Skip to content

Radegast – mocný slovanský bůh

Červenec 8, 2014
tags:

radegast3Nebudu dnes formou slohové práce popisovat Radegasta, jak by se mohlo z nadpisu zdát. To se můžeme dočíst na desítkách různých webů, píšících o tom, kde všude a jak byl nebo nebyl uctíván, nakolik je reálný a nakolik hypotetický. Webů, z nichž (nikoliv vinou jejich tvůrců) často získáme dojem, že šlo pomalu o nějakou historickou božskou postavu, určenou dnes pouze folkloristům a hrstkám obdivovatelů. Ne, budu psát pouze o svých zkušenostech s tímto stále s námi žijícím bohem, současných i velmi nedávných, neboť se chci před ním sklonit a poděkovat mu za vše, co pro mě udělal a dělá!

Psal se červen 1984, byl jsem šesťák a jeli jsme se třídou na školní výlet. Na 1129 metrů nad mořem se tyčící beskydský Radhošť, opředený pověstmi, které mě tehdy vůbec nezajímaly, stejně, jako jsem neměl povědomí o bozích našich předků. Natož tak, abych v nějaké věřil. Byl jsem rychle rostoucí, vytáhlý neduživý kluk s ryze dětskými zájmy, který se těšil, že na neskutečné tři dny vypadne ještě před prázdninami ze školy. Počasí bylo snad nejhorší, jaké mohlo být – chladno kolem 10°C, trvalý déšť. Stav, který je na horách snad ještě méně snesitelný než někde v nížině. Většina oblečení byla na nás brzy zcela promáčená, a to navzdory pláštěnkám, jejichž nošení soudružky učitelky pečlivě hlídaly. Po výletě měla třetina třídy anginu. Přesto dodnes nezapomenu na silný, povznášející až opojný pocit, který jsem pocítil při spatření sochy Radegasta a prožíval ho pak až do návratu zpátky do školy a který jsem do té doby nepoznal. Od té doby nebylo nic jako dřív, přestal jsem být klukem a začal dospívat.

O čtyři roky později jsem byl na Radhošti zase, tentokrát s výletem ze střední školy. Zdrcený blížícím se špatným vysvědčením, se zákazem snad všeho mými rodiči, trápený neopětovanou láskou. A opět tatáž euforie, tentýž příliv sil. Vrátil jsem se dolů a začaly se dít věci – téměř najednou jsem měl holku, kterou jsem si vysnil, a hned od září se mi výrazně zlepšily známky, a to aniž bych musel začít nějak dřít.

Před několika lety jsem se dostal do vážných finančních problémů, kdy jsem byl i policejně vyšetřován, a na základě zrady společníka mi vznikly statisícové dluhy. Bylo jasné, že z prostředků, které mi zbyly, rodinu neuživím. Tehdy jsem se opět vydal na Radhošť a na sousední Tanečnici postavil kamennou mohylu. Opět jsem neprováděl žádný obřad, pouze jsem si myslel své přání z problematické situace se vymanit. A potom náhle, během snad týdne, jsem po měsících marného trápení našel – opět jakoby náhodou – pracovní nabídku, která mou situaci radikálně změnila.

Čas plynul a typ zkušeností, které jsem v souvislosti s těmito místy zažíval, se neustále opakoval. V podstatě vždy mi bylo splněno něco, co jsem si nejvíc přál – jednou vztah, jindy prospěch ve škole nebo ve sportu, peníze na dobrou věc nebo úspěch v zaměstnání. Ta přání mi byla plněna bez vyslovení, bez jakýchkoliv obřadů či rituálů, pouze na základě toho, že jsem si je myslel a v duchu si je upřímně přál. Pouhá společná přítomnost na této hoře s vdanou ženou (a skupinou dalších deseti lidí, kteří mi ani neumožnili se s ní blíže bavit), po které jsem velmi toužil a byl do ní zamilovaný, a ona mě do té doby odmítala, znamenala radikální obrat v jejím postoji vůči mně. Jindy zase vážná partnerská krize, která tam odezněla během několika minut, nebo navázání opravdu přátelského vztahu s kolegou, se kterým jsem do té doby téměř nedokázal promluvit – všechny tyto události, zcela mimo možné způsobení vlivem „náhody“, mě přinutily přemýšlet o způsobu, jakým Vyšší síly promítají své působení do našich životů.

Existují nepochybně pádné důvody, proč si naši předkové vybírali pro své obřady konkrétní místa, zatímco jiná zcela ignorovali. Dále je nepochybné, že síly, v něž věřili, jsou – minimálně na těchto místech – aktivní a mocné dodnes, a to bez ohledu na to, jestli je uctíváme tím či oním konkrétním obřadem či tak či onak ustrojení. Snad nanejvýš pomůže, pokud přijdeme pěšky a hladoví, na důkaz svých ryzích úmyslů. Podstatná je však síla a čistota našich myšlenek, musíme je přesvědčit, že danou věc opravdu chceme a potřebujeme (i když bohové naše myšlenky sami dobře znají). Myslím, že důležité je i místo samotné – například Radhošť bude jinak rezonovat s vyznavačem slovanských a jinak germánských bohů. Co je však podstatné: zcela zapomeňme na „morálnost“ svých přání. Pro někoho je zcela v pořádku mít tři ženy, zatímco jiný by měl raději zůstat sám – bohové pomohou oběma. Někdo může štěstí nalézat v penězích, jiný v novém autě, ještě jiný v bolestivé pomstě nepříteli. Žijeme své životy proto, abychom si vyzkoušeli všechny možnosti, po kterých toužíme – a poučení z nich má být zdrojem našeho pochopení světa, protože právě proto jsme se narodili!

Proto ti děkuji ještě jednou, mocný Radegaste – Svarožici, za obrovskou pomoc a podporu, kterou jsi mi v tomto životě poskytl, a věřím, že ještě poskytneš!

Reklamy
komentářů 15 leave one →
  1. Marty permalink
    Březen 4, 2016 6:46 am

    Pekny clanek hned bych se tam zase rad vydal. jinak te mlade slecne – Radegast je strazcem panem valasskych hor a Radhost je jeho domovem. Sochy verozvestu kaple ani davy turistu na tom nic nezmeni.

  2. děvucha permalink
    Červenec 12, 2014 9:03 am

    Já samozřejmě nikomu nechci brát jeho zážitky spojené se sochou Radegasta, jen mi to nedá, abych k tomu nenapsala pár poznámek. Co se týče sochy samotné (v současnosti je tedy na horách její kopie, originál je na MěÚ ve Frenštátě), tak její podoba v podstatě je fantazie sochaře Albína Poláška. Samozřejmě, že vytváření slovanských idolů přesně podle historických pramenů je nemožné, nicméně mi připadá, že má dost jinou hodnotu, když sochu vytvoří člověk, který má k bohům tak nějak osobní vztah, což se domnívám, tento sochař neměl (mimochodem socha Cyrila a Metoděje na Radhošti je také od něj), ale nelze mu upřít jistě vřelý vztah k Beskydám a zdejšímu kraji. Co se týče umístění sochy (několik km od vrcholu Radhoště), tak nevím o tom, že by mělo nějaké speciální opodstatnění – ale to může být pouze mojí neinformovaností. Každopádně si myslím, že Pustevny a Radhošť jsou velmi poznamenány vysokou návštěvností turisty, zkrátka jsou z těch míst tak maximálně posvátná místa konzumu. To je jeden z důvodů, proč z Pusteven většinou odbočuji na opačnou stranu, kde nejsou bufety a hospody a člověk tam musí jít po svých, protože tam díky bohům nevede lanovka ani asfaltová cesta. A myslím, že tam teprve začíná svět, kde bohové zůstali. Rozcestí Tanečnice, kde se pohřbívali sebevrazi, a myslím, že právě proto se tam začaly pokládat kameny, což ale dnes už nikdo neví a kameny se tam nosí už jen tak nějak ze zvyku. Kamenný Čertův stůl u Čertova mlýna, který mě nikdy nepřestane přitahovat svojí mocí. Vrchol Smrku porostlý podivně pokroucenými stromy, nezřídka připomínající postavy, kde jsem několikrát prožila skutečně tremendum et fascinans posvátna. Kněhyně! Překrásná Kněhyně, na jejímž vrcholu i kříž působí najednou nějak jinak – jakoby patřil starým bohům (ale neberte to jako nabádání k tomu, abyste tam šli! je to zakázané, já ještě pamatuju doby, kdy tam vedla otevřená turistická stezka). A jeskyně! Podívat se do útrob hory, plazit se a doufat, že nenahněvám místní usedlíky, kteří by mi již nikdy nedovolili vylézt. Obrovské prostory jeskyní, proplétající se chodby beskydského podzemí – to je pro mě to pravé místo k setkání se s něčím, co sahá daleko za lidské představy… To všechno díky tomu, že tam ještě nevede čtyřproudá „dálnice“ jako na Radhošť, že tam všechno lidé ještě nestihli narušit svým hlukem, špínou a odpadky…

    • Červenec 12, 2014 10:48 am

      aajéééé tohle mi zas připomíná hc eko teen never mainstream …zajímal by mě tvuj věk dívko…… myslím že na posvátných místech byl dycky „velký provoz“ proto že jsou posvátná…osobně myslím že tu nikdo neříkal že je to „božské pole “ v soše nebo třeba jen 20m od sochy…chápu že máš ráda místa kde je víc klidu(líbí se mi tvoje nadšení pro neporušenou přírodu),to asi většina ale Bohové, álfové, skřítci, obři, duchové a jiné síly,bytosti a mocnosti můžou sídlit přeci všude a nemyslím že kelímek od cocacoly je vyžene…

    • Vladislav permalink
      Červenec 13, 2014 8:10 pm

      Prominte, slečno nebo pani, ale Vás komentář je úplne mimo:-( To, ze někam vede „čtyřproudová dálnice“, ješte neznamená nemoznost „posvátna“. Radhost býval pri jistých příležitostech posety lidmi odjakživa, zřejmě k tomu byl nejaky důvod, nemyslíte? Pro Vas je ale „posvatno“ zrejme pouze tam, kde lide pokud mozno nejsou, což je dost infantilní představa:-( Dále, je mi zcela jedno, jak Radegasta ztvarnil Polášek. Asi to nechápete, ale Radegastova moc se neodviji ani od toho, jestli je ztvarnen s kacenou, nebo treba jako kosmonaut, on je jaksi nad tím, víte?:-) To jen par pubertalnich a zastydlych postpubertalnich jedinců mívá pocit, ze forma je nade vse:-) Jinak jiste, Knehyne je skvělá, dolmen na Certove Mlyne orientovaný přesně na západ ješte víc, ale tady jde o mnohem víc nez o jakousi přírodu, u niž samozřejmě jinak nepochybuji, ze ji nemilujete o nic min nez já. Tady jde o minimalne o génia loci, ale spíše ješte o něco, co nás neskutečne přesahuje…no, mohla jste to napsat jednoduše: nevím nic, ale rada bych napsala svůj názor – a řekla byste elegantně totéž:-) Bohové s Vami.

  3. Pustevnik permalink
    Červenec 11, 2014 8:48 pm

    K Radhošti mám speciální vztah, tak jako asi každý, kdo bydlí v jeho blízkosti. Je to takový maják, který se tyčí v hornaté a kopcovité krajině, dokonalý orientační bod ve dne i v noci. Nepamatuju si, kdy sem tam byl poprvé, byl jsem ještě hodně malý ale vím, že kdykoliv sem tam byl, stejně jako na vás, i na mne zapůsobila socha Radhošťa. Pokaždé když tam jsem, je téměř nemožné se tam sám vyfotit, všude je spousta lidí, kteří se se sochou buď fotí, nebo popíjejí ono božské pivo 🙂 a nebo když sem tam byl vloni, tak opodál sedělo asi deset nebo víc lidí v kruhu a prováděli za zvuků bubnů, na které hráli, nějaký „rituál“. To u kaple už to bylo s návštěvnosti horší, jen hrstka lidí. Docela mně to překvapilo, protože sem tam vloni za celou tu dobu, co tam jezdíváme, byl pouze jednou, nikdy mně to tam nelákalo, vždycky sem chtěl vidět jenom sochu. 🙂 Zvláštní však bylo, že ačkoliv sem byl na Radhošť natěšený jen já a ostatní z rodiny byli protivní, během cesty se nálada všech zlepšila a s tatou sme se dokonce bavili o tom, o čem nikdy před tím. Bavili sme se o původu naší rodiny, o kraji ve kterém žijeme, i o naší krásné moravské zemi. Takový závan patriotismu, který na nás dých sem nikde jinde nezažil. Asi dotek bohů či předků, bylo to úžasné. I celkově ta energie je tam taková jiná… Jinak bohy cítím všude kolem nás, někdy víc a někdy méně, mám je furt v hlavě. Většinou k nim mluvím jen skrz své myšlenky. Myslím, že mě slyší. Když potřebuju opravdu jejich pomoc, tak k nim mluvím hlasem. Většinou se snažím komunikovat jen s třema bohama, kteří mi přirozeně nejvíce přirostli k srdci. Radhošťa žádám o věci „běžnější“, Peruna žádám o sílu či spravedlnost, a Velesa většinou o můzu. 🙂 Musím říct, že mně nikdy nezklamali, tak se snažím, abych nezklamal já je. Myslím, že od té doby, co sem se vymanil z pařátů Kristových a z bahna ateistického bloudění a začal uctívat bohy a předky, chápu svět lépe a žiju si lépe.

  4. Frostík permalink
    Červenec 11, 2014 10:45 am

    Já mám s Bohy podobnou zkušenost. Poprosím, vyšlu představu a v hlavě se mi zjeví myšlenka jak dál. Pustím se pak do problému s tím, že když Bohové vidí mojí snahu, pomůžou. Nesnáší nečinnost a čekání, že to vyřeší za nás. Chtějí vidět boj s nepřízní života. To všechno, se ještě dá vysvětli autosugescí. Ale jak vysvětlit tu sérii držkopádů vážící se na období, kdy jsem je dost zanedbával? Teď, když mám propracovaný systém vzývání, mě provází štěstí. Já to beru za božskou přízeň. Dá se to svádět na náhodu? Řada po sobě jdoucích náhod, už je pravidlem. Já v naše Bohy jen nevěřím, já o nich vím, že JSOU!

    • Vladislav permalink
      Červenec 11, 2014 1:56 pm

      Ano, takto to podle mých dosavadních zkušenosti přesně funguje, pod to bych se podepsal slovo od slova. A pokud jde o náhodu, tak takové slovo neznám, nic takového neexistuje.

  5. Červenec 10, 2014 8:51 pm

    My máme v Praze v ZOO jeho zmenšenou kopii a při každé návštěvě zahrady ho nezapomenu navštívit.

  6. Shaman permalink
    Červenec 9, 2014 9:25 pm

    Velice krásný a poučný článek.

    • Vladislav permalink
      Červenec 10, 2014 3:13 pm

      Děkuju. Hodně roků jsem si (asi pod vlivem silně křesťanského prostředí formujícího moje předky, kteří pak formovali mě) představoval, že ty světy jsou oddělené. Dnes už vím, že je to blbost. Co je tady, je nějakým způsobem i tam, silně se to prolíná, a hlavně bohové jsou pořád u nás, stačí se jen pokusit s nimi normálně mluvit.
      Jsme pořád stejní. Stejně, jako v případě našich pradědů, hrají i v našich životech klíčovou roli pořád ta samá témata: radost – strach – láska a tzv. nevěra – přežití a harmonie – péče o blízké – duchovní oblast. Pořád ty samé problémy, pořád ti samí lidé, pořád ten samý svět:-)
      A pořád ti samí bohové, stojící na naší straně. Můžeme si je vykreslovat s rohy, v suknici a s kačenou, nebo taky v riflích a v mikině – věřím, že jim je to jedno. Jsou to naši velcí předkové, praotcové, bratři a ochránci v jednom.
      Stačí upřímně požádat a dají nám to, po čem skutečně toužíme. Naše oči se přitom zalijí slzami dojetí – a věřím, že i jejich.
      Ještě jednou děkuju velkému Radegastovi-Svarožicovi – on už ví, za co všechno:-))

  7. Adonis permalink
    Červenec 9, 2014 1:11 pm

    Na Radhošti jsem byl poprvé jako sedmileté dítě a ta socha mne naprostro fascinovala. Pořád jsem pak Radegasta kreslil – neměl jsem žádnou předlohu, jen svou paměť a silný dojem, který ve mně vyvolal – takže se moje kresby soše podobaly dost vzdáleně. Ale roh s kačenou, sekeromlat a rohy na hlavě jsem nikdy nevynechal. Tak socha je hodně povedená, silná.

  8. Červenec 8, 2014 5:34 pm

    Tvuj přístup k „pohanství “ a bohům a „věcem mezi nebem a zemí“ se mi moc líbí.Navíc sem Radhošť taky navštívil jendou, ikdyž sem z jižních čech. Vtipné bylo, že nám půlka dovolené propršela, ikdyž ve zbytku republiky bylo nádherně.To místo je opravdu zvláštní. A i mě se tam vlastně stala dost zásadní událost.Prakticky jsem tam ukončil svůj dlouholetý vztah s jendou holkou.Zajímavé!

    • Frostík permalink
      Červenec 11, 2014 10:58 am

      A myslíš si Michale, že na to měl vliv Bůh Radegast, nebo ta nepřízeň počasí, co prověřila pevnost vašeho vztahu? Nebo sis přímo u něj a pod jeho vlivem uvědomil, že to není ta pravá a nehodí se potencionálně do tvého rodu?
      Jak jsi na tom s pohanstvím? My Jihočeši z PK se nebráníme poznávat spřízněné duše. Zkus mi napsat na email.

      • Frostík permalink
        Červenec 11, 2014 11:04 am

        Email přes Pohanský kruh a nebo si mě najdi na FB.

      • Červenec 12, 2014 7:43 am

        Však vše souvisí se vším a ve všem jsou bohové i v tom počasí:) Už je to nějaký rok a těžko to teď rozřeším:) Dycky jsem toužil poznat lidi co vnímají svět podobně, ale bohužel prozatimní zkušenost zde mě spíše odrazuje,potkávám zde povětšinou lidi co mi neroumí stejně jako kteříkoliv jiní zdá se…ale FB to jistí 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: