Havrani a jejich kouzlo

Tuhle sobotu jsem byl na návštěvě u kamarádky Lišky v pražské městské části Čakovice. Chystal jsem se tam už delší dobu, protože je tam v lese velké zimoviště havranů, hotová kolonie. Havrani mě vždycky fascinovali. Jsou to úžasní sociální tvorové s přesně propracovanou hierarchií. Spousta lidí si dodnes plete havrana, krkavce a vránu.

Havran (správně havran polní) dorůstá asi tak 45-47 cm a váží 200-625 gramů. V průměru se tito ptáci dožívají přibližně 16 let. Rozpětí křídel může mít až 94 cm. Je to nejrozšířenější krkavcovitý pták na našem kontinentu. Na zimoviště ve Střední Evropě se havrani vrací hlavně ze Severní a Východní Evropy, kde je zima podstatně tužší než u nás. Některé zdroje uvádějí, že u nás přezimuje snad až 4 miliony havranů. Zimují hlavně v Polabí, ale rádi se vyskytují i v okolí Prahy, třeba právě v Čakovicích.

Havrani, jako všichni krkavcovití, jsou všežravci a sežerou skutečně na co přijdou, od žížal až po menší myši. Hnízdící páry si staví na vrcholech listnatých stromů hnízda z proutí, která zdálky trochu připomínají jmelí (viz foto). Do něj samice klade tři až pět vajec a to v průběhu dubna až května. Samec se v hnízdě příliš nezdržuje, protože obstarává zásobování. Když někdy navštívíte například park v Čakovicích, kam se v této době havrani přemisťují k hnízdění, můžete si je nádherně nafotit. Ovšem pozor, když je vyplašíte, může se stát, že se splaší a začnou vás bombardovat trusem a to pak nestačíte utíkat 🙂 .

Havrani měli u evropských národů vždy místo v mytologii a folklóru. Odin, hlavní bůh Seveřanů má dva havrany, jménem Hugin a Munin („Myšlenka“ a „Paměť“). Létají nad světem lidí Midgardem a nosí svému pánu novinky. Valhallu a Asgard opouštějí ráno a vracejí se za soumraku. Sedávají na Ódinových ramenou a šeptají mu do uší, co viděli a slyšeli. „Píseň o Grímnim“ (Grímnismál) se o nich zmiňuje takto:

„Hugin a Munin
každý den musí
oblétnout obzor.
Strach mám o Hugina,
zda stačí se vrátit,
však Munin mi více v mysli leží.“

„Gylfiho Okouzlení“ (Gylfaginning) popisuje totéž trochu jinak:

„Hugin a Munin
den co den obletí
široširý svět.
Strach mám, že jeden
jednou se nevrátí,
o to víc trnu o oba.“

Spisovatel Robert Low ve svém románu o Vikinzích „Bílý havran“ popisuje ještě jednoho z Odinových havranů: Toho prý Jednooký jednou za čas posílá do Midgardu, aby lidem připomněl, že „Ragnarok“ se skutečně blíží. Bílý havran prý poletuje nad naším světem a rozhazuje tu svá bílá pera jako sníh, aby nastala co nejkrutější zima. Je to varování, že jednoho dne přijde „Fimbulvinter“, ta nejstrašnější ledová doba, která předznamená samotný „Ragnarok“, poslední válku mezi bohy a obry.

Havrani u Slovanů byli považováni za zvěstovatele smůly, neštěstí a hladu. Možná za to mohla skutečnost, že spolu s vránami a krkavci se slétali na bojiště, kde hodovali na padlých válečnících. Možná i to, že dodnes dokážou likvidovat obilná pole. Na Balkáně, konkrétně v Bulharsku a Makedonii, vesničané dodnes věří, že havran svým krákáním dokáže přivolat déšť. Někteří autoři tvrdí, že tento pták náležel Moreně, bohyni smrti a zimy.

U Keltů v Galii byl havran naproti tomu váženým ptákem. Galové ho spojovali s (patrně slunečním) bohem Lugem. U Keltů v Irsku havrana, vránu a krkavce můžeme přiřadit jako symbol k bohyni Morrígan. Ta náleží ke skupině bohů z pokolení Tuatha Dé Danann. Morrígan je válečná bohyně, někdy je přímo označována za „Havraní paní“. Možná ji můžeme ztotožnit i s „Krvavou pradlenou“, kterou keltští válečnici někdy zahlédli prát ve vodě krvavou košili. Když ji ovšem spatřili, věděli, že v nastávající bitvě zemřou. Morrígan má ještě sestru Badb, která také na sebe dokáže brát podobu havrana nebo Vrány. I tato bohyně vládne válečným polím a děsí bojovníky. Třetí, neméně obávanou zvěstovatelkou války a smrti, je jejich sestra Macha.

V mém obzvláště oblíbeném historickém fantasy románu Františky Vrbenské a Leonarda Medka: „Stín modrého býka“ hrají havrani také důležitou úlohu. Keltský válečník Krak Maeg Brano (doslova „Krak z rodu Havranů“) mstí smrt svého bratra a pomsta je to skutečně krvavá. Na místo zákeřné vraždy přivede Brana jeho „totemový“ pták, vrána. V knize najdeme i říkanku:

„S havranem se přela vrána

za mrazivého rána:

kdo dřív sekne pod obočí,

kdo si dříve zobák smočí

do vyhaslých očí…“

Legendární americký básník Edgar Allan Poe, otec mnoha literárních žánrů napsal neméně legendární báseň „Havran“. I on byl fascinován tímto „záhrobním“ ptákem. Takto popisuje děs a hrůzu z tajemného nočního návštěvníka:

„Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne“; –
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“

Havran, jak tedy vidíme, provázel naše předky po celou historii našeho kontinentu. Obávaný a leckdy i nenáviděný. Ale vždy tak nějak majestátní.  Mám rád havrany. Rozumím jim 🙂 .

Závěrem chci poděkovat kamarádce Lišce za to, že mě vzala mezi havrany a já si je mohl konečně nafotit 🙂 . Ilustrace keltských válečníků: Angus McBride, ilustrace havranů: John Howe.