Skip to content

Mýtus o jednookém válečníkovi

Únor 26, 2014
tags:

odinOðin. Nevyzpytatelný a šílený bůh. Vládce severského pantheonu. Archetyp tohoto rozporuplného boha se táhne celou evropskou historií. A vlastně nejen evropskou.  Johannes Brønsted v dnes už kultovní knize Vikingové, sága tří staletí (Orbis, Praha 1967) o něm píše:

“První místo mezi pohanskými bohy vikinské Skandinávie náleží Odinovi, zjevu velkolepému a démonickému, ale současně i hrůznému a sadistickému, posedlému stravující touhou po moudrosti a vědění. Pro ně neváhá Odin obětovat oko a pro ně se dokonce oběsí na Yggdrasilu, je nemilosrdný a náladový, bůh války a padlých bojovníků. Bývá provázen svým kopím Gungni, obrozujícím prstenem Draupni a rychlým osminohým koněm Sleipnirem, střežen dvěma vlky a informován dvěma havrany. Radí se s uťatou hlavou moudrého Mímiho, nalézá runy a poznává jejich moc, za nocí pádívá se svým průvodem přes hory, lesy a pole, zjevuje se na bojištích a navštěvuje odsouzence jako vysoká jednooká bytost se širokým kloboukem, zahalená do dlouhého pláště. – Odin je však i bohem skaldů, vládne mystickým opojením, velikým patosem, duševní extází. Vyzná se v čárech a kouzlech, zná všechna hnutí duše i mysli. Je bohem mocných, aristokratem mezi bohy, bohem nebezpečným. Někdy bývá nazýván Praotcem, což je na místě jen potud, že je prvním z Ásů. Pokud však se slovem praotec mají být spojovány představy otcovské lásky, ochrany a porozumění, pak tento výraz Odinovi skutečně nepřísluší. Odin je bohem králů, jarlů, náčelníků a básníků. Bojovníci padlí v Odinově jménu na bojišti, přicházejí po smrti v doprovodu valkýr do Valhaly a jsou přijati do nepřehledného zástupu  einherjar, válečníků, kteří při něm budou stát, až nadejde Ragnarök. Na cestě za svým cílem – za shromážděním všeho vědění a vší moudrosti, za poznáním všech tajemství a temných pravd, se nezastaví ani před zradou a lstí, ani před porušením slibu: je tvrdý k jiným i sám k sobě. V jeho bytosti se spojují zcela protikladné vlastnosti, od chladného cynismu až po divoké, nespoutané nadšení.“

Nevyzpytatelný Oðinovský archetyp a mýtus se opravdu táhne celou historií Evropy. Je to mýtus „šílených“ jednookých vojevůdců, kteří vyryli krvavou brázdu do dějin našeho kontinentu a světa. Jako by se skutečně sám Oðin v nových a nových podobách a vtěleních vracel a připomínal nám svou moc a divokost i zdánlivou neporazitelnost. Podívejme se tedy na některé z těchto mužů, kteří tvořili historii:

filip 80436314_b_0_filip_hlava Asi nejstarším příkladem jednookého vojevůdce oðinovského typu by mohl být slavný Filip II. Makedonský (382 př. n. l. – 336 př. n. l.). Na obrázku je vidět, že moc velký fešák patrně nebyl, to ale vůbec nevadilo. Po bitvě u Chaironeie v roce 338 př. n. l se tomuto makedonskému králi podařilo vlastně sjednotit Řecko. Do té doby věčně rozhádané polis ztrácely síly ve vzájemných válkách a Řecko se utápělo v krvi a chaosu. Filip už byl tehdy jednookým veteránem mnoha válek a byl konečně jmenován hegemonem celého Řecka, a dosáhl také souhlasu k odvetné válce proti Peršanům v rámci pomsty za zničení řeckých svatyň během Xerxova tažení v roce 480 př. n. l. https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/08/17/300-spartanu/ Ještě předtím, než se však Filip mohl vydat na toto tažení, byl v Aigách zavražděn během svatby své dcery s molosským králem Alexandrem Epeirským velitelem své tělesné stráže Pausániem v létě roku 336 př. n. l. Některým historikům jeho vražda připadá velmi podezřelá, a viní z ní jeho syna Alexandra. Jak mohl takový neporazitelný válečník, a stratégos, jako byl Filip, zemřít tak podivně? Pokud přijmeme mou soukromou domněnku o oðinovském vtělení u tohoto krále, může nás to překvapit už méně. Jako by občas šílený Filip (podle antických pramenů prý v jakési extázi tančil na mrtvolách pobitých nepřátel) dohrál svou úlohu a připravil Alexandra na jeho úkol: Dobytí Perské říše. Úloha je splněna a Jednooký odchází…

ANTIGO~1Dalším adeptem na Oðina v převleku by mohl být Antigonos I. Jednooký, řečený též „Kyklop“ (382 př. n. l . – 301 př. n. l.).  Byl to nejúspěšnější a fakticky neporazitelný generál Alexandra Velikého a byl také vlastně ještě Filipovým současníkem. Na obrázku je mince, které nechal za své vlády razit. Tento geniální vojevůdce je asi nejvýraznější postavou válek o Alexandrovo dědictví, které vypukly po jeho smrti. Stal se zakladatelem antigonovské dynastie a v roce 306 př. n. l. se prohlásil králem. Další dědicové říše – Kassandros, Seleukos, Ptolemaios a Lýsimachos odpověděli na Antigonovo přijetí královské koruny tak, že se rovněž prohlásili za krále. Jejich koalice nakonec přeci jen v bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l. porazila jednookého krále. Antigonos v tehdy neuvěřitelném věku jednaosmdesáti let nalezl v bitvě smrt poté, co byl zasažen oštěpem, přičemž až do Ipsu neztratil za celý svůj život jedinou bitvu. A opět tu máme cosi oðinovského. Smrt oštěpem až tehdy, je-li říše zabezpečena pro nástupce.  Antigonovci si svou vládu nad Řeckem udrželi až do roku 168 př. n. l. kdy byl poslední z nich, Perseus, poražen Římany v bitvě u Pydny.

zizka alesDalším neporazitelným válečníkem a vojevůdcem, před kterým se jeho nepřátelé v hrůze třásli, a který má v sobě ono oðinovské běsnění, může být i náš Jan Žižka z Trocnova (1360 – 11. 10. 1424). Vynořil se jakoby odnikud v pokročilém věku, s jedním okem, prošedivělým vousem a byl opravdu neporazitelný, pokud víme, za celý život neprohrál jedinou bitvu. Celá katolická Evropa se třásla strachy, aby Boží bojovníci pod velením strašlivého jednookého starce nezamířili v odvetu za vraždu Jana Husa právě jejich směrem (že by šlo o paralelu k smrti nevinného Baldra?). Strach, krev, hrůza a takřka extáze ničení zdobí jméno Jana Žižky. Co na tom, že jde o křesťana, právě v jednookém (a později dokonce úplně slepém) hejtmanovi je obraz Oðina českému čtenáři asi nejbližší. Žižka byl totiž podle všeho asi opravdu šílený: Odmítal brát do zajetí šlechtu z řad křižáků. To bylo, ale ve Středověku velmi podivné, protože za zajaté erbovní pány se platilo velké výkupné. Ne však pro Žižku. Ten zajatce nebral… Legenda české historie umírá velmi záhadně: Podlehl prý hlíznatému onemocnění, jehož příčinou byl patrně neléčený zánětlivý proces. Čechy se ubránily cizí invazi a Jednooký odchází…

kutuzov1Pokud se podíváme do novější historie, tak se archetyp Jednookého zhmotňuje i za Napoleonských válek.  Kníže Michail Illarionovič Kutuzov (16. 9. 1747 – 28. 4. 1813) dokázal porazit i samotného Bonaparta. Tedy on a vůle ruského lidu. Tento aristokrat byl předurčen ke generálské kariéře už od dětství. Za Rusko-Turecké války v roce 1774, během bojů u vsi Šumy (dnes Kutuzovka), velel těžce zkoušenému praporu, a byl těžce raněn kulkou, která mu prorazila levý spánek a vylétla u pravého oka – to následkem zranění trvale osleplo.  Kutuzovova hvězda na válečném poli stoupala strmě vzhůru, až do bitvy u Slavkova 2. prosince 1805. Tehdy Napoleon Bonaparte na hlavu porazil Rusy a Rakušany. Navzdory Kutuzovovu názoru, na naléhání ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I., kteří byli povzbuzeni svojí mírnou početní převahou nad Francouzi, přešly spojenecké armády do útoku a byly drtivě poraženy. Radu moudrého Kutuzova imperátoři nebrali vážně. Oðin tentokrát zůstal nevyslyšen… Hodina jednookého vojevůdce měla ještě přijít. Udeřila 7. září 1812. V bitvě u Borodina genialita generála Kutuzova a nezlomná vůle ruského lidu způsobily drtivou porážku Francouzů a sám Napoleon byl blízko zhroucení. Zde začal počátek konce francouzského císaře. Kutuzov neváhal obětovat obrovské množství mužů. Na bojišti padlo 75 000 vojáků obou stran z původních 250 000. Oðin se projevil ve své nejstrašnější podobě. Kutuzov dále vyháněl Francouze z ruského území. Jeho vojska dobyla i Berlín. Dne 28. dubna v 21 hodin a 35 minut v polském Boleslavci zemřel po dlouhé nemoci.  Jednooký polní maršál zachránil Rusko a mohl konečně odejít…

Abychom při zkoumání tohoto oðinovského archetypu nezůstali jen v Evropě, podíváme se i do Ásie. Zde by nás mohl zajímat jednooký japonský generál Yamaji Motaru (1841 – 1897), přezdívaný „Řezník“. Ten se proslavil zejména za Čínsko – Japonské války v letech 1894 -1895. Rozbuškou pro zahájení konfliktu byly zájmy Číny i Japonska nad ovládnutím Koreje. Boje probíhaly na území Koreje, Mandžuska, Taiwanu a v námořních bitvách ve vlnách Žlutého moře. Na straně Čínského císařství se střetnutí zúčastnily síly o počtu 630 000 mužů. Na straně Japonska se pak války zúčastnilo 240 000 mužů. Válka skončila drtivým vítězstvím Japonska, které si tím rozšířilo vliv na pevninu na úkor Číny, jejíž špatně vyzbrojená a otřesně organizovaná armáda utrpěla především morální ztrátu v očích západní veřejnosti. Lidské ztráty pak na straně Říše středu dosáhly 35 000 mrtvých a raněných, na straně Země vycházejícího slunce pak 13 823 mrtvých a 3 973 zraněných. Smutnou kapitolou tohoto válečného střetnutí byl masakr v přístavním městě Port Arthur 21. 11. 1894. Tehdy První divize Druhé japonské armády pod velením generála  Motaru údajně povraždila na 60 000 čínských vojáků a civilistů. Může snad být manifestace  oðinovského běsnění a zkázy patrnější?

Oðin prochází dějinami jako Ničitel a Zběsilec. A jeho éra zdaleka není ještě u konce. Jak říká Denis Duclos (cituje ho Richard Rudgley v knize Vzkříšení pohanství, Mladá fronta, Praha 2008):

“Odin, jezdec či útočník, je rovněž patronem nebezpečných nájezdných lupičů. V přílbě jako Hell’s Angel se toulá a hledá lidi, které by mohl začarovat, zvířata k lovu, nešťastníky, kteří jsou schopni ničit druhé, války k vedení nebo ženy k zneužití. Odin je rovněž bohem tajných cest mířících do pekla.“

S Oðinem se to má složitě. Není to žádný dobromyslný strejda Gandalf z Pána prstenů. Můžete zapomenout na tuhle naivní pohádku pro děti. S Jednookým obchodují jen silní, a nebo neuvěřitelně naivní jedinci. O tom, jak takový člověk dopadá, svědčí severské ságy.

Eli-Wallach-The-Good-the-Bad-and-the-Ugly_2Na závěr si neodpustím odbočku k nejlepšímu westernu všech dob, k nadčasovému a legendárnímu Hodný, zlý a ošklivý Sergia Leoneho z roku 1966: I zde vidím Oðina, se svou potměšilostí a smyslem pro intriky. Když si cynický bandita Tuco v podání skvělého Eliho Wallacha oblékne konfederační uniformu a nasadí pásku přes oko, je to Oðin v jedné ze svých podob. Dokonce je ve filmu i několikrát oběšen. Jednooký stále kráčí světem…

Ilustrace: Oðin s Mímiho hlavou – Sam Flegal, Jan Žižka – Mikoláš Aleš.

Reklamy
komentářů 11 leave one →
  1. Zuzana_aa permalink
    Březen 1, 2014 3:52 pm

    Ten, kdo je slepý a nevidí svět okolo sebe, získává schopnost vnitřního zření. Ten kdo je slepý na jedno oko, má schopnost obojího a umí spojovat dění ve vnějším světě vnitřními souvislostmi, které jsou jinak neviditelné.

  2. Frostik permalink
    Únor 28, 2014 7:22 am

    Děsivé? Ani bych neřekl, Ódin prezentuje jak nejhorší, tak nejlepší povahové rysy v nás. Jelikož je to bůh, jeho konání je z našeho pohledu extrémní. Drsná životní realita hnaná do krajnosti. Jen mě trochu mrzí, že v článku nejsou víc rozvedené jeho ostatní schopnosti.

  3. Adonis permalink
    Únor 27, 2014 9:48 am

    V novějších českých dějinách byli jednoocí např. Jan Syrový a Josef Lada…. 🙂

    • Myslič permalink
      Únor 27, 2014 10:05 am

      Tak Jan Syrový se zrovna moc nevyznamenal…. To spíše Gabriele D’Annunzio, jednooký diktátor Fiume, který v sobě spojoval jak básníka, tak válečníka.

      Jinak se mi moc líbí, jak Odina popisuje Robert Low:
      V románu „Vlčí moře“ vypráví jarl Orm o svém setkání s Odinem: „Odin je otec Všehomíra. Umí měnit podoby, nechá-li se vůbec spatřit, jestliže člověk, ale chce pocítit přítomnost Jednookého, musí si najít osamělé místo, čekat a naslouchat. Udělal jsem to několikrát a cítil jsem, jak prochází lesem ve formě tisíců tajemných zvuků, bere na sebe podobu lehkého větříku šumícího skrze listí a větve stromů nebo burácí jako vichřice, která láme stromy a ukazuje, kudy se Otec Všehomíra žene na svém divokém honu. Především ho však člověk rozpozná ve zvláštní a hrůzu nahánějící tiché nehybnosti, která někdy nastává na moři, na kopci nebo v lese. Je jednoduché vycítit Jednookého v zemi deštěm zkrápěných fjordů, valící se ledové vody, žulových útesů a horkých, letních borových lesů – ale v noci, na té ploché, pusté hoře v Jorsalandu jsme cítili, že Jednooký k nám sestoupil v tichu, jež se náhle rozhostilo, jako kdyby vzduch úplně znehybněl. Dívali jsme se jeden na druhého, oči nám svítily, na pažích nám naskakovala husí kůže a věděli jsme, že se něco děje…“

  4. medvidek permalink
    Únor 27, 2014 8:48 am

    Pěkný článek. Jen s tou Žižkovou neporazitelností bych to neviděl tak růžově. Žižka byl vlastníkem několika statků v jižních Čechách. Nerozhodným panováním se stal dlužníkem Rožmberských a tak se dal na zbojničinu. Loupil právě Rožmberským a těmi penězi jim splácel dluh (docela lstivé). Poté byl sice Václavem IV. omilostněn, ale většina jeho majetku propadla Rožmberským. Tak jako nemajetný, odchází do Polska. Tam se seznamuje s vozovou hradbou, kterou Polští králové užívali již přes třicet let, byť schování celé „armády“ za vozy se užilo opravdu až za husitských válek. Během těchto let byl několikráte poražen. O jeho prohrách se mnoho nemluví a ani nejsou mnoho známa. Protože v rámci propagace Slovanství a blízkosti k Sovětskému svazu se posledních pár desetiletí vyzdvihovali jen úspěchy. A s tím jeho křesťanským tažením to také nebylo až tak čisté, neboť během husit. válek hromadil vlastní majetek. Pravý křesťan v čele husitských vojsk byl až Prokop Holý. Jako rodákovi z Tábora bych měl být naň hrdý, ale radši si prohlédnu minci z obou stran.
    Označení Ódina jako ničitele a zběsilce – trošku úsměvné. Nezapírám, ale podotkl bych, že je to hodně ovlivněno křesťanským pohledem: „Jak říká Denis Duclos (cituje ho Richard Rudgley v knize Vzkříšení pohanství, Mladá fronta, Praha 2008):“Odin, jezdec či útočník, je rovněž patronem nebezpečných nájezdných lupičů. V přílbě jako Hell’s Angel se toulá a hledá lidi, které by mohl začarovat, zvířata k lovu, nešťastníky, kteří jsou schopni ničit druhé, války k vedení nebo ženy k zneužití. Odin je rovněž bohem tajných cest mířících do pekla.“ – Z toho křesťanský pohled jen srší a to peklo na závěr 😀 Ale jinak opravdu pěkný článek.

  5. morgarath permalink
    Únor 26, 2014 9:16 pm

    Super článek !

  6. Únor 26, 2014 6:40 pm

    Parádní článek! Jen bych dodal, že jednooký vojevůdce, jak ostatně napovídají Ódinova příjmí Fjolni=Mnohotvarý a Svipal=Proměnlivý, je pouze jednou z jeho mnoha různých podob. Některé Ódinovy podoby jsou přívětivější, např. básník, hledač pokladů apod.
    Ve slovanské a baltské mytologii se podle některých názorů Ódin objevuje jako bůh Veles/Velnias. V litevských pohádkách prý Velnias často vystupuje jako osoba, která kulhá, je hrbatá nebo má jen jedno oko. V některých příbězích si Velnias potírá oko vodou z pramene, aby se stal vševidoucím. Když to po něm zopakuje nějaký člověk, Velnias mu oko vypíchne.

    • Pustevnik permalink
      Únor 26, 2014 7:36 pm

      Nebo si Velnias jako čert na hostině s čarodějnicemi mažou oči mastí a když si oko namaže i člověk, který se tam vloudil, vidí vše tak jak je: místo klobás pečení hadi, místo masa dětské ruce. Druhý den pak v hospodě pozná v jednom chlapovi „čerta“ a ten mu vypíchne oči obě…Ovšem na Velniasovi je zajímavé, že ho člověk může docela snadno přemoci na rozdíl od Perkuna, který to má k němu z oblohy daleko…

      • Kettu permalink
        Únor 26, 2014 10:27 pm

        To je děsivé…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: