Skip to content

Robert Ervin Howard – Meč a magie

Březen 12, 2015
tags:

Howard fotoTento pokus o článek jsem původně psal pro Imbolcový věstník PFI (http://www.pohanskafederace.cz/projekty/vestnik/?utm_source=facebook&utm_medium=social&utm_content=vestnik&utm_campaign=imbolc2015). Ale protože tento časopis je určen trochu jinému čtenářstvu, než stránky Pohanského kruhu, kde lze najít čtenáře R. E. H. spíše, můžete si ho přečíst i zde. Pokud by někomu opět připadalo, že se zde zase „dává prostor fantasy a ne skutečnému pohanství“, rád bych odkázal takového „čtenáře“ do „někam“ 🙂 .

Myslič.

 „Věz, ó princi, že o čase, který uplynul mezi rokem, kdy oceány pohltily krásnou Atlantis spolu s ostatními skvostnými městy a zeměmi a mezi lety, v nichž synové Ariovi počali svůj vzestup, se nikomu ani nesnilo. Tenkrát zářící království zdobila tvář zemskou, jako hvězdy zdobí tvář noční oblohy. Ta království byla tato: Nemedia, Ophir, Brythunia, Hyperborea, Zamora, proslulá krásou svých tmavovlasých žen a plná tajemstvím opředených věží. Zingara se svým kódem rytířství, Koth, hraničící s pastvinami Shemu, Stygia s hrobkami, v nichž panoval věčný stín a chlad a konečně Hyrkania, jejíž jezdci se odívali v ocel, zlato a hedvábí. Nejpyšnější ze všech, zářící jako měsíc mezi hvězdami, bylo království Aquilonské, vládnoucí suverénně zasněnému Západu. Sem přišel Conan, zvaný Cimmeřan, černovlasý a zachmuřený, s mečem v pěsti, zloděj, pobuda a rváč, který choval v srdci velké smutky, sny a radosti, aby srazil zářící trůny světa pod podrážky svých zaprášených sandálů…“

Spousta čtenářů fantasy si dodnes poněkud naivně myslí (a je ochotna se o tom do krve hádat), že „otcem fantasy“ je oxfordský profesor J. R. R. Tolkien (3. 1. 1892 – 2. 9. 1973). Jenže ono to tak vůbec není. Skutečnými otci žánru jsou anglický výtvarník, spisovatel a první překladatel severských ság do angličtiny William Morris (24. 3. 1834 – 3. 10. 1896), Lord Dunsany (24. 07. 1878 – 25. 10. 1957), Henry Rider Haggard (22. 6. 1856 – 14. 5. 1925) a konečně Američan a otec legendárního Tarzana Edgar Rice Burroughs (1. 09. 1875 – 19. 3. 1950). A samozřejmě také rakouský okultista Guido von List (5. 10. 1848 – 17. 5. 1919) Jenže, tato jména jsou známá především v anglosaském světě. U nás si čtenář vzpomene asi jen na kultovního Burroughsova Tarzana z rodu opů (1914) – už jen kvůli legendárním ilustracím Zdeňka Buriana, a v případě mistra Haggarda na Doly krále Šalamouna (1883) – případně další romány o dobrodruhu Allanu Quatermainovi. Tolkienovi prvenství v žádném případě nepatří. Psal prostě jen pro jiný druh čtenářů, a hlavně mnohem později, než tito pánové. Jak se jejich světy inspiroval nebo je odmítl, to je jiná věc.

Ale dnes bych rád čtenářům přiblížil jiného klasika žánru fantasy, který se směle může měřit s výše jmenovanými. A s oxfordským profesorem zcela jistě. Tímto mistrem, zakladatelem žánru Meč a magie je Američan Robert Ervin Howard (22. 1. 1906 – 11. 6. 1936). A právě tento spisovatel stvořil svět zaniklých civilizací, krásných žen, barbarských válečníků, krvavých válek a temných kultů děsivých bohů, který čtenáři milují dodnes. Howard žil po celý svůj krátký život v podstatě v jediném texaském městě Cross Plains, kde jeho otec vykonával lékařskou praxi. Mladík, který studoval na Howard Payne College v nedalekém Brownwoodu, si však s otcem příliš nerozuměl a byl stále více fixován na svou matku. Když se dozvěděl o její nevyléčitelné nemoci, tak se zastřelil. Byl to duchem intelektuál, jenže to se v první polovině dvacátého století v Texasu rovnalo takřka urážce. Tamější muži tehdy byli kovbojové, železniční dělníci, horníci, dokaři a olejáři z naftových vrtů. A aby ho mezi sebe přijali, musel mladý Robert prokázat, že na to má. Boxoval, jezdil na koni, střílel a vůbec sportoval. Při jeho výšce (měřil přes dva metry) a síle si brzy získal respekt těchto tvrdých proletářů. A oni mu po hospodách a barech začali vyprávět své příběhy: Legendy o starých španělských dolech – ztracených kdesi v horách, strašidelné historky o indiánských pohřebištích, pověsti o pokladech, které na pobřeží Texasu zakopal pirát Jean Lafitte,… Z toho všeho, a lásky k historii, začal Robert spřádat své vlastní vyprávění. Začal psát. A my mu za to jsme dodnes vděčni.

Poněkud nesměle nabídl svou první povídku Kopí a tesáky v roce 1925 magazínu Weird Tales, kde do té doby vycházely spíše duchařské historky. Jenže právě tady publikoval i Howard Phillips Lovecraft (20. 8. 1890 – 15. 3. 1937), se kterým Howarda spojilo přátelství na dálku a společná vášeň pro tajemno. Oba si byli v mnohém podobní – oba intelektuálové z „dobrých“ rodin, oba chtěli být „bojovníky“. Oba svým způsobem vizionáři, oba psychicky nevyrovnaní a oba tvůrci moderních mýtů, které žijí i po jejich smrti.

Howard se tedy etabloval v časopise Weird Tales, kde publikoval až do své sebevraždy v roce 1936. Psal do něj povídky z různých žánrů, od horroru až po fantasy. Často vycházel z historie a pohanství. Jenže obojí si volně ohýbal tak, jak potřeboval. Vytvářel smyšlené říše, které posouval daleko zpátky do historie před známé civilizace. Jeho hrdinové jsou takoví, jakým by byl rád on. Jsou to rebelové, putující dávno zmizelým světem, bojující s démony, příšerami i bohy. Howard byl produktem své doby a amerického Jihu. Byl to rasista, jak tehdy bylo na Jihu dobrým zvykem. V jeho díle se dá najít spousta zmínek o černoších „s odulými pysky“ o jejich „nízkých čelech – svědčících o nízké inteligenci“, případně o „dlouhých opičích rukách“. Mistr nebyl zdaleka jediný, kdo si to o svých barevných spoluobčanech myslel. Třeba Lovecraft a Burroughs zašli ještě mnohem dále. Dlouho po Howardově smrti se jeho pokračovatelé Lyon Sprague de Camp (27. 11. 1907 – 6. 11. 2000) a Lin Carter (9. 6. 1930 – 7. 2. 1988) rozhodli dokončit a přepracovat jeho nedodělanou práci, kterou nalezli v jeho pozůstalosti. Jeho „etnickou nekorektnost“ pro jistotu poněkud upravili, jinak by v dnešní době Howard snad ani vycházet nemohl.

Howard 1Nejslavnějším hrdinou, kterého R. E. H. stvořil, je bezesporu Conan z Cimmerie. Pro něj vytvořil celou smyšlenou historii, která předcházela civilizaci Sumeru. Je to tzv. Hyborský věk. Aby této době dodal punc věrohodnosti, použil mnoho názvů v místopise a mytologii, které v čtenáři, který má aspoň základní povědomí o historii, vzbuzují pocit uvěřitelnosti tohoto nikdy neexistujícího světa. Podobně postupoval i jeho kolega Lovecraft. Jeho chobotničku z nikdy neexistující knihy a její uctívače si necháme na jindy. Howard velmi rád používal ve svém díle zkomolená jména skutečně žijících historických postav, skutečných měst a pantheonů. Například hlavní bůh Hybořanů Mitra má předobraz v Mithrovi, perském slunečním bohu, kterého uctívali i Římané. Set Stygijců je zase původním Sutechem Egypťanů, zkříženým s dalším egyptským démonem Apopisem. Crom, nejvyšší bůh Cimmeřanů, je pro změnu odvozen od irského boha jménem Crom Cruaich. I názvy zemí Hyborského věku v čtenáři vyvolávají pocit něčeho známého: Například Aquilonie vzala svůj předobraz ve francouzské provincii Akvitánie, Hyrkánie a Turan jsou perské názvy pro země okolo Kaspického moře a Asgard a Vanaheim jsou přímo inspirovány severskou mytologií. Podobně i jména hrdinů: Samotné jméno Conan je keltského původu a nosila je celá řada irských a bretaňských šlechticů. První conanovská povídka Meč s fénixem vyšla ve Weird Tales v roce 1932. Howard v příbězích legendárního barbara postupoval na přeskáčku. Vůbec nepostupoval chronologicky. V této povídce je již Conan králem civilizované říše Aquilonie. Jak se ke koruně dostal a odkud vlastně přišel, to čtenáře zajímalo a vyžadovali odpovědi. Mistr tedy sedl a začal pracovat na osudech velkého Cimmeřana. Vytvořil i fiktivní historickou kroniku – Nemedijské kroniky, kde čtenářům předvádí vznik a pád říší a kultur, které měly zaplňovat historii lidstva mezi pádem Atlantidy a vzestupem Sumeru. Povedlo se mu to více než skvěle! Howard měl obrovský cit pro hrůzu a tajemno, posuďte samotní, jak popisuje setkání Conana a démona z bažin v povídce Za Černou řekou:

„To pro tebe ještě můj bratr nenamaloval lebku na černo a nevrhl ji do věčného ohně planoucího na Gullahově tmavém oltáři. To ještě nezašeptal tvoje jméno černým duchům, kteří žijí na pláních Tmavé země. Pak však přiletěl netopýr od Hory mrtvých a krví nakreslil tvou podobu na kožešinu bílého tygra, která visí před dlouhým domem, ve kterém spí čtyři bratři noci. Obrovští hadi se jim plazí u nohou a hvězdy jim září ve vlasech jako světlušky… Již brzo bude tvůj duch rozmlouvat s duchy Tmavé země. Oni ti budou vyprávět o starých bozích, kteří nevymřeli, ale sní kdesi v hlubinách dálek, aby se čas od času probudili.“

Howard skenování0005Conan z Cimmerie však není jediným mistrovým hrdinou. Předcházel ho ještě Kull z Atlantidy. V mlhách dávnověku, kdy se vzhled kontinentů lišil od dnešní podoby, barbarský válečník Kull zvítězil v boji o trůn království Valusie za pomoci smrtonosné válečné sekery. Kull z rodu Mořské hory musel z Atlantidy uprchnout před hrozbou trestu smrti Nově nabytý trůn zkouší udržet proti intrikánské šlechtě, proti prastarým nelidským hadím lidem a dalším nepřátelům. Ale Kull není sám. Jeho pravou rukou je Pikt Brule, který svého přítele doprovází ve všech bojích. Howard vytvořil Kulla dříve než Conana. A je to znát. Povídky ze světa válečníka z Atlantidy dnes na čtenáře mohou působit jaksi nehotově, ale i zde je znát mistrův cit pro hrůzu a tajemno. V povídce Lebka ticha ukazuje, že v žánru nemusí být vždy nutně přítomny příšery nebo potoky krve:

„Kull zatlačil ticho do hradu, krok za krokem, cítil, jak každou chvíli slábne a mizí. Hlas gongu už se vyloupl z dáli a nabíral na síle. Naplnil komnatu, zemi i nebe. Ticho se před ním krčilo a stahovalo se do čím dál menší a jasnější odporné podoby, již Kull viděl i neviděl. Ruce mu odumíraly, ale donutil se ještě zesílit údery. Ticho se už kroutilo v temných koutech a stále se sesychalo. Ještě poslední ránu! Všechen zvuk vesmíru se nahrnul zpět v jediném návalu řevu, hluku a křiku! Gong se rozlétl na milion rozechvělých střípků. A ticho zařvalo!“

Howard skenování0002Nezůstalo jen u těchto dvou hrdinů. Cormac Mac Art je irský válečník, který po pádu Říma spolu s vikingem Wulfherem a posádkou drakkaru pustoší pobřeží Británie. I on bojuje s příšerami, bohy a tajemnou předlidskou hrůzou. S historií zde opět Howard zachází značně volně, míchá do sebe kultury a národy, o kterých víme, že se v této epoše potkat prostě nemohli. Ale není to vůbec na škodu. I Cormac je vyhnancem, stejně jako Conan a Kull. A vlastně jako samotný Howard. Cormac musí často prokázat svou odvahu. V povídkách o něm těče krev skutečně hojně, například v povídce Tygři moře:

„Seveřané na břehu se vzpamatovali z prvního náporu Piktů, sevřeli šiky, přitiskli okraji štít ke štítu a začali zvolna ustupovat k palisádě, kde se to v otevřené bráně již rojilo válečníky. Piktové se se zuřivým ječením vrhli na ustupující severskou falangu. Byli oděni jen do zvířecích kožešin a vrhali se se zbraněmi z křemene a bronzu proti železným pancířům a zbraním Vikingů, nebylo tedy divu, že za každého ubodaného Seveřana klesali tři až čtyři Piktové.“

howard skenování0006Poněkud „modernějším“ hrdinou je anglický puritán Solomon Kane. Ten v šestnáctém století putuje Evropou a Afrikou, kde bojuje proti dávnověkému zlu, které pomocí černé magie zkouší ovládat lidstvo. Kane je již vyzbrojen střelnými zbraněmi a neváhá je využít. A příšerám lidským i nelidským dobré anglické olovo mnoho nechutná. Šestnácté století bylo dobou zámořských objevů a evropské expanze. Jenže v nových světadílech číhá to, co už bylo z Evropy dávno vyhnáno. Číhá to na svůj čas. Zlo se znovu probouzí. Kane je však připraven. V povídce Křídla ve tmě čelí okřídleným obludám z řecké mytologie, které ničí černošské vesnice v Africe:

„Kane stál jako socha vítězství. Dávné říše se hroutí, černošské kmeny mizí a dokonce i mytologičtí démoni vymírají, ale nade všemi dál stojí árijský barbar s bílou kůží, chladnýma očima, vítězný, největší bojovník světa, ať už má na sobě vlčí kůži a rohatou helmu nebo boty a plášť, ať už se ohání sekerou nebo rapírem, ať už si říká Dór, Sas nebo Angličan, Iásón, Hengist nebo Solomon Kane.“

Howard skenování0003Posledním z hrdinů R.E.H. , kterého bych vám rád představil, je král Piktů Bran Mak Morn. Ze všech mistrových hrdinů je asi tím nejtragičtějším. Piktové byli zřejmě předindoevropský (předárijský) národ, či kmen, který obýval Britské ostrovy před příchodem Keltů. Možná šlo o příbuzné dnešních Basků. V době, kdy do Británie přišli Římané, už byli Piktové zřejmě značně promíšení s Kelty. Římané je nikdy nedokázali natrvalo porazit. Piktové vzdorovali Legiím v divoké Kaledonii (dnešní Skotsko) až do pátého století našeho letopočtu, kdy se Řím z Británie stáhl. Howard popisuje Pikty jako mix Irokézů a neandrtálců. S historií zachází tedy opět velmi svérázně. Piktové vystupují i v Conanově a Cormacově světě, zdá se, jako by jimi byl autor přímo fascinován. V jeho pojetí představují poslední ohnisko vzdoru, poslední záchvěv dávné civilizace, která znovu upadla do barbarství. Bran Mak Morn znesvářené klany sjednotí a postaví se Legiím na odpor. Ví však, že je to marné… Dávné národy mizí a Piktové stejně časem podlehnou novým národům a rasám. Ale o bojovnosti Piktů se ještě stačí přesvědčit germánský voják v římských službách v povídce Lidé stínů:

„Ti Piktové byli lidem jiného věku, posledním národem doby kamenné, který před sebou hnali Keltové a Normané, když přišli ze severu. A kdesi v hloubi mé mysli se skrývala mlhavá vzpomínka na divoké, nelítostné války, vedené v temnějším věku. K této nenávisti se družil i jistý děs. Nikoli z jejich bojového umění, nýbrž z magie, kterou podle všeobecné víry Piktové vládli. Viděl jsem jejich kromlechy po celé Británii a také jejich velký ochranný val u Corinia. Věděl jsem, že keltští druidové je nenávidí se silou u kněží překvapivou. Ani druidové však nedokázali říci, jak lid doby kamenné dokázal vztyčit tak gigantické hradby z kamene, ani z jakého důvodu, a mysl obyčejného člověka se přikláněla k vysvětlení, jež sloužilo po věky – čarodějnictví.“

Robert Erwin Howard byl génius, který pro nás stvořil svět hrdinů, kteří se liší od toho Tolkienova jako noc ode dne. Tam, kde Tolkien nechává zpívat hobity o tom, jak jim pěkně roste kukuřice, Howard vyvolává z rasové paměti evropského člověka dávné věky válek a krve. Conan, Cormac, Kull, Kane a Bran jsou válečníci, kteří pokládají za čestné to, co jim přinese prospěch: Kradou, lžou a přepadají a zabíjejí ze zálohy. Jejich jména zdobí krev a hrůza. Přesto však mají svůj vlastní mravní kodex: Proti nelidskému prastarému zlu jsou ochotni bojovat do poslední kapky krve. Howard ze všech těch honáků, dokařů a rváčů z petrolejových polí, které tak dobře znal, uhnětl archetyp moderního hrdiny, který je nucen žít v civilizaci, i když se jen obtížně přizpůsobuje jejím pravidlům. Psal pro úplně jiný druh čtenářů, než oxfordský profesor. A já patřím mezi ně. Howard spáchal sebevraždu a jeho dílo na čas upadlo v zapomnění. Po Druhé světové válce však Lyon Sprague de Camp a Lin Carter připravili k vydání všechny hotové mistrovy povídky o Conanovi ke knižnímu vydání. Knižně vyšel také jediný Howardův conanovský román Hodina draka. Zájem čtenářů byl obrovský. Polozapomenutý autor šel na dračku. De Camp s Carterem tedy začali dopisovat torza nedokončených povídek z pozůstalosti a časem přišli s vlastními. Začali pracovat i na románech. Velice brzo začali psát conanovské příběhy i další spisovatelé po celém světě, včetně Čech. Jak se to komu podařilo, to je jiná věc. I další hrdinové, které stvořil Howard se dočkali pokračování. Napomohl tomu i kultovní film Barbar Conan režiséra Johna Miliuse z roku 1981 s Arnoldem Shwarzeneggerem v hlavní roli. K popularitě příběhů R. E. H. v Čechách napomohl také výborný překlad conanovských povídek od Jana Kantůrka.

Vstupte tedy do světa, kdy dobře nabroušené ostří je nejlepší zbraní proti kouzlům, démonům a vůbec všemu zlému. Vstupte do dob, kdy magie byla přítomna a kdy se předvěké stvůry ukrývaly v opuštěných zákoutích světa a začněte třeba povídkou Údolí červa:

„Nikdy jsem nebyl někým, kdo by nenáležel k té neklidné rase, zvané kdysi lidé z Nordheimu, pak Árijci a která je dnes nazývána mnoha jmény a názvy. Jejich historie je mou historií – od prvního zakvílení mláděte holé bílé opice kdesi v arktických pustinách, až po smrtelný výkřik posledního zdegenerovaného potomka nejvyšší civilizace v nějaké vzdálené, neznámé budoucnosti… Nepovedu vás staletími a tisíciletími, ale celými epochami, skrytými eony let, o nichž nemají tušení ani nejšílenější z filozofů. Dál, dál a dál se musíme ponořit do temné minulosti, abychom se dostali až k počátkům mé rasy – rasy modrookých, plavovlasých tuláků, vrahů, milenců, nepřekonatelných lupičů a cestovatelů.“

Reklamy
komentářů 14 leave one →
  1. zdenek permalink
    Únor 6, 2016 8:54 am

  2. Květen 7, 2015 8:30 am

    Rozhovor s dvorním překladatelem R.E.H. Kupodivu v Reflexu 😀 http://www.reflex.cz/clanek/kultura/63875/pratchettuv-prekladatel-jan-kanturek-z-conana-mam-dozivotni-nasledky.html

  3. Frostík permalink
    Březen 13, 2015 12:18 pm

    Mám stejný názor, jako autor, na dílo Howarda a Sprague de Campa. Cartera si nevybavuji. Známý sbíral/á? vše co o Conanovi vyšlo, tak jsem to četl a na rozdíl od elity mi to pak přišlo na jedno brďo. Jednoduchá zápletka kterou řeší hrdina svojí nadlickou sílou. Nuda. Nejlepší pro mě je Hodina draka.

    • Březen 13, 2015 1:46 pm

      Carter s De Campem spolupracovali, jednou snad ještě přizval De Camp Švéda Björna Nyberga k románu „Conan mstitel“. Vyšel česky v roce 1993. Osobně mimo Cartera a De Campa považuju za dobrého pokračovatele MIstra ještě Johna Maddoxe Roberstse, který napsal výborný román o tom, jak se Conan vrací do Cimmerie: „Conan neohrožený“ – tam je perfektně vykreslen svět cimmeřanských klanů. U nás vyšlo v roce 1994. Co bych ale doporučil nejvíce, je trilogie Lorena L. Colemana : „Legendy o Kernovi“. Aquilonský král Conan Dobyvatel v knihách nevystupuje, ale odehrávají se v Cimmerii, kde musí Kern Vlčí oko sjednotit rozhádané klany proti invazi Vaniřanů, které vede strašlivý Grimnir. U nás vyšlo v letech 2007-2008. Je to tak výborné čtení, že by si zasloužilo samostatnou recenzi 🙂

      • Frostík permalink
        Březen 13, 2015 7:17 pm

        Tak to si seženu.

      • vonrammstein permalink
        Březen 15, 2015 8:47 pm

        Tu trilogii neznám, všechno ostatní mám. Na Nyberga jsem pozapomněl, je to dobré.

  4. vonrammstein permalink
    Březen 12, 2015 10:55 pm

    Údolí červa tuším vyhrálo cenu za nejlepší fantasy povídku století. Tedy minulého. Mám od Howarda patrně všechno, co kdy vyšlo v češtině+pár kousků v polštině. S jeho epigony mám ale problém. Da Camp a Carter ještě relativně drží lajnu, ale spousta dalších je vysloveně k zblití. Tam řadím i ty české. I když jedno docela povedené místní dílko jsem četl, ale nepamatuju si autora. Velice pěkně se zapojil-i když myslím jediným kouskem-Poul Anderson.
    Ovšem srovnávat Howarda s Tolkienem… Budiž, oba položili základy nějakého stylu či směru, ale Tolkienův svět je nesrovnatelně propracovanější. Nemluvě o stylu, slohu, syntaxi…
    Za mě (Lovecrafta záměrně vynechávám, to je speciální kapitola) jsou milníky fantasy tito tři kusové: Tolkien, Sapkovski, Eddings. V té veseleší formě pak Pratchet a Gaiman.

    • vonrammstein permalink
      Březen 12, 2015 11:06 pm

      A včíl zrovna čtu, že Pratchett to dneska zabalil 😦

      • Březen 13, 2015 4:34 am

        Jo, Pratchettův Barbar Cohen je geniální parodie 😀 https://www.youtube.com/watch?v=56zTh8paSAM Co se týká Tolkiena, jak píšu, někteří jeho špatně informovaní fanoušci ho vydávají za „zakladatele“ žánru, co samozřejmě není pravda… A kdo z nich si vzpomene na skutečné „otce“, které uvádím na začátku? A to zdaleka nejsou všichni. Tolkien po celý „Prsten“ nevěděl, jestli píše pro děti nebo pro dospělé. Howard to věděl.

      • vonrammstein permalink
        Březen 15, 2015 8:44 pm

        Hobit byl jistě míněn jako pohádka, Pán prstenů už je opřený o velmi propracovaný Silmarillion. Takže určitě pro dospělé. Po „dětinskosti“ Hobita už skoro ani stopy.
        Osobně si asi nejvíc cením Eddingse, byť u nás není příliš známý. Sapkowski je opět samostatná kapitola.

      • Březen 15, 2015 8:55 pm

        „Prsten“ čistě pro dospělé?! Jak na úvodní oslavu „Gandalf přisupěl jako lokomotiva“? Jak Tom Bombadil říkánkůje o Zlatěnce?! Hulákání hobitů o tom, jak jim pěkně roste kukuřice a „tabáček“?! Je mi líto, ale jestli tohle není dětinské… no, ale plně chápu, proč to ignoruješ 😀 Nicméně, tohle je článek o Howardovi, nikoliv o Tolkienovi.

      • vonrammstein permalink
        Březen 15, 2015 10:31 pm

        Odlehčení ještě neznamená dětinskost 🙂 A taky říkám „skoro“ 🙂 K Howardovi už jsem se vyjádřil, byť stručně.

      • lomikel permalink
        Březen 16, 2015 11:24 am

        bude to pro deti, v Panovi Prstenu se tusim vubec nesoulozi a celkove je sexualni kontext potlacen na max rumenenec te Gondorske devi kdyz videla jaky ma Aragorn , hm, mec. Tedy platonicka laska ze skolky, nebo vas napada proc by jinak ten sex vynechal ?:)

        BTW, v zfilovanem Hobitovi je pokus o sexuani rozvynuti ( natazeni) deje mezi elfkou a trpajslikem a pusobito to vzhledem ke kontextu toho deje jako dobra uchylarna.

  5. Březen 12, 2015 7:51 pm

    pěkný článek plný nadšení,snad naláka někoho, aby si tyhle knížky přečet určitě mají i dnes co nabídnout!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: