Skip to content

Hélios, věčné Slunce

Září 24, 2012
tags:

Hélios byl a je zvláštní bůh. Nepatří totiž k Olympanům, ale počítá se ke starší generaci řeckých bohů, k Titánům. Římané mu říkali Sol Invictus  (Nepřemožitelné Slunce) a mnoho nechybělo a víra v něho se stala spolu s mithraismem vírou světovou…

Hélios byl synem Titána Hyperíona a Titánky Theie. Původních Titánů bylo dvanáct (jako později Olympanů) a šéfoval jim Kronos, který vyklestil srpem svého otce Úrana a uzmul mu tak vládu nad světem. Titány rozuměli Řekové i některé potomky této dvanáctky, proto do ní počítáme i Hélia a jeho sestry Seléne, bohyni Měsíce a Éos, bohyni červánků.  Do druhé generace Titánů můžeme řadit například i Prométhea a jeho bratry Epiméthea a Atlanta, syny Íapeta a Klymené.Titáni byli vůbec zvláštní rodinka, jejich vládce Kronos měl na paměti, kterak zatočil se svým otcem, a tedy se logicky obával, že některý z jeho potomků by ho mohl napodobit a tak své děti, které měl se svou vlastní sestrou Rheiou, hned po narození zaživa zbaštil. Jenže Rheiu už to pochopitelně nebavilo, a tak místo posledního prcka podstrčila povedenému tatínkovi kámen. O Kronově nevelké inteligenci svědčí to, že horninu poobědval. Tím zachráněným novorozencem byl první z Olympanů, hromovládný Zeus. Když vyrostl, vetřel se na Kronův dvůr a získal prestižní post tamního číšníka. Do Kronova poháru s medovinou namíchal jakýsi dryák a fotřík se docela obyčejně poblil. No a tak se dostali na svět i Diovy bratři a sestry, kteří v tatíkově žaludku mezitím dospěli. Načež v rodině začala doslova vyhlazovací válka. Zeus a spol. se opevnili na hoře Olympu, odtud jejich jméno. Kronos a jemu věrní Titáni a různá jiná pochybná sebranka, se je samozřejmě snažili zničit, ale Zeus, Hádes, Poseidon, Héra a Deméter  (tuto bohyni si prosím neplet’te s  Demeterem Lakatošem 🙂  ) je po desetiletém ukrutném boji porazili a srazili do Tartaru. Vyjímkou je jen Atlas, který musí nést nebeskou klenbu. Titánky byly s ohledem na Rheiu ušetřeny a některé z nich se staly i manželkami a milenkami Olympanů. Ne všichni Titáni však poslechli Krona a bojovali na jeho straně. Například již výše jmenovaní Prométheus a Epimétheus se aktivně účastnili války na straně Olympanů a jiní, například bůh moře Ókeanos, byli neutrální. Hélios sice také vyhlásil původně neutralitu, ale spíše stranil Diovi a protože měl o situaci na bojišti, jako sluneční bůh, nejlepší přehled, zásoboval ho strategicky důležitým informačním materiálem.  Po konečném vítězství Olympanů byl tedy Hélios potvrzen za slunečního boha a dostávalo se mu náležitých poct. Když si však bohové dělili sféry vlivu, na Hélia pozapomněli. Diovi to přišlo neetické a nevděčné, a tak chtěl znovu zahájit jednání o tom, co komu kde patří. Hélios však pravil, ať vše zůstane tak, jak je. On se prý spokojí s ostrovem Rhodem, který se zrovna vynořuje z moře. Vděčný Zeus, přihodil božskému kolegovi ještě pár ostrovů navíc.

K Héliově povinnosti a právu patřilo každé ráno vyjet na oblohu ze svého paláce poblíž Kolchidy na zlatém voze taženém koňským čtyřspřežím a pokračovat na západ, do jiného, stejně skvělého paláce. Tam se pak nalodil na nádhernou zlatou lod‘, kterou mu vyrobil Héfaistos a kde spí celou noční zpáteční cestu na východ, odkud další den znovu vyjede.

