Skip to content

Thor Heyerdahl – Poslední viking

Březen 25, 2014
tags:

heyerdahl foto „Pokrok je schopnost člověka komplikovat jednoduché.“

Thor Heyerdahl.

 

Každý kluk má své hrdiny. Těmi mými nebyli žádní smyšlení Vinnetou a Old Shatterhand. Mými dětskými vzory byli (a dodnes vlastně jsou 🙂 ) skuteční dobrodruzi, například cestovatel Alberto Vojtěch Frič, horolezec Reinhold Messner nebo „poslední viking“ Thor Heyerdahl (* 6. 10. 1914, Larvik, Norsko, † 18. 4. 2002, Colla Micheri, Itálie). A právě o životě posledního jmenovaného bych vám chtěl něco povědět, protože právě on je příkladem toho, že klukovské sny se mohou splnit.

Chlapec, který dostal jméno po skandinávském bohu bouří, se narodil v norském Larviku. Od dětství miloval přírodu, k tomu ho vedla jeho matka, která byla ředitelkou místního muzea. Thor rád sportoval a toulal se zemí fjordů, hor a lesů, protože Norsko tehdy bylo ještě skutečnou divočinou. Vystudoval zoologii na univerzitě v Oslo, ale studium ho nijak moc nebavilo. Rebeloval, že se vůbec nestuduje přirozený život divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí. „Pitvali jsme vnitřnosti a transplantovali salamandrům nohy z břicha na záda.“ Napsal později v knize Fatu – Hiva (1974). Thora nebavily zažité konvence, chtěl jít svou vlastní cestou. Začala ho zajímat Polynésie. Tato francouzská kolonie tehdy byla pro zoology učiněný ráj. Francouzi tamní přírodu ještě nedrancovali a v Evropě se pomalu schylovalo k veliké bouři. Dvaadvacetiletý Heyerdahl tedy v roce 1937 odjel se svojí o dva roky mladší první ženou Liv do Tichomoří na ostrov Fatu-Hiva v souostroví Marquesy. V knize Fatu – Hiva o jejich rozhodnutí píše: „Vrátit se k přírodě? Rozloučit se s civilizací? Je snadné o tom snít, ale udělejte to doopravdy. Já jsem to zkusil. Pokusil jsem se vrátit k přírodě. Rozbil jsem své hodinky mezi dvěma kameny a nechal jsem si narůst vlasy a vousy. Lezl jsem na palmy za potravou. Zpřetrhal jsem všechna pouta s moderním světem a vydal se do divočiny s prázdnýma rukama a bos jako člověk, který je zajedno s přírodou.“

Heyerdahl a jeho žena (studentka ekonomie) dostali od univerzity v Oslo malý grant a dobrodružství mohlo začít. Ostrované mladý párek dobrodruhů přijali bez problémů a francouzské úřady nedělaly žádné problémy. Když vyšlo najevo, že chatrč, kterou si Norové postavili, nepřežije první bouři, Polynésané jim ukázali, jak staví své domy oni a nový domov byl podstatně bytelnější a trvanlivější. A právě tady Thor začal s něčím, co později dostalo název experimentální archeologie. Domorodci stále ve Francouzské Polynésii žili tak, jako před staletími jejich předkové. Mladý badatel začal čím dál více přemýšlet, odkud vlastně jejich předkové připluli a kdy to bylo. Ostrované mu ukázali staré skalní rytiny, znázorňující „loď ve tvaru půlměsíce se zakřiveným dnem, velmi vysokou přídí a zádí, dvojitým stěžněm a řadami vesel.“ Tohle našeho dobrodruha začalo velice zajímat, protože toto plavidlo mu ze všeho nejvíce připomínalo starověké rákosové lodi ze starého Egypta. Polynésané nic podobného nestavěli, kde se tu tedy takové plavidlo vzalo. Kdo na něm připlul? A kdy? Při návštěvě sousedního ostrova Hiva – Oa se Heyerdahl setkal z další záhadou: Stály tu velké červené kamenné sochy, které mu na první pohled připadaly jako dvojčata kolosů v Tihuanacu u jezera Titicaca v Bolívii. Domorodci také pěstovali dlouho před příchodem Evropanů sladké brambory a vyprávěli si pověsti o tom, že jejich bílí předci přišli z východu a že je vedl jakýsi Tiki. Že by tedy Polynésie nebyla osídlena jen z Ásie, jak se tehdy vědci domnívali? Mohl tajemný bílý národ přijít z Ameriky? A odkud přišel do Ameriky?

Tyto otázky nedaly Heyerdahlovi spát.  Po návratu do Evropy se stal se stoupencem tzv. difuzionistické teorie. Její zastánci se domnívají, že rozvoj kultur v různých částech světa není dán primárně jejich samostatným vývojem, ale i migrací vynálezů a národů. Tedy, že kořeny všech významných světových civilizací starověku sahají k jednomu centru. Heyerdahl celý život prosazoval myšlenku, že existovala jakási dávná bělošská civilizace, která mohla stát u zrodu tak zdánlivě rozdílných a vzdálených kultur, jako je třeba Tihuanacu v Andách nebo protocivilizace na Velikonočním ostrově. Za tyto názory si samozřejmě vysloužil nálepku „rasisty“. Jeho oponenti donekonečna překrucují z kontextu vytržený citát z jeho dopisu matce z Německa z roku 1938: „Nevěřila bys, jak nádherný je přechod z Francie sem k této charakterově pevné rase.“ Tehdy se totiž Thor sešel s Hansem Güntherem, vědcem, který propagoval difuzionistickou teorii též. To má být „důkaz“ o tom, že prý „spolupracoval s nacisty“. To je samozřejmě nesmysl. Thor Heyerdahl za druhé světové války sloužil v norské armádě a s nacisty tedy v žádném případě nijak nekolaboroval.

Heyerdahl Kon-Tiki loďPo válce Heyerdahl sepsal svou teorii o tom, že se Indiáni z dnešního peruánského pobřeží na velkých balzových vorech (ty viděli ještě španělští dobyvatelé) mohli dostat do Polynésie. Odjel do USA a v newyorkském muzeu se mu vysmáli. To ho však nezlomilo. Rozhodl se postavit repliku inského balzového voru, podle pramenů, které zanechali Španělé. Plavidlo pojmenoval Kon Tiki po legendárním králi bílé předkolumbovské civilizace. Kon-Tiki byl vládcem říše, o které vyprávěli Inkové a která zanechala obrovské zříceniny na břehu jezera Titicaca. Legenda praví, že byl napaden nepřátelským náčelníkem Carim. V bitvě u jezera Titicaca byli záhadní bílí a vousatí muži poraženi, ale Kon Tiki a jeho nejbližší druhové unikli přes moře na západ. Bez jediného hřebíku, podle staré rytiny z 18. století jeho novodobí následovníci svázali balzové kmeny konopným lanem a postavili vor. Připravovaná plavba se stala senzací. Nikoli jako vědecký podnik, ale jako sázka na jistou smrt. Do vojenského přístavu Callao v Peru přijelo mnoho zvědavců i vědců, kteří chtěli vidět mladé sebevrahy.  Šestičlenná výprava musela podepsat dokument, ve kterých se peruánské námořnictvo zříkalo jakékoliv odpovědnosti. Posádku tvořili mimo Heyerdahla: Norský inženýr Herman Watzinger, švédský etnograf Bengt Danielsson, norský malíř Erik Hesselberg a dva bývalí norští odbojáři (opět tedy padá jakákoliv pomluva o spolupráci s nacisty) Knut Haugland a Thorstein Raaby. 28. dubna 1947 vor konečně opustil jihoamerické pobřeží. Pod norskou vlajkou na stožáru je nesl Humboldtův proud a také lodní plachta z režného plátna, na které byl vymalována tvář vousatého boha Kon Tikiho, syna Slunce. Proud je nesl heyerdahl mapa 1rychlostí 80 km denně, pomalu vstříc polynéským ostrovům. Za více než tři měsíce urazili vzdálenost dlouhou 8 000 kilometrů. Plavba Tichým oceánem byla úspěšná, ani v bouři je starobylá konstrukce voru nezklamala. Když po 97 dnech konečně dorazili k ostrovu Angatau, korálová bariéra jim zabránila v přistání. Nakonec dopluli až k dalšímu ostrovu Raroia, kde Kon Tiki zakončil 7. 8. 1947 svou plavbu. Nemožné se stalo skutkem. Zpráva o úspěchu „expedice sebevrahů“ obletěla celý svět. Film Ve znamení Kon Tiki, který za své plavby dobrodruzi natočili, dostal v roce 1950 Oskara za nejlepší dokument.  Heyerdahl, ale řadu vědců stejně nepřesvědčil. Jeho oponenti dodnes tvrdí, že Indiáni se do Polynésie dostat nemohli a jakási bělošská předkolumbovská civilizace už vůbec ne. Na potvrzení své teorie se norský badatel roku 1953 vypravil na Galapágy, kde spolu s archeo­logy Reedem a Skjölvoldem našel stopy pobytu Indiánů dávno před příchodem Španělů. Bengt Danielsson, někdejší člen posádky Kon Tiki, podnikl úspěšnou plavbu v roce 1956 na voru Tahiti nui z Oceánie k jihoamerickému pobřeží. Dokázal tak, že i Polynésané se mohli dávno pře Kolumbem dostat do Ameriky a cestování přes Tichý oceán mohlo skutečně probíhat oběma směry.

V letech 1955 a 1956 se Thor Heyerdahl vypravil na Velikonoční ostrov, jehož záhadné sochy moai připomínají ty, které můžeme dodnes vidět v Peru, Ekvádoru a Bolívii. Provázeli jej druhá manželka Yvonne s malým synem Thorem, archeo­logové ­William Mulloy, Carlyle Smith, Edwin Ferdon, Arne Skjöldvold a Gonzalo Figueroa. O tomto projektu a své teorii napsal knihu Aku-aku. O mnoho let později se na ostrov vrátil. V expedici z roku 1986 měl místo i český inženýr Pavel Pavel. Chytrý rodák ze Strakonic totiž vymyslel způsob, jak sochy „rozchodit“. Nejprve to zkusil v Československu, kde s přáteli odlili betonovou kopii tajemných soch. O svém zdařilém pokusu napsal Heyerdahlovi a ten ho pozval na Velikonoční ostrov, kde Pavel svůj objev s úspěchem zopakoval, k velkému údivu oficiálních vědců i představitelů komunistického Československa. K záhadě Velikonočního ostrova zde: https://pohanskykruh.wordpress.com/2014/03/05/2488/

Heyerdahl RA-II_colorHeyerdal psal knihy, točil filmy a pořádal přednášky po celém světě. A prováděl další experimentální plavby. V létech 1969 a 1970 postavil papyrové čluny Ra a Ra II a na nich přeplul Atlantik (Ra v jazyce starých Egypťanů znamená jméno boha Slunce).  Chtěl tak dokázat, že do předkolumbovské Ameriky se mohli dostat i Egypťané a Féničané. Materiálem na výrobu jejich lodí byl papyrus (stonky rostliny šáchor), rostoucí nejen v Egyptě, ale i v Americe. Vyhledal tedy stavitele schopné vyrobit tradiční metodou lodi starověkých plavců. A tak na stavbě rákosových zaoceánských lodí spolupracovali jak Aymarové od jezera Titicaca v Bolívií, tak černoši od jezera Čad v Africe. Mezinárodní posádku, která se plavila pod modrou vlajkou OSN utvořilo sedm mužů ze sedmi národů. Pod Thorovým vedením byli jejími členy Norman Baker z USA jako navigátor a radista, potápěč Georges Surijál z Egypta, lékař Jurij Senkevič z SSSR, antropolog Santiago Genovés z Mexika, lodní stavitel Abdalláh Džibrání z Čadu a horolezec Carlo Maurri z Itálie. Tedy o Heyerdahlově údajném „rasismu“ nemůže být opět ani řeči. Ra  vyplula z přístavu Safí na atlantickém pobřeží Maroka 25. 5. 1969. Na plachtě bylo namalováno rudé sluneční kolo, jako symbol egyptského slunečního boha Ra. Patnáctimetrový člun těsně před cílem po dvou měsíční plavbě a cestě o délce 3000 mil poškodila bouře a osádka musela loď opustit. Heyerdahl se však nevzdal a postavil o něco menší plavidlo Ra II, a znovu vyplul v květnu 1970. Loď dorazila 10. 7. konečně k ostrovu Barbados. Cesta trvala 57 dní a byla dlouhá 3 720 mil. Znovu v praxi potvrdil, že zdánlivě „primitivní“ dávnověké dopravní prostředky jsou schopny překonat vzdálenosti tisíců kilometrů a civilizace Starého světa mohly ovlivnit ty americké. Část vědců opět, ale jeho snažení odmítla brát vážně.

Heyerdahl Tigris-bilde Dalším Heyerdahlovým projektem experimentální mořeplavby byla cesta lodi Tigris, pojmenované po mezopotamské řece, v roce 1977. Tentokrát chtěl dokázat možnost cestování, obchodu a kulturní výměny u dávných Sumerů, Egypťanů a obyvatel měst v povodí Indu (slavné Mohendžo-dáro). Obyvatelé bažin jižního Iráku postavili ve spolupráci s osvědčenými aymarskými Indiány tradičním způsobem člun z rákosu. Vedle Heyerdahla a amerického navigátora Normana Bakera, ruského lékaře Jurije Senkeviče a fotografa a horolezce Carla Mauriho, kteří se plavili již na Ra I a Ra II, tvořili posádku také západoněmecký námořní kapitán Detlef Soitzek, mexický podnikatel a sponzor projektu Ghermán Carrasco Franko, japonský potápěč Toru Suzuki, kameraman Norris Brock z USA a tři studenti: Asbjörn Damhus z Dánska, Rašíd Nizar Sálim z Iráku a Detlef Soitzek ze Západního Německa. Tigris vyplul s namalovaným zikuratem na plachtě a s vlajkou OSN 11. 11. 1977 z irácké Kurny. Cesta vedla dobrodruhy z dávné Mezopotámie vodami Perského zálivu. Zamířili k Bahrajnu, kde prý přistál i bájný sumerský hrdina Gilgameš. heyerdahl mapa 2Pokračovali podél pobřeží Kataru a Hormúzským průlivem do Indického oceánu. Na konci prosince 1977 přistála Heyerdahlova posádka v Ománu a navštívila město Maskat. Dále se Tigris vydal přes Arabské moře do Pákistánu, jehož dávnověcí obyvatelé udržovali velmi čilé obchodní styky s Mezopotámií. Sem se doslali cestovatelé koncem ledna 1978. Přistáli v zátoce u Ras Ormara a vydali se do Mohendžo-dára a na pohřebiště v Harappě, v samotném údolí Indu.  Odtud se chtěli plavci vydat do afrického Somálska, a znovu dokázat, že toho staří námořníci byli schopní. Jenže mezinárodní politická situace nebyl nejlepší, Tigris sledovaly válečné lodě různých států.  Právě totiž vypukl konflikt mezi Jemenem a Etiopií.  Malá rákosová loď se stala vetřelcem a jedinou zemí, kde jim bylo umožněno konečně přistát  v březnu 1978, byl miniaturní státeček Džibuti, kde se o jejich bezpečí postarala osvědčená Francouzská cizinecká legie. Plavba trvala 143 dní a byla dlouhá 6 800 kilometrů. Cíle se Heyerdahlovi a jeho mužům dosáhnout nakonec nepodařilo doslova o pár kilometrů. Svět se opět o krok přiblížil ke Třetí světové válce. Thor se po poradě s posádkou rozhodl k demonstrativnímu zoufalému gestu: Tigris Byl zapálen. Heyerdahl odeslal dopis generálnímu tajemníku OSN Kurtu Waldheimovi, kde popisuje, proč tak učinili: „Na protest proti nehumánním metodám světa v roce 1978, do něhož se vracíme z otevřeného moře, dnes spalujeme naše plavidlo se vztyčenými plachtami, lanovím a ráhny. Byli jsme nuceni přerušit plavbu před vstupem do Rudého moře. V obklíčení vojenských letadel a válečných plavidel z nejcivilizovanějších a průmyslově nejvyspělejších zemí světa nám spřátelené vlády odmítly udělit souhlas k přistání v jejich vodách. Museli jsme se vylodit v malé, zatím ještě neutrální republice Džibuti, protože kolem dokola se sousedi a bratři navzájem ničí díky prostředkům, které jim zpřístupnili ti, kdož stojí v čele lidstva na cestě do třetího tisíciletí… Z naší strany to bude nezodpovědnost, nebudeme-li požadovat od těch, kdo vydávají příslušná rozhodnutí, aby se moderní zbraně nedostaly do rukou lidí, jejichž meče a válečné sekery zavrhli již naši předkové.“

Jak moc to připomíná nedávné vyhánění Srbů z Kosova a „humanitární bombardování“ Jugoslávie, kterému tolik tleskal Václav Havel… Mocní tohoto světa jsou stále nepoučitelní…

Zapálení lodi Tigris neznamenalo konec výzkumů neúnavného „posledního vikinga“ Heyerdahla. Nadále obracel pozornost k cestám prehistorických národů světovými moři. Ještě v devadesátých letech Dvacátého století se věnoval záhadám megalitických staveb tajemného bílého národa Guančů na Kanárských ostrovech, kam se přestěhoval. Na přelomu tisíciletí se vydal na Sicílii, kde zkoumal záhadně vyhlížející objekt připomínající svou strukturou mayskou pyramidu. Měl za to, že jde o kultovní stavbu starou až pět tisíc let, která nejspíše sloužila k uctívání Slunce.  Chystal také velkou expedici do jihoruských a ukrajinských stepí u Černého moře, aby tu s archeology zkoumal tajemnou tripolskou kulturu. Dříve než mohl uskutečnit své nové plány, podlehl v nerovném zápasu s rakovinou. Pamatuji si, jak mne ta zpráva zasáhla. Odešel jeden z mých hrdinů, doufám, že mu bůh moře starých seveřanů Njörd ve své síni v Noatúnu  prokazuje náležité pocty. Thor Heyerdahl byl velký muž. Dokázal nemožné: Splnil si své sny a prokázal, že bílý muž se mohl dostat přes daleké oceány dávno před Kolumbem, že světová moře kontinenty nerozdělují, že je spíše spojují. Že staré mytologie a legendy mohou být pravdivé. Byl také propagátorem zelené ekologické myšlenky mnohem dříve, než se jí zmocnili všelijací Greenpiss nebo takové morálně zkrachovalé existence jako Bursík, Liška či dokonce terorista Daniel Cohn-Bendit: „Civilizované lidstvo vyhlásilo válku vlastnímu životnímu prostředí. Tento boj zuří na všech světadílech a postupně se rozšiřuje i na tyto ostrovy. Při boji s přírodou může člověk vyhrát všechny bitvy až na tu poslední. Vyhraje-li i tu, zahyne tak jako zárodek, který by odřízl vlastní pupeční šňůru.“

Lodě Kon TikiRa II odpočívají ve zvláštním muzeu v Oslo. Pokud tam budete mít cestu, jistě se tam zajděte podívat. Odkaz Thora Heyerdahla stále žije, jeho experimentální plavby inspirovaly i mnohé další dobrodruhy, například Tima Severina: https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/05/23/tim-severin-serie-vikingove/

 Zdroje:

               Thor Heyerdahl: Staré civilizace a oceán. Panorama. Praha 1983.

               Thor Heyerdahl: Kon Tiki. Mladá fronta. Praha 1964.

               Thor Heyerdahl: Aku Aku. Mladá fronta. Praha 1960.

               Thor Heyerdahl: Výpravy Ra. Mladá fronta. Praha 1974.

               Thor Heyerdahl: Fatu Hiva. Mladá fronta. Praha 1981.

               Jurij Senkevič: Expedice Tigris. Panorama. Praha 1987.

               Rosemary Burtonová a kolektiv: Cesty velkých objevitelů. Knižní klub. Praha 1994.

               Václav Švarc: Na vlnách řek a oceánů. Albatros. Praha 1984.

Advertisements
komentářů 9 leave one →
  1. Říjen 6, 2015 9:04 am

    Dnes by se dožil 101 let Thor Heyedahl. 🙂

  2. Duben 1, 2014 12:31 pm

    Zde ještě pro doplnění: Mumie z předkolumbovského Peru, které potvrzují Heyerdahlovu teorii o plavovlasé bílé civilizaci v Jižní Americe. https://www.flickr.com/photos/22834072@N08/2202355855/in/photostream/

  3. ToM permalink
    Březen 28, 2014 4:58 pm

    odpouúčam pozrieť aj filk Kon-Tiki
    http://www.csfd.cz/film/295964-kon-tiki/

  4. morgarath permalink
    Březen 26, 2014 10:05 pm

    Pěkný článek!;-)

  5. lomikel permalink
    Březen 25, 2014 9:40 pm

    super! 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: