Skip to content

Markéta Lazarová

Prosinec 14, 2014
tags:

Vmarketa_podelětšina zná legendární film Františka Vláčila, který byl v roce 1998 vyhodnocen v anketě o „nejlepší český film všech dob“ jako vítězný. Avšak mnoho lidí nezná či nečetlo knihu od Vladislava Vančury, která Vláčilovu dílu sloužila za předlohu. Setkal jsem se dokonce i s názory, že byla napsána teprve po natočení filmu, že šlo v podstatě o přepsaný scénář. Historický román nebo spíše poetická balada zasazená do středověku, tak jak ji napsal Vančura, se totiž od filmového ztvárnění diametrálně liší. Už v počátcích natáčení filmu, se objevily hlasy, že Markéta Lazarová se ve formě podané Vančurou nedá natočit a sám Vláčil tuto skutečnost také pochopil a film tedy pojal bytostně po svém. Spoluautor scénáře František Pavlíček údajně při premiéře zažil šok z výsledného díla (což později přehodnotil a dal Vláčilovi za pravdu s jeho vizí) ovšem film byl většinou filmových odborníků přijat s nadšením. Vláčil tehdy velmi dobře pochopil skutečnost, že se musí vydat vlastní cestou, protože Vančurova lehkost a poetika se opravdu nedala na filmovém plátně ztvárnit, aniž by došlo spíše k tragikomické frašce. Filmové Markétě bývá často vyčítána určitá temnost až morbidnost, což sice může být pravdou, ale Vláčil v podstatě točil „dobový dokument“ na motivy Vančurovy knihy. Po „sametové revoluci“ se také začaly objevovat kritické hlasy, které tvrdily, že film je nejen temný a morbidní, ale že šlo o určitou úlitbu režimu, a to kvůli tomu, jak Vláčil vykreslil rané křesťanství. Středověk a hlavně jeho počátky určitě nebyly procházkou rozkvetlým sadem. O mnohém vypovídá Vláčilův přístup k přípravě, kdy vzal celý filmový štáb včetně herců do šumavských lesů, kde údajně po dva roky žili jako ve středověku, oblečení do kožešin a dobových oděvů. Vláčil k tomu řekl „ chtěl jsem, aby herci žili své role, a to se vším všudy“. Ostatně veškeré filmové rekvizity byly také vyráběny dobovou technikou a postupy, od hřebíků, oděvů až po zbraně. Jednalo o jeden z nejdražších filmů československé kinematografie, a to nejen své doby. A to ještě Vláčilovi bylo 15 milionů málo a některé scény nemohl nakonec z finančních důvodů realizovat, což jej velmi mrzelo a film proto považoval za neúplný, jak sám říká v jednom z rozhovorů: „očekával jsem od Markéty víc. Bohužel však šlo o látku, jejíž výsledek byl v přímé souvislosti s vynaloženými financemi. Nemohl jsem už natočit královské obrazy, které pokládám za důležité, byť si kritika myslí opak“. A proč byly královské obrazy pro Vláčila tolik důležité? Vláčil chtěl ve filmu spodobnit jakési tři roviny, tři rody, v nichž probíhá generační spor, který je ovlivněn křesťanstvím, sám Vláčil říká: „Lapka Kozlík- to je pohanství, způsobem života i organizací rodiny, přestože nosí kříž. Lazar se přimkl ke křesťanskému pánu bohu, ale už s ním začíná i kupčit. A pak tu měl být třetí svět- prostředí královského dvora, plné vášní, intrik, ale i noblesní duchovní kultury.“ V těchto třech rovinách chtěl nechat Vláčil rozehrát generační spor, spor otce, hlavy rodiny a jeho potomků. Zatímco u pohanských Kozlíkovců tento konflikt vyznívá smířlivě, u křesťanů má dramatičtější průběh. Křesťanství totiž narušuje tradiční rodinné vztahy a prosté lidské hodnoty, říká sám Vláčil. Královské obrazy tedy nakonec realizovány nebyly, což může být škoda, protože film by tím zřejmě nabyl dalšího rozměru. Královskou moc zde tak nakonec zosobňuje pouze hejtman Pivo. Jsme tedy ochuzeni o královské intriky, boj o moc mezi starým králem a jeho syny ( Vláčil chtěl zobrazit Václava I. a hlavně jeho druhorozeného Přemysla, určeného pro duchovní dráhu). Zůstává nám tedy konfrontace rodu Lazarova a Kozlíkova. Přičemž Lazar je vykreslen jako slaboch, neustále žehrající na osud a dovolávající se boha. Malý zlodějíček, který kupčí i se svou jedinou dcerou, která by měla vykoupit jeho hříchy. Nakonec se tato „ovečka boží“ stejně stává kořistí vlka v lidské podobě. Kozlíkův rod je totiž ve Vláčilově pojetí připodobňován k vlčí smečce. A není to jen Mikolášova vlčí kůže nebo třeba Jednoručkova fascinace vlčí smečkou, která pronásleduje starého Kozlíka či pověst O Strabovi (autorem je spoluscénárista František Pavlíček). Také vylíčení soupeření Mikoláše a Jednoručky o vládu nad rodem, přičemž ani jeden z nich není prvorozený, nám představuje člověka jako zvíře, kdy se vlády ujímají ti, kteří jsou přirozeně nejschopnější a jsou ostatními uznáni dobrovolně. Ani jeden z nich však proti starému Kozlíkovi, který stále vládne rodu tvrdou rukou, neintrikuje, spíše oba tiše a trpělivě jako vlci čekají na svou šanci. Stejně tak styl života lapků se podobá více životu dravé zvěře. Pohrdají chovem dobytka, zemědělstvím i královskými zákony. A stejně jako v tehdejších časech na vlky i na lapky jsou pořádány štvanice. Přes veškerou krutost je Kozlík vylíčen jako muž, který zůstává věrný svým ideálům, jakkoli se můžou zdát špatné, věrný své svobodě, což ho nakonec stojí i život. V tomto bodě je snad i možné dát za pravdu kritikům, kteří film odsuzují pro jeho údajné protikřesťanské zaměření. Vláčil totiž jakoby porovnával dva světy. Svět nový, křesťanský, který přináší intriky, pokrytectví a nastoluje jakýsi řád, kde není místo pro vlky a lapky, ale pouze pro bohabojné a poslušné ovečky. A svět starý, pohanský, jehož čas se pomalu chýlí ke konci. Svět víceméně přirozený, kde má vše své místo a nic není násilně potlačováno a obraceno naruby. Ostatně z rozhovorů s Vláčilem je jasné, že křesťanství zrovna moc v lásce neměl, oproti tomu si naopak „pohanství“ možná až moc idealizoval. Nicméně stejně je výsledkem uchopení Vančurova tématu film nadčasový a svým způsobem až geniální, film, který by se nechal směle nazvat dobovým dokumentem z časů, kdy „mrazy bývaly tak vášnivé, jako bývalo tehdejší křesťanstvo…“

„Pověst o Strabovi, jehož prokletou krev v sobě nesl Kozlíkův rod“                                                                

Vyrostl mezi lesní sběří. Jeho matku pohodili vlkům. Poddala se jinému, než jí určil rod a byla vyhoštěna mezi šelmy. Měla synka. Říkali…s vlky. Není pravda, byl lidské dítě. Tušíc poslední hodinku, šla prosit své, aby se ujali, sotva odkojeného. Morenou se zaklela. Tak dítě vzali, vodou pokřestili… a dáno mu jméno Straba. Smutné jméno. Matku nechali umřít za ohradou. Pohyne srdce chlapa střelou a srdce ženy strastným časem. Roznesli vlci mrtvé tělo a chlapec kvílel jejich hlasem. Říkají- vlk je úkladný, medvěd zabiják a násilník a kanec, že zběsilý. Muž je nade všecky šelmy. Život mu nepatří a smrt se na něj neusměje. Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem. Opovržení živí jeho pýchu a neláska mu vdýchne nenávist. Všemi opovržený, začal Straba sám opovrhovat všemi. Stařešinům se staví s úšklebkem, pohaněl svatá místa dědů. Nechce být poddán ani lidem, ani bůžkům. Je svobodný jako vlk, jako zvíře lesní, ale ještě má srdce lidské a lidské srdce teskní. Teskní. Za tmy se toulal, hledal smečku a bral na sebe vlčí tvář. Rod upadl před ním v strach a bázeň plodí nenávist. Tehdy dospěl a muži se uradili, že bude vyhnán. Slovo mužů platí nade vše. Jejich slovo je zákon. Vyslechl úhradu mužů a smál se tichým smíchem vlka. Byl krásný. Šel, kde se shromáždily panny- nevěsty a vztáhl ruku na nejsličnější. Vytrhla se mu. Bála se ho, ale ještě víc se bála otce, neboť otec ti určí, koho budeš poslušná. Vybuchl pýchou a hněvem. I vzal si ji, roztrhl jí hrdlo a přede všemi prolil její krev. Vrhli se na něj a spoutali ho. Čekal jej strašný trest. Radili se. Oheň a kůl- volali jedni. Jiní- ať je roztrhán hřebci. Ale nemohli se shodnout na způsobu smrti. Až nejstarší z rodu, praděd pohaněné, vyslovil ortel- ať nemá místa mezi lidmi. Ať si je svobodný jako vlk. Jeho trest je v něm samotném. Na ta slova udeřil Perun, ač nebe bylo bez mráčků. A Straba? Směje se tichým smíchem vlka, odchází a cení zuby tichým smíchem. Mezi lidmi byl vlk i šel mezi vlky. Nepřijali ho. Měl znamení lidí. A byl Straba sám. Loupil dobytek i ženy. Střely neměly nad ním moci. Byl svobodný jako vlk. Ale byl opuštěný. Rozkoš pomine a nevábí, není-li splácena strastí. Bez bolesti život nemá ceny. A tehdy zatoužil po bolesti a hledal smrt. I vrátil se k tomu rodu, který jej vyvrhl. Ale přešlo mnoho zim- vnukové byli starci a vzpomněli si na něj už jen z dávného vyprávění. Mladí se vrhli proti němu se zbraní, ale jeden pamatoval víc než jiní a vzkřikl- ustupte od něho, přišel si pro smrt a my mu ji odepřeme! A všichni ustoupili a vysmívali se mu. Vrátil se pro smrt a byla mu odepřena. Jejich výsměch pálil jako plamen. Zachvěl se Straba jako osikový strom. Hledá na prsou místo, kde se ozývá srdce. Vytrhl nejbližšímu tesák a vbil jej do těch míst. Ale nůž se zlomil a nevydal znamení krve. A opět byl sám. Bloudí po zemi. Ani zvíře, ani člověk. Bez života- a smrt se na něj neusměje. Není pro něj místa na zemi. Hledá, kde by ubral krve spícím a vlastní maso ohryzuje v místech, kde se ozývá srdce. Ale nemá Straba lidské srdce a každou noc se probouzí ze svých marných ran. Pláče? Ne. Pláč je dar úlevy. Muži nic o ní nevědí. A jejich pýchu stíhá věčný trest. Všichni nesete znamení jeho krve…                                                                                              

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Prosinec 15, 2014 12:32 am

    Skvělé.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: