Skip to content

K 1650. výročí úmrtí Juliána Apostaty

Červenec 13, 2013
tags:

římského císaře, který chtěl vrátit Římu tradice Helénů
(žil přibližně 331/332 – 26. června 363)

Výňatky z knihy D.S. Merežkovského: Julián Apostata (Bratislava, 1969).
Připravil Wolos.

julianNábožný zpěv umlkl. V cypřišové aleji se objevili bledí, vylekaní mniši, diakoni i sám kněz, který si ani nestihl svléct roucho. Vedl je Hekebelios. Kněz – tlustý chlap s lesklou tmavočervenou tváří se kolébal, funěl, přerývaně dýchal a utíral si z čela pot. Zastavil před Augustem, hluboce se uklonil, dotknouc se rukou země, a řekl zpěvavým, hlubokým, příjemným hlasem, kvůli němuž ho církevníci měli rádi: Nechť se smiluje nejlidumilnější Augustus nad svými nehodnými otroky!“ Poklonil se ještě hlouběji a když se udýchaný narovnával, dva mladí obratní novici, podobní si jako dvě kapky vody, vytáhnutí, s voskově žlutými, podlouhlými tvářemi, pomáhali mu z obou stran, podepírajíc ho pod pažemi. Jeden z nich zapomněl odložit kadidlo a tak tenoučký proužek dýmu vystupoval z uhlíků. Euforion, který z dálky viděl mnichy, se dal do běhu. Julián řekl: „Galilejští! Rozkazuji vám, aby jste do zítřejší noci očistili posvátný Apolónův háj od kostí mrtvého. Nechceme páchat násilí, ale pokud naši vůli nesplníte, sami se postaráme o to, aby Helios byl zbaven rouhačské blízkosti galilejského prachu: pošlu svoje vojáky, kteří vykopou kosti, spálí je a rozhodí do větru. Taková je naše vůle, občané!“
Kněz tiše zakašlal, kryjíc si rukou ústa, a potom co nejpokornějším hlasem zatáhl: „Nejmilostivější císaři, je to pro nás velký zármutek, neboť svatá relikvie tu dávno odpočívá z vůle císaře Galla. Ale ať se stane tvoje vůle – oznámím to biskupovi.“ V zástupu se ozvalo reptání.

(…) Kněz, domnívajíc se, že relikvie je třeba alespoň ze slušnosti bránit, opět pokorně zakašlal do dlaně a začal: „Pokud moudrost tvoje ráčí toto nakázat z důvodu modly…“ A rychle se opravil: „… helénského boha Hélia…“
Císařovi se zablýsklo v očích: „Modla! – to je váš výraz. Za jaké hlupáky nás pokládáte, když tvrdíte, že uctíváme jen hmotu bůžků – med, kámen, dřevo! Všichni vaši kněží o tom chtějí přesvědčit druhé, nás i sebe samé. Ale to je lež! My nevzýváme mrtvý kámen, med nebo dřevo, ale ducha, živého ducha krásy v našich bozích, vzorech nejčistší božské krásy. Ne my jsme vyznavači model, ale vy, co se hryžete jako zvířata kvůli „homoúsios“ a „homoiúsios“, kvůli jedinému písmenu – vy, co líbáte spráchnivělé kosti zločinců, popravených kvůli porušování římských zákonů, vy co nazýváte bratrovraha Konstancia „věčností“ a „svatostí“. Není snad moudřejší uctívat krásnou sochu Feidiovu, než se klanět dvou dřevěným trámům složeným do kříže – ohavnému mučednickému nástroji? Mám se za vás stydět, nebo vás litovat, či nenávidět? Je to vrchol šílenství a hanebnosti, že potomci Helénů, vychovaných Platónem a Homérem, se ženou za čím? – ó hanba! – za zavrhlým plemenem, které téměř vyhubil Vespasián a Titus; aby mohli zbožňovat mrtvého Žida!… A vy si ještě dovolujete obviňovat nás z modloslužebnictví?

  Kněz si všemi prsty mnul černo-stříbřitou měkkou bradku, stíral si velké kapky potu ze širokého, lesknoucího se čela, a ze strany unaveně a smutně pokukoval na Juliána. Tehdy císař řekl filosofovi Priscovi: „Příteli můj, ty znáš starověké obřady Helénů, odsluž délské obřady, které je třeba odsloužit, aby se očistil chrám od bohorouhačské blízkosti mrtvých kostí. A rozkaž odvalit kámen z Kastálského pramene, aby se bůh vrátil do svého obydlí a aby se obnovila stará proroctví.“
Kněz zakončil rozhovor hlubokou poklonou, s pokorou, v které bylo cítit nepřekonatelný vzdor. „Nechť se stane dle Tvojí vůle, nejmocnější Auguste! My jsme děti, ty jsi otec. V Písmu stojí: každá duše ať se podrobí moci, neboť není moci, které by nebylo od Boha…“
Pokrytci!“ zvolal císař. „Znám, znám já vaši pokoru a poslušnost. Povstaňte tedy proti mně a bojujte jako lidé! Vaše pokora – to je vaše hadí žihadlo. Jím štípete ty, před kterými se plazíte. Dobře to o vás řekl váš vlastní učitel, onen Galilejský: běda vám, farizeové a zákoníci, pokrytci, podobní bílým rakvím, které navenek vypadají krásně, ale zevnitř jsou plné mrtvých kostí a špíny. A skutečně – svět jste zaplnili bílými rakvemi a špínou! Klaníte se mrtvým kostem a čekáte od nich spasení, živíte se hnilobou jako červi v hrobech. Tomu vás učil Ježíš? Přikázal vám nenávidět bratry, které nazýváte rouhači za to, že věří jinak než vy?“

(…)

Přijde“, pokračoval Maximus, „jako blesk z mračen, smrtonosný a všeozařující. Bude hrozivý a neohrožený. Splyne v něm dobro a zlo, pokora a hrdost, tak jako světlo a stín splývají v ranním šeru. A lidé mu budou blahořečit nejen za milosrdenství, ale i za nemilosrdnost, neboť v ní bude božská síla a krása.“
„Učiteli!“ zvolal císař, „všechno to vidím v Tvých očích. Řekni, že Ty jsi Neznámý, a já Ti budu blahořečit a půjdu za Tebou!…“

Ne, synu můj, já jsem světlo od světla jeho, duch od ducha jeho. Ale já ještě nejsem on. Jsem naděje, jsem předzvěst.“
Proč se skrýváš za lidmi? Zjev se jim, aby Tě poznali.“
„Ještě nepřišel můj čas“, odvětil Maximus. „Už nejednou jsem přišel na svět, a ještě nejednou přijdu. Lidé se mě bojí, a nazývají mě jednou velkým mudrcem, jednou svůdcem, jednou čarodějem – Orfeem, Pythagorem, Maximem Efezským. Ale já jsem Bezejmenný. Procházím kolem zástupů s němými ústy a zahalenou tváří. Neboť co já mohu říct zástupům? Nepochopí ani jedno moje slovo. Tajemství mojí lásky a svobody je pro ně horší než smrt. Jsou ode mě tak daleko, že mě ani neukřižují, ani nekamenují jako svoje proroky, jen mě nepoznají. Bydlím v hrobech a rozmlouvám s mrtvými, vystupuji na hřebeny hor a rozmlouvám s hvězdami, odcházím do pouště a naslouchám, jak roste tráva, jak lkají mořské vlny, jak bije srdce země – a vyčkávám, zda už nepřišel čas. Ale čas ještě nepřišel – a já zase odcházím jako stín s němými ústy a zahalenou tváří.“
„Neodcházej, učiteli, neopouštěj mě!“
„Neboj se, Juliáne, nikdy tě neopustím. Miluji tě, neboť ty musíš zahynout pro mě, milovaný synu můj – a není pro tebe záchrany. Dříve, než přijdu na svět a odhalím se lidem, zahyne ještě mnoho velkých, zavržených a bouřících se proti Bohu, s hlubokým a obojakým srdcem, svedených mojí moudrostí, Odpadlíků, podobných tobě. Lidé tě proklejí, ale nikdy nezapomenou, neboť na tobě je moje pečeť, jsi mým dílem, jsi dítětem mojí moudrosti. Lidé budoucích století v tobě poznají mě, v tvém zoufalství moje naděje a skrze tvoji potupu moji velikost, jako slunce skrze mlhu.“
„Ó božský“,
zvolal Julián, „pokud jsou tvoje slova lež, dej mi umřít pro tuto lež, neboť je krásnější než pravda.“

Kdysi jsem ti požehnal na život a na království, císaři Juliáne, nyní ti žehnám na smrt a nesmrtelnost. Běž, a zahyň za Neznámého, za Přicházejícího, za Antikrista!“
Se slavnostním a tichým úsměvem, jako otec žehnající syna, položil stařec ruce na Juliánovu hlavu, políbil jej na čelo a řekl:

Znovu se ztratím v podzemní tmě, a nikdo mě nepozná. Nechť můj duch spočine na tobě.“

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Červenec 14, 2013 2:18 pm

    Tohle je jeden z mála římských císařů, kterých si vážím dodnes, byť jeho boj byl proti přesile a nebo právě proto! Z I M X

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: