Skip to content

Vlčí kouzlo

Červenec 22, 2013
tags:

vlkousVlk (Canis lupus) je asi člověkem nejnenáviděnější zvíře na světě. Lidé mají snad odjakživa vlastnost nenávidět to, čeho se bojí a čemu nerozumí. Vlk má pověst zákeřné a útočné šelmy, kterou si vyznavači Jedu z Judeje přiřadili ke svému Ďáblovi. Ale bylo tomu tak vždy? Byl vlk vždy tak „zlý“ a nenáviděný? O tom si dnes povíme v našem nepravidelném seriálu o zvířatech spjatých s evropskou mytologií.

Nejdříve si něco řekneme o jejich životním stylu. Vlci jsou  šelmy-predátoři a patří mezi nejvynalézavější smečkovité tvory Severní polokoule. Protože loví ve skupinách s přesně danou a dodržovanou disciplínou, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou sami, a to velmi efektivně. V Evropě se živí hlavně vysokou zvěří a v Severní Americe i soby karibu.  Tam se vlčí smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona nebo pižmoně. K lovu vlkům velmi pomáhá to, že jsou schopni vyvinout velmi velkou rychlost, prý až 64 km/h. Vlk dokáže běžet rychlostí 25-50 km/h do vzdálenosti až 20 km. V případě, že není k dispozici dostatek velkých býložravců, vlci žijí mimo smečku nebo mají odlišnou specializaci, je jejich potrava jiná. Loví divoká prasata, králíky, zajíce, sviště, bobry, menší hlodavce, ryby či rozličné plazy nebo ptáky. Na některých místech se zaměřují přímo na vodní ptactvo a jeho vejce. Zabíjejí i konkurenční menší predátory – lišky, divoké kočky, rosomáky, kuny, lasičky, jezevce, divoké psy a v Severní Americe byly zaznamenány dokonce i případy útoků na medvědice s mláďaty nebo pumu s koťaty. Je-li nouze, nepohrdnou ani hmyzem a mršinami. Občas doplní svou stravu i ovocem, například hroznovým vínem nebo jablky, což se děje například ve Španělsku. V jídle jsou velmi přizpůsobiví a v lovu vynalézaví. Pokud mají šanci, tak zabíjejí i lidmi chovaný dobytek. To je jeden z důvodů, proč jsou tradičně obávaní a po staletí byli nenávidění. Jenže, vlk je šelma a lovit kořist, která se mu v podobě ovcí, koz a krav nabízí, je pro vlky stejně přirozené, jako dýchání… Vlk je velký žrout a může najednou sníst zřejmě až 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 1,5–2 kg masa. Když je potřeba, vydrží dlouho hladovět. Nemusí žrát klidně dva týdny, aniž by je to nějak oslabilo a omezilo jejich aktivitu.

vlcciVlci jsou převážně monogamní a jednotlivé páry spolu zůstávají až do smrti jednoho z partnerů. Poté si hledají jiného. V zajetí nebo v oblastech s vyšší hustotou populace se může vyskytnout polygamie, není to však vždy pravidlem. Samice zabřezávají ve volné přírodě obvykle po dosažení věku dvou let, v zajetí to může být podstatně méně. Mají pak jeden vrh do roka. Na rozdíl od psů jsou produktivní až do smrti. Doba páření probíhá ke konci zimy. V té době dochází obvykle k dočasnému rozpuštění smečky. V období březosti, to trvá 62–75 dní, se samice většinou zdržují v okolí doupěte, nejčastěji nory. Vrhají nejčastěji 5–6 vlčat. Mláďata se rodí hluchá a slepá, váží 0,3–0,5 kg a smysly získávají po 9–12 dnech. Po třech týdnech poprvé opouštějí doupata. Samice do té doby zůstávají u nich a o přísun potravy se jim starají samci. V některých smečkách se o mladší sourozence v této době starají i jejich starší sourozenci z loňského roku. Po 1,5 měsíci už jsou vlčata dostatečně rychlá a obratná, aby dokázala uniknout například před člověkem, a zhruba v této době je každý tvor mimo smečku považován za potenciální kořist nebo nepřítele.

Vlci jsou velmi sociální zvířata žijící většinou v dobře organizovaných smečkách. Klasickou vlčí smečku tvoří vedoucí „alfa“ pár, který se obvykle sdružuje na celý život, a jeho potomci, kteří zaujímají „beta“ až „omega“ status. Skupina může být doplněna i o nepříbuzné jedince. Vlci „alfa“ vedou smečku, rozmnožují se a rozdělují úkoly. Vlci „beta“ jsou obvykle největší jedinci, kteří chrání smečku a „alfa“ vlky. „Gama“ a další vlci se starají především o lov, výchovu mláďat a mají za úkol „předstírat“, aby smečka vypadala početnější. Vlci „omega“ mají za úkol odvádět napětí, hasit hrozící konflikty ve smečce a hrají někdy i roli jakýchsi „šašků“. Velikost smeček závisí na tom, zda je dostatek potravy. Může mít i více než 20 členů (rekord je téměř 50). Obvyklý počet je nicméně 5–11 jedinců. Vlci však můžou žít jen v párech či osaměle a do smeček se sdružovat jen dočasně, což se děje například ve Španělsku. Na severu tvoří kompaktnější smečky, jižněji se vyskytující vlci mají větší tendenci žít ve volněji organizovaných smečkách, v páru či osaměle. Vlčí smečky nejsou tak dobře stmelené jako smečky lvů nebo hyen skvrnitých. Smečka je dynamickým útvarem, kde se postavení jednotlivých členů v hierarchii může obměňovat. Mladí vlci opouštějí smečku mezi 1–3 roky života, i když jsou případy, že i 5 let staří vlci zůstávali u svých rodičů. Hledají si partnery a pokoušejí se založit smečku vlastní.

Co se týká konkurentů z říše zvířat, nejvíce vlk „válčí“ s medvědem. Medvědi a vlci si navzájem zabíjejí mláďata, pokud k tomu mají příležitost (matky svá mláďata samozřejmě tvrdě brání). Obě šelmy spolu často bojují a střety mohou trvat i několik hodin. Velcí hnědí medvědi dokážou od kořisti vlky většinou odehnat, nicméně opět záleží na početnosti a bojovnosti smečky.Větší smečka je občas schopná medvěda obrátit na útěk.  Na ruském Dálném východě jsou zdokumentovány případy vzájemné konkurence a občasného zabití vlků tygry ussurijskými. Tygři obvykle zabité vlky nejedí. Je pravděpodobné, že vzácně zabije vlka i tygr bengálský.

vlk stopaVlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře. V mnoha poddruzích obývali celou Severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben. Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlků. Dnešní stav těchto šelem se v posledních letech v Evropě a Severní Americe začíná lepšit. V současné době žije na světě přibližně 200 000 vlků, přičemž v minulosti byla populace minimálně desetkrát větší. Vlk obecný je v Čechách chráněným druhem. Vlci žili na území Čech v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni. Na Šumavě byl poslední exemplář zastřelen 2. prosince 1874, posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež. První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska a Polska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Odhaduje se, že k roku 2000 bylo v Beskydech a okolí 15–18 jedinců, do roku 2010 se však počet snížil na 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách, Jeseníkách a Krkonoších, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě. Naproti tomu je velice zajímavá situace v Německu, v Horní Lužici došlo k malé invazi vlků z Polska a začali se rozmnožovat. V roce 2012 žilo v částečně nevyužívaném vojenském prostoru u Rietschenu v devíti nebo deseti smečkách kolem 80 jedinců.

A nyní se konečně dostáváme k samotné „vlčí mytologii“. Tato šelma provází člověka už od pradávna. Právě z vlků vznikli první lidmi domestikovaní tvorové – psi. Evropský člověk si po celou svou historii vypráví legendy o vlcích. A dělali to už staří Řekové. Vyprávěli si například nádherný příběh o zrození božských dvojčat Apollóna a Artemis: Zeus, mocný Hromovládce a vládce všech Olympanů, byl známý proutník a záletník. Jednou si ke svým milostným hrátkám vybral Titánku Létó. Ta po románku otěhotněla, což neuniklo Diově právoplatné manželce Héře. Jelikož Diových nemanželských potomků běhalo po světě už povícero, rozhodla se zakročit. Proměnila krásnou Létó ve vlčici, která před jejím hněvem musela prchat světem. Lidé se jí jako velké vlčice samozřejmě báli a tak ji odevšad vyháněli. Jednou ji zahnali kameny i od pramene, za což se tito zlotřilci proměnili v žáby. Jenže tím její útrapy nekončily, protože Héra požádala bohyni Gaiu, aby nikde na pevné zemi nenašla Létó klid. Unavená a odevšad vyháněná vlčice nakonec nalezla azyl na ostrově Délos, který byl tak nový, že ještě plul po mořské hladině a nevztahovala se na něj tedy Gaina moc. Tam Létó porodila dvě božské děti, boha umění Apollóna a bohyni lovu Artemis. Od té doby se vlk těšil v Řecku velké úctě a byl zasvěcen Apollónovi.

eagle-l_1_Také dědicové Řeků, Římané měli vlka ve velké úctě. Vyprávěli si pověst o založení Říma, ve kterém má vlčice nezanedbatelné místo: Romulus a Remus byla podle pověsti dvojčata, která se narodila vestálce (kněžce) Rheii Silvii a bohu války Martovi. Po narození byli vhozeni do řeky Tibery, protože jejich matka porušila slib panenské čistoty a krom toho byla i dcerou krále Alby, který se bál „božských“ vnoučat. Košík s novorozenci našla na břehu řeky vlčice, která měla doupě na Palatinském pahorku. Odchovala obě děti. Později byla dvojčata nalezena pastýřem, který je pojal za své syny a společně s manželkou oba chlapce vychoval až do jinošských let. V dospělosti se Romulus a Remus dozvěděli o svém skutečném původu, a dědka  vrahouna  náležitě potrestali. Rozhodli se také vybudovat nové město. Podle etruských zvyků vyhloubili pomocí pluhu hlubokou brázdu, která byla několikrát přerušena. Brázda symbolizovala v té době příkop pro obranu, vyoraná a navršená hlína z brázdy představovala hradbu a přerušení představovalo brány. Po vyznačení hranic jim však chybělo jméno pro novou obec a tak vznikl mezi bratry nesmiřitelný boj o název města. Vypráví se, že Romulus v době nejtěžších sporů stál uprostřed vyznačeného místa a Remus na znamení dobytí hradeb snadno vyoranou brázdu překročil. Mezi bratry došlo k hádce, kdy Remus byl Romulem zabit a na počest vítěze bylo nové město pojmenováno Roma, tedy  po našem Řím. Římané měli vyhlášenou armádu, proslulé Legie. Nosiči jejich standart, takzvaní „signiferové“ a „aquliferové“, nosili na svých přílbách preparované lebky a kožešiny vlků jako odkaz slavné kapitolské vlčice (viz obrázek). Vyprávěli si dokonce pověst o tom, jak jim vlk pomohl při boji s Kelty u města Sentium v roce 195 př. n. l. Tehdy prý na bojišti v jejich prospěch zasáhl obrovský vlk, kterého jim na pomoc poslal sám Mars…

U Germánů, respektive u Skandinávců se těšil vlk také velkému respektu. Seveřané měli některé vlky v úctě a jiných se přímo báli. Ve Snorriho Eddě se píše, že když šibal Loki zplodil s obryní Angbordou tři povedené potomky, Ásové tušili velké opletačky. Oni se totiž věčnému potížistovi Lokimu narodili pěkní dárečci: strašlivý obří had Midgardsorm, neméně obrovský vlk Fenri a  poněkud „lidštější“ děvčátko Hel – s půlkou tváře černou a s půlkou bílou. Odin vyslal ostatní bohy, aby příšerný (z jeho hlediska) trojlístek pochytali. Ásové tak učinili a Otec veškerenstva rozhodl, co s nimi. Midgardsorma hodili do moře, kde obtáčí celou Zemi a o Ragnaröku se s ním střetne Thor. Hel určili místo v říši mrtvých, která se podle ní jmenuje Hel. S vlkem Fenrim to bylo zajímavější. Toho prý Ásové chovali doma. Jenže to byl takový otesánek, že se z malého a jistě moc hezkého vlčete stával pořádný „Überwolf“. Bohové se ho začínali bát, a tak jediný, kdo se ho odvážil krmit, byl Tyr. Když vlčoun pořád rostl a rostl, rozhodli se Ásové, že ho pro jistotu spoutají: „všechny věštby říkaly, že jim bude k záhubě. Uradili se tudíž, že zhotoví přepevné pouto, které nazvali Löding.“ Fenri jen po tom poutu mrkl a věděl, že ho bez větších problému přerve. Bohové povídali cosi o tom, že je to jen taková hra. Vlk tedy dělal, že si taky hraje a pouto přetrhl, jak slaměný věchet. Ásové se vyděsili a podumali nad dalším poutem. To bylo dvojnásob pevné a dostalo jméno Drómi. Fenri si to zase vyzkoušel a zase to pro něj byla brnkačka! Tohle už Odina vůbec nebavilo, tak vyslal rychlou spojku Skírniho (ten už se osvědčil jako hledač nevěsty pro Freye) do říše trpaslíků. Trpaslíci, jako vyhlášení kováři, si věděli rady. Zhotovili úžasnou věc. Pouto, které bylo skutečně nezničitelné a bylo vyrobeno z těch nejneuvěřitelnějších přísad: z dupotu kočky, z kořenů skály, z rybího dechu, z ženských vousů, z medvědí šlachy a z ptačí sliny. Malí kováři nazvali své dílo Gleipni. Prý bylo „hladké jako hedvábná stužka, leč pevné a silné.“ Ásové si už nemohli dovolit další „fopá“, neboť o dalším neúspěchu by se zvěst roznesla jistě po všech Devíti světech. A jak chcete být za šéfy všech šéfů, když vás trumfne nějaký přerostlý a zablešený rafan?! Vylákali tedy Fenriho na ostrov Lyngvi k jezeru Ármvartni, kde se měla opět konat „zkouška vlčí síly“. Jenže Fenri nebyl taky žádný degenerovaný domácí mazlíček a po otci Lokim zdědil jistě nemalou inteligenci. Celá záležitost se mu moc nezdála. Ásové si „hedvábnou“ stužku brali jeden po druhém a zkoušeli na oko svou sílu. Nikdo ji nedokázal přetrhnout, dokonce ani lamželezo Thor. Vlkovi říkali, aby to tedy zkusil sám. Že prý ho s ní svážou a on, takový silák, si s tou titěrnůstkou jistě hravě poradí. „A kdyby se ti Fenri, nepodařilo pouta tentokrát přetrhnout, však se neboj, my tě zase pustíme!“  Jenže vlk nebyl padlý na hlavu: „Jestli mě spoutáte tak, že se nevyprostím, pak jste ukuli zradu a nedočkám se od vás pomoci. Nemám pražádnou chuť si od vás tuhle šňůru nechat nasadit. Ale než abyste mne osočovali ze zbabělosti, ať mi raději některý z vás vloží ruku do tlamy, jako zástavu!“ No a tady přichází chvíle statečného a čestného Tyra. On jediný našel v sobě tu odvahu a čest a vložil pravici Fenrimu do mordy. Vlk tedy mohl zkusit svou sílu s vědomím, že má boží zástavu a hraje se fér. Jenže trpaslíci odvedli vskutku dobrou práci a jejich mistrovské dílo vlkovu sílu vydrželo. Čím víc Fenri zabíral, tím bylo pouto pevnější. Ásové se smáli, až se za břicha popadali. Jen Týr se pochopitelně nesmál, vlk ho totiž připravil o pravačku. To byla a je dodnes pro každého válečníka velká ztráta. Když bohové z místa činu odcházeli, pouta ještě pojistili dvěma kameny a do huby vlkovi vrazili meč tak, že mu oddělil horní a dolní čelist. Vlk prý tak hrozně slintá, že se z jeho slin stala řeka Ván. Tady bude uvězněn až do Ragnaröku, kdy se konečně zbaví pout a svou záležitost vyřídí se samotným Odinem. Viz obrázek.  Fenri má dva vypečené vlčí potomky:  Hatiho („Nenávist“)a Skolla („Výsměch“). Skoll  honí po nebi koně Árvakra  a Alsvidra, kteří táhnou vůz, na němž jede Slunce. Hati pronásleduje Máni – Měsíc. Podle toho, jak se přibližují k jednotlivým tělesům, lidé říkají, že nastává zatmění či naopak. Ani jednomu z vlků ale není dáno Slunce nebo Měsíc dohnat a sežrat, dokud nenastane Ragnarök. Sám Odin mál nejen dva ochočené havrany, Hugina  a Munina, ale i dva vlky: Jeden z nich se jmenuje Geri („Žrout“) a druhý Freki („Hltač“). Ti sedí u jeho nohou, když Odin přemýšlí na svém trůnu. Viz obrázek. O severských vlčích válečnících, „ulfhednarech“, jsme si povídali v článku o medvědech:  https://pohanskykruh.wordpress.com/2013/04/28/medvedi-a-jejich-kouzlo/

Původně jsem se tu chtěl trochu zaměřit i na význam vlka v šamanismu, ale to by bylo skutečně na dlouho. Snad pro zajímavost postačí, že u Laponců  je vlk symbolem Ducha lovu, šaman, který s ním „běhá“ využívá jeho schopností při stopování zvěře v „jiném světě“, kde sleduje kořist. Tuto cestovní mapu si pak přinese do „našeho“ světa a loví podle ní.

Až do příchodu Jedu z Judeje na náš kontinent byl vlk brán tedy jako zvíře, které mohlo být dobré i zlé, ale nikdy vyloženě špatné, protože člověka spojovalo s bohy. Jenže s příchodem kříže se to mělo opravdu změnit. Vlk je prý Satanovo zvíře a byl seslán lidem škodit za jejich hříchy. Blablabla… Znáte to, jako vždycky, pořád stejná písnička: Sova, medvěd, kočka i vlk. A jsme u dnes (díky pitomé filmové slátanině „Stmívání“) tolik populárních vlkodlaků. Nemá cenu tady dlouze rozebírat, jestli lykantropii způsobovala nějaká dědičná nemoc, která určité lidi v určitých rodinách deformovala psychicky a fyzicky, či zda se jednalo o jakési halucinace způsobené hladem nebo drogami. Možná šlo o nešťastníky postižené vzteklinou. A nebo, zda se jedná o magický, šamanský kult. O tom bychom si mohli povídat opravdu dlouho a co člověk to názor a co názor to „zasvěcenec“ 🙂 . Za asi nejstarší písemnou zmínku (konec 12. století) o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde ruský kníže Vseslav, zvaný „Čaroděj“, běhal v noci jako vlk.  Jisté je to, že Církev ve vlcích a vlkodlacích viděla jedno: Nepřítele. Když se ve Francii v 18. století schylovalo k revoluci, vládnoucí Katolická církev jako by podporovala víru v řádění vlků a vlkodlaků, jen aby zůstal prostý venkovan prostým a nereptal na zlořády feudalismu. I když, vezměme si například tzv. „Gévaudanskou bestii“: Od července 1764 do června 1767 zahynulo v okolí Gévaudanu 112 (!!!!!!) osob. Z toho 80 žen a dívek. Zaznamenáno bylo 210 potvrzených útoků. Tyto ukrutnosti byly připisovány jedinému, nezvykle obrovskému vlčímu monstru. Zabíjelo nejspíše více vlků a asi i nějací „lidé“, ale Francií se nesla vlna hrůzy a děsu, vznikl mýtus o obřím vlku, který trestá lid za odmítání poslušnosti Církvi a králi. Nakonec prý Bestii zastřelil lesník Jean Chastel posvěcenou stříbrnou kulkou. Na začátku 20. Století napsal německý romantický a vlastenecký spisovatel Hermann Löns knihu „Der Wehrwolf“ (česky „Vlkodlak“, Libro Nero 2013). Legendární román, podle kterého bylo pojmenováno záškodnické hnutí nacistů. Děj románu se odehrává na německém venkově v dobách třicetileté války a popisuje vpád a drancování krajiny táhnoucími vojsky, převážně švédskými. Hlavní postavou je zde sedlák Harm Wulf z Luneborských vřesovišt, který pod tíhou krutých událostí organizuje vesnickou domobranu, která se postaví těmto okupantům na odpor a pomocí záškodnické partyzánské taktiky se úspěšně dokáže sama bránit početně silnějšímu nepříteli. Sám Löns padl v První světové válce, neměl tedy na nacistické wehrwolfy žádný vliv, ale jeho kniha vyšla u nás za skřípění zubů všelijakých „antifašistů“ a podobných žalostných existencí až po velkých potížích. I to je takové „vlčí“ dědictví…

Dnes už je snad pryč doba, kdy Evropané zabíjeli každého vlka bez rozmyslu. Vlk se vrací na náš kontinent. Žil tu s námi tisíce let. A snad bude žít dále. Toto nádherné zvíře tu je doma. Co se týče novodobého pohanství a vlků, jsem moc rád, že znám pár fajn lidí, které na jejich životní cestě provází Vlčí kouzlo. Rozhovor s nimi si můžete přečíst zde:  https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/08/30/rozhovor-s-vlky/

 Ilustrace Odina: Francis Phillipps.

Advertisements
komentářů 9 leave one →
  1. Březen 8, 2015 7:32 pm

    Zde je pěkné pojednání o vlkodlacích v různých kulturách středověku 🙂 : https://www.academia.edu/9835704/Werewolf_in_medieval_literature

  2. Červenec 31, 2013 5:47 pm

    vonrammstein: Ty ještě žiješ??? ´=))

  3. vonrammstein permalink
    Červenec 29, 2013 8:19 pm

    „Od července 1764 do června 1667″… Zajímavý časový údaj.

  4. Fíba permalink
    Červenec 25, 2013 9:44 pm

    Když už tu byl zmíněn ten Hermann Löns, tak bych jenom připomněl, že v Německu má svoje pomníčky dodnes třeba na tom Lüneburském vřesovišti. Jsou tam na nich někdy vytesané znaky tzv. vlčího háku. Nebudu zde všechno odkazovat, pokud by to někoho zajímalo, stačí zadat hledat obrázky přes Google, heslo „Lüneburg Heide Hermann Löns“. Co se týče České republiky, tak zde jsou, pokud je mi známo, dva Lönsovo pomníky. Jeden je v České Lípě (heslo pro hledání „Pomníček Hermanna Lönse “ stránka „Böhsmich Leipa“) a druhý je v odkazu níže. Takže možná tip na výlet 🙂
    http://stovi.info/pomnicky/soubory/lonsdxft.htm

    • Myslič permalink
      Červenec 26, 2013 1:49 pm

      Tak Lönsovi „antifašisté“ nasazují ani ne tak „psí“, jako spíše „vlčí“ hlavu 😀

  5. Červenec 23, 2013 4:07 pm

    Děkuju moc za reakce 🙂 Tady jedno pěkné video, vlk versus rosomák: https://www.youtube.com/watch?v=8Ryzqw6ZPE4

  6. Harog permalink
    Červenec 23, 2013 6:04 am

    Velice pěkný článek!!!!!

  7. Červenec 22, 2013 4:31 pm

    Opět pěkný článek.
    Mohu doporučit i onu zminovanou knihu Vlkodlak od Hermanna Lonse.

  8. Rushwolf permalink
    Červenec 22, 2013 12:56 pm

    Jinak k té Evropské mytologii, často se opomíná oblast karpat a mýty i zvyky starověkých Dáků a Thráků. Tam hrál vlk velice významnou roli a řekl bych, že značná část „vlkodlačích“ legend má prapůvod v této oblasti odkud se pak šířily přez řecko… Bohužel se dochovaly jen střípky a fragmenty… je ale známo že vlk byl v těchto oblastech uctíván jak to dokládá herodotos a také se našly obřadní „vlčí“ masky a i jezdecké standarty Dáků měly tvar vlčí hlavy a slovo Dák údajně znamená vlk.
    Pak bych ještě zmínil jednu zajimavou legendu, kterou já osobně považuji za odlesk starých iniciačních rituálů. Jednalo se o zvyk v Arkadii (řecko) kdy mladík, někdy se uvádí trestanec, odložil šaty, přeplaval řeku a proměnil se ve vlka… respektive došlo k jeho sociálnímu vyloučení z lidského rodu, po určité době kdy uplynula lhůta trestu či iniciace, se opět mohl navrátit a stát se zase člověkem. To už ovšem není ani tak doklad uctívání vlků, jako spíš jejich stotožňování s divočinou, provinilci, světem chaosu bez zákonů, vůči kterému v opozici stojí svět idí a jejich bohů.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: