Skip to content

Jantar – slzy bohů

Listopad 19, 2014
tags:

Die Bernsteinstraße - Das magische SiegelMáte rádi jantar? Já ano. Už naše dávné předky fascinoval tento záhadný kámen barvy medu. No, kámen… on to vlastně kámen není 🙂 . Tuto zkamenělou pryskyřici dodnes můžeme nalézt na pobřeží Severního a Baltského moře. Vypadá to, jako by v ní byl zakletý sám čas. To když máte štěstí a nejdete tento „kamínek“ se zalitým dávno mrtvým hmyzem.  Kde se tu vlastně jantar vzal? Samotné Baltské moře je ještě celkem „mladé“, vzniklo až po rozpuštění obrovského kontinentálního ledovce asi před deseti tisíci lety. Kdysi dávno bylo tamní klima mnohem příznivější pro život, mělo charakter teplého pásma nebo i subtropů a severní hranice jantarotvorného lesa procházela až dnešní jižní Skandinávií.

IMG_3041Tato pryskyřice je pro vědu velmi zajímavá proto, že zalila a po miliony let uchovala spoustu organických zbytků.  Jantar bohůmžel mohl uzavřít do své časové kapsy jen malé části rostlin nebo hmyz. Výzkum rostlinných zbytků také ukázal, že na vzniku jantaru mělo největší podíl několik druhů borovic. Rostliny zalité v těchto slzách dávných stromů napovídají, jaký byl tehdejší les. Zdaleka nebyl jednolitý. Vedle hustých porostů se tu nacházely i savanovité světliny či bažiny. Tak si tedy můžeme alespoň trochu představit, jak vypadala tehdejší příroda před nějakými 50 miliony let.

???????????????????????????????Staří Řekové a Římané si vyprávěli nádhernou báji o tom, jak vznikl jantar. Na tu se zaměříme později. Jenže také to byli velcí badatelé s logickým myšlením: Řekové nazývali tuto zkamenělou pryskyřici elektron. Odtud dnešní pojem elektřina. Také si povšimli, že statická elektřina k povrchu jantaru přitahuje drobná smítka. A právě tento jev u jantaru pozoroval a popsal řecký učenec Thales z Mílétu už v 6. století př. n. l. Také dumali nad tím, proč je tento „kámen“ tak lehký a proč hoří. A došlo jim to 🙂 . Římané už v tom měli také jasno: Jantaru říkali succinuim , tedy „kamená šťáva“.

Jantar mapa baltic-amber-trade-routeStředomořské národy měli přístup k vlastnímu, tzv. „modrému“ jantaru ze Sicílie, který nádherně fluoreskuje. Jenže ten byl už ve starověku poměrně vzácný. Šperky z jantaru se vyrábějí nejméně 37 tisíc let. Již staří Egypťané, Babyloňané a Kréťané měli tyto „slzy bohů“ ve velké oblibě. Archeologické nálezy to dokazují. Před 3 500 lety už od Severního moře ke Středozemnímu křižovala Evropu tzv. „Jantarová stezka“. Viz mapka vpravo. Z jantaru se stalo velice výnosné zboží, ze kterého dokázali těžit i odvážní Achájci, v jejichž městech na území dnešního Řecka se s touto komoditou čile obchodovalo a fungovala zde jakási překladiště, odkud se pak jantar prodával dále na jih a východ. Jantarová stezka tak tvořila vlastně první evropskou „dálnici“, po které na jih putoval nejen jantar, ale i další zboží: Cín, kožešiny a otroci. Na sever zase proudily znalosti a technologie, keramika, zbraně a samozřejmě víno. Jak moc dobrodružné muselo být toto obchodování a kolik nebezpečí museli překonat tehdejší kupci, to si dnes dokážeme představit asi jen stěží. Jisté je, že Jantarová stezka vedla i přes naše území. Archeologické nálezy z doby halštatské (7. – 5. Stol. př. n l.) to dokazují, například objevy v Brně – Králově Poli, Kuřimi a Prostějově, kde kromě hotových výrobků (náhrdelníky z jantarových perel různých velikostí, závěsky a hlavice bronzových jehlic), jsou doloženy i dílny na zpracování jantaru.

???????????????????????????????A právě v těchto dobách si asi achájští předkové pozdějších Řeků začali vyprávět nádhernou legendu o vzniku jantaru: Faethon byl synem slunečního boha Hélia a vyrůstal u své matky, dcery Titána Ókeána, Klymené v Egyptě, protože jeho otec na něj samozřejmě neměl mnoho času. Chlapcův přítel Epafos mu nevěřil, že má božského otce. Faethon se proto vypravil do Héliova paláce na dalekém východě a zeptal se, jak to teda s tatíkem je. Hélios mu potvrdil, že jsou jedna rodina. Synek byl rád, že se může pochlubit kamarádům božským otcem. Tak dlouho do tatínka hučel, až mu Hélios musel půjčit svůj sluneční vůz. Bůh syna varoval, aby koňské spřežení nekočíroval příliš rychle, ale dávejte mladým otcovské, dobře míněné rady, stejně vás neposlechnou. Faethon si to drandil rychlostí světla po obloze a nebezpečně se přiblížil k Zemi.  Celé lesy byly spáleny na prach, řeky vysušeny, pole sežehnuta, až už to bohyně země Gaia nevydržela a poprosila Dia, aby zasáhnul. Zeus už opravdu zasáhnout musel, protože obyvatelé Afriky, Aithiopové, už úplně žárem zčernali a on si rozhodně nepřál, aby byli z celého lidstva černoši. Mladého Fitipaldiho tak srazil bleskem, dřív, než napáchá ještě více škody. Hélios sice Diovu akci plně chápal, ale přesto truchlil nad synovou ztrátou tak, že jeden den nevysvitlo Slunce. Pro svého syna pláče každé ráno a tak vzniká rosa.  Faethonovy sestry se na dalekém severu proměnily žalem ve stromy ronící jantar…

Jantarová stezka mapa_bursztynuPo pádu Achájů a Mykénské civilizace (https://pohanskykruh.wordpress.com/2014/06/09/theseus-kontra-minotaurus/) se obchod se severem Evropy stává méně bezpečný. Se vznikem nových městských států v Řecku a etruské sféře vlivu v Itálii se však jantar znovu dováží na jih po trochu jiné trase. Viz mapka vpravo. Možná to souviselo i s vyčerpáním ložisek u Severního moře a „slzy bohů“ se začaly těžit spíše u Baltu. I Římané si potrpěli na šperky z tohoto materiálu. Jantarová stezka znovu hučela obchodem. Tacitus nám o obchodu s tímto medovým kamene podává krátkou zprávu ve svém díle Germania takto:

„Za Suiony je jiné moře, líné a téměř nehybné. Že obepíná a uzavírá zemský kotouč, tomu lze věřit na základě toho, že se tam poslední zář zapadajícího slunce udrží až do východu tak jasná, že zastíní hvězdy. Navíc panuje přesvědčení, že je slyšet šum způsobený vynořováním slunce, a že je vidět koně a paprsky kolem hlavy toho, kdo řídí sluneční vůz. Je pravda, co se říká: tam až sahá svět, a dál ne. Tak tedy půjdeme dále po pravém břehu Suébského moře; jeho vlny omývají sídla Aestiů,kteří mají zvyky a vzhled Suébů, jazyk bližší britannskému. Uctívají Matku bohů. Jako odznak víry nosí figurky kanců. Tento amulet činí ctitele bohyně bezpečným i uprostřed nepřátel víc než zbraně a jakákoli jiná ochrana. Zřídka užívají zbraní ze železa, často kyjů. Obilí a ostatní polní plodiny pěstují s větší vytrvalostí, než jakou by člověk čekal vzhledem k obvyklé germánské nechuti k práci. Prozkoumávají však i moře a jediní ze všech sbírají na mělčinách a na břehu jantar, kterému říkají glesum. Nezjistili, ba ani po tom nepátrali – vždyť to jsou barbaři -, jaká je jeho podstata a co způsobuje jeho vznik. Dlouho se dokonce válel nepovšimnut mezi ostatním, co moře vyvrhlo, až mu naše rozmařilost pomohla k jménu. Sami ho neužívají. Sbírá se surový, nezpracovaný přichází na trh a cena, kterou za něj dostávají, je udivuje. Jantar je stromová pryskyřice, to lze poznat z toho, že v něm často prosvítá různý hmyz žijící na zemi nebo okřídlený, který se chytil do vytékající šťávy a teď je uzavřen, když hmota ztuhla. Já si tedy myslím, že tak jako jsou v dálných krajích Východu úrodnější hvozdy a háje, kde stromy vypocují kadidlo a balzám, jsou takové i na ostrovech a v zemích Západu a v nich pryskyřice vytlačená a roztavená paprsky blízkého slunce stéká do nejbližšího moře a silou příboje je vyplavována na protilehlé břehy. Budeš-li zkoumat podstatu jantaru nad ohněm, vzplane jako pochodeň a hoří páchnoucím smolným plamenem; po chvíli se roztaví v hmotu podobnou smůle nebo pryskyřici.“

???????????????????????????????Tolik tedy legendy a fakta. Kdo z vás byl jako dítě v létě na prázdninách za komunistů u Baltského moře, jistě mi dá zapravdu, když si vybaví ve vzpomínkách „jantarovou horečku“, která se zmocňovala všech dětí z tehdejší ČSSR, když se ve studené vodě zableskl kousek jantaru 🙂 . I dnes mají tyto „slzy bohů“ mezi novodobými pohany své místo. Já osobně, kdykoliv navštívím Kutnou Horu, navštívím místní obchůdek s minerály Barbara Minerals, kde se dokážu dlouhé hodiny ( 🙂 ) přehrabovat ve vystavených jantarových kamíncích a hledám ten „svůj“.  Jantar má v mých rituálech určitou úlohu. Ostatně, který pohan žijící Ásatrú  by neznal legendu o náhrdelníku Brýsingru. Možná byl i on z jantaru…

Fotografie:

Úvodní: Prima Zoom, zbytek autor.

Zdroje:

Ronald Louis Bonewitz: Drahé kameny. Knižní klub 2014.

Petr Korbel, Milan Novák: Encyklopedie minerály. Rebo 2007.

Alena Hanusová, Radek Hanus: Drahé kameny z pohledu restaurátora a klenotníka. Granit 2014.

Jan Filip: Keltská civilizace a její dědictví. Academia 1995.

Jan Burian: Cesty starověkých civilizací. Práce 1973.

Jan Burian, Pavel Oliva: Civilizace starověkého Středomoří. Svoboda 1984.

Kolektiv autorů: Etruskové a Římané. Euromedia Group, k. s. 2001.

Jiří Waldhauser: Keltské Čechy. Academia 2012.

Kolektiv autorů: V dobách starověkého Řecka. Svojtka a Vašut 1997.

Paul Wilkinson: Pompeje, poslední den. Euromedia Group 2004.

Joachim Fernau: Od Olympu k Akropoli. Brána 2000.

Gerhard Löwe, Heinrich Stoll: Antika A B C. Orbis 1974.

Guus Houtzager: Encyklopedie řecké mytologie. Rebo 2003.

Robert Graves: Řecké mýty. Československý spisovatel 2010.

Antonín Bartoněk: Odysseové na mořích historie. Mladá fronta 1976.

Antonín Bartoněk: Zlatá Egeis. Mladá fronta 1969.

Friedrich-Karl Kientz: Národy ve stínu. Odeon 1991.

Tacitus: Germania. Internet.

Advertisements
komentáře 3 leave one →
  1. Adonis permalink
    Listopad 24, 2014 11:36 am

    Jste citlivý člověk.

  2. Listopad 23, 2014 2:57 pm

    Tady je pěkný dokument o Jantarové stezce v době Impéria: http://uloz.to/xZBg994/jantarova-cesta-odf-dunaje-k-jadranu-2011-pdtv-xvid-cz-avi

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: