Skip to content

Popis Svantovitova chrámu v Arkoně

Prosinec 30, 2012
tags:

Saxo Grammaticus: Gesta Danorum, kniha XIV.
Z latinské verze (Alfred Holder, Saxonis Grammatici Gesta Danorum, 1886)
přeložil Václav Niederle
(IN: Niederle, Lubor: Slovanské starožitnosti. Život starých Slovanů. Základy kulturních starožitností slovanských. Dílu 2. sv. 1., Praha: Bursík
&Kohout, 1916. Přídavek II. Str. 289 – 292)
upravil a doplnil Wolos

Střed města zabírala planina, na níž bylo viděti dřevěný, velice pěkný chrám, těšící se vážnosti nejen pro okázalou bohoslužbu, nýbrž i pro sochu boha uvnitř umístěnou. Ohrada chrámová na vnější své straně poutala pozornost pečlivými řezbami, obsahujíc rozmanité malování v hrubém a neumělém provedení. V ní toliko jeden vchod příchozím se otvíral.arkona

Svatyni samu pak obklopovala dvojí přepážka, z nichž vnější, ze stěn utvořená, nesla červenou střechu; kdežto vnitřní, toliko o čtyřech sloupech, místo stěn skvěla se visutými oponami a se vnější (přepážkou) nic neměla společného mimo krov a několik stropních trámů.

arkona2

3D vizualizace chrámu od polského studia Tworcza10

více na: http://vimeo.com/35500856

Ve svatyni stála ohromná modla, přesahující svou velikostí  kdejaký rozměr těla lidského, pozoruhodná čtyřmi hlavami a tolikéž šíjemi, z nichž dvě do předu, dvě do zadu se dívaly.  Mimo to z předních i ze zadních hlav vždy jedna upírala své zraky v pravo, druhá v levo. Vyholení vousů a přistřižení vlasů tak bylo podáno, že myslil bys, že umělec schválně tu vyznačil účes u Rujanců obvyklý. V pravé ruce držela roh z různého kovu vyrobený, jejíž kněz obřad boha znalý rok co rok vínem naplňoval, aby hádal tak ze stavu moku na úrodu roku příštího. Levá paže v bok byla opřena v podobě oblouku. Suknice sochy sahala až k holením, jež z jiného dřeva jsouce vyrobeny, tak neznatelně v kolena byly vkloubeny, že najíti místo, kde s nimi se spojovaly, bylo možno toliko při bedlivějším ohledání. Nohy spočívaly přímo na zemi, poněvadž podstavec jejich byl ukryt v zemi. Opodál bylo viděti udidlo, sedlo sochy a četné odznaky božské. Údiv nad tím zvětšoval meč neobyčejně veliký, jehož pochvu a rukojeť mimo skvostné tepání stříbrný zevnějšek pozornosti doporučoval.

SvantovitObr. z knihy N. Profantové: „Encyklopedie slovanských bohů a mýtů“

Slavnostní obřad na poctu (sochy) dál se tímto pořadem. Její kněz, který proti obvyklému ústroji svých krajanů budil podiv dlouhými vousy a vlasy, den před posvátným obřadem čistíval koštětem velice pečlivě svatostánek, do kterého pouze on směl vstoupiti, bedlivý pozor maje, aby v svatyni nedýchal; a tak kolikráte měl dechu nabrati nebo vydechnouti, tolikráte běžel ke vchodu, patrně aby dech lidský přítomného boha neovanul a tím neznesvětil.
Druhý den, zatím co lid čekal před vchodem, brával soše pohár z ruky a pozorně ohledav, zda snad z nalitého moku něco ubylo, soudil z toho o neúrodě roku příštího. Zjistiv to, nakazoval, aby nová sklizeň byla uschována pro dobu budoucí. Pakliže shledal, že nic z obvyklé náplně nechybí, prorokoval, že nadejdou léta úrodou požehnaná. Na základ tohoto znamení rozhodoval, aby se zásobami v příštím roce buď více nebo méně šetřilo. Vyliv pak staré víno k nohám sochy v oběť, prázdný pohár novým naplnil; a uctiv sochu tím, že na oko dal jí píti, prosil po té v slavnostní modlitbě jednak sobě, jednak vlasti všeho dobrého, spoluobčanům pak rozmnožení majetku a nová vítězství. Po modlitbě přiloživ pohár ke rtům jedním douškem jej vyprázdnil a vínem znova jej naplniv, vložil opět soše do pravé ruky.
Také medový koláč, okrouhlý, téměř zvýši člověka, byl k oběti přinášen. Kněz, stavě jej mezi sebe a lid, ptával se Rujanců, zda ho za ním vidí. Když odpovídali, že ano, vyslovoval přání, aby ti samí lidé nemohli ho po roce viděti. Ale tímto projevem nežádal smrti ani sobě, ani svým krajanům, nýbrž bohatší sklizeň pro příště. V zápětí jménem sochy pozdravoval shromáždné a povzbudiv je, aby i nadále zůstali bohu věrni, bedlivě šetříce obětního obřadu, sliboval jim jako nejbezpečnější odměnu za toto uctívání vítězství na zemi i na moři. Po tomto úkonu zbytek dne bujným hodováním vyplňujíce, požívali při hostině dokonce obětních jídel, co jen hrdlo chtělo, nutíce oběti bohu určené, aby sloužily jejich obžerství. Při těchto hodech nedbáti střízlivosti pokládáno za čin bohumilý, dbáti jí za hřích. Každý muž nebo žena dobrovolně přispívali rok co rok na uctění sochy jedním penízem. Jí též třetina výzbrojí nepřátelských a kořisti byla věnována, jako by s její pomocí věci ty byly získány a dobyty. Tento bůh měl dále přiděleno tři sta koní a tolikéž průvodčích na nich jezdících; ti celý svůj zisk, ať již přišli k němu výbojem nebo krádeží, odevzdávali v ochranu knězi; ten pořizoval z této kořisti různé odznaky a rozmanité ozdoby chrámové a ukládal je pod závory do truhlic, kde mimo množství peněz byly uloženy četné nachové látky stářím přeleželé. Tu dále bylo viděti spoustu darů od obcí i osob soukromých, jež snesly sem horlivé sliby těch, kdož prosili za nějaké dobrodiní. A tuto sochu příspěvky celého Slovanstva uctívanou i sousední králové ne bez jakési úcty k modloslužbě dary svými obmýšleli.

Tu sochu vedle jiných též dánský král Sueno, aby ji získal, drahocenným pohárem poctil, dávaje přednost náboženství cizímu před domácím, začež jakoby za modloslužbu násilnou smrtí pykal. Ještě jiné svatyně na četných místech měl tento bůh, jež spravovány byly kněžími nižší důstojnosti a menší moci.
Mimo to měl bělouše zvláštního jména, z jehož hřívy neb ocasu vytrhávati žíně bylo hříchem. Tohoto koně pásti a na něm jezditi směl toliko kněz, aby božské zvíře neztrácelo na své ceně, kdyby se ho častěji užívalo. Na tomto koni podle víry Rujanců Svantovit (tak totiž socha boha se nazývala) válčil prý proti odpůrcům své bohoslužby. Toho hlavní doklad byl ten, že kůň, ačkoliv jej na noc zavírali v stáji, býval vídán z rána zhusta tak spocen a blátem postříkán, jako kdyby při návratu z výpravy velice dalekou cestou byl proběhl. Také věštilo se pomocí téhož koně, takto: Když vidělo se jim zdvihnouti válku proti některé zemi, kněží rozestavovali před svatyní kopí ve třech řadách; a v každé z nich vždy dvě kopí jsouce skřížena a hroty dolů obrácena byla zarážena do země, při čemž řady jich byly od sebe stejně vzdáleny. K nim v době chystané výpravy po slavné modlitbě vyváděl kněz z předsíně koně s ohlávkou a jestliže překročil řady před sebou dříve pravou než levou nohou, pokládalo se to za znamení příznivé pro vedení války; jestliže však levou nohou i jen jednou dříve než pravou vykročil, plán napadnouti cizí zemi býval zanechán. A také předsevzatá plavba nebývala dříve podniknuta, dokud neviděli znamení blahověstného vykročení třikráte za sebou.
Ti pak, kdož za rozmanitým obchodem chtěli jíti, podle toho, s kterým zvířetem nejprve se setkali, soudili, že přání jejich se splní nebo nesplní. Byla-li znamení ta příznivá, s veselou vydávali se na cestu; pak-li nepříznivá, otočili se a šli domů. Také užívání losů nebylo jim neznámo; tak házejíce tři dřívka, na jedné straně bílá, na druhé černá do klína na místě losů bílými zdar, tmavými nezdar označovali. I ženy vyznaly se v tomto druhu vědění. Neboť sedíce u ohniště bez rozmýšlení namátkou dělaly v popelu čárky. Jestliže pak napočetly číslo sudé, pokládaly je za dobrou předzvěst; při počtu lichém viděly v nich zlé znamení.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: