Skip to content

Zdeněk Rosenbaum: Stát jako strom

Říjen 26, 2014
tags:

Stát jako strom skenování0001U některých knih se říká, že jejich předmluva nudí a není nutné je pro jejich suchopárnost číst. U tohoto románu to však vůbec neplatí. Bylo mi sotva třináct let, když jsem tuto knihu četl poprvé a už jen ta předmluva mne doslova dostala:

„…je to však zároveň příběh malé země, která se od začátku po staletí bránila neustálému tlaku okolních, nesrovnatelně větších a mocnějších říší, vítězila a prohrávala, ale nikdy – ačkoliv je to vlastně neuvěřitelné – jim natrvalo nepodlehla. A bylo to v první řadě zásluhou mužů, kteří stáli jako strom a čelili vichřicím, žili pro ni, umírali pro ni, milovali ji, kteří ji nosili v srdci. Tak jako vy. A já.“

Když se mi útlá knížečka Zdeňka Rosenbauma (* 27. 11. 1945) dostala někdy v roce 1990 do rukou, bylo to patrně k mým třináctým narozeninám, na našem knižním trhu mnoho historických románů západních autorů ještě nevycházelo. Ale mezi českými autory pár dobrých spisovatelů už v tomto ranku bylo, například Oldřich Daněk, Antonín Polách, Alexej Pludek (o tom více zde: https://pohanskykruh.wordpress.com/2014/02/09/alexej-pludek-prorok-ve-stinu/) nebo právě Zdeněk Rosenbaum.  Dnes je Rosenbaum spíše známým na poli sci-fi (Zkáza Tortugy, Dračí krev, Dvojnásobný dvojník,…), ale já ho prvně zaregistroval právě jako autora historického románu s prvky fantastika Stát jako strom.

stát jako strom skenování0002Desáté století našeho letopočtu byla v Čechách a v Evropě divoká a krvavá doba. V českém knížectví vládne Přemyslovec Boleslav II., zvaný „Pobožný“ (asi 932 – 7. 2. 999). Čechy tehdy byly expandující zemí, která zabírala i území dnešního Polska. A právě v tamním Krakově slouží v místní posádce i mladý vladyka Radim, pocházející z malé tvrze Číhaná kdesi na česko-bavorském pohraničí.  Jenže Boleslav Pobožný, kterému by mnohem více slušel přídomek „Mocný“, už je starý muž. Umírá a na vládu už nestačí…  Polský kníže Boleslav Chrabrý využívá mocenského vakua a chce dobýt Krakov pro Polsko. Pro tamní českou posádku přichází těžké chvilky. Obležení Češi proto vysílají do Prahy posla s prosbou o pomoc. Tím poslem je právě Radim z Číhané.  Zatímco štve svého koně, jeho spolubojovníci v Krakově čelí polské přesile.  Radim přijíždí do Prahy pozdě… Boleslav Pobožný už je mrtev a na trůn usedá jeho nepovedený syn Boleslav III., zvaný „Ryšavý“. Ten je jen stínem svého otce. Má v sobě jakousi zkaženou krev, ze strachu o moc a o život nechává vykleštit svého bratra Jaromíra, který taktak stačí prchnout s nejmladším sourozencem Oldřichem do Bavorska.  Ryšavec podezřívá ze zrady i Radima a posílá za ním vrahy. V Krakově marně čekají čeští bojovníci na pomoc od nového knížete a do jednoho hrdinsky umírají:

“Proto se bili zavileji, zarputileji než jindy, jako by pochopili, že když se od nich jejich kníže a jejich Bůh odvrátili (právě v tomto pořadí), nezbývá jim v těch posledních chvílích nic, v co by mohli věřit, leč ve vlastní vzdor a ve vlastní  statečnost. Šli si pro smrt rádi a zároveň odhodláni zaplatit za povinnost být mrtev co největším množstvím krve. A Smrti, té rozkurážené fence s umáčeným čenichem, ztěžovali práci, jak to jen šlo – tam na tom malém kruhovém plácku za proraženou branou se zvedali po ranách, na něž by jindy a za jiných okolností umírali, vstávali, narovnávali se jako stromy ohnuté a polámané vichřicí a znovu se vrhali na nepřítele, příliš lehkomyslně se totiž pokoušel jako vlna přelít přes tu zuboženou hrstku a tříštil se o ni, o muže stmelené lepkavou krví a beznadějným vzdorem. Jediné slovo nevyšlo z jejich úst, byli odsouzení, ztracení, zrazení, mrtví… Dlouho stála krev v dolíčku za branou, dlouho ji zem odmítala pít a vítr vysušit, krev stovky padlých mužů, krev české posádky v Krakově.“

Sám Radim bojuje o život s poslanými vrahy, kterým sice unikne, ale za cenu smrti dvou přátel Mutiny a Božeje. Ví, že jeho spolubojovníci v Krakově musejí padnout do jednoho… Všech devadesát devět. Jen on chybí do stovky. Ví, že ho hledá sama Smrt, že on jediný jí ještě chybí do počtu… Jediné po čem zklamaný a zraněný Radim touží, je zemřít po jejich boku. Vrací se tedy do Krakova zemřít. Jenže v lese těsně před krakovskými branami potkává průvod přízraků:

„…nemusel je počítat, jak procházeli kolem něho. Byli všichni, kráčeli ztěžka, ale jejich krok nebyl slyšet, byly to jen přízraky. Stál vzrostlý do země a díval se do jejich rozsekaných tváří a za ním v šílené hrůze ržál kůň, točil se na zadních a vzpínal v zoufalé snaze vymanit se jí.“

stát jako strom skenování0003Radim pochopí, že už nestihne zemřít s nimi, že dluh, který má u mrtvých, musí splatit jinak. Jedním z přízraků, které vidí, je i jeho přítel Lutimír z pohanského slovanského kmene Luticů, kterému kdysi zachránil život. A protože i on tedy něco Radimovi dluží, jeho duch bude s Radimem i nadále…

Mladý vladyka se rozhodne vrátit domů, do pohraničních pralesů na Číhanou na česko-bavorském pomezí, kde žije jeho otec, mladá žena Dobroněga a maličký synek Václav. Daleko od všech válek, krve a zabíjení. Chce žít už jen v míru. Jenže Smrt je vždy o krok napřed a navštívila už i Číhanou…  Přijíždí i sem pozdě. Tvrz je vypálená a všichni jeho rodní mrtví. Radim už tolik bolesti neunese a málem zešílí. Zachrání ho jakýsi malý mnich a pečuje o něj v prvních dnech. Radim má tak další dluh. Jenomže už dlužit nechce, chce pomstu, chce zabíjet. Vyvraždění Číhané má na svědomí bavorský hrabě Gottfried z Chamu. Nakonec se ukáže, že zkázu přežil ještě nevolník Prkoš, který se na cestě za pomstou přidává k Radimovi. Radim ví, co musí udělat: Musí se zachovat stejně jako Gottfriedovi Bavoři, na jeho území musí vyvraždit německou vesnici, aby na sebe přilákali odvetnou výpravu, ve které budou vrazi, kteří zničili jejich domov a rodiny. Z Radima se stává vlk a jeho žízeň může uhasit jen krev.

Při vyvraždění nejbližší německé vesnice se z Radima a Prkoše stávají šelmy, které pozabíjí vše v jejich dosahu: Muže, ženy i děti… Jejich jedinou vinnou je, že mluví německy, že to nejsou Češi. Jenže Radimovu žízeň po krvi to neuhasí – už ho nenavštěvuje jen Lutimírův přízrak, ale v noci ho chodí strašit i zavražděná německá žena a její malý synek.

Hrabě z Chamu vysílá stále nové a nové trestné výpravy. Každá z nich je poražena a ta hrstka mužů, které kolem sebe sežene Radim s Prkošem, se zdá být nepolapitelná. Do kroužkového brnění zakovaní Němci nemají proti tlupě ke všemu odhodlaných mužů z hlubokých lesů nejmenší šanci:

stát jako strom skenování0004„… ale byli tu jiní, co si nestěžovali, nemohli, protože zůstali ležet v krvavé kaluži někde v podrostu, na břehu potoka, za bludným balvanem, a třebaže nemluvili, žalovali nejvíc a jejich smrtelný chropot zněl nepříjemně do uší bavorských hrabat, kteří je sem poslali za snadnou kořistí, oddíl za oddílem přejížděl hranici nechráněnou už ani v zemských branách… Bylo to snadné a nikde to nenaráželo na potíže, nikde, jen tady na tom kousku půdy, o kterém si okamžitě navykli hovořit, že je německá, tady to nešlo, podél cesty řádil Vlk… Ten bezejmenný nanicovatý vladyka na štíhlém vraníkovi, o němž se vyprávělo, že za smrt své ženy a syna přísahal zabít každého Němce, kterého potká, o němž šly od úst k ústům zvěsti, že je nezranitelný, poněvadž ho chrání pohanské kouzlo a poněvadž pije lidskou krev, poslední z těch, co jezdili s Boleslavem Pobožným…“

Radim vede svou soukromou partyzánskou válku s Němci, odmítá nabídku Poláků Boleslava Chrabrého na spojenectví. Krev a hrůza zdobí jeho jméno. Němcům dochází trpělivost a tak najímají italského lovce vlků Marka. Ten vypracuje plán na polapení obávaného Vlka. Radim v něm narazí na rovnocenného soupeře a padne do jeho pasti. Je polapen a odvezen do bavorského Řezna. A zde je předveden před Přemyslovce Jaromíra, který mu prostřednictvím starého známého malého mnicha učiní nabídku, kterou ani on nemůže a nesmí odmítnout. Jde totiž o Čechy…

Příběh Radima z Číhané je krvavý a neuvěřitelně poutavý. Plný vlastenectví a národovectví. Pro někoho to jsou prázdné pojmy, dokonce hanlivé označení. Ne tak pro mne. Zdeněk Rosenbaum napsal knihu, která je dnes neprávem polozapomenutá. Stát jako strom je román, který ovlivnil celý můj život. Mé postoje a životní filozofii. To, co na začátku začíná tažením za pomstou a nenávistí, končí smířením a nadějí do budoucna. Pro Čechy – tu maličkou a neuvěřitelně krásnou zemi, pro kterou muži jako Radim neváhali nasadit životy. Protože o tom je vlastenectví. Přijměte tedy pozvánku do časů, kdy křesťanský Bůh byl ještě nový a stará víra ještě žila. Pokud někde v antikvariátu na Stát jako strom narazíte, neváhejte a sáhněte po této skvělé knize:

Stát jako strom skenování0009“Uprostřed háje byl malý palouček, tvořil dokonalý hladký kruh, jako by čísi ruka vyřízla v srdci lesa otvor a označila tak místo, kde člověk může vejít ve styk s neznámem, a uprostřed toho paloučku bylo ještě další kolo, nejspíš vypálené bleskem, neboť v něm nerostlo jediné stéblo trávy, jediná květina, zatímco za tím zase tak přesným kruhem bujely lesní rostliny bez omezení. Stála tam, nachýlená k západu, ze dřeva lípy vyřezaná socha Peruna, tvář měl zachmuřenou a ožehlou, velké oči vypoulené, v zaťaté pěsti hrom, kolem pak byly roztroušené stojící i pokácené sošky malých bůžků, zapatlané od zčernalé, vyvětralé krve, kosti obětovaných zvířat, střepy hliněných nádob se seschlou sedlinou sladkých a hustých omamných nápojů. Ve vypáleném kruhu ležel velký oválný kámen, dotýkající se země jen nepatrnou částí, takže to skutečně vypadalo, jako by se vznášel, a navíc byl bílý, čistě bílý a v šeru slabě zářil…“

 

Zdeněk Rosenbaum: Stát jako strom. Ilustroval Ervín Urban. Profil 1989.

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. morgarath permalink
    Říjen 28, 2014 7:04 am

    Páááni…. Tak toto mě dostalo! Po tomhle se budu muset podívat.
    Díky za tip! 😉

    • Říjen 29, 2014 5:49 pm

      Existuje spousta výborných historických románů, které vyšly v Československu za komančů a které jsou dnes bohůmžel pozapomenuty…. A přitom se dají v antikvariátech sehnat doslova za pár korun. Tak třeba „Stín Persepole“ od Antonína Polácha je úžasná sonda do myšlení obyvatel Perské říše v konfrontaci s řeckým světem. Nebo již zmíněné knihy od Alexeje Pludka. Nebo třeba knihy Františka Novotného z období válek Marka Aurelia s Germány „Nezlom císařů meč“ a „Tvář bohyně války“…. No prostě, jsou toho mraky 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: