovou politikou. A může to být i tou svárlivou povahou, která je nejspíš vlastní všem Slovanům 🙂 .

NestorO Vseslavovi a jeho zvláštních schopnostech se dozvídáme zejména z letopisu Vyprávění o minulých letech, zvaném také Nestorův letopis ruský. Tato kronika vznikla asi počátkem 12. století v Kyjevě a za autora je považován mnich Nestor z Pečerského kláštera, který zřejmě pracoval se staršími originály, ze kterých sestavil jakýsi kompilát. Zachovaly se však až opisy ze 14. století. O Vseslavovi se zde dočteme například toto: „V tom roce (1044) zemřel Brjačislav, Izjaslavův syn, Vladimírův vnuk, otec Vseslavův, a jeho syn Vseslav usedl na jeho stolici. Vseslava porodila matka pomocí čarování – na jeho hlavě byla jazva. A volchvové řekli jeho matce: ‚Tu jazvu z hlavy přivaž k němu, ať ji nosí po celý svůj život.‘ A Vseslav ji nosil na sobě až do dne své smrti, proto byl tak ochotný k prolévání krve.“ Velice zajímavá informace, že? Rus již tehdy byla oficiálně křesťanská země… A přece se k narození syna polockého knížete vyjadřují pohanští kněží – volchvové! A co více: Novorozenec přijde na svět za pomocí kouzel!

 Michal Téra v dodatcích ke svému překladu (2014) Vyprávění o minulých letech k tomu píše: „Jazva – ve skutečnosti se jedná o zbytky amnia – plodové blány. Letopisec zde tlumočí prastarou víru známou v celé severní části Eurasie, totiž že ten, kdo se narodil v amniu, má specifické schopnosti. V amniu se rodili extatici, čarodějové a šamani – tedy všichni, kdo dokázali v kataleptickém stavu vycházet z těla, létat povětřím, komunikovat s božstvy, cestovat na veliké vzdálenosti a sestupovat do podsvětí. Kvůli udržení těchto vzácných schopností musel každý, kdo se narodil v plodové bláně, uchovávat amnium u sebe, nejlépe usušené a zavěšené na krku. Tuto víru znalo i české prostředí, kde bylo amnium nazýváno „košilka“, příp. „čepička“, pokud se jednalo o její zbytky zachycené na novorozenci. To byl podle všeho i Vseslavův případ. Extatici narození v amniu se podle vlastních výpovědí dokázali měnit v různá zvířata a cestovat za úrodou na příští rok do podsvětí, o úrodu rovněž vedli v katalepsii bitvy s temnými čaroději. Spojení Vseslava s archaickou extatickou rovinou zřejmě vedlo letopisce k tomu, aby jeho krvežíznivost dával do souvislosti právě s uchovávaným amniem.“

 Slovo skenování0006O Vseslavovi se v tomto letopisu dozvídáme i další zajímavé věci: Byl to velký rebel, kterému se moc nechtělo uznávat autoritu kyjevského velkoknížete. V roce 1060 se sice ještě zúčastnil společné války Rurikovců proti turkotatarským Polovcům, ale o pár let už podnikal nájezdy na novgorodské a pskovské knížectví. Roku 1065 dokonce Novgorod dobyl a ukořistil v tamních kostelech zvony a svaté ikony! To nebylo zrovna „křesťanské“ 🙂 … Ještě tentýž rok se ale nesvorní synové Jaroslava Moudrého (asi 978 – 1054) konečně dohodli, že svému krvelačnému příbuznému vypráší jeho vlčí kožich. Kyjevský velkokníže Izjaslav, černigovský kníže Svjatoslav a Vsevold z Pereslavě nakonec v bitvě u Němigy Vseslava porazili a zajali ho. Jenže už v roce 1068 Vseslav z vězení prchá a sám se zmocní kyjevského velkoknížecího stolce. No zmocní – prý ho nadšeně za velkoknížete prohlásil kyjevský lid. Sám Izjaslav musí utéct až do Polska. Zdejší kníže a pozdější král Boleslav II. si na Rusi rozhodně nepřál vládu „čaroděje“ a tak Izjaslavovi půjčil vojsko, před kterým Vseslav moudře ustoupil. V roce 1071 oba Rurikovci raději uzavřeli mír a tolerovali se. Vseslav však z Polocka stále příliš nerespektoval centrální kyjevskou vládu a s placením daní se také neobtěžoval. V Polocku vládl ještě třicet let, až do své smrti v roce 1101. Po celou dobu vytrvale vzdoroval Izjaslavovým nástupcům a nepovažoval se za jejich vazala.

 slovo o plukuDalší literární památkou, kde se dočteme o Vseaslavovi a je ho čarodějných schopnostech je Slovo o pluku Igorově. U tohoto eposu se však dodnes nemohou odborníci shodnout, zda je to či není podvrh. František Kubka v doslovu ke svému překladu (1950) Slova píše: „V požáru Moskvy roku 1812, který dal znamení k vzplanutí první vlatenecké ruské války, shořel spolu s jinými památkami i rukopis »Slova o pluku Igorově«. Tento rukopis získal roku 1795 od Ioila, archimandrity jaroslavského kláštera, sběratel staroruských památek, hrabě A. I. Musin-Puškin. Opis nálezu věnoval císařovně Kateřině II. Jiný opis byl připraven k tisku archivářem A. F. Malinovským za spolupráce paleografa a archeologa N. N. Bantyše-Karnenského a vyšel roku 1800. Ojedinělou uměleckou a kulturně-dějepisnou cenou básně, ztrátou původního rukopisu, nedostatečností paleografického popisu prvního tisku a nedokonalostí prvního vydání byla vyvolána obšírná literatura, vznikly spory o pravost památky a četné pokusy o rekonstrukci původního znění. S tímto záslužným i klopotným dílem jsou spojena nejslovutnější jména slovanské filologie. »Slovo«, které Bělinskij nazývá »vonným květem lidové slovanské poesie«, vzniklo patrně v osmdesátých létech XII. století jako žalozpěvná oslava výpravy knížete novgorodsko-severského Igora Svatoslaviče proti Polovcům (r. 1185). Igor Svatoslavič upadl do zajetí, z kterého se zachránil útěkem.“

 Ponechme tedy stranou spor o pravost tohoto eposu učenějším hlavám a předpokládejme, že pravý je 🙂 . Co se tedy ve Slovu o pluku Igorově můžeme dozvědět o Vseslavovi? Ano, konečně se dostáváme k jeho magickým schopnostem, prý to byl totiž polymorf – měňavec. Dokázal na sebe brát podobu vlka:

slovo skenování0003„Vseslav dal život v sázku

pro milovanou dívku.

Obratně se opíraje o kopí,

dorazil k městu Kyjevu

a dřevcem se dotkl

zlatého stolce kyjevského.

Zahaliv se silnou mlhou,

jako lítá šelma

vyrazil o půlnoci z Bělgorodu.

Třikrát jemu přálo štěstí.

Otevřel bránu Novgorodu,

na kusy roztrhal slávu Jaroslavovu.

Odklusal jako vlk k Němize

a udupal mlat:

Na Němize skládají snopy hlav

a mlátí ocelovými cepy,

na mlat život kladou

a odvívají duši od těla.

Krvavé břehy Němigy

neštěstím byly posety –

posety byly kostmi ruských synů.

Kníže Vseslav soudil lid,

knížecky panoval městům.

Jako vlk těkal za noci.

Z Kyjeva do Tmutorkaně za noc dorazil

před kuropěním,

vlčím klusem

slunce předběhl.

V Polocku mu vyzváněli z rána na jitřní

u Svaté Sofie

a v Kyjevu zvonění to doposlouchal.

Ač měl věštnou duši

v hrdinském těle,

často míval soužení…“

slovo skenování0002 Pokud se podíváte na mapku, z Kyjeva do Tmutorkaně to není zrovna blízko, Vseslav musel být vskutku zdatný vlkodlak 🙂 .

 Tolik tedy k prvnímu (doloženému) vlkodlaku slovanské historie. I když jak Vyprávění o minulých letech, tak Slovo o pluku Igorově napsali křesťané, stále v nich najdeme mnoho pohanských prvků a já bych tyto díla pohanským čtenářům jen doporučil. Ať byl nebo nebyl Vseslav Čaroděj z rodu Rurikova polymorfem, své místo v historii má. Bělorusové ho dodnes považují za svého národního hrdinu, mají ho dokonce na mincích. Běloruský prezident Alexandr Lukašenko (který je prý tak trochu diktátor) uvažuje o natočení historického velkofilmu, který by měl být právě o Vseslavovi. Dějiny východních Slovanů jsou plné krve, ostatně, ty naše také. Máme se na co těšit 🙂 .

  Ilustrace: Michal Florian.

 Zdroje:

Vyprávění o minulých letech. Přeložil Michal Téra. Pavel Mervart, 2014.

Slovo o pluku Igorově. Přeložil František Kubka. Melantrich, 1950.

Dějiny Byzance. Kolektiv autorů. Academia, 1996.

Slované. Magdalena Beranová. Panorama, 1988.

Dějiny Ruska v datech. Bohuslav Litera, Marek Pečenka. Dokořán, 2011.

Bělorusko – stručná historie států. Miloš Řezníček. Libri, 2003.

Reklamy
komentářů 9 leave one →
  1. Prosinec 27, 2015 5:20 am

    Myslím, že není špatný nápad udělat seriál o slovanských panovnících, kteří zůstali věrní rodné víře (obodritský Krut, bulharský Vladimír Rasate…). O Svjatoslavovi se píše tu: http://uloz.to/x4wt76XT/svatoslav-pdf

  2. Vladislav permalink
    Březen 26, 2015 9:41 am

    Jsem rád, že se na PK konečně začínáme víc zabývat slovanskou tématikou, a děkuju Mysličovi, že nelenil a sám s tím začal. To jsou činy, jak mají být!
    Já považuju vlkodlaky, upíry a další bytosti tohoto typu za naprosto reálné. Naši předkové nebyli žádní hlupáci, kteří by si je vybájili jen tak, z dlouhé chvíle. A i kdyby, těžko by se pak pověsti o těchto bytostech držely při životě tolik generací.
    Myslím, že se jedná (minimálně u jedné z forem těchto bytostí) o tzv. astrální zvířata. Jde o duše bytostí, které se z nějakého důvodu buďto nedokázaly znovu vtělit jinam (nenašly vhodné tělo), nebo zkrátka nedokázaly projít branou do světa Navi. Potřebují životní sílu, takže ji sají z druhých.
    Naši předkové „viděli“ v míře 1000x větší, než jsme schopni my, takže mluvili o reálných bytostech, mluvili z vlastní zkušenosti.
    Ještě před 100 lety mluvili o podobných bytostech lidé na Valašsku. Těch knížek není moc, ale existují. Jedním z důvodů, proč zvítězilo křesťanství, bylo to, že jejich kněží „zamkli“ tento svět pro nás, takže většině z nás je dnes už nedostupný. Znamená to, že nemáme běžně kontakty ani s „vyššími“ bytostmi, ale ani s démony, takže se nemůžeme ani povznést, ale ani nechat zničit. Křestané to prostě vyřešili svým typickým způsobem, za nás;-)
    Ten svět tady samozřejmě pořád existuje, prolíná se s naším. Jen my ho nevidíme, nevnímáme. Existují informace, jak ho „odemknout“, jenže zřejmě nebude tak snadné se k nim dostat. A pokud bychom to i zvládli, hrozí, že bez kvalitních žreců (ty křesťané likvidovali samozřejmě jako první) nebudeme schopní vypořádat se jen tak lehce s tím, co poznáme.
    Nebude to zřejmě žádná legrace:-(

    • Březen 26, 2015 4:59 pm

      No, s Vseslavem je to dost složité… Pocházel z vedlejší větvě Rurikovců, sice byl vnuk Vladimíra, ale jeho otec Brjačislav (Břetislav) musel zřejmě udělat místo svému bratru Jaroslavovi, který se sta velkoknížetem v Kyjevě. Brjačislav dostal pouze úděl v Polocku. Ve „Vyprávění o minulých časech“ se nejasně naznačuje, že Vseslav byl syny Jaroslava Moudrého podveden, i když během přísahy „políbili kříž“. Proto také asi kyjevský lid osvobodil z vězení v krušných dobách Vseslava a provolal ho knížetem. Je to jedna z nejzajímavějších postav staroruské historie, už jen proto, že si svou faktickou nezávislost udržel tak dlouho… Jeho polymorfní schopnosti se dají porovnávat s tím, co víme o Seveřanech zhruba stejného období: V knize „Eddica minora“ (Herrmann a synové, Praha 2011) je v dodatcích psáno i o berserkeru Bjarkim: „V sáze o Hrolfu Krakim je Bjarkiho spánek vysvětlován tím, že měl schopnost proměny v medvěda: Jeho tělo vypadalo jako ve spánku, zatímco na bojišti zuřivě běsnil nepřemožitelný medvěd. Když je Bjarki probuzen, medvěd záhadně zmizí.“ Takže fenomén „dlaků“ asi byl a je celoevropský. Dalším podobným případem je Ulf, který byl dědem slavného islandského básníka Egila Skalgrímssona. Stávalo se, že když někdy usnul, jeho duše se prý po nocích toulala krajem ve vlčí podobě. Proto získal jméno Kveldulf – „Sumračný vlk“…. Musel uprchnout na Island před norským králem Haraldem Krásnovlasým. Podobných případů se dá na Severu najít celá řada. U Slovanů se mi toho zatím více najít nepodařilo…

      • Vladislav permalink
        Březen 27, 2015 7:41 am

        Myslím, že toto nejsou jen legendy, ale čistá pravda. Lidé dnešní doby odchází ve spánku ze svého těla, ale nejsou už schopní ovládnout tělo jiné, jen se toulají někde po kraji, pozorují, dumají, a pak se vrátí zpátky. Dřív to bylo jinak, duch vyšel z těla, a byl natolik vědomý a silný, že vystrnadil jiného ducha, třeba vlčího nebo medvědího, a dokud to neuznal za vhodné, zpátky ho nepustil a do svého lidského těla se nevrátil.
        I kdybys takového medvěda zabil, tak duch se vrátí zpátky do těla lidského a jediný, kdo se už nebude mít kam vrátit, bude chudák medvěd.
        Naši předkové uměli věci, o kterých se nám ani nezdá. Lidé s touto genetikou, genetikou žreců a válečníků nejvyšší kasty, byli křesťany likvidováni jako první. A já jenom doufám, že i my „průměrní“ se k tomu budeme časem schopní znovu dopracovat.

      • Březen 27, 2015 1:35 pm

        Tak „totemové“ zvíře je jedním ze základních kamenů mé vlastní víry. Kdo umí ovládat sny – lucidní snění, může potvrdit, jak je fanj být ve snu třeba kočka 🙂

  3. Březen 23, 2015 6:31 am

    Inspiroval jsi mě k napsání článku s vlkodlačím tématem : http://moje-kniha-stinu.blog.cz/1503/tomeckovo-setkani-s-vlkodlakem

    • Březen 23, 2015 3:06 pm

      No paráda 🙂 To je velice podobné pověstem o lidech-kočkodlacích, co se dodnes vyprávějí v Bulharsku v Rodopech 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: