Christian Cameron: „Tyran“

Rok 333 před údajným narozením jistého židovského proroka. Alexandr Makedonský dobývá kdysi hrdou Perskou říši a její vládce Dáreios III. je již definitivně poražen. Sídlo Krále králů Ekbatana je okupováno vítěznou armádou. Z Alexandra, kdysi naděje všech Řeků, se stává tyran s maniakálními sklony a krví svých věrných na rukou. Začíná se považovat za boha.

A právě o této neklidné době, tolik důležité pro vznik naší dnešní civilizace („pravověrní“ jistě zase budou cosi namítat), se odehrává románová série Christiana Camerona „Tyran“. Tento výborný vypravěč se narodil v Pittsburgu v Pennsylvanii v roce 1962. Po absolvování Rochesterské university sloužil 10 let ve Vojenském námořnictvu USA jako letec a zpravodajský důstojník. Spolu se svým otcem napsal několik špionážních románů, ale potom začal psát sám o svém oblíbeném historickém období: Rozmachu Helénské civilizace. Nastudoval stohy materiálů, a jak dobře své znalosti využil, můžete posoudit i Vy.

Po Dáreiově smrti (zavraždili ho jeho vlastní dvořané) se Alexandr stává jediným vládcem Asie. Jeho megalomanství však, zdá se, nezná hranic. Jeho vítězství jsou drtivá, on však přestává věřit svým řeckým spojencům, zejména Athéňanům (Alexandr se svrchovaným králem Řecka nikdy nestal, formálně nezávislé polis ho uznaly pouze za hegemona – tj. za jakéhosi „protektora“, který je má vést proti Persii. Řecké kolonie v Itálii, na Sicílii a v Černomoří neuznávaly ani to). Proto je propouští ze svého vojska. Jedním z nich je i athénský aristokrat Kineiás. Když se vrátí domů do Athén zjistí, že ho lidový sněm zbavil občanství i majetku za zradu. Co na tom, že ho k Alexandrově vojsku poslal před lety ten samý sněm, nálada „demokratů“ je dnes jiná (Tento neblahý zvyk vyobcovat ze svého středu nežádoucí a hlavně schopné jedince se nazýval ostrakon a na vlastní kůži ho zažili i takoví géniové, jako Thémistokles a Alkibiadés). Protože je najednou bez prostředků, přijímá nabídku městského státu Olbie na severu Černomoří, aby pro místního tyrana vycvičil těžkou jízdu, takzvané hippeis. Kineiás tedy shromáždí hrstku stejně postižených exulantů a žoldnéřů a vydává se na barbarský sever, na samotnou hranici helénského světa.

Po příjezdu do Olbie se Kineás musí postarat o to, aby se ze změkčilých aristokratických obchodníků s obilím (sever Černomoří byl, spolu se Sicílií, obilnicí starověkého Řecka) stal prapůvodní vzor pozdějších rytířů – hippeis,obrněná, do bronzu a železa zakovaná těžká jízda, postrach starověku. Není to lehký úkol, nadutá šlechta se nepřesvědčuje snadno, ale Kineiás a jeho přátelé to zvládnou. První úkol, kterým je olbijský tyran pověří, je zavede na vyjednávání s králem Západních Skythů Satraxem. I do Černomoří se totiž blíží hrozba války s Alexandrem, který nutně potřebuje obilí zdejších řeckých kolonií. Olbie a sesterské město Pantikapaion uzavírají spojenectví se Skythy, protože řeku Istros (dnešní Dunaj) se chystá s mocným vojskem Makedonců, Thráků a Getů překročit obávaný Alexandrův generál Zopyrion.

Cameron dovedně spojuje něco, co není příliš obvyklé: Řecký pohled na svět, jejich logiku, náboženství a filosofii s prvky prapůvodního indoevropského šamanismu, který reprezentují právě Skythové. Řekové jsou nejdříve znechuceni zvyky svých barbarských spojenců. Ti se tetují, skalpují své nepřátele, pijí z jejich lebek a jejich ženy mají stejná práva jako muži. Skythské ženy dokonce bojují, právě od nich asi Řekové převzali mýtus o Amazonkách. Skythové dosud žijí v jakési kmenové konfederaci, vlastně naprosto nezávislých kmenech, které se pod velení jediného krále spojují jen v časech války. Už názvy jednotlivých kmenů mají své kouzlo: Trpěliví vlci, Stojící koně, Muži pod stromy, Stepní kočky nebo třeba Kruté ruce. A právě Kruté ruce mají náčelnici Srajanku, se kterou se Kineiás, k nelibosti skythského krále i olbijského tyrana sblíží. Jenže, jak se blíží rozhodující střetnutí spojenecké armády s Makedonci, začíná mít Kineiás jakési šamanské sny. S jejich vysvětlením mu pomáhá nejvyšší skythská šamanka Kam Baqca. Ve snech řeckého stratéga se stále častěji objevuje něco, co známe z dalších kultur jako „Světový strom“ (např. Yggdrasil u Seveřanů):

“Strom se tyčí do výše jako nekonečný symbol plodnosti a na větvích se houpe zralé ovoce – jablka, citrony a směsice barev a vůní dalších druhů, které ani nedokáže pojmenovat. Mezi větvemi poletují ptáci, kteří občas přistanou na některé z větví a klovou do visících plodů. Mezi větvemi s ovocem stále výš až k oblakům vyrůstají z kmene větve nejrůznějších stromů, všechny zdravé a dokonale tvarované. Je to strom všech stromů a pokrývá celý svět…“

Ve snech se ale Kineiás setkává i se svým totemovým zvířetem, sovou:

“Sova se blíží vzduchem. Vidí ji koutkem oka. Když se obrátí, spatří blížící se pařáty. Ty se mu zarývají do obličeje a sova se propojuje s jeho tělem. Zařve – a najednou letí. On sám je tou sovou! Velká hnědá křídla mávají vzduchem on sleduje zemi pod sebou. Ví, kde žije jeho kořist… Stále stoupá, dokud nespatří mořské pobřeží u Tyru, míjí troskyTróje, přelétá Héllespont a míří k obrovskému stromu uprostřed travnaté stepi. Snáší se na strom a zarývá pařáty do jeho kůry… Je sova a letí nad stepí, opouští sluncem ozářenou plochu a míří k mračnům, jež se jako sloupy tyčí nad makedonským vojskem, jehož pohyb zvedá další mrak – ten je však ošklivě hnědý, protože se skládá z prachu stepi. K nestvůře skládající se z makedonských vojáků a prachu stepi se v hloučcích blíží Šakové… A bouře je na spadnutí…“

Šamanské sny se stávají stále častější a civilizovaný Řek Kineiás se stává jaksi nedobrovolně sám šamanem, získává od Skythů titul baqca ,který respektují jak Skythové, tak Řekové. Jenže Kam Baqca má také prorocké sny: Ví, že z války s Makedonci nevyjde živá ani ona, ani Kineiás. A on sám ve snech několikrát spatřil místo své smrti. Jen neví, kdy to bude, ale až se na to místo dostane, bezpečně ho pozná.

Nastává rozhodující bitva mezi aliancí složenou z černomořských Řeků, Skythů a Sindů a invazním vojskem Makedonců, Thráků a Getů. Finální souboj veteránů Kineia a Zopyriona. Krvavá řež u Svatyně říčního boha ne břehu bezejmenné řeky nakonec stojí makedonského vojevůdce hlavu i vojsko. Kineiás, Srajanka a jejich bojovníci zvítězí, avšak jen za cenu velkých ztrát, padnou mnozí z Řeků i Skythů a hlavně sám skythský král Satrax. Také mocná Kam Baqca, přesně jak předpověděla, vybojovala svou poslední bitvu. Vítězství má tedy hořkou příchuť, zvláště, když se Olbijci dozvědí, že jejich vlastní tyran vydal jejich město Makedoncům. Sám Kineiás je zmatený, v této bitvě měl přeci zemřít také.

Druhý díl Cameronova vyprávění nese podtitul „Bouře šípů“. Po pohřbu skythského krále Satraxe vypukne spor mezi Srajankou a dalším z uchazečů o trůn – Mathraxem. Králem Západních Skythů se stává nakonec Mathrax a Srajanka odjíždí s kmeny Divokých koček a Krutých rukou daleko na východ, aby pomohla Východním Skythům v boji se samotným Alexandrem, který se tlačí do jejich země okolo Kaspického moře přes Hyrkánii – „Zemi vlků“. Kineiás a jeho věrní jí chtějí pomoci, ale nejdříve musí vyřešit záležitost se zrádným olbijským tyranem. Když Tyran tváří v tvář rozhořčeným olbijským občanům spáchá sebevraždu, sněm Kineia provolá archónem, vládcem s omezenou pravomocí, ten však funkci rychle složí a připravuje tažení na východ, na pomoc Východním Skythům a své ženě. Jeho vojsko, složené z černomořských Řeků a skythského kmene Sarmatů, čeká daleká a nebezpečná cesta: Přes pohoří Kavkaz a Kaspické moře a stepi Hyrkánie až do Baktrie, kde Alexandr, kdysi jeho vzor, nadobro zešílel a nechal zavraždit svého nelepšího stratéga Parmenióna. Kineiás už si je tentokrát naprosto jistý, že ho čeká poslední boj, tak, jak ho viděl ve snu:

„Ten den je dnem vítězství. Ta myšlenka mu plní hlavu i v okamžiku, kdy ho zasahuje šíp a sráží do vody…“

Christian Cameron nám vypráví příběh z doby, kdy svět byl pro Řeky ještě neznámý a oni se ho učili poznávat. V jeho podání je to svět krutý, ale také plný kouzel a magických sil. Řekové nejdříve Skythy opovrhují, později se jich naučí vážit a dokonce je i obdivují. Nejen pro jejich jezdecké a lukostřelecké umění, ale i pro jejich svobodný životní styl a svéráznou filozofii. Konec konců, jak autor přiznává, jejich kultury se na pobřeží Černého moře celá staletí ovlivňovaly a obohacovaly. Skythové se od Řeků učili zemědělství, obchodu a dalším věcem a naopak Helénové od nich umění jízdy. Oboustranně výhodná spolupráce. Jak by také ne, vždyť šlo o větve jednoho a téhož árijského stromu. Cameronovo vojenské vzdělání je mu jako spisovateli velmi k užitku, z čehož těží pro změnu zase čtenář. Popis boje řeckých obrněných jezdců – hippeis a těžké pěchoty – falanga, složené z hoplítů (doslova „mužů se štíty“) je výborně popsaný. Takřka cítíte pach krve a vyhřeznutých vnitřností. Neváhejte a vstupte do světa neporazitelných řeckých válečníků. Nebudete litovat. Protože porazit se dá i samotný Alexandr a pýcha předchází pád.

Christian Cameron: „Tyran“. BB/art s.r.o. 2012.

Christian Cameron: „Tyran – Bouře šípů“. BB/art s.r.o. 2013

Ilustrace řeckého hoplíty: Gustav Krum