„Theia se poddala Hyperionově lásce a porodila
velkého Hélia, zářivou Seléne a Éos,
kteří přinesou světlo všem smrtelníkům této země
a nesmrtelným bohům řád široké oblohy.“
(Hésiodos, Theogonia.)

Hélios na své cestě nebem okolo světa (Řekové si byli velmi dobře vědomi toho, že Země je kulatá) viděl a slyšel vše, co se kde šustlo. Má se za to, že tak dobrý přehled o tom, co se kde děje, měli jen dva bohové, on a Hermés. Zeus je proto oba často využíval jako informátory. Sluneční bůh si máloco pikantního nechal pro sebe. Když si například všiml, že Deméteřina dcera Persefoné byla unesena Hádem, nelenil a sdělil to truchlící matce. A když Afrodíta, bohyně lásky, nasazovala Héfaistovi parohy s humpoláckým Áréem, Hélios to právoplatnému manželovi samozřejmě ještě za tepla nabonzoval.  Jenže tím si znepřátelil Afrodítu a ta ho nechala beznadějně zamilovat do perské princezny Leukothey. Ókeanovna Klytiá, která pro změnu milovala Hélia, vše uraženě napráskala perskému králi a ten nechal svou dceru zaživa pohřbít. Hélios se sice pokoušel svou lásku zachránit svými paprsky, ale, bohůmžel, marně. Nechal tedy alespoň z jejího těla vyrůst keř tymiánu a vzteklou a žárlivou Klythii proměnil ve slunečnici a ta se od těch dob celý den musí otáčet za sluncem…

Co se týká potomstva, byl Hélios dosti potentní, v tom se nijak nevymykal božskému standartu. Za ženu měl  Persu, s níž měl Aéta, krále Kolchidy (otce čarodějky Médeii) a dcery Pasifaé (manželku Minóa, vládce Kréty) a kouzelnici Kirké, která dokázala na čas okouzlit i Odyssea. Měl samozřejmě i nějaké ty mimomanželské avantýry, například s Najádou Aiglé měl bohyně půvabu a krásy Charytky. Další jeho milenkou byla Ókeanovna Klymené (neplést s matkou Prométheovou), se kterou měl sedm dcer, zvaných Héliovny a syna Faethona. A právě k Faethonovi se váže jeden z nejtragičtějších příběhů antické mytologie.

Faethon vyrůstal u své matky v Egyptě, protože jeho otec na něj samozřejmě neměl mnoho času. Jeho přítel Epafos mu nevěřil, že má božského otce. Faethon se proto vypravil do Héliova paláce na dalekém východě a zeptal se, jak to teda s tatínkem je. Hélios mu potvrdil, že jsou jedna rodina. Synek byl rád, že se může pochlubit kámošům božským otcem. Kdo by se tím taky nepochlubil, kdyby měl takového fotříka, že. Viz například židovský tesař Jehošua.  Ale vrat’me se zpět k Faethonově příběhu. Tak dlouho do tatínka hučel, až mu Hélios musel půjčit svůj sluneční vůz. Bůh syna varoval, aby spřežení nekočíroval příliš rychle, ale dávejte mladým otcovské, dobře míněné rady, stejně vás neposlechnou. Faethon si to drandil rychlostí světla po obloze a nebezpečně se přiblížil k Zemi.  Celé lesy byly spáleny na prach, řeky vysušeny, pole sežehnuta, až už to Matka Země Gaia nevydržela a poprosila Dia, aby zasáhnul. Zeus už opravdu zasáhnout musel, protože obyvatelé Afriky, Aithiopové, už úplně žárem zčernali a on si rozhodně nepřál, aby byli z celého lidstva černoši. Milého Fitipaldiho tak srazil bleskem, dřív, než napáchá ještě více škody. Hélios sice Diovu akci plně chápal, ale přesto truchlil nad synovou ztrátou tak, že jeden den nevysvitlo Slunce. Faethonovy sestry se na dalekém severu proměnily ve stromy ronící jantar a jeho přítel Kyknos  plakal tak usedavě, že se bůh Apollón smiloval a proměnil ho v labut‘. Od těch dob známe rčení o „labutí písni“…

Už jsme si říkali o tom, že Héliovi připadlo množství menších ostrovů, které byly jeho výsostným územím. Na jednom z těchto ostrovů měl sedm stád beránků a stejně tolik stád krav. Když však na tomto ostrově přistál Odysseus se svou posádkou při strastiplné cestě domů z Tróje, hladoví námořníci mu nějaké kusy zabili. K tomu se váže zajímavý detail. Hélios nepatřil k dvanácti Olympanům a neměl tedy prý pravomoc trestat a musel tak požádat Dia, aby potrestal zlodějské nenechavce.  Ten to samozřejmě udělal a domů se živ dostal jen Odysseus, který se loupeže a obžerství neúčastnil. Srovnejme si to ale s případem Klytiá, kdy tuto Ókeanovnu Hélios potrestal proměnou ve slunečnici.

Řekové svého slunečního boha skutečně milovali. Můžeme si to ověřit na mnoha mincích a uměleckých vyobrazeních, které se nám z Antiky dochovaly. Například Athéňané ho zpodobnili na východním štítu Parthenonu a najdeme ho i na slavném vlysu z Pergamu. Místem, které bylo centrem jeho kultu, je ale ostrov Rhodos. Na něm stál jeden ze Sedmi divů světa, slavný Rhodský kolos. Rhod’ané  věřili, že to, že se jim podařilo odrazit invazi makedonského krále Demétria  Poliorkéta (jméno znamená doslova „Dobyvatel měst“) v roce 304 př. n. l., bylo právě zásluhou Hélia. A protože Demétrios  musel z Rhodu zdrhat poněkud narychlo, nechal ostrovanům bohatou kořist. Vděční věřící se svému bohu rozhodli odvděčit sochou, která neměla předtím a ani dlouho potom v celém světě obdoby. Slavný sochař Chárés z Lindu, žák neméně slavného Lýssipa, pro ně zbudoval monumentální sochu Hélia v Rhodském přístavu. Pro tvář boha zřejmě zvolil tvář Alexandra Velikého. O výšce se dodnes vedou spory. Co víme určitě, je to že ji Cháres stavěl asi dvanáct let. Nevíme ani, jak byl Kolos vysoký, některé prameny uvádí až 30-40 metrů. Pozdější vyobrazení ze Středověku a Novověku ukazují sochu rozkročenou nad vjezdem do přístavu tak, že jí lodě mohou proplouvat mezi chodidly, což ale ve skutečnosti nebylo dost dobře možné kvůli stabilitě. I údaje o váze a materiálu, potřebného k zbudování obřího Hélia, jsou nejasné a rozporuplné. Můžeme se dozvědět, že kovolijci na ni potřebovali asi 500 talentů mědi a 300 talentů železa, tedy celkem 30 tun. Na druhé straně jiný pramen uvádí pro změnu to, že jen egyptský vládce Ptolemaios Euretés poslal 3000 talentů mědi, což je více než 100 tun!  Co však víme určitě, je to, že Kolos dlouho nestál. Nad přístavem se tyčil asi jen v letech 281-225 př. n. l. Nepřestál totiž zemětřesení. Je zajímavé, že když prý občané Rhodu v jakémsi referendu rozhodovali o stavbě sochy, část byla proti s tím, že by se sám Hélios mohl rozhněvat tím, že „proti Slunci vztyčí nové slunce“. No, dopadlo to, jak to dopadlo…  Trosky Kolosu ležely v rhodském přístavu až do roku 653 n. l. Tehdy se damašský vládce  Mua’vija rozhodl řešit svou svízelnou finanční situaci prodejem trosek do šrotu, tedy „jakémusi Židovi z Edessy“.

Hélia uctívali i Egypt’ané za vlády Ptolemaiovců, když si ho ztotožnili s vlastním slunečním bohem Amon-Reem. Podobně na tom byli Římané. Jejich Sol Invictus byl mocným bohem a mnoho skutečně nechybělo a právě Slunce by definitivně porazilo pouštního běsa Jehovu za vlády císaře Aureliána, který byl zákeřně zavražděn v roce 275 n. l. Za své vlády Aurelianus prosazoval kult Slunce, z něhož učinil nejvyššího boha celého panteonu. Edikt byl vyhlášen hlasateli po celé říši, jak na Východě, tak na Západě:  Od nynějška měl každý obyvatel Impéria věřit v slunečního boha, aniž by však opomněl uctívat svá původní božstva. Kult boha Sola Invicta dostal také nový, krásně a honosně zdobený, chrám v Římě (274 n. l.), na jehož výstavbu byla použita bohatá kořist z dobyté Palmyry. Svátek tohoto božstva byl stanoven na 25. prosince. Aurelianus také jmenoval kolegium kněží, které se měli starat o chrám a státní kult. Bohůmžel, tento moudrý imperátor byl záhy zavražděn a vyznavači pouštního běsa Jehovi za čas otrávili a rozložili nejen Římské impérium, ale i odkaz Antiky…

Tak až se někdy zadíváte do Slunce, vězte, že i Hélios se dívá na Vás  🙂 . A nezapomeňte, že vidí vše, co se na Zemi děje a máloco si nechá pro sebe. Je to však spravedlivý bůh, který miluje lidi a bez něj by život nebyl možný.

Ilustrace:  Nemohl jsem prostě jinak a vybral jsem obrázky legendárních mistrů Zdeňka Buriana a Gustava Kruma, oblíbených malířů mého dětství.

Advertisements
komentářů 14 leave one →
  1. Září 27, 2012 1:09 pm

    Wolos, Kaj:

    Mi ten pozdrav nevadí, jsem ctitelem Impéria a Octaviána Augusta, ale znáte to, chodí sem kdejakej šakal a pak to bude zase „explicitní přihlášení se k něčemu“ 🙂

    Veleboj:

    Pokud si pořídíš nějaké pěkné tetování, o kterém jsem mluvil třeba na Mystice a budeš takhle zdravit vycházející Slunce (mimochodem, tento pozdrav vlastně znamená i „přicházím v míru, mám prázdnou pravici a nedržím v ní zbraň“), tak tě rozhodně může nějaký tydýt žalovat 🙂

    • Wolos permalink
      Září 27, 2012 1:59 pm

      Docela Ti přeju, abys Impérium v nějaké podobě někdy zažil, bez ohledu na politicky korektní zombie. Třeba i jako připomínku dávných časů (kámoš byl nedávno v Itálii po památkách, a nemohl si to vynachválit). To pohanství ve městě už i díky Tvému článku začínám víc chápat, přehodnocuji své postoje.

      Nám slovanským kovorolníkům stačí o poznání skromnější prostředí. Dobře zařízený grunt se spoustou medu a smetany, zahrada plná švestek a jablek, zlátnoucí ječmen a pšenice na poli, dostatek dřeva v kůlně, bujní koně ve stáji a prosperující rod. 🙂
      Včera jsem se kochal cizokrajnými dřevinami (z nichž některé jsou živoucí fosilie), jako jsou araukárie, cypřiše, cedry, metasekvoje, pamodříny či jinany… a přišla vize zahrady, kde by spolu s duby, borovicemi a lípami mohly tvořit posvátný háj.

      Sochy v nadživotní velikosti jsou sice fajn, ale obří stromoví kmeti mají pro mě mnohem víc do sebe 🙂

      • Září 27, 2012 2:16 pm

        Ty svaté stromy se s myšlenkou městského (antického) pohanství nijak nevylučují. Viz třeba Diův dub v Dodóně, z kterého byla z části postavena Argó… Ale jelikož chodím do práce už na šestou, tak třeba dnešní východ Slunce je taky pohled, který nadopuje na celý den 🙂

      • Tomas permalink
        Září 28, 2012 8:36 am

        Město a pohanství se nevylučuje. Ultra „městský pohan“ bude mít pravděpodobně docela problém přežít ve volné přírodě. Oproti tomu ultra „přírodní pohan“ by měl nejspíš problémy ve městě. Ideální je trochu se oprostit od přílišného intelektualismu a skloubit obojí:-). Jak píše Myslič, i ve městech můžeme nalézt posvátná místa.
        Wolos: tvoje vize gruntu je mi velmi blízká. Osobně z takového rodu pocházím(kovářská tradice po staletí). Želbohům tohle bylo porušeno a narušeno komunismem. Tradice byla násilně přervána a návrat k ní je v dnešní době docela obtížný, i když první vlaštovky již vylétají…

      • Září 28, 2012 9:51 am

        Ano, s Tomasem jsme svého času slyšeli legendu o jistém pražském „arcidruidovi“ (nevím kolikátého stupně zasvěcení skrz korespondenční kurz), který sice pochází od Máchova jezera, ale dokázal se v tamním lese ztratit spolu se svým kamarádem, který má prý dodnes fóbii z lesa. Jméno onoho obávaného „arcidruida“, který prý také souloží se stromy, raději ponecháme v anonymitě 🙂

      • Wolos permalink
        Září 28, 2012 6:55 pm

        Myslič:
        Jediný pořádný arcidruid o kterém vím, žije v USA, a ten si na nic nehraje a jeho poznatky mají významný přínos.
        Chci o něm napsat článek, připadá mi být zajímavou osobností, a značná část článků co píše (hodně o permakultuře a Systému v kolapsu), je k dispozici díky několika webům i v českém překladu.

        Tomas:
        Jo, už jsem začal město a jeho obyvatele druhu Homo paganus urbicus z mého hlediska Homo paganus paganicus brát na milost, tak mě nebij 😛
        Pěkně o vlaštovky pečuj. Kovářské řemeslo je k nezahození, když člověk ví jak na to.

    • Září 29, 2012 9:20 pm

      Mne docela štve, že jsem na Tvé přednášce nebyl a nevim jaké tetování jsi ukazoval.

    • Září 26, 2012 3:08 pm

      Ten obraz je nádhernej, ale všimni si toho pozdravu (pravá ruka Héliova), to si tu přeci nemůžeme dovolit 🙂

      • Wolos permalink
        Září 26, 2012 8:49 pm

        Myslič a politická korektnost, jaká se nevidí ani u kritiků 😀

        Ale vem si, že se tu postupně vystřídá řada problematických režimů, a každý bude mít svůj pozdrav a symbol. Za chvíli už se nebude jak zdravit a všechny symboly zakážou.
        Pak bude mír na zemi a vlk pro jistotu bude žrát s beránkem trávu, aby ho politicky korektní mašinérie debílků vychovaných ve skleníku neobvinila z genocidy. Ona ta křesťanská utopie o věčném pax romana s vlčím vegetariánem (příroda vykastrovaná o svoji přirozenost) má svoje sekulární projevy, jen si jich důkladně všímat, protože je jimi zamořená i část „pohanské“ scény.

        „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin.“

        Izajáš 65:25

    • Kaj permalink
      Září 26, 2012 10:59 pm

      Mysliči, pěkný článek. Ten Kupka by se tam taky hodil. 🙂
      Ohledně toho pozdravu: dávám si pozor jen na trestní zákoník, nechci těm demokratickým pižďuchům poskytnout možnost, aby mě šikanovali kvůli pozdravu, který se používal, když ještě byli všichni národní socialisté „na houbách“. Na politickou korektnost kašlu.

      • Září 27, 2012 10:07 am

        Tohle mne zajímá. Je zakázaná i to zvednutí ruky nebo k tomu musí být i slovní projev aby mne obvinili?

      • Kaj permalink
        Září 27, 2012 10:08 pm

        Veleboj: Ono to sem moc nepatří, ale: na obvinění úplně stačí charakteristické zvednutí ruky. Obvinili by tě rádi a s gustem. Jak by to ale dopadlo u soudu, to by záleželo na okolnostech „případu“. Pokud by se to stalo veřejně nebo by měli důvod (jakýkoliv) si tě spojit s nacismem, tak by bylo vymalováno. Pro podrobnosti doporučuji pročíst precedentní rozsudky a Marešovy příručky pro policajty a soudce.

  2. Adonis permalink
    Září 26, 2012 6:28 am

    Hezký pohled na Rhodos s Kolosem namaloval i František Kupka….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: