Skip to content

Starogermánský válečník a jeho pojetí cti a zákona

Srpen 19, 2014
tags:

Již mnoho bylo řečeno a napsáno o starých Germánech a jejich pojetí cti. Ostatně, údajně starogermánským, heslem „věrnost je mou ctí“ se honosily i nacistické oddíly SS. Germáni (ať už ti pohanští nebo ti později pokřtění) měli určitou míru respektu k Římské říši a jejím zákonům (pravda, hlavně k vítěznému Pax romana), ale měli i své vlastní. Pojďme se tedy blíže seznámit s tím, co pro tyto staré Evropany byla čest a jaký měli vztah k zákonům. Třeba se vám to bude hodit i v dnešní době.

Germáni začali pronikat do Říše jako nájezdníci, ale později, když zjistili, že spolupráce s Římem jim může přinést větší výhody, než válčení s nejistým výsledkem, stávali se z nich spojenci Impéria, tzv. foederati. Některým z germánských kmenů, tak bylo umožněno sloužit v imperiální armádě a dokonce se usazovat na římském území. V roce 382 n. l. například císař Theodosius I. uzavřel smlouvu (foedus) s Góty, ti tak získali půdu a bylo jim povoleno řídit se vlastními zákony, to znamená, že si zachovali značnou autonomii, ale uznávali jako svého vládce císaře. Jako foederáti byli povinni službou v římském vojsku a řada gótských náčelníků tam udělala velkou kariéru. U Gótů, ale i u dalších germánských kmenů proto docházelo k mixu vlastního a římského pojetí cti, práva a smluvních vztahů, který po pádu Západořímské říše v roce 476 n. l. formoval Evropu, tak jak ji známe dnes.

GUSTAV KRUM SLOVANÉ JJJJan Burian v knize Cesty starověkých civilizací o tom píše: „Snad nejznámějším rysem celého předchozího období byla skutečnost, že se v celé Evropě, ale zvláště v západořímském teritoriu, zvýšil netušenou měrou vliv Germánů. V polovině 5. století pronikli do Británie germánští Anglové a Sasové, a utvořili tak nový rámec pro další vývoj jejích dějin. Západoevropské území se ocitlo v rukou Franků a v části Hispánie se rozvíjelo království západních Gótů… Zvláštní případ představovala Itálie ovládaná v letech 493-553 n. l. východními Góty. Z jejich řad vyšel jeden z největších germánských vladařů středověku, Theodorich Veliký (493-526 n. l.), který po dlouhé době obnovil vážnost Itálie v mezinárodním měřítku.“

GUSTAV KRUM BITVAGermánni si tedy z Říma vzali to, co se jim hodilo. Tzv. Římské právo přizpůsobili vlastním kmenovým podmínkám. Na území jejich nových států proto začaly platit zákony, které získaly přesně danou a psanou formu. Například Codex Euricianus východogótského krále Euricha okolo roku 475 n. l. a Lex Salica z roku 511 n. l. franského krále Chlodvíka I. Franky následovali další Germáni, včetně Anglosasů roku 803 n. l. (Lex Saxonum). Jenže než u nich začaly platit tyto po římském zvyku psané zákoníky, dlouho platily jejich, ústně tradované zákony. A právě na vztah Anglosasů a Seveřanů a jejich pojetí práva a cti se podíváme blíže.

Jan Čermák ve sbírce staroanglické poezie Jako když dvoranou proletí pták o tom píše: „Tento vztah mezi pánem a družiníkem se utvářel v období, kterému starší dějepisectví říkalo stěhování národů a v němž si rané germánské pospolitosti tak, jak se mezi nimi prohlubovaly rozdíly jazykové, etnické a kulturní, hledaly nový životní prostor. Získávaly jej ve vzájemné soutěži, a to na chřadnoucí Římské říši. Odměnou vandalského, vizigótského nebo anglosaského bojovníka byla – na rozdíl od žoldu a dávek vyplácených římským vojákům z imperiálních daní – příležitost vysloužit si odvážnými skutky a věrnou službou kořist. Na takových taženích se v zápase o půdu, drahé kovy, a zbraně válečníci shlukovali kolem uhrančivých vůdců a ti je pro své záměry získávali bezvýhradnou statečností, nezlomnou vůlí a strhujícím slovem. Zde tedy vidíme jistý rozpor s římským pojetím věrnosti ke státu a starogermánským pojmem věrnosti k vůdci.

Gustav krum SlovanéJan Čermák dále píše: „Z vazeb na těchto hrdinských ctnostech vyrostla v dobyté Británii anglosaská aristokratická společnost. Věrnost měla osobní rozměr a nezáleželo na tom, jaké kdo byl krve, ať už ve smyslu etnickém nebo stavovském. Oddanou statečnost svých družiníků pán štědře odměňoval. Skvělé dary na jedné straně umocňovaly věhlas dárce, na straně druhé povyšovaly obdarovaného a vyjadřovaly míru jeho zásluh a projevené ctnosti… Přijetím daru totiž na sebe obdarovaný muž bral závazek další věrné služby, sliboval, že po pánově boku věrně vytrvá až do konce, a pokud jej snad přežije, že pomstí jeho smrt. Akt obdarovávání měl obřadný ráz, probíhal před svědky a dar se tak stával hmatatelnou připomínkou závazku. Hodnota darů stoupala s jejich stářím: Dostat darem třeba starodávný meč znamenalo být odměněn jistotou, že zbraň neselže, tak, jako neselhala až dosud. Trvání lidských věcí (jako byly právě zbraně či příbytky) mělo pro staré Germány i první obyvatele dnešní Anglie mimořádný význam, neboť obývali svět, kde všechno pomíjelo až příliš rychle.

Byla to tvrdá a krutá doba. Každý z náčelníků tehdy vedl permanentní spory se svými sousedy. V době po pádu Říma nastal bezzákonný chaos, z něhož se v krvi a bolesti rodila nová Evropa. Křesťanství se svářilo s pohanstvím a zákony jejich tvůrci prosazovali jen velmi ztěžka. Trvalo ještě dlouho, než nové germánské státy dostaly své psané zákoníky, o kterých píšu výše. Čest a věrnost tehdy byla pro germánského bojovníka vším. Věrnost a povinnost ke svému náčelníkovi pro něj byla absolutní. Jak píše již Tacitus: „V potupě a hanbě bude nadosmrti žít ten, kdo v boji přežije svého vůdce a uprchne z bitvy. Bránit ho, ochraňovat ho, ba dokonce vlastními hrdinskými činy rozmnožit vůdcovu slávu, to je podstatou věrnosti, k níž se družiník zavázal přísahou. Vůdcové se bijí za vítězství, družiníci za svého vůdce.“

Dejme znovu slovo Janu Čermákovi: „Na neproniknutelné a nepřátelské přírodě si klopotně dobývali prostor k životu… Věděli, že život je jen propůjčenou sumou dní, že plyne ve stínu vševládného osudu a neodvratné smrti uprostřed válek, přírodních pohrom a nemocí. Těmto mocnostem uměli čelit jen dobrým jménem válečníka zaživa a jeho nehynoucím věhlasem po smrti. Věděli, že věrolomnost, hrabivost a osud jsou síly, jež přinášejí zvrat a zkázu, protože rozrušují lidský řád. Bezprostřední a každodenní zkušenost s nimi jim v myslích a srdcích tím více posilovala hrdinské ctnosti: věrnost (pánovi i vlastnímu slovu), štědrost a vznešenou statečnost tváří v tvář neodvratné smrti.“

Gustav Krum Oseberg 2Připadá vám to příliš patetické a romantické? No, stará anglosaská poezie a severské ságy nasvědčují, že staří Germáni tak skutečně uvažovali. Jan Čermák pokračuje: „Věřili svým bohům, Wódenovi, Thórovi a dalším, i když obývali tentýž svět jako oni, a tak věděli, že i bohové spolu s ním jednou nenávratně pominou. Uctívali kameny, stromy, studánky i nebeská tělesa, a to přes to, anebo právě proto, že příroda pro ně byla zároveň plná zlých sil, démonů, obrů a skřetů. Uctívali amuletová zvířata, jako byl ušlechtilý jelen a kanec, ochránce v bitvách. Znali věštit budoucnost a přinášeli krvavé oběti. Jako válečníci ctili zejména kováře a svá prostá dřevěná obydlí si v dobyté krajině stavěli stranou pozůstatků římských staveb, jež pro ně byly, rozumíme-li dobře narážkám v jejich spoře zachovaných zpěvech, bájnými výtvory obrů…

Když byl v této krvavé epoše Evropy u Germánů někdo zabit, bylo povinností rodiny oběti tento zločin pomstít. Nebo takovouto křivdu musel pomstít pán, pod jehož „ochranu“ zabitý náležel. To byla druhá strana mince, která ukazuje, že když jste něčím družiníkem, váš náčelník vás také musí chránit a případně vás i pomstít. Náčelník také zodpovídá za přečiny svých družiníků. Smrt si žádá odplatu a tak praví zákon. I když, tehdy ještě nepsaný. I za vraha ručí jeho rodina nebo pán. Pokud vrah uprchl, povinnost uhradit pokutu za zabitého padá na jeho příbuzné nebo „zaměstnavatele“ – tedy náčelníka družiny, ke které vrah náleží. Nutno poznamenat, že toto přísné pojetí krevní msty vedlo často ke krveprolití, které trvalo někdy i po celé generace. To se můžeme dočíst v islandských ságách. Nejen na Islandu, ale i v již zmíněné anglosaské Británii byl vypracován velice záhy systém pokut, kde bylo jasně stanoveno, kolik kdo zaplatí za zabití nevolníka, svobodného muže, náčelníka nebo ženu, a za jaký přečin a na jak dlouho může být provinilec odsouzen do vyhnanství. Zaplacením pokuty se tak vrah mohl vykoupit a zamezit vzniku krevní msty. Podobné pokuty se vztahovaly i na žhářství, loupež dobytka, únos ženy a další delikty. Pokud jste chtěli být považováni za muže „majícího čest“, své právo jste si museli dokázat prosadit. Před zavedením již výše zmíněných zákoníků to byl velmi těžké. A o to více čest vážila.

GUSTAV KRUM BARBAŘIJiří Starý napsal velice pěknou a užitečnou knihu Zákonem nechť je budována zem, ve které popisuje vznik a prosazování zákonů a zákoníků ve středověké Skandinávii. V ní píše: „Pro moderního člověka uvyklého elegantním právním kličkám ve stylu Perryho Masona, by byl staroseverský soudní proces kromobyčejně nudnou podívanou.“ Na Islandu se totiž v průběhu let nezůstalo jen u přímé krevní msty a na zákonodárném shromáždění – Alþingi si jak žalobci, tak obžalovaní někdy potrpěli na zdlouhavé soudní pře. Což je vlastně v přímém protipólu k rychlému a krvavému sporu. Jiří Starý k tomu říká: „ Soudní pře, dokonce i vítězná, se tak mohla pro člověka stát značným břemenem a není divu, že se k ní lidé uchylovali jen za mimořádných okolností. Jak ukazují popisy stovek protizákonných činů v ságách, vedlo v době vikinské a skandinávském středověku padesát procent protizákonných činů nikoliv k žalobě, nýbrž ke mstě, dvacet procent k mimosoudnímu vyrovnání a jen dvacet tři k soudní při. Ze začatých soudních sporů ale padesát procent opět skončilo smírem dříve, než dospěly k rozsudku, v osmi procentech byl proces předčasně ukončen a jen ve čtyřiceti dvou procentech souddních případů byl vynesen rozsudek. V praxi tak vynesení rozsudku dospěl jen každý desátý přečin. Jinými slovy, soudit se bylo drahé, a tak obě strany sporu raději řešily svou věc jinak, třeba soubojem.

Tento ritualizovaný souboj se nazýval holmgang. Kdo zvítězil, měl prostě pravdu a stáli při něm bohové. Ubránil svou čest a dobré jméno. Pokud jste si své „právo“ nedokázali prosadit, prostě jste ho neměli. A o to ve starogermánské společnosti šlo. Pro zbabělce tam nebylo místo. Z Islandu jsou dokonce známi i případy, kdy byl někdo odsouzen za zbabělost. Dnes si mnozí „diskutující“ v internetových „diskusích“ dovolují silná slova, která by jim tehdy neprošla. Jak by takové kecy řešil například starý dobrý viking nebo Anglosas? 🙂 Dal by pomlouvači po rypáku. Pojetí cti a věrnosti u Germánů nam může dát lecos i dnes. Z dochovaných záznamů můžeme čerpat i my. A každý znás si může odpovědět, zda by obstál jako družiník.

Ilustrace: Gustav Krum.

Fotografie: Autor. (Rogar 2012)

Zdroje:

Jan Burian: Cesty starověkých civilizací. Práce 1973.

Jako když dvoranou proletí pták. Sestavil Jan Čermák. Triáda 2009.

Béowulf. Přeložil Jan Čermák. Torst 2003.

Jiří Starý: Zákonem nechť je budována zem. Hermann & synové 2013.

Reklamy
komentářů 10 leave one →
  1. Medvidek permalink
    Listopad 22, 2014 10:15 am

    No tady je další názor korespondující s mým tušením, že Valhalla nejni pro každého 🙂 http://sagy.vikingove.cz/cesta-do-valhally-zivot-a-smrt-staroseverskych-elit/

  2. Medvídek permalink
    Srpen 27, 2014 4:35 am

    To Tyrfing: Myslím, že jsem to četl v Eddě (Přeložil Ladislav Heger, upravila Helena Kadečková. Argo 2004) Až budu doma zkusím to dohledat. Nechci tvrdit, že to nutně musí být pravda. Ale pokud si to dobře pamatuji, tak je tam něco jako že prostí válečníci patří Thorovi a jen Jarlové mají tu čest být s Odinem. Jak říkám, zkusím to dohledat. Taky by to mohlo být tím, že Edda již byla trochu ovlivněna křesťanstvím (doba kdy jí sepsali) nebo to může být nepřesný překlad nebo to tam prostě tak je.

    • Medvidek permalink
      Srpen 27, 2014 2:21 pm

      Takže jak jsem slíbil: Edda – Píseň o Hárbardovi 24.sloka – „Byl jsem na bojišti, bitev se zúčastnil, krále popouzel, klid zbraní rušil. Ódin má jarly, již v boji padají a Tór jen tlupu otroků.“ Pro ty co nečetly – zde se Ódin pošťuchuje s Thorem a momentálně naráží na nižší stav thorových válečníků. „Kdyby sli do Valhally pouze jarlove a kralove, bylo by tam dost prazdno“ Tak co se do velikosti Valhally týče: „Pět set bran a osmkrát pět ve Valhalle vládce. Osm set reků rázem jedinou projde, až ubít vyjedou vlka.“ což je 540×800 = 432000 padlích bojovníků. Což nejni zas tak moc vzhledem k tomu, jak často se bojovalo. A titul jarl užívá ten jenž má svou družinu: „Sám osmnáct spravoval dvorců, štědrý byl ke všem, rozdával šperky, meče a prsteny, plavé koně, nešetřil sponami ni zlatými náramky.“ No, řekl bych, že je tam docela narváno. Snad už tam dorazila vymoženost jako hypotéka a přistavěli 😀 „Einherjar“ – duše statečného válečníka ve Valhalle. Je to jen moje domněnka, ale z němčiny by to bylo něco jako: „jeden zde jar“ a jar mi připomíná jarl. Ale nejsem lingvista, takže to neber v potaz.

      • Tyrfing permalink
        Srpen 27, 2014 3:03 pm

        S prameny to neni jednoduche… Pak mame jeste Freyin Folkvang a polovinu padlych, kteri odejdou k ni.

        Harbardsljod bych bral, kdyz uz, jako rozdil „bojujici – nebojujici“, nikoliv jen jarlove a zbytek. Tedy: Odin ma vsechny jarly (v ramci vsech padlych), a Thor zadne. „Mam samy lepsi, trhni si, synacku! :-)“

        Vypocet mista ve Valhalle ma na muj vkus jednu malou chybicku – pocita se, ze kazdou branou se projde jenom jednou. Co kdyz jednou branou vypochoduje postupne nekolik siku, kazdy o sile 800 hrdinu?

        „Einherjar“ = mnozne cislo, jednotne je „Einherjer“, prekladano do anglictiny jako „single harrier“, neboli neco jako [jednotlivy/osamoceny] utocnik. Tolik zase me prameny, take nejsem lingvista.

      • Medvidek permalink
        Srpen 27, 2014 5:29 pm

        To Tyrfing: Já jsem jen nastínil, jak to chápu já. Nejsem v tom nikterak sečtělý. Ale od toho tu jsou tyto diskuze, aby jsme se něčemu přiučily. Ten výpočet nemám ze své hlavy 🙂 Zkrátka do Valhally se každý nedostane. Dnes se jen těžko dostaneme k přesným informacím a musíme brát z vlastních pocitů. Dnešní doba je silně přesycena nesmysly. Znám člověka, co ještě v devadesátých letech byl soudně stíhán za zájem okolo severského pohanství a dnes je to módní styl propagovaný v časopisech a televizi (třeba film Thor) a samozřejmě dosti překroucený. Přijde mi to jako: Co nemůžu zničit, tak to zevšednim. Pak vznikaj kdejaký spolky jako třeba wicca a zkutečná informace zmizí mezi tisíci jinými. No a to ani nemluvim o skíňácích, co by do Valhally poslaly každého druhého.

  3. Nira permalink
    Srpen 25, 2014 5:27 pm

    Zajímavé čtení, díky za něj. Nedávno jsme se známým dostali do sporu, jaké je dnešní „kritérium“ pro vstup do Valhally. Smrt v boji je v dnešní době, dost nešťastné měřítko. Jaký je tvůj názor?

    • Srpen 25, 2014 6:20 pm

      Tak to netuším, s Odinem moc nekomunikuju. Počítám, že půjdu spíše k Thorovi do Trúdvangu, Völundovi do kovárny nebo do Trymheimu ke Skadi. 🙂

    • Medvídek permalink
      Srpen 26, 2014 4:50 am

      Žij tak, aby jsi měl právo se tam dostat, a kdo ví, co na tebe osud chystá. Třeba se i toho boje dočkáš. Koukni vedle na Ukrajinu. Nebo třeba padneš jako starý člověk, až budeš chránit své vnoučata před lupičem u obchoďáku. A pak pokud vím, tak pro přijetí do Valhally jsou potřeba ještě jiné podmínky. Třeba být Jarl. 😦

      • Tyrfing permalink
        Srpen 26, 2014 9:01 am

        Takova podminka je zminovana kde? Kdyby sli do Valhally pouze jarlove a kralove, bylo by tam dost prazdno.

        A zaroven by tam nebyli takovi muzi, kteri se zucastnili napriklad posledniho zoufaleho pokusu Orre Eysteina zachranit bitvu u Stamford Bridge.

      • Srpen 26, 2014 12:43 pm

        No, v Odinově síni bude jistě i místo pro specialisty: Zbrojíře, experty na partyzánskou válku, logistiku,…. Všeotec je sám leckdy dost zákeřný, takže patrně zaměstná i sobě podobné… : https://pohanskykruh.wordpress.com/2014/02/26/mytus-o-jednookem-valecnikovi/

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: