Jeden svět pro všechny

rysí hlídka

Jak se již stalo dobrým zvykem, objevují se na těchto stránkách čas od času rozhovory s různými zajímavými lidmi. Ani tento snad nebude výjimkou.

K soudobému a modernímu „pohanství“ by mělo patřit i určité ekologické povědomí a vztah k přírodě, protože na rozdíl od našich předků dnes již víme a chápeme, že planeta země není nevyčerpatelná a že člověk skutečně není pánem tvorstva. Proto přinášíme rozhovor s ekologem a aktivním ochráncem přírody Martinem Míčkem, jenž svým nazíráním na přírodu i svět kolem nás, má nepochybně velmi blízko k tomu co bychom mohli nazývat „pohanství“.

Takže úvodem bych Vás poprosil o pár slov o Vás, o Vašem životě a jeho náplni?

 Pocházím z průmyslového Ostravska, je mi 43 let (na které se ovšem většinou necítím), a život mne přes řadu míst nakonec nasměroval do hor mého srdce – Jeseníků.

Přes vážný zdravotní stav i nouzi stále věřím v realizaci svého snu – malé horské biofarmy s ubytováním, s vlastní miniprodukcí čistých potravin a průvodcování přírodou a její ochranou.

A jako podle Keltského stromokruhu vrba se navzdory osudu paličatě a houževnatě snažím onen sen zhmotnit ve skutečnost.

Osud je jen předpoklad – a my sami jsme jeho tvůrci.

 Věnujete se zejména pozorování a ochraně rysů, čím Vás tohle zvíře nejvíce uchvátilo?

oblíbený rysí terén

Je to poněkud složitější. Věnuji se dlouhodobě praktické ochraně přírody a krajiny jako celku. Ve svých funkcích ostatně jeden celek představují. I když “prvek člověk” se z tohoto přírodního celku snaží dost hloupě, marně “vystoupit” – ke škodě všech i ostatní přírody…

V průběhu let se u většiny lidí vyprofiluje určité užší zaměření, jakási specializace. Pro mne se jí stal les a jeho obyvatelé, voda v lese. Obé snad proto, že v lese pro své poznávání, komplexní vnímání a chápání v něm probíhajících jevů, procesů potřebujete zůstat v rovině vazeb a vztahů bez uzavřené úzké specializace. Ta by vám naopak znemožňovala některé věci vidět. Právě v souvislostech. A pak také je třeba mít “předmět zkoumání” na dosah. Díky poměrně lesnatému okolí nejzápadnějšího sídliště Ostravy – Poruby jsem měl lesy také v bezprostřední blízkosti “k dispozici”.

Rys byl pro mne vždy představitel divoké a nespoutané přírody, stejně jako obdivuhodně přizpůsobivé zvíře schopné žít velmi nenápadně na velké ploše. I ten nález stop v šestnácti letech mi v Jeseníkách splnil dávný sen z dětství. Bylo mi dvanáct, když se údajně tehdy (podle nálezu stop) jeden rys zatoulal až do blízkosti Plesné u Poruby – a já si tenkrát toužebně přál jej – či alespoň jeho stopy vidět…

Na rozdíl například od vlků rysové žijí samotářsky, a musí denně prokazovat obdivuhodnou míru schopnosti přežít aniž by mohli počítat se spoluprací či pomocí kohokoliv jiného. Zejména rysí matky, které v podstatě samy (opět rozdíl oproti vlčí smečce, která funguje jako jeden celek vč. výchovy a výuky mláďat) musí zvládnout také odchovat a vycvičit koťata. Jsou to v určitém slova smyslu opravdové “superhrdinky”. Ovšem neokázalé a tiché, takové “Amazonky všedního lesního dne”. Ta neokázalost, trpělivost, obratnost , vynalézavost a klid jsou velkou inspirací a jistě jsou hodny naší úcty.

Ač jsem po horách léta chodil sám jen s fotopuškou, za “fantastickými záběry” jsem se nikdy nehnal. Stačil mi ten dar – že mohu tiše sdílet jejich životní prostor – a tento hluboký zážitek mi zpětně byl a je po léta inspirací a zdrojem síly pro ochranu hor a lesů. Ovšem ochranu přírody a krajiny zase naopak “tiše” často dělat nelze – na ohrožení přírody je nutno někdy i dost hlasitě či důrazně upozornit. Spíše nežli pozorování či ochraně jednoho konkrétního druhu jsem se tedy v dospělosti věnoval tomu, abych se pokusil (sám či s přáteli a kamarády) pomoci zachovat či obnovit prostor a prostředí v němž mohou žít. V posledních asi jedenácti letech mám pak rysí biotopy v bezprostředním okolí. Bohužel – díky člověku a jeho aktivitám dnes v naprosté většině bez rysů…

 Jak se stavíte k návratu vlků, rysů a jiných predátorů do naší krajiny? Osobně jsem v tomhle dost skeptický z důvodu lidského strachu a nenávisti vůči těmto šelmám.

typické rysoviště

Chtějí pouze, abychom poněkud “poodstoupili”, a v pokoře a bez hloupé pýchy dokázali, že nejen “svobodu sami chceme”, ale že jsme ochotni ponechat ji i velkým šelmám. A pokud tak neučiníme, pak po naší pýše přijde pád – náš.

Nevěřím že platí “velké šelmy – to dnes již přece nejde” – naše příliš přetechnizovaná civilizace se sama svou zaslepenou preferencí maximalizace hmotných zisků a surovou bezohledností dostala do slepé uličky. Jinak řečeno: přes množství atomizovaných specializací dnes často nevidíme správně celek. Abychom našli východisko je třeba se k přírodě mnohdy vrátit- s pokorou a úctou.

Strach svazuje ruce a zatemňuje mysl, zabraňuje hledat, nacházet a realizovat východiska.

Strach lze mít snad jen z “synantropizovaného” medvěda, kterého lidská bezohlednost naučila vybírat popelnice či se přehrabovat na skládce. Rys člověka nezakousne, a bajky o lidožravých vlcích jsou ve světle důsledků například autonehod či problémových psů k smíchu. Jeden z prvních článků, který jsem v druhé polovině 90 let na obhajobu vlků vracejících se do našich hor napsal jsem tehdy nazval “Syndrom Červené Karkulky”. Dnes, kdy poznání života šelem udělalo díky obětavým milovníkům přírody i technice obrovský pokrok, bychom již “karkulčiným syndromem” trpět neměli.

V neposlední řadě je tady hledisko praktické: co se týče vlivu na les skrze ovlivňování populací srnců, jelení zvěře či divokých prasat i mnoha dalších druhů – je návrat šelem i EKONOMICKY VÝHODNÝ. Chceme-li totiž zdravé a stabilní lesy i zvířata v nich.

Bez té “šelmí spolupráce” tedy technizované smrkové či jiné monokultury na podstatně odolnější listnaté a smíšené porosty za rozumných nákladů a v čase který máme k dispozici nepřevedeme. A přitom nejen z hlediska probíhající klimatické změny tyto stabilní lesy nutně potřebujeme – ke svému přežití i životu – jako jedinci, společnost i civilizace. Naše lesy a zelení a vodou oplývající krajina totiž není žádnou samozřejmostí. Stačí si zajet do Malé Asie, Pákistánu či Íránu, aby člověk pochopil. A to dnes máme i internet, foto a videogalerie. Tedy možnost vidět, poznat a pochopit nejen s nutností na delší dobu nákladně vycestovat.

Nenávist je choroba, která spaluje mozek a otravuje mysl i život nejen svému “hostiteli”, ale i širokému okolí. Chceme-li jako lidé a civilizace přežít, nemůžeme si hloupost nenávisti ke svobodným zvířatům dovolit. Bez šelem jsme lesy přetvořili v pouhé “porosty”. Pro přežití i kvalitní život ale potřebujeme širší pohled – a skutečné lesy- ne pouhé porosty dřevin či odchovny zvěře – bez stability a dlouhodobé udržitelnosti.

Obavy ze “ztráty kontroly” nad vývojem lesa a krajiny? Opět zde není žádný strach na místě. Ostatně denně nám naše planeta předvádí, že onu “kontrolu vývoje” jsme nikdy neměli. Takže je to vlastně naopak – velké šelmy musíme k nalezení rovnováhy využít. Nikdo jiný nežli oni rysové, vlci či medvědi to neumí lépe. Měli na to desítky miliónů let – a tak jsou myslím “profesionály bez konkurence”.

 Žijete v Jeseníkách, jsou zde nějaká místa o kterých se dá říci, že jsou „člověkem nedotčená“?

rysí údolí

Je to otázka kritérií i definice “nedotčenosti”. Většinou by mělo jít o místa samostatně se vyvíjející, lokality bez zásadního ovlivnění člověkem. S ohledem na množství zplodin či jiných látek “člověkem nedotčená místa” již na planetě v podstatě nejsou.

Pokud jde o míru “dotčení”, ta je různá. Pokud jde o úplnou přeměnu, pak ta bývá často i v důsledcích h/různá. V Jeseníkách i jinde.

 Také zde platí, že příroda si dovede nejlépe pomoci sama. Myšlenka ekologů na ponechání části lesů samovývoji tak opět má i ekonomická hlediska – ovšem nejde o jednorázový akt, ale proces s dlouhodobějšími horizonty. Zkoumáním přirozených lesů můžeme dojít (a docházíme) k často překvapivým poznatkům, které nám umělé porosty neumožňují.

Pokud “překročíme” hledisko “konzervace stavu” (neudržitlné), pak nutně dospějeme k dynamickému procesu. A opět – člověk by měl “znát své místo”. Mi osobně je divoká, málo či zcela nedotčená příroda blízká. Stejně jako myšlenky D.H. Thoreaua či J. Muira že “divočina má svou hodnotu sama o sobě”.

V novějším hávu teorii “biofilní ontologie, biofilní kultury” teoreticky rozvádí a vysvětluje řada autorů, u nás je to například profesor Josef Šmajs. Jeho texty lze na internetu najít například na Britských listech.

 Takže “místa člověkem nedotčená” bychom opět v zájmu vlastního přežití – měli naopak vytvářet. V neposlední řadě – zdaleka největší “divočinu” si nosíme ve své “prapodstatě” uvnitř nás samotných. Je jednou z “vrstev” svobodného či chcete-li kritického myšlení. Tedy schopnosti zcela nezbytné v měnícím se světě dneška – nového a originálního přístupu, nalézání nových a inspirativních řešení.

 Jak vidíte vývoj ochrany přírody a zvířat v našem státě? Můžeme do budoucna počítat s nějakým zlepšením?

Je zapotřebí získávat sympatie i myšlení veřejnosti pro myšlenky ochrany přírody a krajiny a dokázat je převádět v činy. Dnes se hovoří o “krizi výroby i spotřeby” provázené zvyšující se nezaměstnaností – či lépe o “chybění pracovních míst, nejen ve výrobě”, kterou převádíme na automatizované linky, roboty a jinou techniku.

Práce je ale hodně, a člověk pro svou kultivaci pracovat potřebuje.

Jde tedy o to, jak převést finanční a jiné zdroje do nových oborů, a jak zaměstnat lidi smysluplně tam – třeba v ochraně přírody a krajiny. “Ekosystemizace výroby a práce”, zaměstnanost v promyšlených celcích a víceúrovňových stabilních socializovaných strukturách – to je jedna z možností. Pokud se na věc podíváte takto “nově a originálně” – pak může mít ochrana přírody i zvířat velkou budoucnost.

S nějakým automatickým zlepšením “samým od sebe” při pasivitě “počítat” nemůžeme – o zlepšení se sami musíme aktivně zasazovat. Každý jako jedinec i jako člen společnosti. Ohlupující individualizaci a atomizaci společnosti, ztrátě sdílení a privatizaci veřejného prostoru je nutno se postavit. Člověk je a měl by zůstat člověkem – tedy tvorem s vyvinutým sociálním cítěním i široce sdílenými sociálními (kolektivizujícími) strukturami a vazbami. V takovém případě má ochrana přírody slibnou budoucnost – ovšem ve státě, kde se každý opět aktivitou zasadíme  o to, aby byl skutečně “náš” – a tedy sloužil lidem – svým občanům a ne korporacím.

Současná civilizace je dle mého názoru až příliš přetechnizovaná a ztrácí jakýkoliv vztah s přírodou. Jak tohle vnímáte Vy?

V podstatě souhlasím, technika a technizace je jen jednou ze stránek či oblastí světa. Není ale akceptovatelné, aby jej zcela a bez rozmyslu “přeformátovala”. Život sám ani úspěšně technizovat nejde. A chceme být jako druh neúspěšní?

Ocitoval bych Roberta Spingera již z r. 1900: “Hromadíte hory cihel, dřeva a železa, vaše obloha je kouřovou klenbou a vaše řeka vydechuje jedovaté výpary. Slyšíte už jen hluk svých rachotících kočárů a povozů, a syčení páry ze svých továren, zdviháte své zdi tak vysoko, že přestáváte vidět modř oblohy.”

Společnost by si měla být vědoma ceny lidí, kteří mají dar vidět a předvídat.

Nejen těch, kteří “hromadí pro hromadění”, či “spěchají aby čekali”…

Stránky Pohanského kruhu navštěvují převážně lidé duchovněji zaměření. Jaký je Váš vztah k duchovnu? Jak vnímáte duchovno jako člověk, který se celoživotně zaobírá přírodou?

Mám k němu jako k důležité složce světa, vesmíru i nás samotných velkou úctu. Stejně jako k tzv. “přírodním národům”. Budeme se muset sklonit, a naučit mnoha jejich pohledům na svět a život abychom našli cestu ze smyčky, kterou jsme si sami upletli a navlékáme si ji jako “civilizovaná společnost” na krk.

Neexistuje jen hmatatelná či viditelná matérie, síla myšlenky je nekonečná. Myslím, že by duchovno mělo být s “materiálnem” v určitém organicky propojeném a komunikujícím poměru.

U každého jsou asi tento poměr, propojení či úroveň “komunikace” různé, ale v tom je právě různorodost, síla a krása světa. Chce to ji jen umět vidět. Zase bych si vypomohl dvěma citáty: “V písečném zrnku vidět svět, a nebe v luční květině. Do dlaně vzít nekonečno a věčnost prožít v hodnině” (W. Blake), “Netrhej květiny když je chceš mít. Jdi dál a květy budou kvést u všech tvých cest”. (R. Thákur).

Duchovno pracuje nejen s “prostě existujícím” s vědomím, pracuje také s fantazií a představivostí. A v tom je jeho velká síla. Měli bychom usilovat o vědění a poznávání nejen pro “hmotné materiálno”. Neplatí přece že to co nevidíme či neznáme také neexistuje.

Naproti tomu různé samoúčelné a údajně samospasitelné “duchařské teorie” či ideologie odmítám. Mám je za hloupé, často smyšlené umělé konstrukty nemající se skutečným duchovnem jako prostorem, “nástrojem” i entitou nic společného.

Co by jste poradil lidem, kteří by měli zájem se podílet na ochraně přírody a zvířat ale nevědí jak začít a kam se obrátit?

Aby se zeptali sami sebe, zda na řešení toho kde chtějí ochraně přírody pomoci stačí jen sami. Pokud usoudí že ne, doporučuji občanské sdružení. Namátkou uvedu například Arniku či Hnutí DUHA. Vzdor tvrzením ohlupujícího mainstreamu nejde o žádné spolky amatérských a naivních fanatiků. Naopak často o zkušené profesionály. Lidi kterým nechybí nasazení, obětavost a “tah na branku”.

Další možností je dojít na konkrétní např. Správu CHKO či NP. Tak – a posléze skrze občanská sdružení – jsem začínal s ochranou přírody i já.

A i ten stromek se lépe sadí, mez či sad obnovuje, nebo ten rys se lépe chrání ve dvou, třech a více. Takže si nahledat na internetu příslušné stránky, kontakt a domluvit si schůzku. Osobní setkání je nutné – chtějí-li si lidé porozumět, vyhovět a pomoci. Musíme se opět více potkávat – sms, telefonát či email jsou jen nástroj. Tu spolu/práci ale musí odvést konkrétní lidé…lidé kteří se znají a důvěřují si.

Co je pro Vás „smyslem života“ pokud by se to tak dalo nazvat?

Poznávání a láska – a jejich sdílení.

Vzkázal by jste něco našim čtenářům?

Když dovolíte, ocitoval bych na závěr sebe.

“„Měli bychom si uvědomit, že podstata našeho současného i budoucího štěstí nespočívá v tom, že jsme při svém vývoji dokázali ze stromů slézt, ale v tom zda dokážeme společně žít trvale pod jejich korunami. Můžeme žít sebevědomě a hrdě – avšak musíme žít v pokoře a úctě před životem který zosobňují stromy. Neboť dávno před tím nežli se stal „pánem světa“ člověk, byl tím skutečným vládcem naší planety strom. A musí tomu tak zůstat i pro budoucnost – tu jedinou společnou, kterou na této Zemi máme.“

Náš svět a život je součástí světa a života těch kolem nás a naopak – a nikdy tomu nebude jinak. Dokud budou v mém domě hnízdit vlaštovky, do té doby budu mít já i moje duše jejich křídla. Proto i Vy otevřete svá okna – a nechte je už navždy otevřená…

Martin Míček, Dobřečov 1.12. 2013

Díky panu Míčkovi za rozhovor a čas. Ačkoliv žije na hranici chudoby a často i pod ní, doufáme, že stále bude pokračovat v realizaci a naplnění svých snů. Protože jak sám říká „je jen jeden svět, a mělo by v něm být místo i pro svobodná zvířata. Nezotročená stejně, jako vnitřně svobodná lidská mysl. Mysl, která si může vybrat svou vlastní cestu.“