Skip to content

Kouzlo orla

Březen 15, 2014
tags:

orel_morskyDnes si v našem nepravidelném seriálu o magických zvířatech spjatých s mytologií árijských národů povíme něco o orlech. Orel byl pro naše předky vládce ptačí říše, podobně jako lev kraloval suchozemským zvířatům. V árijských mytologiích je také symbolem a osobním průvodcem šéfů jednotlivých národních pantheonů, Hromovládců. Nejdříve se, ale zaměříme na orla v přírodě a něco si o něm řekneme:

Existuje celkem 13 rodů orlů, náležejících k čeledi jestřábovitých, z řádu dravců. Orli jsou tedy draví ptáci, velice dobře vybavení k lovu živé kořisti. K typickým znakům, kterých si u nich hned všimneme, patří hákovitě zahnutý zobák, ostré drápy a silná, široká křídla. Svou kořist loví ve dne, pomocí výborného zraku. Ten je několikanásobně ostřejší než lidský. Čich mají však vyvinutý mnohem méně.  Dravci jsou obecně dlouhověcí, orli, a jestřábovití vůbec, se dožívají běžně věku přes třicet let. Jsou monogamní, oba partneři se aktivně podílejí na péči o mladé a společně staví i hnízda. Když jeden z rodičů zemře, je velice pravděpodobné, že uhynou i mladí, protože rodiče mají přesně rozdělené úlohy: Samec přináší ulovenou potravu (nejčastěji hlodavce, ale některé druhy i ryby) do hnízda a samice krmí mláďata. Při samotném lovu však pár někdy spolupracuje. Postihne-li smrt matku, otec dále loví a přináší potravu do hnízda, ale mláďata nejsou schopna se sama nakrmit. Přijde-li o život otec, matka musí sama lovit a velice pravděpodobně mladé opustí. Mladí orli dospívají nezvykle dlouho, až okolo třetího roku života i později.

Orli samozřejmě žijí i na území Čech. Jsou to zejména orel královský (Aquila heliaca), orel skalní (Aquila chrysaetos) a vzácný orel mořský (Haliaeetus albicilla). Všechny tři druhy jsou samozřejmě přísně chráněné. Orel královský dosahuje rozpětí křídel 175 – 220 cm. Může vážit 2,7 – 4,5 kg (váha u samic orlů je větší než u samců, stejně jako rozpětí). Žije převážně v Evropě a stepích Asie. Orel skalní má rozpětí křídel 195 – 220 cm a váží asi 2,8 – 4,5 kg. Obývá Evropu, Asii, Severní Ameriku a Severní Afriku. Orel mořský je skutečným obrem mezi svými kolegy, rozpětí křídel může mít až 190 – 240 cm. Váží 4 – 7 kg. Můžeme ho spatřit v Evropě a v Asii, dokonce i v himálajské oblasti a u Kaspického moře.

orel prometheus_chained_by_nathanrosario-d5gzeyiTolik tedy o orlech v přírodě a podíváme se konečně na jejich úlohu v mytologii. Začneme u mých oblíbených Řeků. Vládce Olympanů, Kronův syn Zeus, zvaný Hromovládce, má orly moc rád. To dokázal i Prométheovi. Tento chytrý syn Titána Íapeta neprokazoval Diovi dostatečnou úctu. Sám si ještě pamatoval dobu, kdy světu vládli právě Titáni a nikoliv o generaci mladší Olympané. On se sice postavil ve Válce bohů na stranu Dia (spolu s Héliem) a jeho sourozenců, ale to nic neměnilo na tom, že stále proti novému vládci světa rebeloval. Když Zeus ztrestal lidstvo potopou, Prométheus jeden lidský pár zachránil, a tak ke konečnému vyhubení nedošlo, což by mu snad i Zeus odpustil, protože později uznal, že bez lidí to prostě není ono. Jenže tento Titán Hromovládce stále více pokoušel. Nejen, že lidi naučil nechávat si zvířecí maso a bohům obětovat jen tuk a kosti, on dokonce ukradl na Olympu bohům oheň a daroval ho lidem! A Diovi už s ním došla trpělivost: Nechal Prométhea přikovat do řetězů k nejvyšším vrcholkům Kavkazu. Čekal, že Titán bude žebrat o milost, jenže to se přepočítal. Tak tedy poslal obrovského orla Ethona, aby každý den přilétal a dobrodinci lidstva žral za živa jeho játra, která mu do druhého dne znovu dorostla. Viz obrázek. Prométheus odolával celých dvanáct lidských pokolení a stále nežebral o milost a odpuštění. Jeho muka ukončil až jiný hrdina, Diův syn Hérakles, který orla zastřelil šípem a Titána osvobodil. Když viděl mocný Hromovládce, že jeho pomsta neklapne, nakonec se s Prométheem usmířil. Ten si však musel nechat jeden železný kroužek ze řetězu a nosit ho s kamínkem ze svého horského vězení na prstě už na pořád (aby se jako neřeklo). Od těch dob nosí vděční lidé na památku Prométhea prsteny.

Zeus měl tedy orla za svůj symbol. A rád se v něho také proměňoval, když létal po světě. Jednou takhle letěl i nad Trójou. A tady to bude zajímavé: Hromovládce byl velký proutník. Sice měl za manželku svou sestru Héru, jenže i tak měl spoustu milenek a tedy i levobočků. Například již zmíněného hrdinu Hérakla. Jenže (ono se o tom moc nemluví) byl starý čuňas. Byl totiž i na chlapečky. A právě v Tróji uviděl syna krále Tróa, kuřpytlíka Ganyméda. Tak se do něj zbláznil, že ho popadl do orlích pařátů a odnesl si ho sebou na Olymp, kde z něj učinil číšníka bohů. To už bylo ale na Héru moc a dělala doma takové rošambo, že Zeus později kapituloval a vyzvedl Ganyméda na oblohu a dal mu místo v souhvězdí Vodnáře. Tolik tedy o hošanech a orlech na Olympu.

I staří Peršané mají ve své mytologii orly. Například hrdina Rustam měl tak těžký porod, že při něm musel pomáhat i kouzelný orel Símurgh, žijící na bájné hoře Káf. Íránci si dodnes také vyprávějí legendu o podivném létajícím dopravním prostředku: Král Kaj Kávus měl prý jakýsi létající trůn, který prý fungoval na legendární orlí pohon. Perský epos  Šáhnáme  nám ho popisuje asi takto: Král seděl na trůnu, nad nímž byl na čtyřech sloupech vztyčen jakýsi přístřešek ze dřeva a zlata. K němu byli přivázáni nebo snad připoutání čtyři velcí orli za pařát. U sloupů ve čtyřech rozích tohoto kiosku byly upevněny kusy masa. Jak se ptáci snažili dostat k potravě, máchali křídly a trůn se začal zvedat. S tímto strojem doletěl tento bájný monarcha až do Číny, kde se prý orli unavili, a stroj spadl. Havarovaného krále musel zachránit právě hrdina Rustam, který s ním později bojoval.

orel zarathustra Faravahar_svgVládcové pozdější Perské říše přijali náboženské učení proroka Zarathuštry, šlo o jakýsi přechod od polyteismu k monoteismu, kde se mísilo obojí. Počátky tohoto náboženství, které skrze svého proroka sdělil světu bůh Ahura Mazda, sahají až do 7. století př. n. l. Toto dualistické náboženství je dodnes živé jak v Íránu (kde ho islámská republika toleruje a považuje za své kulturní a národní dědictví), tak v Indii a okolních státech. Za svůj symbol považují zarathuštrovci, někdy zvaní též mazdaisté (nemá to nic společného s oblibou íránských Revolučních gard v automobilech Mazda 🙂 ), obraz svého boha s orlími křídly. Viz obrázek.

orel aquiliferTaké dědicové Řeků, Římané, přijali orla jakožto symbol svého nejvyššího boha Jupitera, kterého ostatně ztotožnili s Diem. Slavný vojevůdce, a strýc ještě slavnějšího Gaia Julia Caesara, Gaius Marius (157 př. n. l – 13. 1. 86 př. n. l) dokonce zvolil orla jako znak nejefektivnější armády historie, slavných Legií. Každá Legie měla od jeho dob svého zlatého orla s Jupiterovým hromovým vřetenem a blesky. Viz obrázek. Nosič takové standarty se tituloval aquilifer. Pokud byla Legie poražena a přišla o svého orla, byla to obrovská ztráta cti a Římané udělali vše proto, aby svou čest a ztracenou standartu získali zpět. To se stalo například v bitvě v Teutoburském lese roku 9 n. l. Za panování prvního císaře Octaviána Augusta (31 př. n. l.  – 14 n. l.) se Jupiterův orel stal oficiálním symbolem Římského impéria. A právě odtud pochází tolik dnešních státních znaků s orlem, stejně jako šlechtické erby.

Na chvilku odbočíme a podíváme se i do Ameriky, respektive do Mexika. Zde vznikl roku 1325 stát Aztéků s hlavním městem Tenochtitlánem. Aztékové si o vzniku své metropole vyprávěli zajímavou legendu:  Byli to orel Aztékovépůvodně vyhnanci ze severu a do jejich nové země je přivedl prorok Tenoch. Dovedl je až k bažinatému jezeru Texcoco. Místní kmeny Aztéky nepřijaly rozhodně z otevřenou náručí a vykázaly jim pouze ostrov uprostřed tohoto jezera. Tenoch na ostrově uviděl kaktus, na kterém seděl orel a žral hada, viz obrázek. Považoval to za dobré znamení, a tak tu jeho lid založilo město pojmenované po něm: Tenochtitlan. Za čas se město rozrůstalo a Aztékové vybudovali mocnou říši, kterou však v roce 1521 dobyli Španělé. Elitní aztéčtí bojovníci měli orly ve velké úctě, jeden z jejich válečnických spolků si říkal „Orli“. Když Mexická republika v roce 1823 hledala vhodný státní znak, zvolila aztécký motiv s orlem a hadem.

Ale zpět na evropský kontinent. I Germáni uctívali orly. Četné archeologické nálezy ze starověku a raného středověku to dokazují. Možná šlo o kulturní vliv Říma, ale zřejmě jde i o vlastní pojetí, vždyť všechny staré árijské národy měly nějaký vztah k orlům. Pěkný článek zde: http://slavonie.org/2010/01/15/orlice/

  Například Indové a Védy: Bůh hromu Indra létá na obrovském orlu a také Višnu se rád sveze na tom svém, který se jmenuje Garuda. Samotní skandinávští Germáni znali mytologické orly zcela jistě. Snorri Sturlusson nám o tom orel ratatosksvědčí ve své Eddě.  A popisuje nám v ní světový strom jasan Yggdrasil, v jehož kořenech sídlí obří had Nídhögg a v jeho koruně zase nemenší orel a ten je prý “…vševědoucí. Mezi očima mu sedí jestřáb Vedrfölni. Veverka jménem Ratatosk běhá nahoru a dolů po jasanu a donáší nevraživá slova mezi orlem a hadem Nídhöggem“.  Viz obrázek. Nejde o jediného orla v severských legendách, Snorri vypráví ještě o obru Tjazim. Tento nevychovanec si jednoho dne usmyslil, že se promění v orla a unese z Asgardu bohyni Iddun. Co z toho vzniklo za motanici si můžete přečíst zde: https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/11/07/skadi-bohyne-hor-a-zimy/

Orel byzanc Palaiologovská dynastie-Dynasty-Eagle_svgPo pádu Západořímské říše roku 476 se stali pány této části Impéria Germáni. Odoaker z kmene Skirů se neprohlásil císařem, ale pouze „králem národů Itálie“ a odeslal imperátorské insignie do Konstantinopole. Východořímská říše, s tímto hlavním městem, zůstala nadále spravovaná svým císařem. Konstantinopolští imperátoři se postupně vzdávali jako úřední řeči ve své říši latiny a zaváděli řečtinu, časem také přestali používat starý symbol Jupiterova orla a pozměnili ho. Přidali mu ještě jednu hlavu, nový orel tedy shlížel jak na Východ, tak na Západ. Ovšem už v období 1900 – 1250 př. n. l. používali Chetité podobný reliéf, jedná se tedy nepochybně o starý árijský symbol svrchované moci. Na obrázku znak rodu Palaiologovců. Když se Frank (tedy Germán) Karel Veliký roku 800 v Římě prohlásil císařem a vznesl tak nárok na obnovení Západořímské říše, zvolil trochu pozměněného Jupiterova orla jako symbol kontinuity trvání původního Říma. Čímž rozhodně nepotěšil svého konstantinopolského kolegu. A odtud pocházejí vlastně všechny ty orlice, které zná středověká heraldika.

orel  svatovácVe středověké Evropě měl od jisté doby každý šlechtic svůj erb. Později každá země a konečně i města. Věda o těchto erbech se nazývá heraldika. Protože po rozpadu Franské říše (to se nám ty říše stále krásně rozpadají, že?) zdědila karolinského orla její německá část, později zvaná Svatá říše římská národa německého, která se snažila šéfovat i Českému knížectví, dostal se orel i k nám. Tedy orel ani tak ne, jako orlice. V české heraldice totiž platí, že pokud má orel jednu hlavu, je to orlice a pokud dvě, je to prostě orel 🙂 .  No a z německé orlice vznikla i ta, kterou používali Přemyslovci (nesprávně nazývaná Svatováclavská). Viz obrázek. Její nejstarší vyobrazení pochází z mincí knížete Bedřicha z období 1179 – 1181. Je na nich orlice s roztaženými křídly obklopená symetrickými křížky, což zřejmě mělo představovat plameny obklopující křídla. Patrně šlo o původní erb Přemyslovců, lev se dvěma ocasy se stal českým znakem až o něco později. Když hlavní větev Přemyslovců vymřela, Jan Lucemburský daroval roku 1339 tento osiřelý erb Tridentskému knížectví. Italská autonomní provincie Trento ji má ve znaku dodnes.

 Situace v Evropě se s orly ve znacích zamíchala hlavně po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Tehdy padl poslední zbytek kdysi hrdého Impéria. Osiřelého dvouhlavého orla se rychle ujali Rusové a jejich velkokníže Ivan III. se prohlásil carem (tedy císařem). Císařové Svaté říše římské si ovšem uzurpovali dvouhlavého orla taktéž, poprvé to snad učinil Fridrich II. Štaufský už v roce 1250, později tak při své císařské korunovaci v roce 1433 udělal i Zikmund Lucemburský, to však byly vyjímky, oficiálním symbolem Říše byl stále jednohlavá orlice. Nástupce prvního cara Váni, Vasilij III. a císař Maxmilián I. Habsburský si navzájem potvrdili tituly ve spojenecké smlouvě a oba státy pak používali dvouhlavého orla jako své znaky. Což ostatně jejich nástupci činili až do konce První světové války v roce 1918, protože Habsburkové se s Rakouskem-Uherskem považovali za nástupce Svaté říše římské národa německého. Jak neslavně dopadli Romanovci asi všichni víme ještě ze školy.

Sláva Jupiterova orla ještě nakrátko ožila za Napoleona Bonaparta, když se v roce 1804 prohlásil císařem Francie. Přijal orla v původní římské podobě a jeho vojáci pod standartami s tímto symbolem táhli celou Evropou až k porážce u Waterloo v roce 1815.

orel RSII ve dvacátém století se orel a orlice dočkali válek pod svými křídly. Němečtí nacisté za svůj znak zvolili orlici, třímající v pařátech dubový věnec se svastikou. Tu si radši ukazovat nebudeme, protože by si mohl někdo stěžovat 🙂 . Italští fašisté se snažili obnovit slávu Římského impéria a Mussolini jako znak Italské sociální republiky vybral starého dobrého Jupiterova orla. Viz obrázek. Takže pokud budete pít Mattonku, dobře se podívejte na etiketu 🙂 .

Orel a orlice jsou dodnes státním znakem mnoha zemí:  Například Německa, Rakouska, USA, již zmíněného Mexika a řady arabských států. K dvouhlavému orlu, jako symbolu Impéria, se vrátilo i Rusko, když se zbavilo komunistických okovů. Orel je dodnes předmětem obdivu a uctívání. Je symbolem síly a vlády. Miláčkem bohů. U národů, které dodnes praktikují šamanismus, je tento pták poslem duchů a nadpřirozených sil. Šaman, který „létá s orlem“, je brán za velkého mistra svého oboru. Orel působí dojmem vznešenosti a důstojnosti. Je králem mezi ptáky. Člověk, který přijme orla za své totemové zvíře se na jeho perutích může vznést vysoko. Ale o to horší může být jeho pád. Vzpomeňme  na Ikara,

Ilustrace:    Prométheus: Nathan Rosario, Ratatosk: Daniel Lieske.

Zdroje:  Karel Jiřík a kolektiv: Atlas zvěře. SZN. Praha 1980.

               Jan Dungel, Karel Hudec: Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Academia. Praha 2013.

               Robert Graves: Řecké mýty. Československý spisovatel. Praha 2010.

               Guus Houtzager: Encyklopedie řecké mytologie. Rebo Production CZ. Praha 2003.

               Friedrich-Karl Kienitz: Národy ve stínu. Odeon. Praha 1991.

               Nicholas Hordern, Simon Dresner, Martin Hillman: Nový svět. Albatros. Praha 1987.

               Snorri Sturlusson: Edda. Argo. Praha 2003.

               Bohumila Zástěrová a kolektiv: Dějiny Byzance. Academia. Praha 1996.

               Henry Camillo Pohanka: Heraldika v souvislostech. Agentura Pankrác. Praha 2012.

               Milan Mysliveček: Velký erbovník 1. Fraus. Praha 2005.

Advertisements
komentáře 3 leave one →
  1. Březen 22, 2014 8:18 am

    Na severním konci světa se nachází mluvící kámen, který má moc Orla vzkřísit.

  2. Březen 15, 2014 5:57 pm

    Pro menší doplnění jedna pověst o vniku města Orlová

    Pověst o vzniku Orlové

    Událost je ohraničená časem vlády opolského knížete Meška a krajinou tehdy pustou, bez lidských obydlí, krajinou, kterou pokrýval les, neproniknutelný hvozd. Právě sem, stržen divokou loveckou štvanicí, zabloudil kníže Mešek se svou družinou. Když zmizela stopa zvěře za třasoviskem a slunce nemilosrdně pálilo, na líbezné vyvýšenině kázal kníže pacholkům a ostatním, aby zarazili.

    Ve stínu staletých velikánů bylo zakrátko prostřeno. Kněžna Ludmila odhrnula si z cela uvolněný pramen vlasů, a jak po dívčím způsobu zvedla loket, aby se napřímila po prudké jízdě, hle – div divoucí.

    Veliký orel, který zde byl domovem, vyplašený neobvyklým ruchem, rozepjal křídla a vzlétl. Prudký závan zvichřeného povětří dotkl se tváře kněžny. Polední slunce oslepovalo. Kněžna zvedla oči k hořícímu jasu poledního nebe a zapotácela se. Prška slunečních paprsků prostupovala okrajem větvoví i křídly orla. Něco bílého objevilo se nejdříve v rovině orlích spárů a pozvolna se snášelo k nohám kněžny. Snad to byl přelud, okamžik nevýslovné závrati duše, snad to bylo neobvyklé pírko orla, snad kořist v jeho drápech, snad bílá hostie…

    A tu se naplnilo čekání i čas kněžny. Když v poledním nastalém tichu přihlásil se k životu křikem synáček, dědic a zachovatel rodu, po letech kníže Kazimír – rozpoznal Mešek, že mu bylo dáno znamení. Vztyčil na vyvýšenince kríž. Brzy zde dal sroubit kapli. Za čas se v příhodných místech kolem kaple usadili lidé. Kapli nahradil kostel. Bylo třeba zapsati místo lidských příbytků v knihách majetku knížete – nazvali osadu Orlovou.

    V kostele na věcnou paměť příhody visel obraz knížete, kněžny a orla, jak se vznáší s bělostnou hostií. Byl to dar knížete.

    • Myslič permalink
      Březen 16, 2014 9:13 pm

      Tak pověstí o orlu (orlici)ve znacích měst je jistě více. Pokud někdo z Vás zná nějakou, klidně to sem písněte.. Budu rád 😀

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: