Skip to content

Kníže Václav – příběh zrádce

Září 27, 2012
tags:

svatý václav

Připomínáme:

O málokterém českém panovníkovi bylo napsáno tolik, jako o knížeti Václavovi (907(8) – 935(6)), jehož násilnou smrt si každým rokem koncem září připomínáme. Václavovo jméno bývá spojováno s faktickým vznikem české státnosti a způsob, jímž zemřel, byl jedním z důvodů jeho pozdějšího kultu a svatořečení. Pokud však odhlédneme od tendenčních snah křesťanských historiků a církve potřebujících za každou cenu na úsvitu zdokumentovaných českých dějin „vytvořit“ muže Václavova formátu, který by legitimizoval naši tisíciletou příslušnost ke „křesťanským civilizačním a kulturním hodnotám“, dostáváme zcela jiný obraz – obraz muže, který zradil nejen zájmy národa, jemuž vládl, ale také odkaz a tradice předků, muže, který svou politikou natrvalo rozdělil obyvatelstvo své země, vytvořil atmosféru nesvobody, nedůvěry, přetvářky a nejistoty, muže slabocha, pokrytce a zbabělce.

Václav vyrůstal v nelehké době.  R. 895 setřásly české kmeny nadvládu Velké Moravy a o 11 let později, po bitvě u Nitry r. 906,Velkomoravská říše definitivně zaniká, čímž ovšem končí také sen o udržení silného slovanského státního celku ve střední Evropě, schopného čelit trvalému ohrožení mocnými Franky na západě. České a moravské kmeny se tak dostávají do podobné situace, jako jazykově, kulturně i pokrevně prakticky identické kmeny Polabských Slovanů na severozápadě. Přestože roku 911 umírá východofrancký král Ludvík Dítě, jímž vymírá rod Karlovců a říše se rozpadá na kmenová vévodství Sasů, Franků, Švábů, Bavorů a Lotrinců (Němci v té době ještě neexistují, vznikají později splynutím těchto kmenů), je každý z těchto státních celků, v očích Říma navíc politicky jištěný již dávno téměř dokončenou christianizací, dostečně silný na to, aby mohl bez větších obav z vlastního ohrožení zahájit expanzi na východ. Nástup německého živlu tímto také skutečně začíná a trvá dlouhých tisíc let – v podstatě až do skončení druhé světové války…

České knížectví se od začátku orientuje na Bavorsko, s nímž zůstává ve stavu vazalství – vojensky i politicky podřízeného postavení respektujícího formální nezávislost Čech. V r. 921 umírá Václavův otec Vratislav. Nový saský král Jindřich si téhož roku podmaňujebavorského vládce Arnulfa, čímž se těžiště moci německy mluvících národů přesouvá z Bavorska do Saska a Češi se ocitají v izolaci a bez knížete. Kmenový sněm pověřuje vládou za nedospělého Václavajeho matku Drahomíru, ale chlapcovu výchovu svěřuje do rukou babičky Ludmily, zatímco výchova bratra Boleslava zůstává v rukou matky, Ludmiliny snachy, pocházející z polabského kmene Stodoranů.

Zde nastává první kritický moment Václavova života. Dospívající chlapec, který v pro muže přelomovém věku nepoznává dostatečně vliv otce, se namísto vlivu mužné společnosti dostává pod silné (a pro jeho další život naprosto určující) působení staré ženy, bigotní křesťanky se silnými manipulativními sklony, snažící se zákulisním způsobem o ovlivňování řady politických záležitostí země mimo rámec pravomocí svěřených jí – navíc pouze dočasně – kmenovým sněmem. Ludmila, ač sama původně aktivní pohanka, do země neustále zve další a další bavorské mnichy, prosazuje pokračující podřizování se Bavorsku, a především intenzivně bojuje proti dávným rodovým, tedy zejména pohanským,  právům, čímž se se dostává do prudkého protikladu vůči Drahomíře, která pod vlivem stále znepokojivějších zpráv ze země svých Stodoranů nepřestává snít o silném slovanském státu, táhnoucím se od Baltu po Karpaty, schopném účinně se postavit ohrožení ze Západu. Kněžna s hořkostí sleduje, jak se její prvorozený Václav působením babičky mění namísto v silného vládce hrdé země v měkotu a „blouznivce, který se více modlí, nežli mluví“, jak o něm posměšně prohlašují u bavorského dvora. Pod vlivem dalších a dalších zpráv, přicházejících z Polabí o vyvražďování jejího lidu Sasy v rámci šíření „křesťanské lásky“, si Drahomíra uvědomí, že z Václava těžko kdy bude pod vlivem Ludmily ten silný vládce, v jakého u svého prvorozeného syna doufala. Ludmilina podpora bavorským zájmům dále sílí, do Čech neustále proudí další a další křesťanští misionáři, přijímaní lidmi jako nositelé cizí víry, jazyka i kultury většinou s nevolí či útrpným úsměvem. Proti tomu všemu je Drahomíra téměř bezmocná, přičemž je nucena sledovat, jak ve střední Evropě měsíc po měsíci narůstá vliv Sasů, netajících se otevřenou nenávistí ke Slovanům, vliv, který přitom Ludmila naprosto podceňuje. V září 921 proto nakonec nechá Ludmilu na jejím hradišti Tetíně zabít.

Fakt Ludmiliny smrti bývá velmi často křesťanskými historiky interpretován jako akt tvrdosti a snad i téměř zločinného charakteru Drahomíry, zejména v protikladu ke křesťansky ctnostné a později svatořečené Ludmile. Ludmilina smrt bývá vykládána jako vražda ctnostné křesťanky zorganizovaná pohankou bažící po moci a žárlící na její vliv. Jde však o zásadní omyl – jednak Drahomíra sama byla nejpozději od sňatku s Vratislavem křesťankou, byť – podobně jako většina křesťanů její doby i všech časů, co kdy byly – pravděpodobně pouze z účelových důvodů, majících zajistit jí i jejímu svazku s Vratislavem přízeň či alespoň toleranci mocných západních sousedů. Druhou nepravdou je, že šlo o ryzí vraždu, která byla provedena uškrcením, a to prý z důvodu, aby nebyla prolita Ludmilina krev a zabránilo se tak možnosti jejího pozdějšího svatořečení. Realita je opět naprosto jiná a pochopíme ji, pokud důkladněji prostudujeme zvyklosti polabských kmenů, z nichž Drahomíra pocházela.  Pokud by totiž bylo cílem neprolít Ludmilinu krev, mohla Drahomíra „zařídit“ tchýnino otrávení, zlomení vazu apod., ale nebyl by důvod Ludmilu zrovna škrtit. Ludmila byla ve skutečnosti uškrcena proto, že nemělo jít o vraždu či pomstu zhrzené snachy, ale o TREST, doslova o popravu – uškrcením totiž zabíjeli Stodorané zajaté nepřátele či zrádce z řad vlastních lidí, kteří byli usvědčeni a odsouzeni. Drahomíra tímto způsobem chtěla zřejmě demonstrovat odpor k Ludmiliným postojům, trvalému zrazování zájmů knížectví dle svého pojetí  a zejména způsobu výchovy syna Václava, budoucího vládce české země.

Pro Václava znamená smrt babičky, k níž měl hluboký citový vztah, hluboký otřes. R. 925 se ujímá vlády a jedním z jeho prvních kroků je vyhnání matky ze země. Poté pokračuje v babiččině díle – sleduje dlouhodobou českou orientaci na Bavorsko a obnovuje spojenectví s jeho vévodou Arnulfem, ale neuznává jeho podřízenost saskému Jindřichovi, čímž se v této složité situaci snaží zaujmout pozici nejvýhodnější pro zájmy země. Když však dva roky nato Arnulf z ryze pragmatických důvodů prohlubuje spojenectví s Jindřichem, vypovídá mu Václav spojenectví a přestává mu platit tradiční poplatek. Silného Jindřicha tím však osudově podceňuje – jde totiž o dravého a všehoschopného vládce, který touží rozšířit svou moc především na úkor sousedních slovanských zemí.

Saský vládce Jindřich je v pravém slova smyslu křesťanským fanatikem, ve své době se silně protislovanským zaměřením. Sestavuje speciální oddíly, které po celém Sasku chytají různé vrahy, zloděje a další zločince, a tyto za příslib beztrestnosti posílá proti polabským Slovanům, na jejichž území mají dle vlastního uvážení škodit a připravovat tak půdu pro Jindřichův vpád. K dlouho chystanému útoku dochází v roce 928. Jindřich táhne nejprve na Stodorany, dobývá jejich středisko Branibor a zajímá knížete Tugumíra, Drahomířina blízkého příbuzného. Nato se však rychle spojují další polabské kmeny – iniciativa vychází zřejmě od Glomačů, kteří poté dokáží vojensky sjednotit i vzájemně znepřátelené kmeny ze svazů Obodritů a Luticů. Jindřich se této síly nejprve zalekne a částečně se stahuje, čehož Slované využívají a vytvářejí opravdu silnou armádu. Ta však postrádá jednotné velení, zejména po odštěpení Luticů, kterým vyhovují spíše izolované akce partyzánského typu a Jindřichem se, vzhledem ke své východnější poloze, necítí být sami tolik ohroženi. Odstoupení národa, považovaného za nejstatečnější polabský kmen, disponující nejlepšími válečníky (a údajně i nejkrásnějšími ženami), se brzy projeví. 4. září 929 saští vojevůdci Bernard a Dietmar v bitvě u Lenčice (Lunkini, dnes Lenzen) dosahují nad polabskými Slovany rozhodujícího vítězství, kdy díky dobře zvolené strategii, času, místu boje i momentu překvapení zcela pokořují hlavní slovanské síly. V bitvě umírá dle dobových informací kronikáře Thietmara něco mezi 120 000 a 200 000 polabskými Slovany, čímž je jejich bojová síla nadlouho zlomena a země od Krušných hor po Balt se zcela otevírají soudobému saskému „právu“, tedy genocidě, násilné christianizaci a ekonomickému vykořisťování vítěznou stranou.

Václav měl o celém tažení od svých zvědů velmi dobré informace. Přestože obdržel velmi mnoho úpěnlivých proseb o pomoc od rodu své matky i dalších polabských kmenů, neudělal naprosto nic – jednak snad ze strachu ze saské odplaty, jednak nesporně proto, že nešlo o křesťany, takže je zřejmě považoval za pouhá „lepší zvířata“. Saské a bavorské hodnoty mu totiž evidentně říkaly více, než závazky k lidem své krve, o které se měl starat. S Jindřichem si notoval zejména ve dvou, pro křesťana 10. století zásadních oblastech: v boji proti otroctví a tažení proti mnohoženství. Neúnavné prosazování nových hodnot dle papežských vzorců vytvořilo v zemi Václavovi mnoho nepřátel a společnost, předtím víceméně vždy sjednotitelnou okolo tradičních hodnot, výrazně rozdělilo. Přitom šlo – z praktického hlediska –o pouhý dogmatismus, nikoliv o prosazování pokroku v oblastech, kde by to bylo žádoucí. Otrokářství v pohanských podmínkách slovanských či germánských státních a polostátních útvarů totiž většinou znamenalo, že se „otrok“ stal po roce či dvou téměř plnoprávným členem společenství, do něhož byl prodán. Takto byl synem bývalé otrokyně například i nechvalně proslulý vládce Kyjevské Rusi Vladimír, či některá polská knížata. Polygamie se potom řídila přísnými rodovými pravidly, diktovanými zejména nutností dobře se postarat o vdovy, jichž bylo v časech neustálých válek vždy dost a dost a jimž (a samozřejmě i jejich dětem) v případě trvalého osamění a ztráty mužské ochrany hrozil bez pomoci rodu opravdu nezáviděníhodný osud. Muž, který chtěl mít více žen, tak musel většinou toto rozhodnutí obhájit před představenými rodu. Ve skutečnosti tedy ve Václavově případě nešlo o žádný boj za lepší svět, ale spíše o naivní fanatismus, popřípadě o vypočítavé jednání mající za cíl vytvořit mu přátele a spojence v jím tolik obdivovaných kruzích západní křesťanské církve. Podobně kontroverzní bylo Václavovo počínání i v jiných oblastech, např. v boji proti údajným lidským obětem. Lze tak jen spekulovat, co mohlo být pro obyvatelstvo na územích dobytých nepřítelem snesitelnější – zdali situace, kdy je dobylo pohanské vojsko, které zabíjelo většinou pouze ozbrojené muže, zatímco ostatní buďto bralo do „otroctví“ nebo nechávalo bez povšimnutí (přičemž z tisíce „otroků“ byl poté možná jeden, který měl navíc atributy nesporného nepřítele, rituálně obětován), nebo vojsko křesťanské, které „otroky“ brát nesmělo, takže zabíjelo všechny včetně žen, dětí a starců, popřípadě nejvýše ušetřilo ty, co se nechali pokřtít…

Václav si svým rozhodnutím nepomoci polabským kmenům ještě více znepřátelil matku Drahomíru (kterou mezitím povolal z vyhnanství zpátky) i bratra a téměř ztratil podporu domácích rodů, jejichž stařešinové dokázali ve své hrdosti těžko přenést přes srdce, že zemi vládne bázlivý muž, jemuž je cizí agresor stejné víry bližší, než matčin rod, který smrtelně ohrožuje, a zejména který odmítá obranu své země, a to i tehdy, pokud je válka spravedlivá a mohla by zemi přinést vítězství. Proto když Jindřich vtrhl na jaře 929 dvěma mocnými proudy nakonec i do Čech, odmítla většina domácích knížat pod Václavovým velením bojovat, přestože autoritu jeho otce Vratislava, děda Bořivoje a dalších knížat v časech války většinou nezpochybňovala.

Václav zjišťuje, že s Jindřichem aktivně bojuje i muž, jemuž se snažil tolik zalíbit a jemuž tolik podlézal – bavorský vévoda Arnulf. Toto poznání v něm však neprobudí spravedlivý hněv (jak bychom čekali), ani touhu se statečně a se zbraní v ruce této zradě postavit, ale kapitulantství. K obraně země měl přitom Václav i přes početně slabší síly mnohem lepší geografické podmínky než o rok dříve statečně se bráníci polabské kmeny – terén byl podstatně členitější, na mnoha místech hornatý a silně zalesněný, což vždy vyhovovalo mnohem více slovanskému než germánskému způsobu boje. Václav se však ochotně spojeným Arnulfovým a Jindřichovým silám vzdává a němečtí vládcové, unavení dlouhým tažením a ztrátami v Polabí, rádi přijímají. Václav uznává svrchovanost krále Jindřicha a tradiční tribut (drahé kovy a dobytek) je od té doby placen namísto do Bavorska do Saska. Na „oplátku“ je pražský kníže Němci uznán za neomezeného vládce Čech a za plnoprávného člena společenství křesťanských vládců. Tento křesťanskými historiky vychvalovaný „státotvorný“ čin je ve skutečnosti okamžikem vzniku jednoho z tradičních rysů české národní povahy: tváří v tvář nebezpečí se vždy vzdát. Tímto okamžikem se také začíná formovat tradiční německý pohled na Čechy, od té doby snad stokrát potvrzený: pohrdání. Zatímco polabského Slovana Němec ze srdce nenáviděl, ale ctil jeho statečnost (i proto dnes samotní Němci velmi ochotně rekonstruují některá polabská slovanská hradiště), Rusovi se stejným dílem vysmíval a stejným se ho bál, nad Čecha se lhostejně povyšoval. Ne nadarmo to byl právě „svatý“ Václav, koho dávali Němci v čase válečné okupace Čechům za vzor, jak bychom se měli k Němcům chovat …

Václav tedy „elegantně“ dosahuje významného politického úspěchu: aniž by musel bojovat, je shodně Bavory i Sasy potvrzen za svrchovaného vládce českého území … a má volné ruce, aby dokončil to, k čemu byl vychováván babičkou – christianizaci. A tohoto úkolu se ujímá s opravdu značnou vervou: oč bázlivější byl tváří v tvář nepříteli ohrožujícímu jeho vlastní zemi, oč váhavější byl v pomoci lidem své krve vražděným křesťanskými fanatiky, o to důraznější je v likvidaci všeho, co je ve spojení s „modloslužebnictvím“, ovládajícím v převážné míře i v jeho době dosud českou zemi. Křesťanské misie nebyly v Čechách ničím novým, do země proudili apologeti „pravé víry“ od západu i východu již mnoho desetiletí před Václavovou vládou – křesťany tak byli jak Václavův děd Bořivoj, tak i otec Vratislav. Geograficky a především kulturně zcela cizí křesťanství se však ujímalo velmi zvolna a rozhodně nebylo schopné přirozeným způsobem vytlačit ani výrazněji omezit tisíciletou pohanskou rodovou víru – na křesťany bylo většinou společností pohlíženo se shovívavým úsměvem, v nejlepším případě pak Ježíš přibyl jako okrajový idol do pantheonu uctívaných božstev. Tento stav se Václav rozhodl jednou provždy změnit, takže – chráněn svou mocí – osobně kácel posvátné háje, vyvracel idoly, vyháněl a zesměšňoval žrece, a nové „ovečky“ získával většinou nabídkami hmotných výhod – členství v knížecí družině, přidělování různých majetkových práv apod. Jak již bylo uvedeno, tento stav společnost silně polarizoval – nové elity již nebyly voleny kmenovými radami na základě nesporných kvalit, ale dosazovány „shora“ z důvodu zásluh na nové víře, dle toho, jak se dokázali zalíbit knížeti nekriticky prosazujícímu křesťanství. Novou kulturu přitom přinášeli většinou cizojazyční cizinci, kteří domácím reáliím příliš nerozuměli a ani se o to nesnažili.Tímto okamžikem začíná nejen v českých, ale i dalších slovanských zemích tradiční rozpor, daný faktem odtrženosti života elit od života „prostých lidí“, kdy tyto elity pak nejsou schopny masy ovládnout jinak, nežli násilím, čímž definitivně zanikají staré rodové svobody, moc kmenových rad volených „zdola“, a nastupuje nesvobodný poddanský a později nevolnický stav, jenž brzdí a rdousí celou společnost. Přitom i pokud vznikají nové, křesťanské elity z „vlastních“, tedy tuzemských zdrojů, jde většinou o lidi, pro něž je snadné oprostit se od tradičních rodových hodnot, spojených především s pohanstvím, popřípadě o ambiciózní jedince, kteří by se však dle rodových měřítek bez „zásahu zvenčí“ prosadit nedokázali – autorita takto dosazeného vůdce je potom mizivá a ten je nucen společnost ovládat pouze strachem a svou mocí, čímž ji ještě více rozděluje…

Oč oblíbenější byl Václav v Bavorsku či Sasku, o to více slábla jeho politická moc v Čechách. Jeho vyžívání se ve stavbě různých kostelů, kostelíků a klášterů jej odvádělo od soustředění se na posilování či aspoň udržení hospodářské a vojenské síly země. R. 933 bavorský Arnulf oživuje staré plány na spojení s Itálií, což představuje šanci i pro Čechy. Boleslav v tom vidí pro zemi šanci na obnovení dávného spojenectví s Bavory a vypovězení války Sasům, čímž by bylo možno naplnit i přání matky – vyhnat je ze slovanských území severně od Krušných hor. Jeho názor však není rozhodující – vládcem země je Václav, který má – jak už je u něj typické – zcela jiné představy: s Bavorskem i Saskem obnovit spojenecké smlouvy a zemi zajistit čistě diplomatickou cestou. Spor mezi bratry vrcholí začátkem podzimu 935 (936). Boleslav Václavovi vyčítá, že oslabuje zemi, že ji vnitřně rozdělil a popřením starých rodových práv pro zemi ztratil spoustu vnitřních oddaných spojenců. Zřejmě mu připomíná i zradu na matce a jejím rodu. Václav se s bratrem nehádá, pouze se s typickou povýšeneckou blahosklonností sebejistého křesťana, jenž se domnívá, že ví vše, neboť mu to sdělil Bůh, na vše usmívá; situaci tím ovšem silně podceňuje. Boleslavovo odhodlání „nandat to“ Sasům (jimž mezitím vážně onemocní Václavův téměř idol král Jindřich) i jeho znechucení bratrem jsou však už tak obrovské, že vše spěje k ráznému rozuzlení. 28. září 935 (936), kdy Václav při návštěvě bratrova hradiště (dnešní Stará Boleslav) pospíchá na ranní bohoslužbu, je dohnán Boleslavem. Mezi bratry vypukne prudká hádka, na jejímž konci povalí silnější Václav Boleslava na zem. Poté vstane a pokračuje v cestě ke kostelu. To vše sledují Boleslavovi družiníci, kteří když vidí svého vůdce ležet na zemi, Václava doběhnou a u vrat do kostela probodnou mečem. Boleslavova družina nato zaútočí na překvapenou Václavovu a obrací ji na útěk.  Po návratu do Prahy proběhne rychlý, prudký a krvavý boj mezi příznivci obou bratrů, na jehož konci je Boleslav potvrzen jako nový český panovník.

Nový panovník jedná rychle a rázně. Nejprve zaútočí na luckého knížete, který se snaží nezávisle na Praze domluvit spojenectví se Sasy. Poráží ho a nato vítězí i nad saským vojskem, které spěchá Lučanům na pomoc. Získává přitom řadu spojenců, kteří se od bratra předtím odvrátili – a ač sám (pragmatický, tedy politický) křesťan, nikterak nepokračuje v bratrově christianizační politice a nemá problémy s uznáváním starých práv všude tam, kde to nebrání zájmům jeho vlády. Dobývá Moravu, Pováží, Slezsko, Krakovsko, Sandoměřsko a Červenou Rus a teprve poté, co král Ota urovnává situaci a zaútočí r. 950 na Čechy, uzavírá s ním mírovou smlouvu, která sice opět z Čech vytváří vůči mezitím vznikající mocné „Svaté říši římské“ vazalský stát, ale tentokrát na základě boje a za mnohem důstojnějších podmínek, než byly ty, jež předtím dobrovolně a slabošsky nabízel Sasům Václav. Boleslavovy “Velké Čechy” nakonec vydrží déle, než Svatoplukova Velká Morava…

Václav je mrtev a začíná vznikat jeho kult – svatováclavská legenda. Křesťané si uvědomí zoufalý nedostatek tolik potřebných „hrdinů“, kteří mají – na základě většinou vymyšlených či aspoň silně přikrášlených legend – vytěsnit z myslí na křesťanství násilně obraceného lidu dávnou úctu k bohům, ochráncům domů a sídel, hrdinům. A proto stejně, jako kradou posvátná pohanská místa, aby na nich dílem stavěli křesťanské kostely a dílem je ničili, kradou i životy reálných lidí a dosazují do nich takové okolnosti, které potřebují k vytvoření obrazu odlidštěných „svatých“, obrazu, jenž má posílit pozici křesťanství v očích věřících.  Především z důvodu mučednické smrti si zvolí Václava – nic jiného v tom opravdu nehledejme, neboť například Břetislav II. udělal pro konečnou dominanci křesťanství v českých zemích mnohem více, nicméně ke své „újmě“ zemřel přirozenou smrtí. Jsou tedy vymýšleny „zázraky“, které kníže údajně prováděl, jsou svěceny jeho ostatky, smyšlené či silně pozměněné reálie jeho života jsou vyprávěny v kostelích věřícím a Václav začíná být vydáván za to, čím nikdy nebyl – za patrona české země, za jejího ochránce, za pravého státotvorce. Tento umělý obraz je dlouho důležitý, neboť od 19. století hledá silně se emancipující český národ zoufale někoho, ke komu by se mohl v dávné minulosti upnout, a to v tehdejší době zatím není možné na jiném, než křesťanském základě. Dnes však již můžeme tento pohled opustit, neboť víme (a dokážeme si přiznat) více! Václava tak vidíme v celé jeho pravdě: jako bázlivého muže upřednostňujícího cizácké souvěrce před vlastní krví, jako státníka bojícího se mužného boje, jako ignoranta pohrdajícího tisíciletou kulturou, která jeho národ dovedla až do míst, v nichž mu bylo souzeno vládnout, jako muže, který svůj lid nenávratně rozdělil a zbavil jeho dávných práv, jako zrádce rodu své matky … a jako otce či vzor všech vlastností z tohoto vyplývajících a dnes považovaných za typicky „české“, které našemu národu sice párkrát zajistily prosté fyzické přežití, ale mnohem častěji jej morálně srazily na kolena a ponížily do nejhlubších pater jeho kdysi hrdé duše.

Reklamy
komentářů 54 leave one →
  1. Historik Vladislav permalink
    Březen 25, 2014 1:47 pm

    To je v pořádku, že se Niklot paktoval nejdřív se Sasy. Protože díky tomu a jen díky tomu pak dokázal pochopit, o čem to celé je. Když proti němu spunktoval Řím křížovou výpravu, hledal dokonce u Sasů nejprve pomoc, protože se domníval, že když pomohl v minulosti on jim, pomůžou teď oni jemu.
    Jenže ji nedostal. Najednou, když jemu teklo do bot, byl pro ně zase jenom méněcenným pohanem odkudsi z východu. A toto se pořád opakuje, toto je aspekt, za který prolili naši předkové tisíce hektolitrů krve – pomáhali tzv. Západu, domnívali se pak dokonce, že jsou jeho součástí – a když pak přišlo do tuhého, nechal je Západ vždy na holičkách jakožto méněcenné slovanské podlidi.
    Pomoc naši lidé – pokud ji vůbec dostali – dostali totiž vždy jen z východu. Od těch nenáviděných Rusů, od kterých se západní Slované tak rádi už 1200 let distancují. Je to až tragikomická situace: nemalou část západních Slovanů vyhladili sousední Germáni a další národy, a aby zde mohli zůstat (=přežít), museli se záp. Slované vzdát téměř veškeré své kultury a donedávna i jazyka, a i tak je to s bídou sotva 70 let, kdy jsme jen se štěstím neskončili v Patagonii nebo za Uralem…ale nepřítel je pro nás údajně stále a jen tam kdesi na východě…ale to je už zcela jiné téma.

    Přemýšlels někdy, proč Niklotovi lidé loupili v Sasku a Dánsku? Jeho nejmladší syn Prislav byl dokonce chycen, odvlečen do Dánska, kde se stal křesťanem, oženil s dívkou ze vznešené rodiny a po zbytek života podporoval úhlavní nepřátele svého otce… Jak hořký příběh! … Přemýšlels o tom, jaké to muselo být, žít v zemi, na kterou dělali pravidelné nájezdy křesťané, lovící tebe a tvé blízké jako zvěř, vraždící tvé lidi na potkání, loupící vše, co mělo jakoukoliv cenu?? A vždy za tyto činy dostávající rozhřešení, protože pokud člověk okrade podčlověka, nejedná se přece o zločin, stejně, jako když máš hlad ty a ukradeš kvůli tomu žrádlo psovi.

    To, jak relativizuješ a zobeš zrní z misky, kterou ti nabízí ten nejprofláknutější mainstream, oslabuje tebe a znemožňuje ti kamkoliv se posunout. Pro tebe je vždycky cokoliv trochu takové a trochu zase onaké, vždy má ten a ten pravdu v tom a onen zase pravdu v něčem jiném…takže nakonec mají trochu pravdu všichni a všechno je trochu dobré a trochu špatné…a pro tebe z toho vyplyne ten nejdůležitější závěr: nemá smysl, kromě obživy své rodiny a nejbližších, DĚLAT NIC.
    Neber si to osobně (i když to tak formuluju), ale tak to prostě je, už jsem ti to psal snad 25x. Útěchou ti budiž, že takových lidí jsou nejen u nás milióny. Milióny ovcí dokonale zpracovaných masovou propagandou. Sloužíte systému, ale systém nikdy nebude sloužit vám, protože byl vytvořen jinými a pro jiné. Já možná jsem věčně napruzený, minimálně v těchto diskuzích. A taky je možné, že s tím nikdy nic neudělám, i když tomu moc nevěřím.
    Jenže na rozdíl od tebe toto aspoň VÍM.

    • Rushwolf permalink
      Březen 25, 2014 3:32 pm

      Ani nevíš jak často slýchám toto tajemné my/já VÍM/VÍME od různých Tomášů Marných, Alušek etc. Když vyprávějí své historky o chemtrails, a podobně… tohle je takové nabubřelé tvrzení… zasvěcení, probuzení, osvícení… ti všichni vědí… vědí že země je dutá koule, že svět ovládá tajemný Mordechaj a že ilumináti stojí za smrtí tvé babičky… a my… tedy zbytek společnosti jsme jen konformní ovce co neprozřely v pravdě 😀 Něco jiného by nebylo? Zase tu dělíš lidi na černé a bílé… na lidi co dle tebe nejsou schopni udělat nic, jen proto že věci chtějí vidět objektivně… jenže to se pleteš… proto abych se najedl nemusím vymýšlet historická opodstatnění z nihž vyplyne, že mám na jídlo větší morální právo, za křivdy na mě napáchané, nebo naopak pro mou veledůležitost.. mě stačí to že mám hlad. A Tak člověk jde a sundá třeba zvíře, páč má sofistikovanější metody lovu… takže žádné křivdy, žádní podlidé, nebo nadlidé… obyčejná přirozenost, která ani slovanům nebyla a není cizí… stačí se podívat jak kolonizovali sibiř… divoký západ to sice nebyl, ale stačilo… A to mám Rusy popravdě rád dokonce i ten Krym jim přeju… strávil sem v rusku dva roky života, když tam otec studoval na vojenské akademii ( v dnešním Tveru), sice sem byl dítě, ale o to víc to člověka poznamená. Ale i tak prostě nemá smysl tvrdit, že z východu vždy přicházela jen nezištná bratrská pomoc… oni třeba bratři Poláci by ti asi určitě řekli trochu jinej názor. I člověk co vidí věci objektivně a uznává že trocha té pravdy je u každého se umí a může a často i musí rozhodnout, kde je víc té pravdy co je přijatelnější pro něj, respektive kudy vede cesta s kterou se může lépe stotožnit a bude mu ku prospěchu (ano jde tu především o prospěch, bez ohledu na měřítko jedinec či národ) a podle toho i jedná a něco činí… uvedl bych imaginární přílad… voják na hranicích očekává nepřítele… je připraven k obraně, najednou přijde rozkaz složit zbraně… co může udělat? může neuposlechnout a bojovat, zahubyt sebe a agresora naštvat… může ze zoufalství zstřelit sám sebe… okázalé gesto, ale zbytečné… nebo se může stáhnout do ilegality a čekat až nastane doba k povstání… nebo může kolaborovat… asi se shodneme že ani druhý ani čtvrtý přílad není to co by jsme považovali v takové chvíli oba za správné… ale zatímco já vidím řešení v třetím příkladu ty v prvním… ty ho vidíš v boji ať už marném či nikoli, zato plném emocí včetně heroismu… já ho vidím v případě uchování naděje a čekání na pozvednutí zbraně v pravý čas… ani jedno ale není o nic nedělání ani o smíření se ze situací.

  2. Historik Vladislav permalink
    Březen 25, 2014 8:39 am

    S mentalitou ovce se můžeš pokoušet narovnávat hřbet kdykoliv a jakkoliv, stejně z toho nic než zase jen ovce s o polovinu menším hrbem nevznikne. Rushwolf a další konformisté až na půdu nechápou, že smrt těla je jen smrtí těla, ale smrt duše je smrtí skutečnou a nevratnou. Hrdinové, kteří se stávali bohy, strhávali předtím, než položili život, svým příkladem tisíce následovníků. Jejich jména žila a žijí v legendách, příbězích a bájích, uvažování průměrného jedince natolik vzdálených, že se dnes přeme, nakolik byly ty příběhy skutečné a nakolik pouze vybájené…Člověk, který padl hrdinnou smrtí proti německé přesile v družině knížete Pribislava se narodil o několik set let později a jeho cesta byla opět cestou hrdiny, hrdiny, kvůli němuž třeba dnes můžeme mluvit česky a pěstovat rajčata, nikoliv polozakrslé obilí na věčně zmrzlé půdě východně od Uralu. Popření tohoto principu je základním popřením pohanství jako takového, je to pouhé křesťanství, které zaměnilo Ježíše a jeho rituály za např. Wotana s jeho rituály, přičemž předstírá, že provedlo návrat k „pohanství“.
    Dnes už věřím, že toto předstírání není úmyslné, ale jde jen o dobře míněný pokus duše, která je prostě natolik slabá, nevynikající, ale přitom toužící se nějak vyčlenit z masy, že se na své úrovni rozvoje skutečně domnívá, že tuto „vzpouru“ provádí.
    Jak pošetilé! Jak dětinsky naivní!
    Jsou Václavové a jejich následovníci – křesťané, jimi řízená „opozice“, ateisté a další – a jsou hrdinové, kteří proti nim bojovali. Ať si každý vybere, na co má, kam nikoliv chce, ale DOKÁŽE náležet.

    • Rushwolf permalink
      Březen 25, 2014 9:27 am

      Krásné… možná by stálo za to, místo velice troufalého (v tvém případě) přívlastku Historik použít přívlastku Patetik… Jinak tvůj idealismus ti neberu… osobně jsem pragmatik, který svou víru staví na zákonech fungujících v přírodě a primitivních duchovních vzorcích, jež pro zvířata mají stejnou platnost jako pro lidi (osobně neuznávám tento judaistický a semitský pohled, který na tebe má očividně větší vliv než si připouštíš, že člověk je něco víc než zvíře a tudíž pro něj platí jiné zákony, jakési vyší poslání…) a dle toho je a vždy bude mrtvý hrdina. jen mrtvý hrdina… pakliže to hrdinství bude spočívat v lehkovážném obětování sebe i národa/rodiny. Proč by takováto duše měla být něčím více? Já si osobně cením hrdinství, ale to musí jít ruku v ruce s rozumem a prozřetelností… Oběť i hrdinství musí mít smysl, jinak je jen hazardováním a ješitnou touhou se zviditelnit. Hrdina je ten co skočí do řeky pro tonoucího aby mu zachránil život, ne ten co do ní skočí aby se utopil. Český národ tu rozhodně dnes nenní živý proto, že se tehdy nechal nějaký bájný Pribislav zabít v předem ztraceném boji a ukaž mi kdo dnes chodí vzpomínat na rovy těchto hrdinů na jejich duše? Kde jsou jejich potomci? jejich země, čí je dnes půda na kterou krváceli? Proč by duše těch co si nepodrželi vlastních statků a neochránili své blízké, měli dostat šanci provést to o pár staletí znovu? není takovéto „hrdinství“ proti vší logice? A ty se to odvažuješ nazvat základním principem pohanství? Každopádně osobně si tu mudruj jak uznáš za vhodné… křičet o hrdinství v době míru je směšné… teď si hrdina, generál plný ušlechtilých ideálů… ok… já to o sobě netvrdím a tvrdit nehodlám, osud mě zatím nepostavil do situace kde bych musel volit tváří tvář smrti… jen tedy hleď aby ti to hrdinství vydrželo až taková doba přijde… mnohým totiž pak velká slova váznou v hrdle a hledí jen na to jak přežít. Burcovat a řinčet zbraněmi v dobách míru a dostatku bych zvládl taky, ale je mi takové chování trapné… raději si dovolím ten luxus být konformista až na půdu 😉

      • Historik Vladislav permalink
        Březen 25, 2014 11:28 am

        Tvé znalosti historie jsou poměrně malé, Rushwolfe. Pokud jde o Pribislava, i on se stal pragmatikem, ovšem teprve poté, co byl skutečným hrdinou a vystřídal všechny metody regulérního boje. Boje, o němž si nakonec uvědomil, že je marný.
        A to je právě ten rozdíl mezi Pribislavy a Václavy, to je právě ta Cesta, o které Václavové a jejich následovníci nechtějí slyšet. Je totiž obrovský rozdíl, jestli nejprve tvrdě bojuju, téměř, obrazně nebo doslova nasazuju svůj život, a pak, když zjistím, že je to stejně marné, avšak mám děti a zodpovědnost k Rodu, se rozhodnu „kapitulovat“ s tím, že je to jediná možnost, jak aspoň něco zachránit … nebo když kapituluju už od začátku, o boji vůbec neuvažuju, mou jedinou ambicí je přizpůsobit se čemukoliv, co nejde lehce ovlivnit.
        Pokud by např. Václav zavedl svou kapitulantskou politiku až po několika krvavých a marných bitvách se Sasy a Bavory, ve chvíli, kdy by bylo jasné, že další boj povede už jen ke genocidě jeho lidí, potom by byla jeho kapitulace v pořádku, protože zbytečnou oběť provede jen fanatik.

        Jenže Václav byl kapitulantem od POČÁTKU. Podobně jako dnešní Zaorálci, Kocábové, Schwarzenberkové a další byl i on „papežštější než papež“ – byl v zavádění věcí a ohýbání hřbetu před Němci a křesťany ještě aktivnější, než bylo nezbytně nutné, a toto dělal z ryze vypočítavých, zištných důvodů.
        Proto nezjednodušuj. Jsi inteligentní a dokážeš velice dobře pochopit tu nikoliv nepostřehnutelnou nuanci mezi extrémním postojem, který mi podsouváš, a reálnou možností, kterou mám skutečně na mysli.

        K dalším bodům:
        – na rovy hrdinů jezdí vzpomínat rostoucí počet lidí, lidí, kteří si jejich erby dávají do znaku a kterým jejich osudy dodávají sílu. Byls v dnešním Německu, procházels ta místa? Ty lidi, z Polska, Ruska, Slovenska i odjinud nikdo neplatí, nikdo jim tu drahou cestu nenutí – a přesto jejich počty narůstají. Třeba jen název „Arkona“ mají hned dvě kapely – slavnější ruská a méně známá polská … kdo se dnes oproti tomu, s výjimkou akcí financovaných a vnucovaných církevními milióny, hlásí (když už dnes povinně nemusí) k odkazu knížete Václava??
        – jejich potomci, pokud si uvědomují, že potomky jsou, jsou téměř bez výjimky na své předky hrdí. Kdo je dnes hrdý na to, že je Čech, kromě pár pseudofašistických pošuků, z nichž někteří prosákli i do tzv. pohanství?
        – kdo žil jako hrdina, se zase jako hrdina narodí, pokud mu tento svět bude schopný nabídnout podmínky, za nichž má jeho inkarnace zde smysl. A kdo byl sráč, bude zase sráčem, a to tak dlouho, dokud nepřesvědčí vyšší moc, že už má na to, aby byl sráčem pouze polovičním.

        I do čtvrté třídy budeš totiž chodit tak dlouho, dokud nepřesvědčíš vedení školy a třídní učitelku, žes už dozrál na to, abys postoupil do páté.

        Bojovnost polabských Slovanů nezanikla, i když se poté přelila do genů východních Němců. Pruská vojenská škola, první i druhá světová válka, fanatismus německých vojáků v útocích i při obraně např. Berlína, na to vše měli vliv předkové, kteří staletí bojovali, nikoliv se posrávali strachy, jako jejich jižní příbuzní. Nechejme stranou neoprávněnost a kriminální povahu německé agrese, toto je pouze vliv genů těch, kdo nebyli zvyklí kapitulovat.

        Lipany, Bílá hora, Mnichov, protektorát, normalizace – to jsou zase vlajkové lodi potomků knížete Václava.
        Život není jen tělo. Brojler i orel mají zhruba stejně těžké tělo, přesto o jednom existují tisíce písní a legend, zatímco druhý je dobrý maximálně tak k obědu nebo večeři.
        Jak těžké je to pochopit, že? No jo, geny a předchozí inkarnace jsou velice silné.

      • Rushwolf permalink
        Březen 25, 2014 12:27 pm

        Znalost historie x literární fikce jsou dvě různé věci…
        Jinak v inkarnace a reinkarnace těch jedněch a samých duší osobně nevěřím, ale nezatracuju to 😉
        Jinak já český národ nepovažuji za národ poraženců ani zbabělců, nestydím se za to že sem se jako Čech narodil a nemyslím si že tu nejsou hrdí lidé krom extrémistů… Češi uměli a umějí bojovat a asi dokázali i rozpoznat kdy to mělo smysl a kdy ne… proto dnes žijeme, máme vlastní stát, kulturu, jazyk, spoustu věcí tu je, stejně jako kdekoli jinde naprd, ale nevidím důvod stále nad tím brečet a léčit si mindrák z toho, že sem se narodil v zaprděných Čechách silnejma slovama, překrucováním historie, nebo jakousi moderní formou nacionalistického panslavismu která sem tak vytrvale vane z východu, tím méně pak dupáním po postavách minulosti o nihž nemůžeme ani přesně říci zda jejich skutky tak jak je dnes známe odpovídali realitě. Vždyť si to vem… nedokážu si někoho jako si ty představit jinak, než jako neustále napruženýho, nasranýho a flustrovanýcho chlapa. Nemysli si že si méně ovce než všichni ostatní jen proto že bečíš víc nahlas 😉

      • Rushwolf permalink
        Březen 25, 2014 1:02 pm

        Jinak i tebou blahořečený Niklot se proti slovanským spojencům paktoval s křesťanskými Sasy a asi by se s nima paktoval dál, nebýt křížové výpravy, jejímž důsledkem bylo, že podobně jako Václav musel platit tribut a musel jednat o míru. Nakonec ho smetla nenávist Dánů na jejihž území slované v rámci dřívějšího spojenectví se Sasy podnikaly loupeživé výpravy…. takže nic asi není černobílé, kor historie ne… ani tak bych ale Niklota nechtěl urážet, nebo soudit, páč ať už ho budeme popisovat na základě toho mála faktů, nebo si ho dobarvíme nějakou legendou… nikdy nebudeme plně schopni proniknout do všech detailů na základě kterých jednal tak jak jednal. Vpodstatě se můžu stotožnit s tím co níže psal Frostík…

  3. DRAK permalink
    Březen 3, 2014 12:32 am

    KOMENTAR K SVATEMU VACLAVOVI:
    Zkoumana historie prostredky linearniho mysleni bude vzdy neuplna, jelikoz nepostihne podstatu pohnutek tech, kteri v pozici moci museli udelat tezka rozhodnuti, ktera skoro vzdy znamenala pro mnohe chudaky stav extremni bezmoci, beznadeje a smrt. Otevri sve srdce a pohledni do historie timto prizmatem, mozna, ze mnohe se ti vyjevi. Jestli historik neni na spiritualni ceste a neni schopen vnimat veci zpusobem mimosmysloveho vnimani, tak mentalni zavery, ktere zrcadli jeho osobnostni strukturu budou vyadrovat historikovy pocity vychazejici z emocniho zraneni ulozene hluboko uvnitr. Podivej se na energeticke pole lebky sv. Vaclava v katedrale sv. Vita nebo se podivej na vnitrni strukturu Spiritu sv. Vaclava a jeho predchozi nebo pozdejsi inkarnace. Pak si muzeme u piva popovidat o spravnosti historikovych zaveru, ktere jsou mentalni konstrukci osobnosti, ktera posbirala jen neprime dukazy, na jejichz zaklade udela nenavistny zaver. To, ze nekdo je v katolicke cirkvi neznamena, ze ma kvality osobnosti ex-papeze Benedikta, ktery zakryval sexualni zneuzivani deti v organizaci. Odstran svuj hnev a otevri sve srdce, historiku a prestan kydat hnuj na nekoho, koho jsi jeste zdaleka nepoznal.

    • Historik Vladislav permalink
      Březen 4, 2014 3:09 pm

      Draku, tvá doporučení mi silně připomínají kázání katolických kněží. Zřejmě pouze pro účely této diskuze jsi vynechal křesťanská podobenství, zmínky o Ježíšovi a uzdravování a další specialitky, co?
      Kníže Václav byl (pokud doopravdy existoval) především ZRÁDCE. Muž, který nechal vykrvácet rod své matky. Muž, který zradil svůj vlastní rod (který jej za to odsoudil k smrti a popravil), slaboch, co zradil předky a na základě ryze pragmatických cílů se podřídil úhlavnímu nepříteli a jeho víře. Muž, který lezl do řitního otvoru cizincům a pohrdal vlastními. Muž, kterému byl cizinec stejné víry mnohem bližší než příslušník vlastního rodu vyznávající hodnoty, díky nimž se tento parchant vůbec narodil, z nichž vyrostl a které pošlapal.
      Čeho bych si měl na knížeti vážit? Že díky činnosti, kterou v české historii začal a jíž se stal symbolem, náš národ (tedy spíše slovanské rody v České kotlině a zčásti i na Moravě) neměl stejný osud, jako hrdí a stateční Črezpěňané či Rataři, vysoce kultivovaní a vytrvalí Obodrité nebo Lužičané? Víš o nich vůbec něco? I jim bys doporučil, aby otevřeli svá srdce a nekydali hnůj na někoho, koho nepoznali? Pomohlo by jim to?
      Pamatuj na jednu z nejzákladnějších pravd rodové víry (říká-li ti něco tento pojem): není a nikdy nebude dobrého skutku tam, kde je posuzované „dobro“ zároveň spojeno s bolestí, porobou a ponížením vlastního rodu. Rodu, jehož jsi minimálně v této inkarnaci součástí a jemuž se budeš jednou zpovídat ze svých činů.

      Možná skutečně Václava není třeba „řešit“. On je totiž tady pořád s námi: stál za námi, když jsme kapitulovali na Bílé Hoře. Když jsme odevzdali zbraně Němcům po Mnichovu. Když jsme beze slova v rámci normalizace kapitulovali před bolševiky. Když dnes lezeme do stejného otvoru, do jakého lezl on, při podpoře chcípající euroatlantické postkřesťanské civilizace útočící na poslední ostrůvek zbytku zbytků toho, co prosazovali naši předkové – Rusko.

      Moudrý Veles sleduje naši rozpravu i počínání každého z nás. Přej si, ať se vymaníš z biblického způsobu uvažování co nejdříve, ať přestane být zmínka o otevírání srdce pouhou formou pokusu o nátlak na někoho či něco, čemu zjevně nerozumíš, a ať tě osvítí SKUTEČNÁ láska. Láska, kvůli které tady všichni jsme a můžeme spolu vést nějaké, ať už slabomyslné či smysluplné, diskuse.

      • Tyrfing permalink
        Březen 4, 2014 4:39 pm

        Jen mala offtopic poznamka, bitvu na Bile hore bych do toho netahal, ta proste byla po vojenske strance totalne zpackana, a proto prohrana. S tim neslo nic delat a take neslo o kapitulaci bez boje jako po Mnichovu.

      • ARNE permalink
        Březen 4, 2014 7:04 pm

        Historiku, zkus ten Tvuj šestákov příběh předložit skutečnému historikovi, možná že se pobaví. Uplná „perla“ je ovšem ten „zbytek zbytku“, nějak ti uniklo, ře to Rusko prosazuje zcela něco jiného než ti tzv. „naši předkové“, kteří vlastně ? když je znovu křestanské a navíc pravoslavné.

      • Rushwolf permalink
        Březen 4, 2014 8:08 pm

        Václav je tak historicky neurčitá postava, tak vpodstatě neurčité epochy, že hodnotit ho způsobem, při němž získávám dojem jako by si s ním nejmíň honil obruč je dost přestřelené. Já ho za svéhopatrona nijak zvlášť nepovažuji,nadruhou stranu… on sotva mohl zvrátit vývoj nábožensví v našem státě… nepodařilo s eto koneckonců ani těm nadslovanům rusům, tak co by zmohl Václav? Když by to neudělal on, tak kdokoli jiný z jeho nebo jiného rodu či kmene… tak to zkrátka bylo. Je krásné hodnotit napůl vybájené činy století vzdáleného vladaře, jehož skutečný život je nám zastřen otazníky a těch pár zpráv z kronik sotva vystihne celou šíři vztahů a tlaků, které na něj jako na jedince působiy. Můžeš opravdu tvrdit že ty na jeho místě bys jednal lépe? Můžeme nesouhlasit s aspekty jeho osobnosti (z velké části mýtickými) pro které je velkou částí národa veleben, ale to je tak všechno… Boleslav se nakonec ukázal jako schopný panovník, ale opět… nejen že nakonec sám platil daň, položil základy pro uctívání svého bratra etc.ale jednal by jinakkdyž by na Václavově místě byl odpočátku? Předhazuješ tu jakousi rodovou slovanskou morálku… opravdu jí lidé tak prožívali, nebo chtěli v první řadě přežít… a kdo se vůči předkům zpronevěřil více? Kmeny čechů, jejihž národ a krev dosud žije, nebo ti oborité a další, kteří dopustili aby jejich krev zanikla a „národ“ byl vyhuben? Podle mého jsou zákony krve odrazem zákonů přírody a tam není vítězem ten kdo zemře efektivněji, nebo ušlechtileji… příroda zná jediné vítěze… ty živé, ty co své geny předají a svůj odkaz pošlou dalšími generacemi vstříci budoucnosti… z tohoto pohledu udělal Václav pro svůj národ víc, než ti hrdinové které tu opěvuješ. Byť i ty ideály za něž zemřeli jsou hodné cti, uznání a v mnohém hodné následování. Jen asi záleží na způsobu a situaci.

      • Pustevnik permalink
        Březen 4, 2014 9:06 pm

        Myslím si, že přístup typu: „Když to neudělám já, tak to stejně udělá někdo jiný.“ je jeden z největších morů, který mohl lidi postihnout. Zajímalo by mě, kdy nastal ten okamžik, kdy se lidé rozhodli nebojovat se svým osudem. Otázkou je, jestli stojí za to přežít i za cenu toho, že duše zemře. Na to ať si ale každý odpoví sám.

      • Rushwolf permalink
        Březen 5, 2014 6:32 am

        Tohle ale přeci není o tomhle přístupu… není to o tom nebojovat… osobně si myslím, že je lépe nechat se občas ohnout, pakliže víme že se zase můžeme narovnat, než se nechat zlomit. Myslíš že duše předků plesají nad tím, když zaniká rod i jejich nesmrtelnost skrze krev jejich potomků? Já osobně myslím, že ne… prodle mě jsou zákony přírody zákony bohů a tak věřím, že i národ zašlapaný do bahna se může znovu zrodit, povstat, očistit se a znovu kráčet vpřed k velkým činům a ku slávě předků… i oni byli lidé a měli své slabosti a poklesky, neidealizujme si je prosím do obrazu morálně nezkažených, nadlidí bez poskvrny, neromantizujme a nevytvářejme si falešný obraz. Již vidím ty nadšené tváře předků jak před ně předstupují poslední zbytky jejich potomků, kteří se nechali zmasakrovat v marné bitvě a tleskají, že sice zničili rod, vyhladili své sémě i krev, ale zato tak pěkně bojovali… Někdo mě tu přesvědčoval že nositelem víry je krev… co když duše předků žijí jen skrze životy svých potomků, skrze tuto krev? Máme pak právo spáchat genetickou sebevraždu a zahodit vše o co se naši předkové snažili? Máme se vysmát všem matkám, které riskovali životy při plození potomků mocných mužů, jen proto aby jejich děti zahodili budoucnost? Nechci sem tahat fantasy… ale… kmen či národ lze přirovnat k jedinci, k živému organismu… vemte si takového barbara Conana… příslušník hrdého kmene, padl do otroctví, musel ohýbat svůj hřbet, otročit, sloužit jinému pánu… ztratil hrdost? Ztratil důstojnost? Měl si hodit mašli? Jistě by jsme našli i jiné příklady ze skutečného života… a i on mohl jako dítě kousat a kopak škrábat mocnějšího, dokud by tomu nedošla trpělivost a nezakroutil mu krkem… Já Václava nepovažuji za zrádce…. nikdo neví, zda konal zištně a sobecky, nebo byl prostě jen hlupák co to myslel dobře… kdo ví? Rozhodně si ale nemyslím, že tím český národ ztratil duši, že to tedy vlastně můžeme celé zabalit, páč už jsme odepsaní a zneuctění, že jsme prohráli boj s osudem… takže já jsem si odpověděl… je lepší zůstat žít a jednou okovy schodit, než zahodit život svůj a svých dětí, jen kvůli pýše… Boj může mít různé podoby a někdy je boj v okovech těžší a ušlechtilejší, než boj jehož jediným smyslem je rychlá smrt na bitevním poli bez naděje.

      • Pustevnik permalink
        Březen 5, 2014 11:31 pm

        No já si myslím, že tenkrát dobře věděli, co dělají. Svobody si cenili nade vše a k zákonům rodu a bohům měli určitě blíž než my. K masakru by nejspíš došlo i kdyby se vzdali.Němci potřebovali území, ne ovečky. Podívejme se na to, kolik se těch přeživších slovanů dokázalo znovu narovnat. Co se týče Václava tak o něm toho nevím tolik, abych mohl vyvozovat něaké závěry. Minimálně by se s ním nemělo nakládat jako s hrdinou, popřípadě jako zrádcem… Pro nás je nyní důležité to, že se z tohoto porobení můžeme dostat, že můžeme shodit okovy a narovnat se, pokračovat v cestě, po které kráčeli naši předkové. Tak tu šanci nepromarněme, když už sme jí dostali.

      • Rushwolf permalink
        Březen 6, 2014 6:00 am

        Jo, tak proti tomunic 😉

  4. Satan permalink
    Srpen 25, 2012 8:25 pm

    Ano, tzv. sv. Václav byl zrádce, který vévodí „svému“ náměstí. Je to tristní, jako celá ta naše historie. Bylo by přijatelnější, kdyby náměstí slulo jménem Boleslavovo. Jenže pravda se v našem společenství nenosí.

    Ono je to tak, jako s dr. Benešem, když zdrhnul do Anglie a pak žádal dr. Háchu, aby vzal prezidentování za něj. Když skončila válka, tak ho za odměnu šoupnul do pankrácké věznice. Nikde se neuvádí,jaké množství lidí zachránil Hácha před jistou smrtí.

    A což tahle „Háchovo náměstí“ , vážení Češi. Že se to vzpírá Vašemu jemnocitu?

    • Frostík permalink
      Srpen 26, 2012 6:19 pm

      Je to jen o úhlu pohledu. Vášu bych nenazýval zrádcem a kolaborantem. Za jeho panování nedošlo k žádnému ničivému pádu do Čech. Musel politicky manévrovat pro budování nadvlády Přemyslovců nad naší kotlinou a moc dobře věděl na co má. Sám v osobním souboji porazil Kouřimského vládce, takže to žádný slaboch nebyl. Po Jindřichově smrti, to už měl Bolek, který byl opravdu schopnější, příznivější podmímky a tak dokončil Vášovo dílo. Ona ta mnišsky psaná historie může být pěkně překroucená. Dneska už se to nedovíme.
      To o dr. Háchovi víme víc a tak bez emocí můžeme zaujmout objektivní hodnocení. Udělal vše co se dalo pro přežití českého národa a jeho pozici mu určitě nikdo nezáviděl.

  5. strojmir permalink
    Prosinec 26, 2011 2:34 am

    Mno, to jsou věci, asi sem vstupuji s křížkem po funuse, ale přece, kdyby to ještě někdo četl. Článek to možná zajímavý je, zejména svojí takřka románovou podobou, nikoliv však historickou autenticitou. V prvé řadě je třeba uvést, že historické prameny k oněm událostem a osobě Václavově a dalších aktérů jsou velmi ,velmi skromné. V podstatě jde jen o několik verzí svatováclavské legendy, z nichž některé nejstarší dochované jsou psány latinsky a některé staroslověnsky. O tom, která verze je první jsou stále spory, jisté je, že legenda psaná o světci nikdy není historickým popisem událostí, ale textem odpovídajícím žádoucímu dobovému obrazu života světce a jeho skutků, tudíž s poměrně libovolnou možností popisu událostí a také mezi nimi najdeme nemalé rozpory. Pokud autor je seznámen s texty nejstarších svatováclavských legend, jistě musel narazit například na zcela protichůdné vykreslení matky Václava Drahomíry mezi nejstaršími staroslověnsky a latinsky psanými legendami. První staroslověnská legenda viz např. zde :http://texty.citanka.cz/prlegendy/l1-3.html o ní pronáší jednoznačně příznivé a kladné soudy a líčí ji jako schopnou a ušlechtilou kněžnu – matku světcovu. V podstatě všechny zmínky v textu o ní vyznívají kladně („zemi upevnila“, „vychovala své syny“, „radovala se z víry svého syna a dobrodiní jež prokazoval chudým“, „ Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla a hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny údy jeho těla, neodvážila se však je odnést k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově, a pak je zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvat, takže Boleslav ji tu už nezastihl.“) Též se dozvídáme že Václav uvěřiv zlovolnému našeptávání ji „vypudil bez příčiny“. V žádném případě se zde nehovoří o jejím podílu na vraždění, spíše naopak, měla být zavražděna posléze, k čemuž již nedošlo vlivem „napravení“ hříšníků. V podobně příznivém duchu pak hovoří o Drahomíře také legenda amalfského arcibiskupa Vavřince sepsaná asi kolem roku 1039, možná na žádost z Čech. Zcela jiný portrét této ženy však lze nalézt v dalších latinsky psaných legendách a to v Crescente fide christiana (Když rostla víra křesťanská) , Gumpoldově legendě a také v Kristiánově legendě a rovněž Druhé staroslověnské legendě, staroslověnsky psaným překladem Gumpoldovy legendy s četnými dodatky zejména odpovídajícími Crescente . Drahomíra je v nich vylíčena v temných barvách jako vládychtivá pohanka, snažící se vymítit křesťanství a neváhající dát zavraždit svoji tchyni Ludmilu (též svatoludmilská legenda Fuit in provincia Bohemorum) , když se jí snaží zabránit v tom, aby Václava vychovávala jako mnicha a ne jako knížete, což je v přímém protikladu k zmiňované její radosti z víry svého syna z první staroslověnské legendy.
    Ať už je to jakkoliv, její postava je stejně mlhavá jako postava samotného Václava o jehož existenci vůbec dokonce někteří historikové pochybovali, například Záviš Kalandra. Nepodložené barvité spekulace v tomto článku , jimž neupírám čtivost tak vlastně vycházejí z obrazu knížete Václava, jak jej vytvořila mnohem později po vzniku prvních legend církev podle svých politických potřeb. Pokud šlo o záměr jak poukázat na velikost Boleslava, pak k tomu toto cvičení nebylo nutné, na rozdíl od minima historických podkladů knížeti Václavu a okolnostech jeho smrti je jeho podíl na vzniku emancipovaného a silného českého státu nezpochybnitelný.
    Autor na jednom místě také píše : cituji : „Tímto okamžikem se také začíná formovat tradiční německý pohled na Čechy, od té doby snad stokrát potvrzený: pohrdání.“
    Tak tohle už je naprostá čirá science fiction. Že by se tzv. německý pohled na Čechy měl odvíjet od nám téměř neznámé politiky knížete Václava až do dnešních dob, to je nejen nepodložené tvrzení, ale také velmi nepravděpodobné, i kdyby měl autor jinak ve všem ostatním pravdu.

  6. Pyrokar permalink
    Září 28, 2011 3:46 pm

    Článek si klade jasný cíl, avšak moc bych ocenil zdroje…To je adekvatní argument do diskuzí a bez něj prostě nejde existovat

  7. Myslič permalink
    Září 23, 2011 4:58 pm

    Ten Gomond….. Nemohl by to být původně Ogmund?

  8. Myslič permalink
    Září 23, 2011 2:02 pm

    Ježek: Ono je to s těma Bolkama možná trochu jinak… Už Kosmas si dost možná pletl Ukrutného s Pobožným. O Svatováclavský kult se zasloužil spíše až Bolek Pobožný. Já vím, ono se to plete, jeho syn byl zase Bolek Ryšavec a hádal se s Bolkem Chrabrým ÷)

    • Říjen 5, 2012 9:33 pm

      Kosmas měl bordel v polské historii (zpravidla tam posunuje události o 10 let, pletou se mu Piastovci), ale českou zná dobře a nebojí se ji upravit. Schválně posunuje smrt Boleslava o 5 let dozadu, do r. 967. Boleslav I. je pro Kosmu ďábel v lidské podobě, bratrovrah, vrah světce, proto mu nemůže přiznat založení biskupství, kláštera a kostelů (to je z pohledu křesťana správné), stejně tendenčně se jeví translace těla Václava proti vůli knížete. Veškeré zásluhy tak Kosmas účelově připisuje Boleslavu II. Pěkně se nám v jeho pojetí střídá dobrý a zlý kníže (Václav – Boleslav I. – Boleslav II. – Boleslav III. – Jaromír – Oldřich – Břetislav)

  9. Září 22, 2011 7:36 pm

    Škoda, že ten článek je psát vysloveně tak, jakou je třeba mít historii, ne tak, jak se to mohlo stát.

    Namátkou, kdyby Boleslav (aby byl Václav špatný a zrádce, jak se snaží autor článku dokázat, tak jeho bratr a vrah musí být ten správný – podobně, ale u Kosmy, kde je ten zlý Boleslav a jsou mu upřeny všechny zásluhy na úkor jeho syna, který ve skutečnosti témšř vše ztratil) nepodporoval christianisační politiku svého bratra, tak by ve svém městě neměl kostel (jistě, mohla to být zákeřná lest, jak Václava nalákat), těžko by svolil z translací bratrova těla, tak aby byl mučedníkem, těžko by určitým způsobem nepodporoval velkofarní organisaci na území, která obsadil, těžko by poslal své děti do klášterní školy, těžko by vysílal poselstvo do Říma s úmyslem založit na Hradě klášter a pro Čechy biskupství.

    • Vladislav permalink
      Září 24, 2011 8:07 am

      Ježku, Boleslav I. nebyl pohanem a nepodporoval pohanství. Byl to pragmatický křesťan, který však proti pohanství narozdíl od zavražděného bratra nijak aktivně nevystupoval. Křesťanství propagoval do té míry, do jaké to bylo dle jeho názoru nutné pro udržení potřebných vztahů s Němci, nikoliv jako fanatik Václav, kterému bylo zcela jedno, jak násilně vnucované křesťanství rozvrací a rozděluje jeho zemi a sráží jeho vlastní podporu. Trvalo tak dalších nejméně 200 let, než se v českých zemích „podařilo“ pohanství na přiznávané úrovni vymýtit. Nebýt u nás imbeciloidní Václavovy politiky, stejně jako horlivosti dalších šílenců typu Boleslava III. nebo Břetislava II., odkazujících se ovšem hlavně na Václavův odkaz, křesťanství by u nás po dlouhodou dobu zůstalo pouze JEDNÍM Z KULTŮ, pohanství by se udrželo v „mainstreamu“ mnohem déle a spousta věcí by dnes vypadala úplně jinak, než jak vypadá.

      • Říjen 5, 2012 9:27 pm

        Předně se omlouvám, že reaguji až po roce. Nikdy jsem netvrdil, že byl Boleslav pohan. Rozhodně si také nemyslím, že Václav byl aktivní a Boleslav pasivní křesťan. Těžko by pasivní křesťan Boleslav budoval pražské biskupství, nechal své děti vychovat v řezeňském klášteře sv. Jimrama a svoji dceru Mladu učinil abatyší svatojiřského kláštera, prvního u nás. Zároveň je s Boleslavem spojeno budování tzv. velkofarní sítě kostelů. To mi příjde jako aktivní vystupování ve prospěch křesťanství (a z podstaty křesťanství v neprospěch pohanství).
        Pokud byla země rozdělená (Václav, Ludmila x Boleslav, Drahomíra), týkalo se to zahraniční politiky, vztahu k říši (těsnější x volnější), ne náboženství, křesťanství bylo náboženstvím elit už od dob Bořivoje.

        Do kamene by se měl tesat názor Pyrokara …

      • Wolos permalink
        Říjen 7, 2012 5:41 pm

        k tématu jsem našel na netu tento příspěvěk, dosti zajímavý:

        „jelikož neexistují nikde ostatky Boleslava I, už kdysi mě napadla taková kacířská myšlenka…
        Boleslav je totéž co Václav, jedná se o to samé jméno a je dost divné, že by Drahomíra (patrně kněžna z nejmocnějšího klanu celého Polabí, čímž myslím hlavně tzv. východní „německo“ ) trpěla nějak s výběrem jmen v pohanském kalendáři. Nejspíš byla i tím, co „kněžna“ znamenalo před křesťanskou transformací, totiž velekněžkou hlavního kultu. Tudíž předpokládám, že děti měly do křesťanství daleko. A tady začíná onen problém.
        Zatímco Boleslav je postava historická, tak „Václav“ je postava pouze mytická, výtvor legend, který byl vpašován do kronik. Není třeba dlouho přemýšlet kým. Byl by problém, začít čachrovat v dobových dokumentech se jmény? Pro latiníky ani v nejmenším. Motiv?
        Boleslav byl podle nelatinských dokumentů jedním z nejvlivnějších vladařů Evropy a na rozdíl od císaře disbvponoval suverénní a skutečnou mocí. Praha ve středověku přerůstala i Paříž a Londýn a byla nejvýznamnějším centrem na sever od Alp. Vlastně se měřila s Římem a Konstantinopolí. (Lze se o tom přesvědčit i pohledem z nábřeží směrem na Hrad – dodnes největší hradní komplex a sídlo hlavy státu na světě). A samozřejmě máme dochovány denáry Boleslava, jsou dochovány i jména, která svědčí o Boleslavově kultu. No a komu toto mohlo vadit nejvíce.. že by římské agentuře?
        Tak tu máme mocného tzv. pohana Boleslava (syna velekněžky Drahomíry), spojence na severu a na východě (Kyjev), a vazby na Byzanc. Řím musí ze své podstaty jednat!
        Po zlém to nejde, tak je třeba vyrobit právní kličky a podpořit je legendami. Římský císař Jindřich Ptáčník byl podle všeho ve výborných vztazích s Prahou, protože v ní potřeboval oporu proti Maďarům, kteří mu zle zatápěli. Proč by válčil se „světcem“, a při tom se s ním objímal a u stolu mu uvolňoval místo? Nebo je to tažení do Čech legenda, na jejímž základě má vzniknout pozdější nárok na daně plynoucí římské agentuře…
        No a tak mě napadá, že jako latiník, bych se potřeboval zbavit kultu mocného pohana a nahradit ho úslužným svatým křesťanem. A když ho nešlo zabít reálně, tak ho zabít virtuálně. A tak se zrodil kult pokorného služebníka Václava, zabitého zlým Boleslavem. Proto je v tom arcibiskupově kříži rozdrcený Boleslav na prach přetvořený do pokorného božího služebníka Václava a „svatováclavské“ poti jsou posmrtným zaklínáním Boleslavových ostatků.“

  10. Září 21, 2011 3:06 pm

    Velice zajímavý článek. Děkuji autorovi. Mám tu „čest“ studovat na křesťanském gymplu a verze historie které se zde dovídám mne občas opravdu fascinují. Zájemci o další studium historie zde musí potajnu studovat sami v knihách, o kterých v doporučené četbě není ani zmínka… Ještě jednou děkuji autorovi, že i přes všudy přítomný křesťanský nátlak a již zaběhnuté tradice dokázal probudit historii a jít proti proudu. S dovolením si tento článek dovolím šířit na našem gymplu. Vířit vodu je třeba, stejně jako se vyhnout falešným modlám.

  11. Myslič permalink
    Září 21, 2011 2:14 pm

    Wehrewolfer: No, každopádně to byl dobrý pokřik ÷)

  12. Wehrewolfer permalink
    Září 21, 2011 2:02 pm

    Myslič:oni řvali tuším „Je li vaším svatým Václav tak naším je Boleslav“ to svatým je v tý větě asi nejdůležitější 😀

  13. Ron permalink
    Září 20, 2011 7:32 pm

    Veľmi pekný článok, dúfam, že ich bude čo najviac (vďaka aj autorovi -:).
    K ohlasom: Psy brešú a karavána ide ďalej.
    Kto seje vietor, žne búrku. Tisícročie tu bolo príkorie, nastal čas na odplatu. Sme to povinný spraviť, už vzhľadom k pošliapanej pamiatke našich predkov, ich nevinne preliatej krvi, pre cudzieho púštneho boha a vďaka nemu dosadeným krutovládcom žijúcim si v raji už na zemi.

    • Ron permalink
      Září 20, 2011 8:23 pm

      Ináč nechcem podpichovať, ale tie opisy sú tak krásne, ako v amerických filmoch, alebo biblii. Podľa dejín kladný hrdina (Václav) je krásny, vysoký…. a záporný menší… (kto ich písal, a nechal v nich to, čo mu vyhovovalo ?). Hm.

  14. Myslič permalink
    Září 20, 2011 6:39 pm

    No, myslím, že právě o to jde…. Je potřeba píchnout do vosího hnízda. Teda v tomto případě určitě. Pro mne je Václav prototypem kolaboranta (takový předobraz Emanuela Moravce). Už jsem to někde psal, ale zase jsem si vzpoměl, co volali přemyslovští bojovníci, když dobývali slavníkovskou Libici: „Je li váš Václav, náš je Boleslav!“.

  15. Září 20, 2011 5:54 pm

    Zajímavá ukázka toho, že historii píší vítězové. Přebornicí v historii nejsem a tak se neodvážím hodnotit, nakolik tento článek odpovídá realitě, ale minimálně je to velmi zajímavý podnět pro pohled z druhé strany.

  16. Září 20, 2011 10:41 am

    IMHO je článek příliš jednostranný… a přehnaný…
    Článek dělá přesně totéž, co vyčítá křesťanskému výkladu Václava, jediným rozdílem je, že z opačné strany.

  17. Září 20, 2011 10:31 am

    Sroub: S těmi vikinskými vrahy souhlasím.

    Všeobecně: Napadlo mě také, že ten Boleslav musel být chytrý člověk s přehledem – četl jsem kdysi, že nějaký církevní papaláš vydal příkaz ohledně Británie, že se nemá úpně ničit vše pohanské, ale v některých případech ta místa obsadit a posvětit nějakým svatým. Tímto způsobem došlo k tomu, že když lidé měli ve své úctě nějakou studánku, kterou si spojovali s Alby, křesťan jim nezakázal na to místo chodit, ale to místo obsadil a zasvětil nějakému svatému. Lidé tam chodili dál a postupně si zvykli na nového patrona místa. To je křesťanská STRATEGIE o které mohl vědět i Boleslav – takže pokud se rozhodl z politických důvodů odstranit Václava, mohl tomu dát naprosto záměrně i budoucí náboženský význam. Proto k vraždě došlo zrovna na konci září na té hostině. Zakladatelský mýtus? (bratrovražda při založení Říma). Ale kdo ví. Nic netvrdím s jistotou.

    Ještě se vrátím k té strategii postupného obsazování pohanských míst. Víte proč se křesťan vzteká když slyší o víle Voděnce? Podle mého názoru z toho důvodu, že má strach, aby se mu nestalo postupně totéž co sám udělal jiným:
    http://budejovice.idnes.cz/misto-panny-marie-je-na-obrazku-vila-vodenka-verici-hrozi-zalobou-pyh-/budejovice-zpravy.aspx?c=A101113_1482772_budejovice-zpravy_sot

    • Září 20, 2011 6:57 pm

      Dobrý den , věřící (zřejmě křesťanští) v tom článku hrozí žalobou . To je velmi podivné , prý říkají (stoupenci Krista) : „Miluj nepřítele svého , jako bratra svého“ a to se jako nazývá láska v křesťanství . Zde však se tím asi neřídí , naopak vyhrožují žalobou (asi civilní) a podáním tr. ozn. a podivná policie vydává „doporučení“ , ačkoliv jí to zjevně nepřísluší a nemá na to pravomoc , ukládat povinnosti lze toliko dle zákona a zákon o policii se náboženskými otázkami z podstaty věci nezabývá , a naopak , je-li nějaký zákon , vnitrostátní , v rozporu s mezinárodními úmluvami , tak ani ten není nutno s poukazem na LPS respektovat . Tak jistě , nejdřív by se musilo „absolvovat“ nepříjemné justiční soukolí vnitrostátní , než by to došlo k mezinár. soudu pro lidská práva .

      Zrovna tak zde (u této kapličky) mohou totiž stoupenci „Ne-křesťanství“ tvrdit , že toto místo zprivatizovali stoupenci jiné víry řečené křestanství a že umístění křesťanských symbolů na toto místo uráží jejich odlišné (ne-křesťanské) náboženské cítění .
      Ale jsem rád , že nejsem stoupencem žádné víry , mne se stačí řídit tím , co říkají Tuaregové (tedy alespoň ti , co nejsou ještě zkaženi civilisací) : “ vzdalte své domovy a přibližte svá srdce“ .
      Aneh Cualohtli

    • madma permalink
      Říjen 5, 2012 8:30 am

      Tak to je přesně vystižené jak píšeš,že všechny pohanské místa obsadili křesťané.Velice chytré.
      Ano ano i u víly Voděnky je to tak.

  18. Září 20, 2011 9:47 am

    No, určitý výhrady k tomu článku teda mám.
    Za prvý, Boleslav sám, nikoli utiskovaní chudáčci křesťani byl ten, kdo nejvíc pracoval na tzv. Svatováclavské legendě, protože se mu čistě pragmaticky hodila do krámu, přecejen, byl to taky křesťan, a věděl že pro zem je lepší vlastní svatej, než nějaký cizí import.
    Za druhý, docela mě překvapuje že autor/autoři vědí jak to tenkrát před kostelem bylo, když se na tom nemůžou shodnout ani přední historikové.
    Za třetí, ad „zvyklosti polabských kmenů, z nichž Drahomíra pocházela“ uškrcení provedli družiníci jménem Tuna a Gomon, jejichž jména, jsou obecně historiky uznávaná jako vikingská. Viz třeba líčení arabského cestovatele ibn Fadlána, který podobný způsob usmrcení ženy právě u nich popisuje

    • Vladislav permalink
      Září 20, 2011 10:24 am

      Sroub: ano, Boleslav na této legendě pracoval, když zjistil, že jiného „světce“ národu hned tak nevyrobí, natožtak světce z knížecího rodu. To, že tím částečně hanil sám sebe, potom nejlépe ukazuje na jeho pragmatické založení – s vírou to vůbec nesouviselo, Boleslav už dobře věděl, že na návrat pohanství je v té době pozdě, a ani se o to jako křesťan určitě nesnažil.

      Jsem autor, takže k druhé poznámce: ano, okolnosti toho, jak to tehdy bylo před kostelem, už nikdo nikdy přesně nezjistí. Při jejich rekonstrukci jsem proto vycházel z kompilace údajů, které jsou nejpravděpodobnější: tedy s vyloučením církevně mučednicky-.oslavných a s preferencí těch, které se zdají být nejblíže prokázaným historickým reáliím. Tuto událost podle mě z tohoto pohledu nejlépe vystihuje Miroslav Ivanov v knize Vražda Václava, knížete českého – mnou popisovaná událost je proto nejblíže k této verzi.

      Tuna a Gomon: skutečně jde o neslovanská jména, ovšem otázku jejich původu nepovažuji za podstatnou. V 9.-10. století bylo běžné, že se Slované účastnili vikingských válečných výprav, stejně jako to, že se Vikingové nechávali Slovany najímat jako uznávaní bojovníci či družiníci. Kontakty severozápadních, severních Slovanů a Vikingů byly velmi intenzivní už od 8. století a vikingská kultura měla mj. velký podíl i na vzniku ruské státnosti, což už je ale jiná kapitola.

      • Září 20, 2011 11:06 am

        Narozdíl od Ivanova se kloním k teorii D Třeštíka, že v případě zabití Václava šlo spíš o nehodu než o úmysl. Václav nebyl žádný vychrtlý chudáček se sepjatýma rukama, jak ho vykreslují pozdější ilustrace, přestože podle kostry (pokud je ovšem jeho) měřil mezi 160 – 165 cm, tak to byl dobře živený člověk, (v o něco mladší ilustraci v tzv. Velislavově bibli je mj. vyobrazen jak kácí stromy) během hádky se svým bratrem asi dnešním výrazem řečeno pěkně zametl. Ovšem, v tehdejší době se stále ještě víc než věrnost víceméně imaginárnímu státu dodržovala věrnost pánovi a družině, a Boleslav měl družiníky poblíž….
        Co se týká uškrcení Ludmily, narážím na to, že podle vzpomínek Ibn Fadlána se takto usmrcovala žena, která měla svého pána doprovodit do říše mrtvých. Mohlo jít o snahu sice se Ludmily zbavit, ale (protože šlo o ženu ze stejného rodu) zajistit jí na druhé straně „dobré místo“ a sebe nepošpinit krvavou vraždou….

      • Září 20, 2011 11:22 am

        Mimochodem, kroniky z té doby, se až na tzv. Kristánovu legendu nezmiňují kde se to vlastně stalo, a Kristián uvádí jen že Boleslav měl na hradě toho jména svůj dvorec/sídlo. Podle jedé teorie mohl být Václav zabit dokonce v Praze….

      • Vladislav permalink
        Září 20, 2011 8:01 pm

        Ivanov popisuje Václava (v souladu se soudobými bavorskými a saskými zdroji i údajnými Václavovými ostatky) jako muže vyššího, štíhlého a zdatného – svalnatého, s dobrým držením těla a pravděpodobně i velmi dobrou fyzickou kondicí. Václav byl dále údajně světlovlasý a světlooký, Boleslav vypadal podobně, ale byl menší postavy a asi i slabší. Verze, že bratra pouze povalil, je velmi pravděpodobná – Václav totiž opravdu neproléval krev, on „pouze“ jednal tak, že krev prolévali druzí…
        Bohůmžel.

    • Orel permalink
      Září 22, 2011 9:18 pm

      Vzácný pane Šroube, Tuna a Gomon? Oni Ludmilu nezabili na vlastní popud, ale z rozkazu Drahomíry. Proto je na způsob zabití nutno pohlížet z Drahomířina, nikoli vikingského, úhlu pohledu.

  19. Září 20, 2011 9:16 am

    Dorian: Ano, myslím, že to řeší v knize Mýty kmene Čechů. Snad tohle téma řešil i Záviš Kalandra ve své knize České pohanství – to ale nevím jistě, protože jsem tu knihu nečetl.

  20. Dorian permalink
    Září 20, 2011 9:07 am

    Co se týče možné totožnosti data smrti knížete Václava (a tím pádem i jeho svátku) s oslavou začátku podzimu tak podle Třeštíka to nemusel být úmysl, ale je možné že Boleslav pozval Václava na své hradiště právě na tuto oslavu

  21. Wolos permalink
    Září 20, 2011 8:44 am

    Myslič:
    Jen ať 🙂 Dokud bude minulost falšovaná, budoucnost jiná nebude.

  22. Září 20, 2011 7:09 am

    No vzhledem k tomu, že Václav šéfuje vojsku v Blaníku, tak se nakonec s těmi pohany bude muset nějak domluvit – ve vlastním zájmu. Vždyť ta pověst o vojsku v hoře je ještě předkřesťanská pohanská. 🙂

    Také si říkám, že je jistě prima, že Václava zabili takhle koncem září – aspoň s tím jeho svátkem jde zaplácnout pohanské sluneční oslavy podzimní rovnodennosti, které jsou sice o něco dřív, ale pořád přibližně ve stejné době. Jo, jo. světec umírá v době, kdy slunce začíná vstupovat do své temné části roku (dni se zkracují, slunce symbolicky umírá). 🙂

    Je prima, že na svatováclavské přilbě není ukřižovaný, ale patrně Ódin na stromu světa. Možno dohledat. 🙂

    Osobně ale nemám potřebu být na jeho straně a nebo proti němu. Je mi to prostě jedno.

    • Igor permalink
      Září 20, 2011 7:39 pm

      V původní pověsti to je Zdeněk ze Zásmuk a jeho bojovníci, kteří odpočívají v Blaníku. Ten je také místem jejich poslední bitvy. Václava tam zaměnil tuším Kosmas, také to trochu upravil.

      • Září 22, 2011 5:58 pm

        Dík za informaci. Já to nemám nijak ověřené a literaturu na toto téma neznám, ale pověst o vojsku v hoře je snad obecně indoevropská. V odkazu níže se na začátku zmiňují keltské souvislosti. V tom odkazu je zajímavá i ta zmínka o ztraceném člověku.Tyhle příběhy o cestách do zásvětí kde po jedné noci uplynul rok na zemi atd. znám z keltských irských příběhů a také z jedné šumavské pověsti – tam se jednalo o cestu k rusalce. Když jsem viděl už dříve film o Nibelunzích (v ČR pod názvem Království prstenu), připomněli mi ti Nibelungové v hoře s pokladem také toto téma.
        Blaník: http://cs.wikipedia.org/wiki/Blan%C3%ADk#Pov.C4.9Bst

    • Martens permalink
      Září 21, 2011 5:45 pm

      nic proti ale vážně bych chtěl vidět tu dohledanou verzi oné svatováclavské přilby která má na nánosníku Odina na Yggdrasilu…

  23. Myslič permalink
    Září 19, 2011 7:16 pm

    Výborné! Ovšem ty reakce, co to vyvolá….. ÷)

Trackbacks

  1. Zapomniana bohaterka Słowiańszczyzny – Drahomira/Drogomira – księżna Czech. | blog polski

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: