Skip to content

Anthony Riches : „Římané“

Únor 6, 2013
tags:

richesNakladatelství BB/art náš knižní trh vskutku vydatně zásobuje historickými romány. A to je moc dobře. V posledních letech se vedle dobrodružných příběhů z dob Vikingů také věnuje čtivu o římské okupaci Británie. Simon Scarrow píše mnohadílnou ságu „Orel“ (o té si povíme někdy příště) a Anthony Riches  pro fandy historie zase vytváří svou sérii „Římané“ (v originále „Empire“).

Anthony Riches vystudoval obor teorie vojenství na Manchesterské univerzitě. Už od dětství se zajímal o epochu, kdy Británie spadala do sféry Římského impéria. A protože se o svého koníčka chtěl podělit se čtenáři, máte i vy možnost se do té dávné historie podívat. Série má zatím pět dílů a v češtině zatím vyšly tři.

Píše se rok 182 od údajného narození údajného židovského proroka Jehošui. Británie je sice navenek klidnou římskou provincií, ale na sever od jejích hranic, za Hadriánovým valem-nejsevernější hranicí Impéria, to vře. Vůdce spojených kaledonských kmenů Calgus se spojí s římským zrádcem a chystá mohutnou invazi do Británie. Na trůně v dalekém Římě sedí mimořádně nepopulární císař Commodus, který ani náhodou nedosahuje kvalit svého otce a předchůdce, velkého Marca Aurelia. Je chorobně podezřívavý a své skutečné i domnělé odpůrce likviduje za pomoci vrahů z pretoriánské gardy. Senátor Aquila, který tuší svou vraždu, posílá nejstaršího syna Marca Valeria Aquilu s padělaným rozkazem k nástupu k Šesté legii v daleké Británii. Ví, že jedině v nejvzdálenější provincii může jeho syn přežít jím předvídanou „noc dlouhých nožů“. Má pravdu. Když Marcus dorazí do Eboracca, sídla Šesté legie, je jeho otec a celá rodina už po smrti. Marcus, který dříve sám sloužil v pretoriánské gardě, je pronásledován až sem, císařovu hněvu nesmí uniknout žádný rebel.

Jenže i v daleké a chladné Británii mladý Marcus najde přátele a spojence. Starý přítel jeho otce, legát Šesté legie Sollemnis, za pomoci vysloužilého centuriona Quinta Tiberia Rufia a optiona pomocných sborů Dubna, mu umožní vyváznout z léčky nastražené císařskými vrahy, které vede tribun Perenis, který se spolčili s barbarským vůdcem Calgem. Marcus nakonec s pomocí přátel narukuje v hodnosti centuriona k jedné z posádek na Hadriánově valu. Ne však k pravidelné Legii, ale ke kohortě pomocných sborů, složené z místních barbarů, kteří si tak vysluhují Římské občanství. Jsou to tvrdí muži, kteří nemají, stejně jako jejich velitelé, radí změkčilé římské aristokraty. Nový centurion si změní jméno na Marcus Tribulus Corvus a úctu svých mužů si nejdříve musí opravdu tvrdě zasloužit. A on to skutečně zvládne, jako mladík totiž absolvoval tvrdý gladiátorský výcvik se dvěma meči. Záhy se ukáže, že to s nimi opravdu umí a získává od mužů První Tungurské kohorty čestnou přezdívku „Dvoumečoun“. Ostatní centurioni v této kohortě mají také čestná jména, například „Děda“, „Medvěd“ nebo nepopulární „Nasranec“. Dvoumečoun si nakonec svou odvahou a bojovým uměním získává přátelství ostatních důstojníků kohorty, včetně velícího prefekta, a ti se rozhodnou psance krýt před císařskými vrahy. Ze severu se už však blíží barbarská invaze, která hrozí prolomit Val. Zrádce Perenis kuje pikle a Impérium se chvěje v samotných základech.

Byla by asi škoda, kdybych tady ještě rozepisoval, o čem jsou tyto skvělé knihy dále. Užijete si tu spoustu bojů a šarvátek. I čtenář, který nemá nijak velké povědomí o způsobu fungování Legií a pomocných sborů, se tu dozví spoustu zajímavých věcí. Například to, že římští vojáci celkem ochotně přejímali božstva národů a kmenů, kde zrovna sloužili. A dělo se to oboustranně. Romanizovaní barbaři zase neměli problém s uctíváním Olympanů. Muži z První Tungurské kohorty v Richesových knihách vzývají i britského Cocida. Co se týká výcviku vojáků, i zde si čtenář přijde na své. S čím jsem měl trochu problém, je to, že se mi trochu pletou latinská jména, ale to asi nebudu jediný. Další věc, která mne mátla je ta, že Riches o barbarech zpoza Hadriánova valu nepíše jako o „Piktech“ nebo „Kaledoncích“, jak tomu bývá ve většině historických knih, ale o „Britanech“. Což je skutečně trochu matoucí, protože tak nazývá i romanizované Kelty ze samotné římské provincie Británie. Ale to je asi tak jediná chybička, která může českého čtenáře zarazit. Co mne zejména potěšilo, že se v knihách nevyskytují žádní otravní křesťané , samotný Marcus se stává vyznavačem Mithry.

Anthony Riches odvádí skutečně dobrou práci a jeho knihy mohu tedy s klidným srdcem doporučit. A abych vás ještě trochu navnadil, povíme si něco blíže o místech, kde se jeho příběh vlastně odehrává:

Británii se pokusil dobýt už božský Gaius Jilius Caesar v letech 55-54 př. n. l. Neúspěšně. Dotáhnout do úspěšného konce se poté jeho plány pokusil až císař Claudius v roce 43 n. l. Mohutná invaze pod vedením generála Aula Plautia, byla tentokrát úspěšná. Probíhaly sice ještě nějaké vzpoury, které musel v roce 60-61 n. l. potlačit místodržící Gaius Suetonius Paulinus , včetně vyhlazení druidů na ostrově Mona, ale po eliminaci posledního velkého povstání královny Boudiccy už byl v Británii celkem klid. Britanové pochopili, že římská vláda není rozhodně horší, než vláda věčně rozhádaných kmenových králíčků.  Místodržící Gnaeus Julius Agricola se pokusil dobýt sever britského ostrova a porazil v bitvě u Mons Graupius spojené kaledonské kmeny v roce 84. n. l. Římané ovšem moudře usoudili, že Kaledonie (dnešní Skotsko) je mimořádně nehostinné území a že tam prostě nemají co získat. Ovšem divoké kmeny Kaledonců a Piktů měly zájem vydrancovat bohatou a prosperující římskou provincii na jihu. Římané v Británii udržovali stálé posádky tří Legií, které však nemohly pokrýt tak rozsáhlé území. Proto se moudrý imperátor Hadrián rozhodl vystavět mohutné opevnění, které by oddělovalo civilizovanou Británii od barbarské Kaledonie. Nechal vystavět slavný Hadriánův val, který dodnes tvoří hranici Anglie a Skotska. Stavba valu začala roku 122 a trvala zhruba 10 let. Ten je dlouhý 80 římských mil, což je asi tak 117 kilometrů. Podél Valu leželo čtrnáct opevněných táborů pomocných sborů. Ve vzdálenosti jedné římské míle bylo 80 bran s malou posádkou. Mezi dvěma branami byla vždy jedna strážní věž, která sloužila k pozorování a signalizaci. Šířka a výška není po celé délce valu stejná, ale je závislá na použitém materiálu a na místě, kde byl vystaven. Poblíž řeky Irthing je val vystavěn z kamenných kvádrů a měří až 3 metry do šířky a 5 až 6 metrů do výšky. Západním směrem od řeky byl val postaven z hlíny a drnů, což se odrazilo v tom, že je široký okolo 6 metrů a vysoký pouze okolo 3,5 metrů. A právě v jedné z těchto strážních pevností sloužil centurion Corvus s První Tungurskou kohortou.

Na Valu tedy nesloužily pravidelné říšské legie, ale pomocné sbory složené z romanizovaných barbarů. Různí autoři uvádějí, že jich mohlo být asi tak 9000-15000. Posádky pevností tvořila jak pěchota, tak jízda, taktéž složená z barbarských žoldnéřů bojujících za pravidelný plat a slib občanství. Spolu se třemi Legiemi, majícími dohromady asi 16 500 pravidelných legionářů, to už byla úctyhodná obranná síla.

Všechny jednotky, kde nesloužili římští občané, se nazývaly „auxiliares“, tedy „pomocníci“. Některé jednotky byly najímány zvlášť pro jejich typický způsob speciálního boje, například krétští a syrští lučištníci nebo baleárští prakovníci či germánská jízda. Tito žoldnéři sloužili v kohortách o počtu asi 1000 mužů, které se dělili dále na jednotlivé centurie. Všem velel prefekt, nejčastěji ze stavu takzvaných „jezdců“, kteří stáli v římském společenském žebříčku o stupeň níže, než třída senátorů. Římané však brzy zavedli i u pomocných kohort standardní výzbroj a výstroj, která se sice poněkud lišila od dražší legionářské, ale přispívala k celkové efektivitě a disciplíně vojska více, než když žoldnéři měli každý jinou zbroj a zbraně. Na rozdíl od legionářů jejich výbava nebyla tak drahá. Zatímco legionář nosil precizně vyrobenou plátovou zbroj a dva oštěpy s dlouhým hrotem zvané „pillum“, pomocňák se musel spokojit s podstatně levnější kroužkovou košilí a oštěpy klasického typu. Přílby a meče se od legionářských příliš nelišily. Voják pomocných sborů se upsal službě Impériu na dlouhých pětadvacet let. Jeho žold dosahoval třetiny platu legionáře. Pokud takový pomocňák přežil léta služby, obdržel římské občanství a kus zemědělské půdy. Titul Římského občana se vztahoval i na jejich děti. Právě z veteránů Legií a pomocných sborů se stávali loajální obyvatelé provincií, kde tito dříve sloužili.

Pokud vás tedy tato krátká exkurze do dob, kdy Impérium bylo na vrcholu slávy a moci, a kdy Jupiterův orel rozprostíral svá křídla nad tehdy známým světem, zaujala, neváhejte a vyražte do nejbližšího knihkupectví. Nebudete litovat.

Anthony Riches: „Římané-Rány na cti“. BB/art 2011.

                              „Římané-Šípy zběsilosti“.  BB/art 2011.

                             „Římané-Pevnost Barbarů“. BB/art 2012.

Ilustrace: Obrázek Hadriánova valu a vojáka pomocných sborů jsem použil z knihy: Peter Conolly: „Dějiny římského vojska“, Fortuna Print 1992.

Reklamy
komentářů 21 leave one →
  1. Vladislav permalink
    Leden 13, 2016 6:44 pm

    Rushwolfe, opravdu jednoznačně přijímané závěry týkající se genetického složení obyvatel ČR neexistují, viz např.

    http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/slovansky-puvod-obyvatel-cech-moravy-a-slezska

    „Studie“, které se dnes provádí, jsou často poplatné zadání, cíli „zjistit“ to, co má být zjištěno. Existuje dnes velká poptávka po důkazech, že Češi patří na Západ, podobně jako existovala v 90. létech minulého století poptávka po židovském původu, v 50. létech po ruském nebo ukrajinském původu, a za války po původu německo-„árijském“.

    „Studie“, které mají potvrdit, že Evropané jsou směska, jsou dnes navíc žádány po celé Evropě, a souvisí s multikulturní politikou, která je mainstreamem a jejich prodlouženou rukou, neziskovkami, všude vehementně nucena.

    To, co uvádíš o mitochondriální linii, je zajímavé.

    Osobně za nejpravděpodobnější považuju závěr, že jsme (jako celek, neřeším rozdíly mezi kraji) z více než třetiny východní Slované, ze cca třetiny jižní Slované a z necelé cca třetiny „něco jiného“. Já osobně jsem si geneaologickou studii nechal před časem provést, a shodou okolností ji mohl zkorelovat s informacemi od bratrance z otcovy strany, který si nechal ve stejnou dobu nezávisle dělat totéž. Jsem východní Slovan pouze z 20%, zato ze 70% Slovan jižní a z 10% rakouský Němec.

    Nepopírám proto ani sám za sebe, že jsme „směska“, ale jde mi o něco jiného. Zkusme si to promítnout do identifikace s pohlavími, zdali jsme muž či žena.

    Ani v pohlaví totiž neexistují žádní 100% jedinci. I ten nejtvrdší muž má pár ženských vlastností, a i ta nejněžnější žena se někdy chová jako chlap.

    Přesto jsme NUCENI ztotožnit se s pouze JEDNÍM pohlavím. Kdo to nedokáže, končí většinou jako homouš či lesba, transka, popřípadě tzv. babochlap.

    Ztotožnit se např. s mužem, pokud jsem žensky citlivý nebo pečující, neznamená, že se tím stanu „,menším“ mužem. Znamená to jen, že nebudu nikde „mezi“, ale vybrat si prostě MUSÍM.

    Stejné je to s pohanstvím. Bohové jsou předkové, a i když můj pra-prapředek měl syna třeba s Francouzkou, MĚL BYCH někde uvnitř cítit, co převažuje.

    Nehledat umělé, neexistující syntézy božstev, ale přiklonit se k něčemu, o čem nakonec vycítím, že to u mě převládá.

    Ne na základě toho, že o jednom směru najdu 100x víc literatury, než o jiném, ale na základě genetických a rodových instinktů.

    Jedině tak totiž bohy, naše velké předky, neurazím.

    Nakonec jedna veselá perlička z války. Brzy po obsazení Moravy vznikla ve východomoravských Vizovicích na zámku (rodišti Bolka Polívky) úřadovna gestapa. A začali se objevovat všelijací takoví ti Češi Františkové Kubečkové, co se během pár týdnů stávali Franzy Kubetschky, a nacházeli v sobě silné germánské kořeny:-) Jeden takový vyšťoural, že na západním Valašsku se vodníkovi říká „besrmant“. Objevila se několikačlenná „vědecká“ delegace složená z kovaných brněnských Němců, která začala tento zajímavý jev prozkoumávat. A tak studovali kulaté, dobromyslné slovanské obličeje obyvatel blízkých vesnic, třeba Liptálu, sledovali folklór … a pořád nic. Až to nakonec rozlouskl (věc, kterou šlo přitom zjistit téměř hned) místní kronikář, který zjistil, že jediná německá stopa v obci Liptál je, že ji založili v roce 1364 jako Lieben Thal němečtí kolonisté … aby se poté dobrovolně a rádi rozplynuli v okolním slovanském moři, od 15. století obohacovaném navíc o rumunské (valašské) prvky.

    Tobě tvé germánské kořeny věřím. Druhý je můj kolega z práce, a pak je vás možná v této zemi ještě jeden tisíc ve věku 35-50 let. Víc ne.

    Všichni ostatní jsou (v lepším případě) srandovní jako Franz Kubetschek, v horším jako úředníci vizovického gestapa.

    • Andreos permalink
      Leden 14, 2016 6:07 pm

      A já si právě myslím, že není třeba se nějak kategoricky „rozhodovat“, zda být Slovan, Germán nebo bůhvíco. Takové radikální vymezování je zbytečné. Jednak proto, že všichni patříme k bílé rase, a to je podle mě nejdůležitější, a dále proto, že tyto skupiny jsou spíše povrchní konstrukty dané jazykem, regionem, historií. Ovšem z hlediska hlubší identity jako je mentalita, genetika, typové složení apod. se se skutečným stavem věcí poněkud míjejí.
      Příklad: i když severní a jižní Němci jsou formálně Germáni, přesto k sobě svojí mentalitou mají dále než jižní Němci-Germáni k Čechům-Slovanům. Jižní Němci a Češi jsou podobného typového složení, geneticky dost podobní a proto hodně podobní i svým temperamentem a mentalitou. Naopak severní Němci mají již blíže skandinávských národům.
      Jak píše o vnitřní diverzitě německého národa třeba Frýbort – http://neviditelnypes.lidovky.cz/nemecko-zeme-neznama-0rc-/p_zahranici.aspx?c=A120128_220206_p_zahranici_wag:
      „Ono je vůbec obtížné mluvit o něčem typicky německém, ne nadarmo bylo Německo po většinu svých dějin rozdrobené do nesčetných vévodstvíček, hrabstvíček, královstvíček či zase samostatných biskupství, svobodných říšských a hanzovních měst. Kdo si dopřeje pohled jiný než z rychlíku, snadno i dnes zjistí rozdíl mentalit mezi Alpami a Baltem, pohořím Eiffel a Odrou… Táhne se Německem pomyslná hranice zvaná posměšně Weisswurstequator (Weisswurst = bílá klobása, národní pokrm zejména v Bavorsku). Na sever od ní převládá dosti už vlažná víra protestantská, zdraví se Guten Tag, národním pokrmem je Grünkohl (česky, tuším, listová kapusta – ne že bych se po ní utloukl), mluvou zčásti ještě nížinná němčina neboli Platdütsch, počasí pak větrné a mrholivé jako v Anglii, však ne nadarmo osídlili ostrovní říši Sasové a Anglové právě z této části země. Lid pak povahy spíš zdrženlivé, čímž neříkám že mrzoutské nebo samotářské; neběží prostě severní Němec se svými city hned na rynk, podoben v tom Skandinávcům. Jižně od zmíněné linie převládá opravdověji pojímané katolictví, pozdrav Grüss Gott, nářečí celá nůše od alemanského po bajuvarské (bavorské), opět rozdělitelné na řadu podnářečí, počasí spíš podobné českému, s mrazy v zimě a teplem v létě, pokrmem kromě zmíněné již bílé klobásy uzené vepřové koleno se zelím a knedlíkem. Lid pak družnější, i když malinko povrchnější; za nedlouhého pobytu v horním Švábsku (oblast zhruba mezi Stuttgartem a Bodamským jezerem) jsme navázali slušnou řádku přátelských styků, jež však odchodem za prací do Hannoveru pominuly; na zamlklém Severu přátelství nevzniká na potkání, bývá však trvalejší. (…) Která ze zmíněných … částí je českému duchu nejbližší… asi že bavorsko-švábský Jih. I s tím uzeným, zelím a knedlíkem, i s onou až kultovní zálibou v pivu a hospodském vysedávání.“
      Jazykově tedy sice máme blíže Rusům než jižním Němcům, ale niternou genetickou identitou, což je důležitější, naopak k jižním Němcům.

      Samozřejmě u některých národů může mít jisté vymezování na Germány, Romány nebo Slovany svůj smysl (ačkoli i tak si myslím, že příslušnost k bílé rase jako celku by měla být vždy na prvním místě) – ovšem jen u těch, které jsou jasně typově zařaditelné jako nordické národy Skandinávie nebo kupř. mediteránní obyvatelé severních částí Španělska (v jižnějších oblastech Španělska je už hodně nebílého přimíšení). Čechů se to však netýká; jejich identita je nejednoznačná, nebo přesněji „z více zdrojů pocházející“. Fakticky, tedy typově a geneticky, nejsme jasně vymezeným národem
      Samozřejmě tím netvrdím, že nemáme být hrdí na svůj národ, kulturu, že nemáme dbát na své národní zájmy a tak dále – ovšem to jsou věci politického, pragmatického charakteru, to je oblast vědomých postojů a jednání. Niterná identita, mentalita, temperament národa jsou věcí jinou. Samozřejmě tedy můžeme odmítat dnešní bláznivé nápady ze Západu jako přistěhovalecké kvóty EU, což je proti našim národním zájmům, přesto však niterně, mentalitou, kulturou máme blíže k Němcům, Rakušanům nebo Francouzům než k Rusům nebo Ukrajincům.

      Jsou tedy dvě významné roviny v nějakém rozčleňování – za prvé to, k jakému typu nebo směsi typů bílé rasy patříme, což ovlivňuje naši mentalitu, národní temperament a nakonec i kulturu (to je řekněme rovina identitní), za druhé to, jakého státu jsme občany, jaké jsou jeho (a tedy naše) politické, ekonomické apod. zájmy našeho státu a národa (to je řekněme stránka pragmatická, technická). Nějaké germánství, slovanství apod bych do toho zas tak moc netahal; to jsou dost povrchní a nepřesné (se skutečnou národní identitou a zájmy se příliš neshodující) konstrukty.
      A mimochodem to nevypadá, že by ze slovanského Východu (k němuž beztak máme z identitního hlediska dále než k Západu) k nám přišlo něco dobrého i v té rovině pragmatické a zájmové. Tak třeba ruský politolog Dmitry Orlov uvedl, že do Eurasijské unie, v níž se Rusové integrují s rasově i kulturně napros odlišnými národy, by se časem mohly kromě postsovětských států připojit také státy podle něj kulturně a historicky blízké jako: Finsko, Maďarsko, Bulharsko, Vietnam, Mongolsko, Kuba, Venezuela a také právě naše země. Takže kdybychom se přimkli k Rusku, tak bychom se tedy integrovali se zeměmi jako Kazachstán, Mongolsko nebo Kuba. Děkuji, nechci.

      • Andreos permalink
        Leden 14, 2016 6:27 pm

        Ještě dodávám, že samozřejmě existuje i třetí zdroj identity, totiž nějaké kulturní zvyky, hodnoty, historie apod. (Ovšem i ony kulturní rysy do určité míry ovlivňuje právě i geneticky daná mentalita daného národa; na druhé straně samozřejmě neurčuje vše – tak třeba dělení křesťanů na katolíky a protestanty je jistě v mnoha zemích dáno spíše nějakým historickým vývojem, shodou okolností než vrozenými tendencemi lidí.)
        Každopádně však i v této oblasti – nemohu si pomoci – ale kulturně, politicky, historicky máme my Češi blíže k Západu než k Východu.

      • Vladislav permalink
        Leden 15, 2016 9:40 am

        A Orlov je kdo? Nějaký oficiální mluvčí ruské vlády? V ČR, počtem obyvatel snad 15x menší, nemáme různé zdroje? Když někdo bude za český postoj před cizinci vydávat názory Halíka, má větší nebo menší pravdu, než když bude citovat Zemana?

        Jistě, mezi Bavory a Sasy existuje řada rozdílů. Např. pokud mluví Hanburčan s Mnichovanem svými dialekty, nemusejí si rozumět. Tyto rozdíly viděl už kníže Václav, když se po delším váhání nakonec odklonil od Bavorů k Sasům, aby pak zjistil, že tito začínají táhnout za jeden provaz … a on se „musí“ podřídit NĚMCŮM.

        Pořád jsou to NĚMCI, Andreosi. Němci, kteří společnými silami vyvolali DVĚ světové války, které stály skoro 100 milionů životů. V té druhé nás Čechy a Moravany měli v plánu dokonce vyhladit či germanizovat.

        Měli totéž někdy v plánu třeba Sasové s Bavory?

        Pokud nesouhlasíte s tím, co tvrdím, doložte mi, kdy se jedni z těchto Němců spojili (opravdu spojili, tedy ne „sčuchli“ na nějakou lokální výpravu) s Čechy či jinými Slovany – proti těm Němcům druhým.

        Chápu, co říkáte, a chápu i důvody, proč hledáte spojence na Západě a ne na nevyzpytatelném Východě. Ale oni nás obětují, jako nás obětovali vždycky. I naši největší západoslovanští vojensko-političtí géniové, jako např. kníže Niklot Pomořanský (1090-1160) to s Němci zkoušeli, a v určitých etapách tomu spojenectví i věřili. Než pochopili, že je to jen iluze, lež, klam. A zemřeli, mnozí jako hrdinové.

        Bohové jsou naši předkové. To je základní mantra etnického pohanství. Člověk není trochu muž a trochu žena. Nemůže pracovat trochu v jedné firmě a trochu v druhé, protože pracovní den má jen 8 hodin. Musí si VYBRAT.

        Poučme se z odkazu našich předků. Z jejich obětí, vykoupených krví. Nikdo rozumný neříká klanět se bezvýhradně Rusku. Ale oni jsou naši bratři, naše krev, ne Němci. Pokud tedy nejste sám třeba potomek neodsunutých sudetských Němců – ale těch je jen hrstka.

    • Andreos permalink
      Leden 25, 2016 3:39 pm

      Vladislav
      Na tom Orlovovi jsem chtěl jen demonstrovat, že mezi významnými Rusy jsou také dost frekventované myšlenky a názory, které by pro nás národ nebyly nijak prospěšné. Prostě není pravda, že jen ze Západu jdou jisté negativní myšlenkové trendy, na Východě na nás také nic dobrého nečeká. I když toho Orlovova vynechám, stále platí to, že už je reálnou skutečností, že se Rusko orientuje na středoasijské země, islámské země atd. Kdybychom se tedy teoreticky přimkli k Rusku, pak bychom se společně s ním integrovali s těmito národy a orientovali se na ně. To přece také není z hlediska našich národních zájmů a našeho národního přežití nic pozitivního.

      Abych objasnil svou pozici – můj názor je, že nejlepší je pro náš národ něco jako střízlivě-zdrženlivá orientace na Západ. Tj. orientovat se spíše na něj, ale jen v přiměřené míře, nakolik je to pro nás výhodné (volný obchod, společná obrana), ale nepodvolovat se v ničem negativním (zrušení hranic, imigrační kvóty, prosazování politické korektnosti atd). A samozřejmě přiměřeně, pokud je to výhodné, mít nějaké vztahy i k jiným zemím, třeba i k Rusku. Nicméně prostě naše identita má blíže k Západu, takže jakási mírná trvalá orientace naší země by měla jít tímhle směrem. Jistě však někdo může mít jiný názor – ale rozhodně není žádnou správnou alternativou se bezhlavě vrhat do náruče Rusku, to teda v žádném případě.

      Přiznám se, že se tak moc dobře nevyznám v tom, kdo s kým kdy v minulosti vedl válku, kdo koho kdy utlačoval apod., ale nezdá se mi, že by zde bylo nějaké permanentní pan-germánské nebo pan-anglosaské spiknutí proti Slovanům. V minulosti se mezi sebou mydlily různé kmeny vcelku bez ohledu na svoji příslušnost, hlavní byly mocenské nebo kořistnické (majetek, půda) motivy. Každopádně je to minulost, dnes je hlavně v sázce přežití všech národů bílé rasy, dnes je nějaké výrazné rozčleňování jen přispíváním k našemu oslabování a nejednotě tváří v tvář osudovým hrozbám, které nás – všechny bělochy – nakonec zasáhnou skoro stejně, ať jsme kterékoli národnosti.

      Každopádně Rusové na nás a i další slovanské národy také nahlíželi z pozice dominance. Třeba v případě Poláků se Rusové za druhé světové války chovali na té části jeho území, kterou dobyli, stejně špatně jako Němci. Nás zase Rusové osvobodili jen proto, že je předtím napadli Němci, tj. vzali to jen jako příležitost v rámci svého vítězného tažení na západ nás osvobodit – a posléze přičlenit do svého impéria. Na nás samotných jim moc nezáleželo a do války kvůli nám nešli ani když už bylo zjevné, že nás Třetí říše možná bude chtít jako národ eliminovat (zčásti germanizovat, zčásti vysídlit). Tedy žádná bratrská solidarita mezi slovanskými národy stejně nikdy nebyla a není – a Rusko jako hlavní mocnost evropského východu také přistupovalo k menším národům z pozice nadřazenosti a síly. Nijak zásadně se tedy ve svém jednání k menším slovanským národům od západních mocností jako Německo nelišilo.

      Opravdu nevím, proč bychom měli označovat Rusy jako „naše bratry“. Naše historie nám říká, že jsou nám jednak obecně vzdálenější než národy, s nimiž sousedíme, jednak naše zkušenost s nim je spíše negativní. A „naše krev“ také nejsou, „naší krví“ jsme si jen my sami (pokud tím máme ne mysli náš národ), a k naší krvi mají nejblíže také s námi sousedící národy – jižní Němci, Rakušané, Slováci („pokrevně“ poměrně blízko k nám mají také Maďaři, Francouzi nebo Švýcaři).

    • Vladislav permalink
      Leden 13, 2016 11:03 am

      Češi nejsou Keltové, pane Víte. Možná se Keltem cítíte být, pak ale – pokud Vám chybí v Čechách a na Moravě více keltství – uděláte nejlépe, když se rozjedete do Irska. Keltové u nás kdysi nějací byli, ale z drtivé většiny odtud dobrovolně odešli. Čímž řekli: tato země už není naše.
      Vzdáváme se jí.
      České keltství a germánství je spíš takový sociologický fenomén. V minulosti, celá staletí, se ti, co byli u moci, snažili co nejvíce přetrhat a změnit slovanské kořeny většiny naší populace. Umným poštváváním jedněch Slovanů vůči druhým se jim to i velmi dobře dařilo a bohům žel dosud daří, viz bývalá Jugoslávie nebo dnes Ukrajina.
      U nás se jim takto podařilo řadu lidí přesvědčit, že jsou kdeco jiného, jenom ne to, co doopravdy jsou: západní Slované s menší příměsí především německé a zčásti židovské a keltské krve.
      Slované odtud, na rozdíl od Keltů nebo Germánů, však dosud dobrovolně neodešli. A ani se nikdy, na rozdíl od Germánů, nesnažili příslušníky jiných zde žijících národů zlikvidovat nebo zotročit.
      Proto platí a věřím, že bude platit stále více, že toto je SLOVANSKÁ země.
      Lidem se už začínají pomalu otevírat oči; začínají chápat, kdo a proč nás štve jedny proti druhým. Činnost organizací, které mají v počátcích ambice být tomuto Systému nebezpečné, je buďto přímo zakázána, nebo šikovně rozmělněna vnucením obsahu, který nakonec Systému nejen že není nebezpečný, ale často mu dokonce – byť nechtěně – i slouží.
      A jedna rada na závěr: korektura normostrany (30 řádků po 60 znacích) v českém jazyce vyjde u běžné jazykové agentury na 60-100 Kč. Pokud chcete mít kvalitní webové stránky, neměla by jejich jazyková kvalita být taková, za kterou by žák 7. třídy ŽŠ dostal při diktátu pětku. i toto jsou věci, které nahrávají někomu úplně jinému, než byste chtěl, a jen jen škoda, že je to pod rozlišovací schopnosti spousty lidí, kteří by jinak třeba i měli co říct…

      • Rushwolf permalink
        Leden 13, 2016 12:11 pm

        Vladislave… k tomu dobrovolnému odchodu keltů… defacto spíš šlo o to, že velká část mužů na kterých tehdy záležela jak ekonomika, tak samozřejmě další rozvoj genofondu, zůstala ležet po nezdařené výpravě do tuším Panonie pod drnem a ta část co se vrátila už nebyla schopna vést odpor vůči germánům, kteří se sem na přelomu letopočtu přesídlili. Rozhodně tu ale k asimilaci docházelo a germáni do sebe absorbovali Kelty podobně, jako pak v 5. století značnou část Germánů do sebe absorbovali Slované… kteří taky podobně jako ti Germáni nezůstali „rasově“ čistí, dost pochybuju že Avaři zimující ve slovanskýchchalupách si vystačili s ovcema 😉 Evropa je genetická směska… to je naše startovní čára a ani přepisování dějin to nezmění.. Jinak bych se ani nedivil pokud by největší pohrdání ze strany „západu“ vůči slovanům pramenilo právě z reflexe na to věčné ukřivděné fňukání některých slovanů a na jejich trapné snahy nahradit nedostatek sebedůvěry zfalšovanou historií a pohádkami o slovanském nadčlověku, který disponoval znalostí atomových zbraní už v 16. století etc. Takže víme, že se v Česku vyskytuje u třiceti čtyř procent mužů „slovanská“ haploskupina R1a, která je obvyklá u východoevropanů a zasahuje až do Indie. Překvapivé je, že ještě více Čechů (necelých 36 procent) má západoevropskou skupinu R1b. Tato mutace se nejvíce vyskytuje v Anglii, Španělsku nebo Francii. Zmíněný výzkum je dělaný pouze na mužích. Vědci zkoumali mutace na pohlavním chromozomu Y, které samozřejmě u žen nejsou. U ženských linií se zase pro výzkum využívá takzvaná mitochondriální DNA (mDNA). Ta se dědí pouze po mateřské linii. Znamená to, že vaše mDNA je stejná jako u vaší matky, její matky a tak dál a dál proti proudu času. U mužů linie mDNA u končí, děti budou mít mDNA stejnou jako jejich matka.
        Háček je v tom, že při výzkumu mDNA, který byl dělán po celé Evropě se ukázalo, že většina Evropanů (a tedy i my) má tyto geny snad ještě z dob lovců mamutů. Bude to tím, že když se v dávných dobách stěhovaly národy, většina lidí v pohybu byli muži. Část žen neodešla z domovů, další zemřely na cestě. Když pak nově příchozí došli do „země zaslíbené“ většinou je čekal střet s místním obyvatelstvem. Zatímco domorodí muži často padli, ženy obvykle přežily a staly se družkami vítězů. Proto nám ženské a mužské rodové linie občas ukazují každá něco jiného.

    • Miroslav "Frostík" Mráz permalink
      Leden 13, 2016 1:48 pm

      Češi opravdu nejsou Keltové. Jsou to Češi!

      • Leden 13, 2016 2:06 pm

        Páni, takový zájem o knihy pana Richese jsem ani nečekal 😀

  2. Prosinec 4, 2014 8:03 pm

    Právě vyšel další díl: „Orel se mstí“.

    • Prosinec 30, 2014 2:49 pm

      Tak přečteno 🙂 Jako vždy, výborné. Už úvodní hlášky římského veterána o klasickém britském počasí sedí i dnes 🙂

      „Ano, Fluvie Sorexi, jen v Británii máme mlhu tak hustou, že si člověk nevidí na špičku nosu. Třicet let ve službách Římu mě naučilo, že každá provincie má svoje kouzlo, na které člověk, když už ho jednou pozná, nikdy nezapomene. V Sýrii to jsou například mouchy, které ti při jídle létají rovnou do pusy, pokud si nedáš jaksepatří pozor. V Judeji jsou to zase Židé a jejich krvežíznivá nenávist ke všemu římskému, dokonce i dnes, sto let po tom, co Vespasianus zadupal jejich poslední revoltu do prachu. V Panonii je to zima drsná tak, že v ní řeky zamrzají až na dno. A v Dákii… Kdybych ti měl povídat o Dákii, nestačilo by mi na to celé dopoledne, ale ve zkratce platí asi tolik: tohle věčnou mlhou zahalený, močály protkaný a deštěm podmáčený hnízdo krvežíznivých, modře pomalovaných šílenců si s Dákií v ničem nezadá.“

      Anthony Riches: „Orel se mstí“.

  3. Anonymní permalink
    Leden 8, 2014 10:45 pm

    Ještě doplněk k předchozímu komentáři: autor dokáže i věrně zachytit vztahy mezi vojáky i jednotlivými kohortami, jejich přátelství a soudržnost. Také popisy výstroje a výzbroje pomicných jednotek a legií vystihuje tak jak má na období kdy se tato románová série odehrává. Neskutečné dílo 🙂

    • Myslič permalink
      Leden 9, 2014 1:36 pm

      Jsem rád, že se knižní série líbí 🙂 Ještě bych rád doporučil ságu Simona Scarrowa: „Orel“ (taktéž BB/art). Odehrává se v době císaře Claudia a rozhodně také stojí za přečtení.

  4. Anonymní permalink
    Leden 8, 2014 10:35 pm

    Právě jsem dočetl pátý díl: Vlčí zlato a očekávám šestý díl. Snad jej z netrpělivosti koupím v originále. Tuhle sérii mohu pouze doporučit. Během týdne a půl všech pět knih padlo jako nic, až tak dokáže autor vtáhnou a jeho dílo pohltit čtnáře.

  5. Myslič permalink
    Říjen 1, 2013 8:03 am

    Čtvrté pokračování „Římané: Leopardí meč“, je už v prodeji!

  6. Harog permalink
    Únor 8, 2013 11:56 am

    Paráda. Já celou dobu vždy kupoval knížky kde se vyskytovali vikingové ale tuto knížku si na 100% koupím teda knížky. Fakt paráda… Nevím čím to ale vždy když tu byla odprezentovaná nějaká kniha z 90% jsem si tu knihu koupil nebo půjčil….Díky a jen tak dál..

  7. Shaman permalink
    Únor 7, 2013 10:29 am

    Velice zajímavé. Co mi však v článku trochu nesedí, je „Zatímco legionář nosil precizně vyrobenou plátovou zbroj…“pomocňák se musel spokojit s podstatně levnější kroužkovou košilí“ Pokud vím, kroužkové košile postupně plátovou zbroj nahradily, a byly i dražší. Vždyť jedna se skládala z 20 000 – 30 000 kroužků. V té době sice ještě nebylo zvykem kroužek nýtovat (kroužky byli zavírané), to je pozdější vynález (asi) Persie, přesto vidím v těchto košilích spíš výhodou (podstatně dražší).
    Ale až na tu knihu natrefím, určitě si ji velice rád přečtu.

    • Myslič permalink
      Únor 7, 2013 1:58 pm

      Římské Legie původně nosily krožkovou zbroj. Za Augusta došlo ke změně výzbroje a přešlo se na plátovou. Ta byla skutečně kvalitnější a obranyschopnější.. Pomocné sbory a Jízda zůstaly u drátěnek, případně šupin. Teprve za dominátu a vlastně až někdy před dělením Impéria docházelo k znovuzavedení drátěné zbroje. To už ovšem nelze mluvit opomocných sborech nebo Legiích.Tehdy už v Legiích sloužili většinou barbaři, protože občanství udělil všem obyvatelům Říše už Caracala. V době, o které píše Riches, tomu bylo přesně tak, jak autor popisuje.Nýtovanou krožkovou košili znali už Keltové, od kterých ji Římané patrně převzali.

      • Shaman permalink
        Únor 8, 2013 2:34 am

        No, že je znali už Keltové jsem věděl, no vzpomínám si akorát na informace o „zaháknutých“ kroužcích. To, že se našli nýtované kroužky i u Keltů jsem netušil. Dík za celkové objasnění.

      • Kryserka permalink
        Leden 14, 2016 5:58 pm

        „Pigmejové“ velmy sylně ucťývaly husu. No to je fakt skvost ten „keltskej blog“, opravdu, už dlouho jsem se tak nenasmál!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: