Skip to content

Andras Corban Arthen, lídr Evropského kongresu etnických náboženství

Listopad 16, 2014
Andras Corban-Arthen

Andras Corban-Arthen

Pozn. překl.: Bývalý předseda Evropského kongresu etnických náboženství ECER, Jonas Jaunius Trinkūnas, který zemřel letos v lednu, byl velkou a váženou osobností, respektovanou i u většiny českých pohanů. Trinkūnasův nástupce Andras Corban Arthen je u nás známý mnohem méně, a proto bude jistě vhodné trochu si ho představit. Za sebe musím upřímně říci, že z fotogafií na mě tenhle vousáč navlečený do podivného bareného hábitu s rádoby keltskými vzory moc příznivý dojem neudělal. Když o něm pak Zdeněk Ordelt v nedávném rozhovoru pro „Cesty k sobě“ prohlásil, že je to druid, moje nedůvěra ještě vzrostla. Každý, kdo o sobě dnes prohlašuje, že je druid, ve mně totiž automaticky budí podezření. Přečetl jsem si proto rozhovor Andasem Arthenem uveřejněný na stránkách ECERu a přiznávám, moje obavy se rozplynuly. Andras Corban–Arthen je nesmírně zajímavý člověk a svoji funkci v Kongresu si jistě zaslouží. Část tohoto rozhovoru, který s Arthenem vedl Christopher Blackwell, přináším proto i čtenářům webu Pohanského kruhu.

Miky

Christopher: Mohl byste nám trochu představit sám sebe jako člověka?

Andras: Moje rodina je hispánského původu. Příbuzní z otcovy strany byli většinou z Galicie v severozápadním Španělsku, která byla poslední výspou keltské civilizace v této zemi. Ačkoli zdejší lidé ztratili původní jazyk, většina Galicijců se i dnes stále považuje za Kelty, a to byla důležitá součást kulturního kontextu, ve kterém jsem vyrůstal. Moje matka a její otec byli Kubánci, její matka pocházela z Baskicka.
Vyrůstal jsem ve Španělsku, na Kubě, na Floridě a v Puerto Ricu. Bydleli jsme v Havaně v době revoluce, ale odešli jsme brzy po ní. Měli jsme v plánu se vrátit do Španělska, ale to nevyšlo a místo toho jsme se dostali do USA. Byl jsem vychován jako římský katolík a strávil jsem několik let ve speciální škole pro chlapce, jejichž rodiny je vybrali pro dráhu kněžství (ještě dnes jsem schopen z paměti přednášet staré tridentské mše v latině), ale když mi bylo šestnáct s křesťanstvím jsem se rozešel.
S pár drobnými v kapse jsem procestoval většinu Evropy a Ameriky. Na konci šedesátých let jsem přišel do Massachusetts a nastoupil zde na vysokou školu. Nejprve jsem žil v oblasti Bostonu, ale posledních patnáct let žijeme s manželkou v krajině kopců Berkshire, v západní části státu. Moje žena Deirdre a já jsme spolu od roku 1980. Máme syna a dceru ve věku 24 a 20 let a jsme součástí širší pohanské rodiny (asi 12 lidí), jež žije pospolu už téměř tři desetiletí.
Žijeme v Glenwoodu na pracovní farmě o velikosti 135 ha, která je obklopena tisíci hektary lesa, který slouží také jako pohanské svatyně a malé konferenční centrum. V průběhu let jsme zde k prohloubení našeho  vztahu s touto zemí postavili velký kamenný kruh, svatyni předků a mohylu míru. Na pozemku roste mnoho javorů, a tak zde vyrábíme vlastní javorový sirup. Máme tu také ekologické zahrady, která pokryjí většinu našich potřeb během roku. Chováme spoustu domácích a hospodářských zvířat (psy, kočky, kozy, ovce, slepice, krůty, kachny, králíky a lamy) a země oplývá všemi druhy volně žijících živočichů.
Pokud jde o to, co dělám, tak sloužím jako duchovní ředitel Společenství Earth Spirit, v němž jsem pohanským „duchovním“ na plný úvazek asi od roku 1980. Moje hlavní práce zahrnuje učení, mluvení na veřejnosti, komunitní rozvoj, duchovní poradenství, pořádání akcí, vykonávání sezonních obřadů a přechodových rituálů, a komunikaci s médii.
Značná část mé práce se také zaměřuje na mezináboženský dialog, zejména prostřednictvím Parlamentu světových náboženství, v němž jsem členem její správní rady. Kromě toho jsem i členem správní rady Evropského kongresu etnických náboženství ECER, což je organizace se sídlem v litevském Vilniusu, která podporuje revitalizaci původního evropského pohanství. Jsem také součástí poradního sboru v nadaci Ecospirituality, nevládní organizace se sídlem v italském Turíně, který se ve spolupráci s Organizací spojených národů zabývá problematikou domorodých národů po celém světě.

Christopher: Jak dlouho už jste pohanem, a jak jste se jím vlastně stal?

Andras: Oficiálně od začátku roku 1969, kdy jsem se setkal se svými učiteli. Byli to manželé o generaci starší než já. Pocházeli ze Skotské vysočiny a pocházeli z rodin, kde se ještě mluvilo gaelsky (muž v páru mluvil ještě gaelský plynule). Jejich rodina byla nucena opustit svou vlast a někteří z nich se nakonec usadili v blízkosti Edinburghu. V době, kdy jsem se s těmi dvěma setkal, žili nějakou dobu v oblasti Bostonu.
Přítelem, který mi je představil, mi o nich bylo řečeno, ať si na ně dám pozor, že jsou to „čarodějové“. To opravdu vzbudilo mou zvědavost. Čarodějnice na konci 20. století mi připadaly tak strašně absurdní, že jsem to prostě musel prozkoumat. Skutečnost byla nakonec velmi odlišná od toho, co jsem očekával. Ukázalo se, že jsou velmi inteligentní a vzdělaní, ale také velmi přístupní a bezprostřední. Naše první setkání provázelo několik pozoruhodných „náhod“, které zanechaly na obou stranách pocit, že to střetnutí je nějak osudové. Bylo to jedno s těch setkání, kdy někoho potkáte a okamžitě cítíte, jako byste ho znali celý život a on byl součástí vaší rodiny. Věci, které mi vyprávěli o jejich duchovní praxi, mi dávaly nějakým způsobem mnohem větší smysl, než všechno, co jsem kdy slyšel předtím. Po několika týdnech naší známosti jsem se jich zeptal, jestli bych se mohl stát jejich žákem a oni souhlasili. A to byl začátek mé cesty.

Christopher: Bylo to novopohanství, nebo nějaký relikt starověkého náboženství?

Jonas Trinkūnas a Andras Corban-Arthen

Jonas Trinkūnas a Andras Corban-Arthen

Andras: Jejich učení nebylo novopohanské, i když to jsem si v té době neuvědomoval, neboť mi o těchto věcech nebylo nic známo. Ale když jsem se o několik let později, poté, co moji učitelé opustili oblast, začal více a více scházet s neopohany, znepokojeně jsem si uvědomoval, že to, co jsem se naučil, bylo velmi odlišné od toho, čím se zabývali mí noví přátelé.
Nejpodstatnějším rozdílem bylo, že současné pohanství si obvykle půjčuje jednotlivé prvky z mnoha různých kultur a vytváří z nich velmi eklektickou syntézu. To, co jsem se učil já, pocházelo naopak z jedné konkrétní kultury, která byla domovem v jedné konkrétní specifické části světa a skutečnost, že jsem se v této kultuře nenarodil a nebyl jsem v ní vychován, my vytvářela při učení nečekané překážky, které jsem musel pracně překonávat. Mým učitelům by myšlenka, že si můžete vzít něco z cizí kultury a zařadit to do svého systému, nedávala žádný smysl. Mysleli by si, že by to bylo podobné jako jíst z nějakého plodu jenom slupku a zbytek vyhodit.
A bylo tam mnoho dalších důležitých rozdílů: například, praxe mých učitelů byla v podstatě animistická – nejednalo se o žádnou víru nebo uctívání nějakých božstev. Jádrem jejich učení byla přímá zkušenost s posvátným, aniž by se ji snažili vysvětlit, nebo ovlivnit. Rituály (pokud se to tak dá vůbec nazvat) byly velmi jednoduché a většinou bez zbytečných slov. Spoléhaly se více na provádění postupů, než na cokoli jiného – Typ „dramatických“ obřadů, které jsou tak běžné v neopohanství, včetně předvádění různých mytologických příběhů v živých obrazech, něco takového nehrálo v tom co dělali žádnou roli. Nepracovali v kruhu, nevyvolávali živly, nepoužívali zvláštní „magické nástroje.“
Většina jejich praxe byla spojena se stavem transu a oni znali několik různých způsobů, jak ho dosáhnout. Gaelština užívá pro stav „transu“ termín, který by se dal přeložit jako „mlha“, jste-li v transu, jste „rozmlženi“ – jinými slovy je to proces, který vás odnese mimo obvyklý svět, a přitom vás napojí na duchovní proudy a vy se změníte, tvaruje vás. Jedním ze způsobů, které používali k navození transu bylo požití jedné houby, a to je další rozdíl, protože mnoho neopohanů vnímá takové praktiky, jako je nebezpečné nebo nevhodné.
Všechno jejich učení bylo založeno na přesvědčení, že přírodní svět je základem všeho, zdrojem života, duchovní moudrosti a duševní síly. Myšlena je tím ovšem příroda jakožto divočina, tedy prostředí, které není manipulováno a řízeno lidmi. Trávili jsme proto spoustu času v lese, většinou mimo město, ačkoli jsme měli nedaleko park, který byl do značné míry opuštěný a vracel se pomalu do svého přirozeného stavu. Bylo to místo, kam jsme mohli jít, pokud by nebyla jiná možnost.
To byl další aspekt, kterým se jejich učení lišilo od neopohanství. Oni byli pevně přesvědčeni, že je nutné prožívat přirozený svět takový, jaký skutečně je, a ne jako symbol. V neopohanství je velmi časté představovat přírodu symbolicky, jako různé aspekty lidské existence (vzduch je intelekt, oheň je vášeň, voda jsou emoce, atd.). Moji učitelé zdůrazňovali pravý opak: v jejich přístupu, například nebyl oheň nikdy představován jako vášeň nebo jakákoli jiná lidská vlastnost, to už by nebyl oheň. Podle nich dokonce  je i samotné slovo „oheň“ symbolem, který nás drží od skutečně podstaty síly, kterou nazýváme tímto jménem. Některé jejich metody byly určeny k vyvolání stavu, ve kterém se stává jazyk a slova bezvýznamným, a my můžeme prožívat věci přímo.
Vzhledem k mému tehdejšímu mládí a nedostatku zkušeností, mě tenkrát nenapadlo zkoumat příliš hluboko pozadí toho, co mě mí učitelé předávali. Byl jsem zaměřen především na samotnou praxi. Moje setkání s novopohanskými skupinami, které měly naprosto odlišný přístup, mě nutilo více zkoumat objektivní smysl toho, co jsem se naučil. Pár let poté, co moji učitelé odešli, mi jeden indiánský přítel řekl, že učení, které jsem od nich dostal, mohlo být zbytkem původní (nebo, jak sám řekl, „nativní“) tradice z Vysočiny, a že některé praktiky se velmi podobají šamanismu.
Tak jsem začal číst o šamanismu (bylo to ovšem před mnoha lety, ještě než se stal šamanismus New-Age hitem, takže informace nebylo snadné najít), a to mě vedlo k širšímu studiu domorodých kultur. Zjistil jsem, že v šamanismu se objevují některé klíčové prvky, které lze stále najít u domorodých národů po celém světě, a že tyto prvky jsou nápadně podobné tomu, co mi předávali moji učitelé. A pak jsem si uvědomil, že staré pohanské kultury Evropy nabírají zcela novou perspektivu, jsou bohatší a plnější, pokud na ně pohlížíme v kontextu původních tradic.
Také jsem začal přemýšlet o tom, že pokud opravdu to, co jsem se naučil představuje pozůstatek domorodé pohanské tradice – pak mohly tyto tradice přežít i jinde! Kde je ale najít? A budou podobné nebo odlišné? Dal jsem si za úkol snažit se na tyto otázky nalézt odpovědi.

Christopher: Když mluvíme o starých náboženstvích, většina z nás se domnívá, že zmizela po příchodu křesťanství. Jak by některé z nich mohlo přežít do moderní doby?

Obřad lidu Mari

Obřad lidu Mari

Andras: Na to je těžké odpovědět krátce, protože je to velmi složité téma a stručnost by mohla vést ke zobecnění, ale pokusím se. Ano, většina lidí si určitě myslí, že staré pohanské tradice zanikly v Evropě v důsledku christianizace, jedním z hlavních problémů lidí ale je, že mají často tendenci procházet bez povšimnutí kolem toho, co není hned na prví pohled vidět. Je ovšem jemný, ale důležitý rozdíl, mezi tím když něco „zmizí“ a tím, když něco „přestane existovat.“ Je naprosto jasné, že většina předkřesťanských evropských duchovních tradic buď zanikla, nebo se nám ztratila ze zorného pole. Pokud nejsme přímo v místě, kdy tyto tradice přežily, není snadné je najít. Můžete si samozřejmě myslet, že všechny pohanské tradice přestaly úplně existovat, ale řekněte, víte to jistě?
Je docela dobře zdokumentováno, že například lidé národa Mari ve východní Evropě si zachovali neporušené animistické pohanské náboženství až do současnosti, a to i poté, co se v jejich zemi před několika sty lety zabydlelo křesťanství. Bylo by možné objevit další přeživší pohanství i na jiných místech v Evropě? Je možné, že některé z těch starých tradic přežily tak, že zmizely, v „podzemí“?
Strávil jsem více než 35 let tím, že jsem se snažil najít tradice, které přežily, a bylo to velmi obtížné. Byl to pečlivý proces, který zahrnoval velké množství korespondence, hodně telefonátů a spoustu cestování. Za tu dobu jsem se setkal s mnoha lidmi, a to jak v Evropě, tak v Americe, kteří praktikovali tradice, které byly zřejmým synkretismem křesťanství a tradičních pohanských prvků, v různém poměru. Toto, není tak těžké najít. Stačí seškrábnout trochu křesťanského povrchu a jsme v pohanství, a to mnohem častější, než si většina lidí uvědomuje.
Snažil jsem se ale soustředit na hledání lidí, kteří by udrželi tradici, kterou bychom mohli považovat za neporušenou. Tedy něco podobného jako tradiční náboženství lidu Mari, tj. pohanství neposkvrněné křesťanstvím (pokud tedy vůbec něco v západní kultuře, včetně neopohanství, či dokonce ateismu, může být křesťanstvím neposkvrněno). To byl mnohem složitější proces, protože šlo nejen o to takové tradice najít a navázat s nimi kontakt, ale co je důležitější, postupně u jejich lidí získat dostatek důvěry, aby byli ochotni se se mnou setkat, a odpovědět na některé mé otázky. Do dnešního dne jsem takových tradic našel přibližně tucet ve východní i západní Evropě. Vím, není to mnoho, ale když jsem byl schopen najít je se svými relativně skromnými zdroji, dokážu si představit, že jich existuje mnohem víc.
Musím otevřeně prohlásit, že tyto tradice se netýkají příliš velkých společenství. Většinou jde o velmi malé, izolované komunity, nebo dokonce jen o několik rodin, jejichž praxe a víra není buď většině jejich sousedů známa, nebo je jimi tolerována. Nejsou to lidé žijící v malých domcích s doškovou střechou, a nenosí na sobě středověký oděv rolníků, jejich způsob života má ale tendenci být výrazně odlišný od moderní americké městské kultury.
Komunity, které jsem našel, vykazují jisté společné prvky, které jim pomohly vydržet: Existují v poměrně vzdálených nebo „neatraktivních“ venkovských oblastech, v místech, kde se ještě hovoří původními rodovými jazyky a to jim poskytuje určitý stupeň izolace. V oblastech, kde se nacházejí došlo k významným společensko-politickým otřesům, které destabilizovaly stávající mocenské struktury a ty přesunuly svoji pozornost od náboženského pronásledování k jiným věcem. Bývají to rozšířené rodiny nebo malé komunity, které drží pohromadě pocit velmi silné kulturní identity, národního sebeuvědomění, a zejména hluboce zakořeněná sounáležitost s jejich s prostředím, ve kterém žijí. Jejich „náboženství“ jsou velmi nedílnou a důležitou součástí jejich kultury; jinými slovy, nesnaží se chránit pouze své náboženství, ale celý svůj způsob života. Tito lidé mívají silnou nedůvěru – v některých případech až nenávist – ke křesťanství, z důvodů buď kulturně historických nebo čistě osobních.
Lidé, kteří o tyto tradice pečují, tvrdí – tak jako moji učitelé -, že jsou neporušené a existovaly tak daleko dozadu, kam až sahá paměť (ve smyslu paměti kulturní, nikoli individuální). To samozřejmě nelze přesvědčivě dokázat, protože pokud bychom chtěli nezvratný důkaz, museli bychom je vystavit veřejnému výzkumu, a oni se svého soukromí, které jim umožňovalo až dodnes přežít, prostě nevzdají. Druhá věc je, že většina z nich zřejmě postrádá podrobnou dokumentaci, která by byla pro přesvědčivý důkaz nezbytná.
O tom všem by se dalo říci samozřejmě mnohem víc. Vypracoval jsem na toto téma prezentaci s názvem „“Indiáni“ staré Evropy“ (název mi poradili stařešinové kmene HOPI), popisující podrobněji některé ze zkušeností z mého pátrání a něco z mého, byť omezeného průzkumu těchto starých domorodých pohanských kultur, kterým se podařilo přežít. Doufám, že vám tuto práci budu moci v příštím roce nabídnout v knižní podobě…

 

Přeloženo z:  http://ecer-org.eu/interview-with-andras-corban-arthen-by-christopher-blackwell/

Advertisements
komentáře 4 leave one →
  1. Listopad 18, 2014 7:54 pm

    zajímavý,dík za překlad.

  2. Shaman permalink
    Listopad 17, 2014 3:11 am

    Zdá se, že ten člověk ví o čem mluví.

    • Listopad 17, 2014 6:42 am

      Taky mi to tak přijde. Zajímavá je i ta druhá část rozhovoru, kterou jsem nepřeložil. Tam třeba zase Arthen zcela správně rozvíjí myšlenku, že staré pohanství nebylo jen náboženstvím, ale spíše kulturní tradicí, ve které byla duchovní praxe a víra hluboce integrována.

      • Alexej permalink
        Listopad 23, 2014 2:24 pm

        Miky, je to slušně přeloženo, až na nějaké drobné nesrovnalosti. Tam na začátku není z překladu např. jasné, že ti předci se z Vysočiny tedy odstěhoval – patrně byli vyhnáni – nejprve do okolí Edinburghu již tak v 19. století, ne-li dříve, v důsledku tzv. Highland Clearances, není zde místo to vysvětlovat, ale najde se to též na Googlu. To jsi asi neznal, ten pojem. Ale to je detail, stejně jako ještě několik dalších. Co tě však asi bude zajímat, a nejen tebe, tak people Mari jsou Marijci, najdi si je na Googlu, je tam několik velmi zajímavých statí, zejména také ta poslední, to bude něco pro tebe, usuzuji podle Tvých posledních „etnografických“ článků. Já jsem tam byl, snad někdy o tom něco napíšu. Nedávno jsem byl „etnograficky“ v ruském Laponsku.. to bylo neméně zajímavé.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: