Kulturní vandalismus (3. část)

EVROPA

„… papežové bezohledně ničili starověký Řím více, než se to povedlo Gótům či Saracénům.“
Průvodce Římem⁶

Skutečnými nositeli světla ve středověku byli arabové, židé, kacíři a pohané, kteří udržovali při životě předkřesťanské učení. V západní Evropě si křesťanství vynutilo monopol na myšlení a v důsledku toho západní křesťanstvo strávilo středověk v nejhlubší nevědomosti, považovano Byzantinci a muslimy za zoufalé filištýny. Papež Pavel II., protekcionář a vrah, ztělesňoval západní křesťanství na konci středověkého období. Když roku 1466 historik Bartolomeo Platina komentoval jeho nevědomost, Jeho Svatost ho nechala uvěznit a mučit. Tentýž papež zrušil římskou Akademii, o níž si myslel, že podněcuje pohanství, a rovněž zakázal, aby římské děti četly starověké básníky.

Jak velká byla evropská kulturní ztráta, lze posoudit srovnáním úrovně civilizace za starověkých Řeků a za křesťanství na sklonku středověku, tedy o téměř 2000 let později. Všechny tyto oblasti kulturního snažení za Řeků vzkvétaly – o mnoha z nich se podrobněji diskutuje jinde na těchto webových stránkách.

Oblast	Osud za nadvlády křesťanství
Architektura:	Kamenné budovy, stavěné výlučně pro soukromé či veřejné účely, se nyní omezovaly pouze na vojenské a církevní stavby. Existující veřejné budovy (fóra, knihovny, odeony, divadla, muzea, stadiony, hipodromy, cirky, školy, gymnásia, chrámy, lázně římské amfiteátry atd.) byly často poničeny či zcela zničeny. Mnoho stavitelských technik bylo zapomenuto.
Vzdělání:	Tam, kde se v pohanských dobách učili číst a psát i chudí, a od bohatých se očekávalo, že budou stavět veřejné školy, se vzdělání stalo církevním monopolem, a odpíralo se všem, s výjimkou budoucích knězů a synů bohatých. Jeho náplň se omezovala na křesťanskou indoktrinaci.
Tanec:	Tanec byl zakázán jakožto pohanský a směřující k podněcování chtíče.
Demokracie:	Demokracie se odsuzovala jako nekřesťanská, protože bible předpokládala království.
Dějiny:	Skutečné dějiny se nahradily výmysly a propagandou (jako např. “legendami”), s výjimkou souznějících kronik, jež nevrhaly na církev špatné světlo. Nesouznějící či objektivní dějiny byly „ztraceny“.
Zákon:	Zákon se změnil z nástroje spravedlnosti na systém zahrnující útrpné právo, často sloužící zájmům církve a popírající principy přirozené spravedlnosti. Nerovnost se stala základním principem církevního práva.
Literatura:	Veškerá literatura, včetně Bible, byla lidem obecně zapovězena.  Oné menšině, které bylo umožněno se vůbec naučit číst, byly vyhrazeny modlitební knihy a křesťanské Legendy, představované jako skutečnost. Jiné knihy se všeobecně ničily nebo ukrývaly v klášterech.
Matematika:	V rámci církve se omezovala na aritmetiku, nezbytnou k vypočítání data Velikonoc. Jinak se s ní zacházelo s podezíravostí či nepřátelstvím.
Lékařství:	Veškerý lékařský pokrok se zastavil. Nemoc se vnímala jako trest za hřích. Hygiena a zdravotnictví byly opuštěny jakožto nekřesťanské.
Hudba & zpěv:	Hudba a zpěv se pravidelně omezovaly na církevní hudbu. Jinak se považovaly za satanské. Pod nadvládou křesťanství zanikla antická opera – znovu se zavedla až v šestnáctém století.
Přírodopis:	Studium přírody, populární ve starověkém světě, stagnovalo až do osvícenství. Bádání bylo potlačováno až do té doby proto, že církev tvrvala na doslovném výkladu bible a její neomylnosti jakožto příručky veškerého vědění světa.
Malířství a umění:	Veškerá zpodobnění byla nejprve zapovězena a od pátého století, pak omezena jen na náboženská témata. Existující nekřesťanské umění se ničilo. Základy perspektivy, známé ve starověku, byly “ztraceny” až do jejich znovuobjevení Brunelleschim na úsvitu renesance. Roku 1563 Tridentský koncil potvrdil Umění jakožto konformní naturalistický nástroj propagandy.
Filosofie:	Byl zaveden církevní monopol. Subjekt se poté redukoval na scholastiku. Existující filosofická díla byla zničena. Původní filosofy  cenzurovali, pronásledovali a někdy i vraždili. Od zavraždění Hypatie až do doby, kdy Cosimo Medicejský svou Platónskou akademií ve Florencii vzkřísil starověkou filosofii, nedošlo k žádnému podstatnému pokroku.7
Veřejné služby:	Charitativní dotování veřejných budov (školy, knihoven, divadel, sportovních stadionů, lázní, závodních drah pro koně atd.) téměř zcela skončilo, když se církev těšila plné nadvládě. Téměř každá vesnice v Evropě má kostel ze středověku,  postavený z lepšího materiálu než jakákoliv jiná místní budova. Mizivě malý počet má srovnatelné církví postavené školy, nemocnice či jiné užitečné veřejné budovy. První moderní veřejnou knihovnu založil Cosimo Medicejský, “duchovní otec” renesance.8
Sochařství:	Nenáboženské sochy se přestaly tvořit. Nejlepší příklady ze starověku byly „ztraceny“. Podřadný materiál se vytvářel pro církev, obecně pro účely propagandy. Až do renesance se nevytvořilo nic v kvalitě srovnatelné s antickým dílem.
Sport:	Sporty byly zrušeny, stejně jako mezinárodní sportovní události. Nahradily se různými druhy mučení zvířat a zábavami příliš lokálními, než aby na ně církev měla vliv.
Divadlo:	Hraní bylo zakázáno, s výjimkou propagandistických účelů: náboženských obřadů, náboženských her a moralizujících her.
Veřejné zdraví	Veřejné lázně, důmyslné akvadukty a kanály byly všechny zničeny či byly ponechány, aby zchátraly (jedinou výjimku tvořily lázně, které se zachovaly v klášterech pro použití mnichy).
Infrastruktura	Ulice a viadukty se používaly, ale neudržovaly. Zachovaly se až do sekulárních časů jen proto, že byly tak dobře postaveny.

Je pozoruhodné, že všechny tyto oblasti zase vzkvétaly, když byla ruka církve postupně uvolňována, zatlačována renesančními humanisty, osvícenskými mysliteli, vědci a sekulárními filosofy.

Typická křesťanská socha
po tisíciletí křesťanské nadvlády

Typická antická socha
před érou křesťanství

Církevní vandalismus pokračoval po středověku další staletí. Baldachýn pod dnešní klenbou Sv. Petra je vyroben z 200 tun bronzu, sejmutého v šestnáctém století z Pantheonu (zbytek prý šel na výrobu papežského děla). Stavbu Sv. Petra započal Bramante. Zničil většinu toho, co se zachovalo ze staré baziliky, a drancoval různé staré budovy kvůli mramoru a dalším materiálům. Rafael, který stavbu převzal po jeho smrti, ho nazýval Ruinante. Římští křesťané se nespokojili jen s ničením vlastního města.  Řím, Věčný parazit, je dosud vybaven poklady uloupenými všude možně. V Římě se např. nacházejí mnohem větší obelisky, než zůstaly v Egyptě.

Detail malby Pedra Berrugueta, zachycující disputaci mezi sv. Dominikem (Dominik Guzman) a albigenskými (katary) , při níž byly knihy obou hozeny do ohně. Knihy sv. Dominika byly údajně před plameny zázrakem uchráněny

Pálení knih – tahle po celý temný středověk oblíbená aktivita křesťanů – pokračovala ve středověku i nadále. Středověcí křesťané tvrdili, že Svaté knihy by bylo možné snadno identifikovat, protože neshoří. Jednalo se o tutéž techniku, kterou raní křesťané pravděpodobně používali k vymezení kánonu Nového zákona – kacířské knihy shořely: Svaté knihy ne. Jak poznamenal Voltaire, je to velká škoda, že tato jednoduchá metoda rozlišování už nefunguje – od konce středověku hořely Svaté zákony stejně jako kacířské. Každopádně tato předpokládaná taktika umožňovala duchovním jako sv. Dominik, zničit jakoukoliv knihu, kterou se jim zachtělo, a velebit svůj vandalismus jakožto důkaz o kacířském obsahu.

Když roku 1242 shořely židovské knihy přivezené na 240 plně naložených vozech, podnítilo to oficiální vyšetřování. Výbor, jehož členem byl i význačný duchovní Albertus Magnus, svolal papež Innocent IV. Výbor zničení knih schválil. Důsledkem toho hromadných pálení přibylo. Studování Talmudu bylo zakázáno a centra židovské vzdělání byla zničena. V roce 1415 papežská bula zakázala židům Talmud vlastnit nebo číst. Stovky tisíc židovských knih , včetně vzácných rukopisů, spálila v Itálii římská inkvizice. Roku 1629 se mohl jeden italský kardinál chlubit tím, že shromáždil ke zničení sbírku 10,000 židovských knih⁹. Pokud se nalezly antické knihy, pálily se nebo se ukrývaly, arabské knihy se pálily, kacířské knihy se pálily, knihy odhalující podvrhy či zkaženost se pálily, knihy obsahující originální myšlenky se pálily. Bylo třeba potlačovat nejen faktické informace a názory. Duchovní mohl obecně odsoudit jakýkoliv předmět nevinné legrácky, zábavy, zajímavosti či krásy. Roku 1497 byli křesťanští občané Florencie podníceni fráterem Savonarolou (a ozbrojenými strážemi) k pálení hmotných statků.  Bezpočet uměleckých děl putovalo na „vatry marnivosti“. Obrazy, knihy, hudební nástroje, písně, básně, dokonce šperky – vše bylo odevzdáno plamenům.  Známé knihy zahrnovaly díla Ovídia, Cicerona, Boccaccia, Petrarky a Poliziana. Jedna vatra, zapálená na masopustní úterý roku 1497, byla 30 metrů široká a téměř 20 metrů vysoká. Dav při pálení zpíval Te Deum laudamus.

Sádrový fíkový list používaný k zakrytí genitálií ve Victoria and Albert Museum. Zavěšoval se na genitálie, když měli přijít zvláště důležití a citliví křesťané

Církev brzy zakazovala i nahotu. Pavel IV. (papežem 1555-1559), zohyzdil mnoho soch a maleb zakrytím či zamalováním znepokojujících genitálií. Michelangelova freska Poslední soud v Sixtinské kapli byla tímto způsobem vylepšena, umělec, který tento úkol vykonal, Daniel z  Volterry, si vysloužil přezdívku il braghettone („kalhotář“). Innocent X. (papežem 1644-1655) instaloval na nahé sochy ve Vatikánu kovové fíkové listy.

Nesčetní horliví křesťané v celém křesťanském světě trávili svůj čas urážením genitálií mužských soch. Toto je jedna z oblastí, kde protestanti a nekonformité římské katolíky předčili. V devatenáctém století význačné postavy jako Comstock vedli v USA kampaň, aby ochránili veřejnost před největším uměním všech dob. Jiní zakládali nátlakové skupiny, které zahalovaly zvířata a potlačovaly  jiné projevy neřesti.

Jedno z nejlepších a nejznámější uměleckých děl – mnoha křesťany považované za obscénní

Takové typicky náboženské postoje přetrvaly po celé dvacáté století i později. Roku 1996 devótní američtí křesťané vyhlásili kampaň na zahalení dvou soch používaných při Olympijských hrách. Uráželo je, že by zpodobnění lidských postav mělo zahrnovat genitálie. Nedlouho předtím australské úřady zabavily kopii Michelangelova Davida, protože byla nemravná. Roku 2005 představitelé Bartholomew County, stát Indiana, požadovali, aby byly kopie antického umění staženy z očí veřejnosti, protože by dle zákonů státu Indiana byly považovány obscénní. Sochy zahrnovaly kopie Michelangelova Davida a Venuše Mélské.

Starověké monumenty po celé Evropě v rukou křesťanů rovněž trpěly. Řídíc se metodami, prosazovanými papežem Řehořem I., kakmkoliv se církev rozšířila, tam ničila či se zmocňovala míst, která tamní obyvatelé považovali za posvátná. V Británii tradiční posvátná místa zahrnovala tisové háje, což pomáhá vysvětlit, proč je dodnes na anglických hřbitovech tis tak běžný. V úctě se chovaly rovněž neolitické kameny. Často se vedle nich stavěly kostely v naději, že podědí posvátnost kamenů. Tímto způsobem se církev mohla prezentovat tak, že náleží k existující posvátné tradici. Křesťanské kostely se někdy stavěly uvnitř starověkých kruhů.

V dalších staletích, kdy obyvatelstvo již bylo konvertováno a dřívější víry zapomenuty, mohla církev starověké kameny pranýřovat jako satanské a začít je ničit. S touto záminkou církev mnoho starověkých kamenů zpustošilo. Protože chyběla technologie na jejich rozřezání,  kněží je často nechali povalit a zahrabat do jam. Později znovu objevili starověkou metodu rozbíjení velkých kamenů. Zapálili kolem plamenů ohně, pak je polili vodou, aby je teplotní šok rozštěpil. Tento postup se nazýval zabíjení kamenů. Byl oblíben všude tam, kde se nalézaly starověké kameny a jeho náboženský význam se nepochyně uznával.

Kdekoliv se církev ujala, tam se zaměřovala na to přijmout místní bohy mezi svaté, nebo je označit za satanské. Posvátné stromy, háje a další místa byly všude znesvěcovány. Sv. Martin ve čtvrtém století porazil posvátné stromy v Gálii. Jan Efezský je porazil v Malé Asii v šestém století. Další horliví křesťané páchali stromovou genocidu po celém Středomoří. V sedmdesátých letech osmého století obsadil v bitvě Karel Veliký posvátný les u Eresburgu, posvátný také pro Sasy. Vítězné křesťanské síly zničily posvátný Irminsul, vysoký dřevěný sloup, představující světový strom Yggdrasil. Přeživší sasští chlapci byli odvlečeni, aby podstoupili indoktrinaci a vychovali se z nich misionáři.

Zničení Irminsulu Karlem Velikým (1882), autor Heinrich Leutemann

Moderní rekonstrukce Irminsulu.
Asi takto mohl vypadat.

Někdy se z politických důvodů posvátná místa po nějaký čas tolerovala, ale konečný výsledek byl bezmála stejný. Jak Robert Graves vysvětlil na příkladu Irska:

„…věk tolerance netrval dlouho; jakmile irští princové ztratili privilegium jmenovat biskupy z vlastního klanu, obrazoborci politicky zesílili natolik, že začali svou poctivou práci,  sekera se zvedla a dopadla na každý posvátný vrch.“¹⁰

Násilné konverze prince Vladimíra na Rusi kolem roku 1000 n.l. se završily v Kyjevě zničením obrazu boha Peruna. Takové zničení se uvádělo jako doklad bezmocnosti pohanských bohů, ačkoliv to nemohlo dokázat více než ničení křesťanských ikon muslimy a jinými obrazoborci. Pouze tak Evropa přicházela o svou historii.

Biskup Absalon svrhává v Arkoně roku 1169 boha Svantovíta a dokazuje, že jde jen o modlu. Biskup Absalon vedl vojenské křížové výpravy proti Venedům, jejichž zločinem bylo, že nepatřili ke křesťanům. Byli násilně konvertováni ke křesťanství a jejich chrámy a náboženské obrazy zničeny. Tentýž osud stihl boha Rugievíta ve vendském hlavním městě Rügen.

Darvell Gathern, dřevěné zpodobnění welšského boha, bylo odvezeno do Londýna, aby se zde v třicátých letech šestnáctého století veřejně spálilo. Výsledkem takového ničení je, že toho víme o předkřesťanských evropských kulturách mnohem méně, než by tomu jinak bylo. Nevíme téměř nic o druidismu, náboženství starověkých Bretoňců. Ani toho mnoho nevíme o svých anglosaských předcích. Jejich rozsáhlé spisy jsou z většiny „ztraceny“. Jediné výraznější, které se zachovaly, jako Beowulf, pojednávájí o křesťanských tématech. Málo toho víme rovněž o spřízněných germánských a severských náboženstvích. Něco z toho, co víme, pochází z Islandu, kde se dostalo křesťanství na scénu až později, i když i tam se mnoho historie ztratilo, včetně neznámého množství Edd (sbírek lidových příběhů) a dokonce historie králů Norska, napsané latinsky.¹¹

Bez křesťanství by evropské dědictví starověkého světa mohlo být desetinásobné; možná stonásobné; možná tisícinásobné; možná ještě větší.  To se už nikdy nedozvíme.

Dav holandských protestantů při ničení sochy, za použití stejné techniky, jakou raní křesťané používali vůči pohanským sochám

Církevní vandalismus se nezaměřoval pouze na nekřesťany. Křesťané pronásledovali jiné křesťany a pustošili jejich majetek téměř dva tisíce let – popravovali je za kacířství, pálili jejich knihy kvůli rouhačství, ničili jejich svaté obrazy jako bezbožné. Dělo se to po celém křesťanském světě v raných staletích, následovaly obrazoborecké války v pravoslavné církvi a náboženské války na katolickém západě. Hrobky křižáckých králů v Jeruzalémě se kdysi nacházely v bazilice Svatého hrobu. Po celá staletí se jich muslimští vládci ani netknuli, i když měli všechny důvody nést to nelibě. Zničili je až v devatenáctém století pravoslavní mniši. Nejednalo se o nic výjimečného. Když sir Ronald Storrs, vojenský velitel Jeruzaléma, za velké války objevil předtím neznámý křižácký hrob nedaleko jižního vstupu do kostela, pravoslavné mnichy to tak rozezlilo, že Storrs nechal hrob hlídat britskými vojáky. ¹²

Protestanští reformátoři podněcovali odstranění náboženských obrazů, odvolávejíce se na druhé přikázání, zakazující modlářství a výrobu rytých (sochaných) obrazů Boha. Reformátoři na sochy a obrazy podnikali útoky.  Jiné byly za obrazoboreckých nepokojů poškozeny či ukradeny. Tito křesťané se jmenovitě zaměřovali na tváře obrazů, tak jako jejich předchůdci o tisíc let dříve.

Obrazoborecké nepokoje se odehrály v Curychu (1523), Kodani (1530), Münsteru (1534), Ženevě (1535), Augsburgu (1537), Skotsku (1559), v Saintes a La Rochelle (1562). Sedmnáct provincií (nynějsí Nizozemí, Belgie a části severní Francie) bylo rozvráceno během „Beeldenstorm“, rozšířeného protestantského obrazoborectví v létě 1566. Beeldenstorm označuje začátek revoluce proti španělským silám a katolické církvi.

Sochy s poničenými hlavami na Katedrále sv. Martina v Utrechtu, Nizozemí.
Jedna z nesčetných tisíců stop křesťanského vandalismu spáchaného na křesťanech, jež se zachovala.

Detail obrazoborectví v kostele, 1630, Dirck van Delen, Rijskmuseum, Amsterdam

Za anglické občanské války popsal biskup Joseph Hall z Norwiche události roku 1643, kdy se vojenské jednotky a občané, povzbuzení parlamentním  výnosem proti pověře a modlářství, chovali následovně:

„Pane, co se tu dělo!  Jakého chřestění skla! Jakého hroucení zdí! Jakého ničení monumentů! Jakého vytrhávání sedadel! Jakého zápasení se železem a mosazí v oknech! Jakého zohyzďování paží! Jakého boření neobyčejných kamenických děl! Jakého troubení a hvízdání na píšťaly varhan! A jaký to na tržišti ohavný triumf před celou zemí, kdy všechny potlučené varhanní píšťaly, ornáty, pluviály i rochety, spolu s olověným křížem, právě uřezaným z kazatelny, a zpěvníky, přinesené do ohně na veřejném tržišti,  na jednu hromadu navršeny byly.“

Protestanté ničili katolické ozdoby přesně stejně, jak raní křesťané ničili ozdoby pohanské, a z přesně stejného důvodu  – dle Bible se jednalo o modlářství.  V Anglii vláda pověřila byl Williama Dowsinga, aby objel východní Anglii a zničil obrazy v kostelech. Podrobný záznam jeho působení v Suffolku a Cambridgeshire se zachoval:

„Strhli jsem asi sto pověrečných obrazů; a sedm mnichů objímajících jeptišku; a obraz Boha a Krista; a některé další velmi pověrečné; a 200 jich bylo strženo ještě před mým příchodem. Odstranili jsme 2 papežské nápisy Ora pro nobis [tj. Oroduj za nás – pozn. překl] a srazili jsme velký kamenný kříž z vršku kostela.“

Jak křesťané trpěli větším pronásledováním z rukou křesťanů než jakékoliv jiné skupiny, tak křesťanské kostely a obrazy trpěly více obrazoborectvím ze strany křesťanů než jakékoliv jiné skupiny.

– dokončení příště –

Poznámky:

6. Dana Facaros a Michael Pauls, Rome, Cadogan Books Ltd ( Londýn, 1989), str. 49.

7. Strathern, The Medici, str. 93.

8. Strathern, The Medici,  85 & 95. Je příznačné, že Cosimův na středověk vzdělaný otec vlastnil tři knihy, všechny o středověké teologii. Cosimo zpřístupnil západnímu světu nějakých 10,000 spisů v latině, řečtině a hebrejštině, z nichž některá zachránil před zapomněním.

9. Levy, Blasphemy, str. 54, cituje William Popper, The Censorship of Hebrew Books (New York, 1969), str. 46-8.

10. Graves, The White Goddess, str. 144.

11. Saemundur Sigfússon (1056-1133) je znám tím, že psal historie latinsky, protože se později často citovaly. Některé z jeho spisů se za křesťanské nadvlády nějak „ztratily“. Jón Hjálmarsson, History of Iceland (Iceland Review, 1993), str. 42.

12. Jednalo se o hrob Philipa d’Aubeny, signatáře Magna charty, poručníka Jindřicha III. a trojnásobného účastníka křížové výpravy, který zemřel roku 1236 v Jeruzalému. Simon Sebag Montifiore, Jerusalem (Weidenfield and Nicholson, Londýn, 2011) str. 421.