Skip to content

O Laponcích

Březen 7, 2015
tags:

 země skenování0006Nedávno jsem v jednom antikvariátu narazil na cestopis Václava Fialy Země fjordů a ság, který v roce 1942 vydalo nakladatelství Orbis. Kniha sice vyšla za nacistické okupace, ale to jí v žádném případě neubírá na objektivitě. Autor pěkně popisuje dobové poměry v Dánsku, Norsku, Švédsku a také nádhernou divokou přírodu Skandinávie. Čtenáře Pohanského kruhu by mohla zajímat zejména kapitola pojednávající o Laponcích – pro českého čtenáře stále ještě dosti tajemném národě, žijícím na dalekém Severu. Pozoruhodné a chvályhodné je to, že Fiala si Laponce nijak neidealizuje, naopak ukazuje, jak jejich národ v průběhu dějin odolává a přizpůsobuje se vládám skandinávských států.

Myslič.

 Laponců je dnes asi 30 000; v Norsku 19 000, ve Švédsku 7700, ve Finsku 1600 a na poloostrově Kole 1700. Sčítání Laponců nemůže ovšem nikdy být docela přesné. Sami Laponci užívají pro sebe označení „sabmek“ nebo „sameh“, což znamená lidi z bažin. Žijí také v bažinatých krajinách.

O původu a prvotních sídlech Laponců existuje několik teorií. Podle jedné Laponci jsou mongolský kmen, který v době někdy kolem Kristova narození se nastěhoval ze severní Asie do jižního Finska a postupem doby byl civilisovanými národy zatlačován do nynějších severních sídel. Jiní vědci zařaďují Laponce k západním Finům, opírajíce se zejména o příbuznost Iaponštiny s finštinou, tedy k ugrofinské jazykové skupině, jejíž vlast je nutno hledati někde na Volze nebo na Uralu. Značná část soudobých badatelů zastává stanovisko, že Laponci jsou pozůstatkem samostatné praevropské rasy, která kdysi žila ve východní Evropě, ale nezanechala po sobě zvláštních stop. Vynikající německý anthropolog Egon von Eickstedt dokazuje v jedné ze svých posledních prací, že základní laponský typ je nejen „europický“, nýbrž dokonce „alpinský“. Ještě před několika věky Laponci žili daleko jižněji než dnes, bydlili v celém Norsku a Finsku a ještě na počátku křesťanské éry lidstva mluvili vlastní řečí, která se ovšem nezachovala. (Posledním zbylým praevropským jazykem mluví Baskové.) Laponci se dostali pod vliv starých germánských a také slovanských kmenů; později přijali mnohé finské zvyky a finskou řeč. Rasy, pronikající z Asie do Evropy, je vytlačovaly stále více na sever. Ale ještě v 18. století Laponci žili v bezprostřední blízkosti Osla. Laponská místní jména lze naIézti také v jižním Švédsku a v Dánsku, takřka v přímém sousedství Leningradu, na Oněžském jezeře a dokonce u Nižního Novgorodu. Někteří badatelé ovšem nalezli protoalpinské typy i v Sasku, ve Slezsku, v severních Karpatech a ve Francii. V bájích, které si Laponci vyprávějí dodnes o své minulosti, je několikráte řeč o zlých Čudech, kteří pronásledovali Laponce a kteří nakonec vnutili Laponcům i svoji řeč; její zbytky lze vystopovat v ruštině a finštině. Laponci však nezažili pronásledování jenom od Čudů. Ve výstižném líčení Laponce Turiho se praví mezi jiným: „Když se člověčenstvo rozmnožilo, přišli tmavě oblečení lidé (jsou míněni norští sedláci) až tam, kam Laponci nejprve byli uprchli, a postavili si příbytky právě na těch místech, kde se Laponci zdržovali, protože viděli, že krásné louky, které byly spásány soby, byly právě tam, kde Laponci žili po mnoho lidských věků. A zahnali Laponce z jejich sídlišť.“ Na jiném místě Turi píše: „Dospěli až k moři v nejzazších severních cípech a vyhnali tam Laponce od břehů a tu Laponci uprchli do lesů na horách.“

země skenování0004Ve čtrnáctém století přišli k Laponcům misionáři, ale výsledky pokřesťanštění, které bylo i v těchto krajinách hlásáno ohněm a mečem, nebyly valné, protože kočující kmeny snadno zapomínaly na nové učení a vracely se k pohanským zvykům. Ve Švédsku obrátil Laponce na křesťanskou víru teprve na počátku 19. století horlivý misionář, pozdější farář Lars Levi Laestadius, který si o Laponce i jinak získal mnoho zásluh. Bohužel Laestadius i jeho žáci prováděli svoje náboženské dílo tak horlivě, že bojujíce proti pohanství, bojovali i proti krásným, nevinným lidovým zvykům, proti tancům, hrám a starým zpěvům. Když ve Švédsku pomyslili na záchranu laponských národopisných zvyklostí, bylo již pozdě. Staré lidové zvyky zachovalo v ryzích formách jen 375 příslušníků kmene Skoltů, kteří žijí ve Finsku u Petsama v řecko-katolickém náboženství a kteří přišli do styku se smiřlivějšími misionáři, než byIi švédští protestanté.

Laponci ve Švédsku si zachovali vedle různého domácího nářadí především starobylý kroj, na kterém si velmi zakládají, i když přijdou ve styk s civilisací. Všichni nosí dlouhé, modré, soukenné kabáty, přiléhavé kalhoty, rovněž modré, a to muži i ženy; celý oděv je pošit na obrubě červenými a žlutými prýmky. Barvy jsou krásně sladěny. Muži i ženy obouvají obyčejně bílé sobí střevíce se zahnutými špičkami (punčoch Laponci nenosí a chrání si nohy pečlivě složenou, tvrdou travou) a často mívají kamaše z vydělané sobí kůže. Chloubou Laponců je vysoká, soukenná modrá čepice, na které se slavnostně houpá žluto-červený střapec kdepak střapec, majestátní žluto-červený chochol, za jaký by se nemusil stydět ani romantický středověký rytíř!

Turisté, pozor! Jsou dvojí Laponci. Především ti, které v severním Švédsku vidíme na nádražích. Vypadají všichni stejně, zrovna jako by vyběhli z operetní šatny. Vědí, že jsou atrakcí. Mají také jedinou starost, jak by důvěřivého cestujícího při prodeji svých památkových předmětů napálili. Co prodávají, je běžné, nevalné zboží, stereotypní, které již nemá znaků dřívějšího poctivého lidového umění. Ostatně nemohl jsem se zbavit dojmu, že leckteré ty „originální památky“ jsem neviděl po prvé, a myslím, že tito laponští malopodnikatelé prodávají na dalekých, opuštěných polárních nádražích v letní sezoně leccos, co sem bylo dovezeno z Evropy. Úpadek laponského řezbářského umění působí mnoha Švédům, zajímajícím se o laponský život, vážné starosti. Proto v laponských školách je dětem při vyučování dáván do ruky zase nůž a jsou cvičeny ve vyřezávání, jsou jim ukazovány staré, krásné vzory a jsou povzbuzovány pod odborným vedením k práci.

země skenování0003Promluvme si však o pravých Laponcích. Někteří z nich žijí jako rybáři. Dříve se tvrdilo, že jsou to zchudlí příslušníci kmene, kteří se vrhli na toto zaměstnání z nouze, protože ztratili sobí stáda. Dnes ovšem věda se přiklání k názoru, že Laponci se živili rybářstvím od pradávna a že tito rybáři jsou právě zbytky starého laponského osídlení na norských březích. Mnozí Laponci se usazují se svými sobími stády na jednom místě. Těmto sobům se říká lesní a pasou se jako jiná zvířata, což znamená, že se spokojí s tím, co roste na povrchu. Naproti tornu jiní Laponci kočují a touIají se společně se soby po horách, scházejíce do nížin teprve tehdy, když na stáda dolehne hlad. Pak mezi lesními a horskými Laponci vznikají prudké spory, protože sobi z hor spasou mech a lišejníky i s kořínky tak důkladně, že sedm let potom na takovém místě neroste pro ně potrava. Časté hádky bývají ovšem také mezi Laponci, ať již jsou to lesní nebo horští, a mezi přistěhovalým švédským obyvatelstvem, zejména mezi zemědělskými kolonisty. Velmi často se stává, že sobí stáda zle řádí na chudých políčkách, jindy zase psi kolonistů potrhají několik sobů. Soudy mají stále co dělat.

Švédští Laponci mají asi 170 000 sobů. V ten den, kdy by vyhynuli sobi, zašel by i laponský národ, protože sob je vlastně jeho jediným živitelem. Aby se Laponec mohl uživit, potřebuje stádo, ve kterém jest alespoň sto nebo dvě stě kusů. Obyčejně má Laponec více sobů, ale zřídkakdy nad pět set. Kdo má osm set sobů, je již laponský milionář. Sobům se připevňují na uši kovové známky, které jsou úředně zapsány. To je jakési zaknihování laponského majetku. Je pořizováno také pro potřebu berních úřadů, neboť daně jsou Laponcům vyměřovány podle zisku ze sobů. Laponci často neplatí bernímu úřadu mincí, nýbrž přesně stanoveným počtem zvířat. Tento způsob platby je velmi starý a švédská vláda dovedla již dávno v minulosti této daně dobře použít. Když švédští panovníci na počátku novověku mluvívali o švédském bohatství, nikdy nezapomněli vedle rudy a vedle dříví uvésti také soby.

Není opravdu zvířete, které by poskytovalo takový užitek. Laponcům dává především mléko a sýr. Mléko je neobyčejně husté, takže již staří cestovatelé upozorňovali na jeho podobu s hustotou vajíčka. Laponci před požitím také sobí mléko ředí vodou. Spotřebují ho hodně, neboť jejich národním jídlem je káva. Bez nádoby na kávu se nevydají na žádnou cestu. AIe ani „mokka“ by nám u Laponců nechutnalo. Laponci totiž kávu nesladí, oni ji solí. Když sobi mají býti dojeni, nutno je svázat několika provazy. Pohybují-li se zrovna se stádem, musejí být nejprve pochytáni Iasem a vytaženi na volné prostranství.

země skenování0002Jinak sobů Laponec užívá hlavně k tahu. Břemeno nosí sobi hůře, i když tomu přivykli, ale se saněmi jedou velmi dobře. Sobi kráčejí vždy ve velkých zástupech, sraženi parohy takřka k sobě. Když se stádo ubírá po polární pláni, připomíná pohybující se les. Dříve se myslívalo, že zvířata tlukou kopyty o kopyta, zatím však sobům při pochodu po tvrdé půdě rachotí silně klouby.

Prospěšný je sob svým pánům i smrtí. Kosti a parohy se spotřebují na výrobu různého nářadí a nástrojů, maso se sní, kůže se vydělá a Laponci si dokonce pochutnají i na sobí krvi i na kaši ze žaludku, která je stejně jedlá jako morek z kostí.

Sob ovšem žije také volně v severské přírodě. Zahlédli jsme jej i z pádícího vlaku. Nevyniká krásou, zato vytrvalostí a silou. Není vzácností vidět soby, jak plavou napříč velkým jezerem.

Laponská obydlí jsou dvojího druhu. Prvý příbytek je přenosný. Na několika tyčích jest upevněn stan, země se vystele chvojím a mechem, uvnitř je ohniště a kouř uchází otvorem ve stropě. Jedna plachta, napjatá na dvou tyčích, je pohyblivá a nahrazuje dveře. Jinde většina obydlí je z hlíny. Primitivní chatrče jsou obloženy travou a poházeny různým domácím inventářem. Uvnitř Ize nalézti pravidlem učouzený kotlík, několik konvic na kávu, velké laponské vyhloubené lžíce, vlastně dřevěné sběračky, kterými se jí, ale kterých se používá i jako nádobek k pití. Vše ostatní je jako v plátěných stanech. Železná kamna jsou nedostižným ideálem každé Japonské hospodyně, ale je nutno setrvat při obyčejném kotlíku, s kterým je možno se snadno stěhovat a pod kterým lze zatopit i vlhkým březovým dřívím. Společně se soby Laponci dnes vodí z kraje do kraje i stáda koz, neboť jejich dojení je přece snazší.

Když se Laponci po delším pobytu na jednom místě vydají na cestu, aby nalezli nové pastviny pro svoje stáda, každý člen kmene, muž i žena, chlapec i dívka, má přesně vytčený úkol. Stěhování v severních krajích vyžaduje hodně dovednosti a vytrvání. Jen nejmenší děti nemohou pomáhat. Jejich matky je vezmou v dřevěných, měkce vystlaných kolébkách, vydlabaných z březového kmene a potažených kožemi, na záda a nesou je pod přístřeškem, který chrání nemluvňata proti komárům a proti nepohodě, na pevných popruzích do nového, věčně stejného života.

Právě toto utrpení zoceluje Laponský kmen, jen takto mohou Laponci žít. Pokusy, usazovati je mezi švédským obyvatelstvem a civilisovati je, potkaly se s malým úspěchem. Laponci se sice ochotně stěhovali do normálních příbytků, ale již ve druhé nebo ve třetí generaci se u nich následkem pronikavé změny života dostavovaly nemoci, zejména souchotiny. Neměli také brzy žádné chuti k práci, přestali se starat o sobí stáda a z dobrodiní civilisace si brali jen alkohol a kinematograf. Když švédská vláda viděla tyto smutné konce, vrátila se k dřívější praxi. Laponci byli ponecháni při kočovném životě a přes škody a spory, které z toho nutně při osidlování švédského severu vznikají, existence Laponců je nyní na nějaký čas zabezpečena.

Je známo, že pro Laponce byla i mnohá nedorozumění mezi vládami severských států, protože některé Laponské kmeny klidně přecházely hranice, ale před lety Norově, Švédové a Finové podepsali smlouvy, kterými prohlásili Laponce za kulturní reservaci a kterými si navzájem v úpravě různých nesrovnalostí vycházejí vstříc. Laponci vědí o těchto smlouvách. Nová situace posílila jejich národní sebevědomí. Jsou dobře poučeni, kde hledat ochrany, a dovedou se jí také domáhat. Pro tyto děti přírody je příznačná jedna maličkost. Mají-li nějakou důležitou prosbu, neobracejí se s ní ani na místní úřad, ba ani na švédská ministerstva, nýbrž na toho, koho považují za svého nejvyššího pána, přímo na švédského krále. Na nádvoří stokholmského zámku mezi civilními švédskými úbory a mezi vojenskými uniformami lze často spatřit malebný laponský kroj. Laponci jdou k audienci u krále. A nikdo se neodvažuje odkázat je na „příslušné instance“.

Zdroj: Václav Fiala: Země fjordů a ság. Orbis, 1942.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: